„Troufám si říct, že windsurfing je velice
bezpečný sport. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady a nepřeceňuje se, pak
nemusí mít strach.“ Tomáš Malina
Windsurfing pro něj není
sport, ale životní styl. Ve čtrnácti vyměnil zasněžené hory za pláže, slunce a
vítr. Říká, že není soutěživý typ, přesto se vrhá do vln ve světovém poháru již
mnoho let. Původně lyžař, dnes špičkový windsurfař a také vystudovaný právník.
Po olympiádě v Athénách mu došlo, o čem windsurfing vlastně je. „Tománo“, jak
se mu na PWA tour říká, je inteligentní, ctižádostivý a skromný sympaťák.
Vzpomenete si na den, kdy jste poprvé z vody vytáhl plachtu?
Na tento den si určitě nevzpomenu, protože ten pro surfaře
není ničím neobyčejným. Plachtu z vody vytáhne každý, kdo se snaží. Ovšem
moment, kdy se poprvé dostanete do „skluzu“, je nezapomenutelný. S tátou
jsme tenkrát trénovali na Nechranické přehradě. Jednou mi půjčil své nové
vybavení, naskočil jsem na něj a do skluzu se rozjel. To bylo fantastický. To
byl můj moment.
Jaký je ještě další velký moment v životě windsurfaře?
Mým velkým snem byla účast na olympiádě a to se mi podařilo
v Athénách. To jsem ještě jezdil olympijskou třídu za Duklu Praha a díky ní
a sponzorům jsem měl vytvořené kvalitní zázemí.
Něco takového vás snad nemohlo omrzet…
Hm… i tak by se to asi dalo říct. S olympijským
windsurfingem jsem úplně skončil v roce 2006. Windsurfing na OH má přísná
pravidla, co se vybavení týká. Všichni závodí na stejném vybavení, aby se
zachovaly rovnocenné podmínky. Vybavení, na kterém se mělo závodit na další olympiádě
v Pekingu, mi ale ne zcela vyhovovalo.
Nevěřím, že byste se „jen“ kvůli vybavení vzdal účasti na
další olympiádě.
To jistě ne. Tenkrát jsem se sbalil a odjel jezdit na Havaj,
sen každého surfaře. A tam jsem pochopil, že windsurfing je o něčem úplně
jiném, než co se odehrává právě v tom olympijském.
O čem je z vašeho pohledu, v čem vnímáte rozdíl?
Olympijský windsurfing je záležitost více atletická a
jachtařská. Je to seriózní sport a samozřejmě velká dřina. Cítíte se více jako
atlet, ne jako surfař. Surfař je člověk, který má rád přírodu, jede za vlnou,
dá si normálně pivo nebo jde na beach párty. Nic neřeší a hlavně to dělá vše
pro radost. Je ovšem pochopitelně snazší získat přízeň sponzorů na olympijský
windsurfing.
Takže mluvíme o tom, že windsurfing je rozdělen na ten
olympijský a „normální“ windsurfing, ve kterém se pohybujete vy. Tedy dvě
odlišné tour, dva rozdílné světy.
Přesně tak. Olympijský windsurfing je sjednocený pod ISAF,
což je mezinárodní jachtařská organizace. Mají svůj světový pohár a účastní se
olympiád. My jsme PWA, tedy Asociace profesionálních windsurfařů. Je to trochu
složité, dá se ale říci, že se navzájem s klukama z ISAF známe a
hlavně se respektujeme. Mezi sebou ovšem nezávodíme. Každý máme svůj světový
pohár a žebříček.
Tenkrát vás tedy přivedl k windsurfingu táta. Toho ale
určitě musí mrzet, že už nechcete na olympiádu.
Táta byl velký sportovec a později i můj trenér. Dnes spolu
už ale tolik času netrávíme. Pár let po Athénách mi to totiž všechno došlo.
Nechtěl jsem už dál být „atlet“. Chtěl jsem víc. V té době se ve světovém
poháru PWA objevila staronová disciplína – slalom, která k olympijskému
windsurfingu měla nejblíže. A u toho jsem zůstal dodnes. Nicméně i když už dnes
táta nefunguje jako můj trenér, bez jeho manažerské pomoci, rad a podpory bbbb ych
se samozřejmě neobešel.
Dnes jste tedy bez trenéra?
Windsurfing není jako například tenis, kde je trenér potřeba
po celou dobu sportovní kariéry. Protože se všichni, co jezdíme, dobře známe,
trénujeme společně různě po světě. Spíš spolu „jezdíme“, to je náš nejlepší
trénink.
Slalom je fyzicky náročná disciplína. Jak vypadá vaše
příprava na suchu?
Součástí přípravy je zvláště přes zimu samozřejmě i
posilovna, kolo, lezení a jóga. Sezóna je velmi náročná, při windsurfingu se
namáhá celé tělo, od hlavy až k patě, i když nerovnoměrně.
Byl windsurfing odmalička váš sport číslo jedna, nebo jste
vybíral i ze sportů jiných?
Od té doby, co jsem chodil, jsem i lyžoval. Můj sport číslo
jedna bylo zpočátku sjezdové lyžování. Docela dlouho jsem i závodil. Později
jsem ale začal s tátou jezdit surfovat na Nechranice. Učarovala mi
atmosféra kolem windsurfingu, pláže, holky, pohoda…to víte, bylo mi čtrnáct. (smích)
Předpokládám, že vaše surfařské prkno tenkrát muselo být
hodně jiné, než máte dnes…
Určitě, to už je let. Všechno se vyvíjí. Plachty i prkna mají
dnes zcela jiný tvar a jsou z jiného materiál.
Pro představu pro ty, kteří o tomto sportu vážněji uvažují.
Kolik stojí taková sada?
Moje jedno prkno, plachta a dalších pár věcí přijde asi na
sto tisíc. K tomu přidejte neustálé cestování do vzdálených destinací,
hotely, jídlo a tak dále. Není to úplně jednoduché. Musím ale zaklepat, moji
sponzoři jsou naštěstí stále vstřícní. I tak si některé výdaje hradím sám. Na
druhou stranu abych neodradil zájemce, použitý komplet pro začátečníka stojí
daleko méně, a je tak daleko dostupnější.
Kolik takových prken a plachet profesionál vlastní? A kolik
si jich balíte na závody?
Prken mám šest a plachet o něco více, asi osm. Před každou
sezónou si dle pravidel na všechny závody registrujeme tři prkna a šest
plachet. Když vím, jaká je větrná předpověď, nebo když cestuji daleko a
přeprava vybavení je finančně náročná, balím si jen dvě prkna a pět plachet. Dávám
si ale veliký pozor, abych něco nepodcenil.
Když se něco „pokazí“, dovedete si třeba i plachtu „zašít“ či
„zalepit prkno“, nebo to výhradně svěřujete odborníkům?
Určitě. Dost často se plachta roztrhne, to ji potom lepíme
páskou, nezašíváme je. (smích) Nebo
se stane, že prknem do něčeho narazím. Většina z nás si vybavení umí
opravit už na odborné úrovni. Pokud jde ale samozřejmě o něco zásadnějšího,
přenecháváme to odborníkům.
Jak se stanete profesionálním surfařem, pocházíte-li ze země,
která nemá moře a ani nijak zajímavé