„Musíte
vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle.
Pokud to nedokážete je něco špatně.“ Josef Vojtek
Dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by to
měl v životě tak srovnané, jako Josef Vojtek. Má v životě jasno a ví, kde
jsou jeho priority. V jeho případě platí – nesnažte se přesvědčit
přesvědčeného muže, který se v první řadě řídí svojí intuicí. Od Josefa
Vojtka dostanete na své otázky vždy jasné odpovědi. Vždy bude vědět, co chce
dělat a s kým. Profesionalita je pro něj zásadním pojmem. Jeho den má svá
pravidla. Najde si v něm čas pro koncentraci na své pracovní úkoly –
obvykle ráno, kdy se podle svých slov nejlépe soustředí. Úspěšně kombinuje hraní
v divadle Broadway, kde jej budete od října moci vidět v muzikálu
Klíč králů s rodinným životem. Do toho přichází několik dlouho očekávaných
koncertů kapely Kabát. A vedle toho všeho je od srpna díky synu Adámkovi jeho
rodina zase o něco větší.
Když jsem vás viděla při divadelní zkoušce
v divadle Broadway, kde hrajete, vypadalo to, že jste celkem ostřílený a
nijak nervózní z premiéry. Jak je tomu u vás se samotnou přípravou,
zkoušením?
Vypadá to, že si
života především užívám. Ale všem mým ať už divadelním či hudebním výkonům
předchází značná příprava, která bere poměrně hodně času. Někdy jsou to až dva
měsíce každodenního zkoušení.
Není zřejmě na škodu být současně sám sobě
i dobrým manažerem?
Nejlepší je, když
si člověk se svým zdravým selským rozumem umí poradit sám a řídí se u toho
vlastním pocitem. Organizačně zvládnout nejen čas, ale i ekonomiku projektů je obecně
pro herce nelehký úkol. Jsem v téhle branži už dost dlouho, viděl jsem
tolik smluv, že si dokážu poradit i v těchto situacích. A hlavně – vždy jednám já o sobě, nikdy bych
nechtěl, aby za mě rozhodovali druzí.
Máte nějaké zvláštní nároky na své kolegy
v divadle?
Ne, to není
v mé kompetenci, od toho je tam režisér. Jen je dobré, když chodíme na
zkoušky připraveni. Pak jde vše lépe.
Změny, které při zkoušení v divadle
mohou probíhat takřka do poslední chvíle, vás zřejmě naučily reagovat na nové
situace, třeba i improvizovat. Vnímáte, že reagujete na změny díky letité praxi
už lépe?
Nervozitě a
nejistotě se nelze zcela vyhnout. Dokonce i při koncertech, a to jsem jich
zažil hrozně moc, bývám ze začátku trochu nervózní. Posluchač či divák si to
ani neuvědomí, když vše působí tak snadno, ale my (kapela), kteří jsme už jen
tou pomyslnou třešničkou na dortu předstupující před lidi se svým výkonem, máme
za zády nekonečně mnoho hodin dřiny. Příprava našeho koncertu je jeden velký živý
organizmus čítající přes sto lidí a každý má svůj přesný harmonogram práce.
Takže se nedivte, že jsem vždy na začátku turné nebo koncertu trochu nervózní,
jestli všechno klapne.
Jak je to s playlistem
koncertů, jde v tomto směru při koncertu kapely Kabát nějak improvizovat?
Změny jsou téměř vyloučené,
a to se zase odkazuji na techniku (teď myslím tu elektronickou – počítače,
záznamová média, mix pulty, světla atd.), která je nastavená na určitý program.
Samozřejmě pokud to situace vyžaduje, můžeme z nějakého důvodu některou
písničku vykopnout, ale to obnáší měnit programy nastavení světel, nastavení
zvuku na mixpultech a to nám za ty „řeči“ od osvětlovačů a zvukařů nestojí, a
tak radši přesně dodržujeme domluvený program.
Co je pro vás dosažením určitého vrcholu
v hudební tvorbě?
Kabát má vždy „vrcholů
ledovce“ více. Jednak je to vždy vydání samotného alba, jehož příprava může
trvat i několik let. Každý koncert je vyvrcholením. Vyprodáváme koncerty a
komunikujeme s lidmi, se kterými jsme na jedné lodi, zpíváme písničky o
životě, které jsou všem srozumitelné, lidi nás berou a právě to, jak s nimi komunikujeme vede pozitivně k tomu, že naši
posluchači nechtějí mít doma duplikáty nebo stahovanou hudbu. Kupují si naše
alba a ucelují si své sbírky. A pokud se nám daří tohle, tak jsme spokojená
parta, která si prošlapala k úspěchu svoji cestu poctivě a tvrdě. Ten vývoj
z nás udělal skvělou partu, naši druhou rodinu. Myslím, že tohle je taky
jeden z vrcholů naší existence.
Jak se vám daří udržet fungující kapelu
jako partu lidí, kteří spolu skvěle vychází tolik let?
My si od začátku
nastavili mantinely. Dodržujeme daná pravidla a respektujeme se. Máme jeden cíl,
kterým je naše hudba. V tomto se naše vynaložená energie pak už jen
násobí. Pokud by se rozcházelo naše přesvědčení, rozpadne se pochopitelně i
kapela. To, že jsme spolu takových let, je jen důkazem, že se umíme domluvit,
chceme ty stejné věci, a co děláme, tomu věříme.
Na koncertech se
svými fanoušky hodně komunikujete, na rozdíl od kapel, které přijdou jen
zahrát a odejdou. Jak a proč to takhle máte koncipované?
Z Kabátu se
nestala úspěšná kapela ze dne na den. S klukama jsme hráli za různých
podmínek či v režimu, který se nás snažil cenzurovat – ale my si stejně
hráli, co jsme chtěli, protože na naše koncerty nikdo z komise nechodil. Asi
se báli. (smích) Za svoji kariéru
jsme hráli až pro 65 tisíc lidí a co zůstalo stejné, je, že to naše hraní je
„srdcařina“. Fanoušek pozná, co je image a co je opravdové, kde je
profesionalita a kvalita. Takovou hudbu se snažíme dělat, a proto za námi lidi
jdou. A bez komunikace s fanoušky si neumím koncert představit. Musíte
vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle.
Pokud to nedokážete je něco špatně.
Jak je to s vaší komunikací na
sociálních sítích? Fan klubů kapely Kabát tam je nemálo…
Jediná komunikace,
kterou máme na internetu, je přes naše webové stránky nebo přes náš kabátí
Fanklub. Nikdo z členů kapely nespravuje žádnou stránku na Facebooku. I
když se tam prý za mě nějaký zoufalec vydává, nejsem to já!!!
Vnímáte vy sám, že jste našel skrze hudbu způsob
sdělení, kterému budou lidi rozumět a přes ten váš rockový žánr můžete přenášet
v podstatě stejnou filozofii, jako se můžou hudebníci snažit přenést i
v jiných žánrech?
Milan Špalek
(pozn. redakce: autor všech textů) ve svých textech popisuje život tak, jak ho vidí on nebo my
všichni v kapele. Jsme spolu přes dvacet let a naše názory na tento svět se jen
málokdy v něčem liší. Myslím si, že naše texty nejsou jen pouhým vyplněním
písniček, a pokud si některé opravdu poslechnete, uslyšíte, že Kabát není jen
parta pivních vypatlanců, jak se nás snaží někteří rádoby „seriózní umělci“
nebo hudební „kritici“ prezentovat.
K vaší image určitá drsnost také
patří. Na první pohled můžete působit trochu ostře. Je to ve vašem případě současně
i jakási ochrana vůči okolí, kterému nechcete sdělovat své vnitřní pocity?
Doba si to ani
nežádá. Naopak, je taková, že jakmile sdělíte někomu své pocity, při nejbližší
příležitosti se to obrátí proti vám. Takže jsem spíš opatrnější na to, co říkám
a komu co projevuju. Nevím, proč bych měl sdělovat svoje pocity někomu jinému
než lidem, kteří jsou mi blízcí a které miluji.
Pozorujete, jak se v různých
situacích chovají jiní lidé?
To mě docela
baví. A rád i některé situace sám vytvářím, abych věděl, jak na ně budou lidi
reagovat. Já se na lidi většinou směju. Čas od času mě někdo na ulici pozná a
třeba se tváří, že mě jako nevidí a uhne pohledem, jiný zase pozdraví. Je fajn vidět, že je to těší a usmějí se
taky. Den je hned hezčí. A stačí tak málo!
Jak byste sám sebe definoval? Svůj životní
styl?
Jsem člověk hodně
přímý, přirozený a otevřený. Jednám na rovinu a řídím se pocity, ve kterých se
většinou nemýlím. Z podstaty jsem hodně pozitivní člověk, který má rád
život.
Říkáte si někdy ve vztahu se svými dětmi,
že byste si přál, aby zažily něco takového, co si z dětství vybavujete vy
sám?
Každá doba
přináší to své a ta dnešní je prostě jiná. Nemůžu očekávat, že se jejich
dětství dá nějak srovnávat s tím mým, které jsem prožil v Teplicích, a
proto se o to ani nesnažím. Rodiče jsou od toho, aby pomohli dětem na startu do
života, a o to se snažím. Čím dříve budou umět stát na vlastních nohou a
postavit se situacím, které jim život přinese, tím pro ně líp. Komunikace se
světem je dnes docela jiná. To je, jako byste srovnávala raketoplán s wartburgem.
Zaráží vás v nějakém směru chování
dnešních dětí?
Velký zážitek mám
třeba ve školce, když jdu pro Matýska, a ještě drsnější je to před školou, když
vyzvedávám Valentýnku, to je teprve … no, na Pankráci (myslím vězení) by se
možná červenali, jak mezi sebou mluví a jak se chová naše „budoucnost národa“.
Nestačil jsem se divit, co jsem tam slyšel a viděl. Ještě že jsem potetovaný a
vypadám drsně, jinak nevím, jestli bych tam přežil. (smích)
Jakým způsobem vnímáte s přibývajícím
věkem rodinu, klid a teplo domova?
Za dvacet čtyři
let hraní s kapelou a v divadle toho mám tolik naježděno po světě a
naspáno po hotelech, že jsem moc rád, když můžu být v klidu doma. S
člověkem, který je mému srdci nejbližší. Prostě jen tak být a cítit tu pohodu,
klid a lásku, na které všechno stojí. Jovanka je žena, kterou považuju za
anděla. Ona a náš syn Adámek, to je teď moje rodina, kde jsem opravdu šťastný. A
když jsou u nás na baráčku ještě Pepa, Valentýnka a Matýsek, pak je moje rodina
kompletní a já jsem ten nejšťastnější táta a manžel na světě.
Jak se začlenil do vašeho zajetého režimu syn
Adam, který se vám narodil 24. 8. v 8:12 hodin ráno?
Máme zdravé,
krásné dítě. Už od prvního pláče je na něm vidět, že má kuráž, je zvídavý a má
chuť do života! Moje máma říkala, že jsem trénoval hlasivky hlavně v noci,
a tak koukám, že mi Adámek pomalu fušuje do řemesla a začíná celkem častými
nočními zvukovými zkouškami. Pak jako správný rockový zpěvák jde svůj pěvecký
výkon náležitě zapít a pak spokojeně usne v náručí Jovanky, aby se
připravil na další sólový výstup.
Před narozením jste zvažovali jméno
Sebastian, ale k tomu nakonec nedošlo. Co vás přimělo uvažovat o změně?
Sebastian Vojtek,
to prostě nezní, nejde k sobě. Považuji za důležité, aby jméno znělo a
bylo zvučné. K Sebastianovi, poměrně dlouhému jménu, je Vojtek příliš
slovanské a kombinace těchto dvou jmen, to není ono. A mně jako muzikantovi to znít
musí! Jak správně podotkl k volbě jména Robert Vano, který nás ve
spolupráci s profesním magazínem Best of fotil jak poslední dny před
porodem, tak i s narozeným synem: „Jméno musí být piano a forte“.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Make up: Lenka
Walderová
Oblečení: BANDI VAMOS
– Pánské obleky www.bandi.cz (bílá košile,
černé sako)
LERROS www.lerros.cz (ateliérové focení, modrá košile)
Vytvořeno ve
spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz
a Top Star
magazínem – Real TV.
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
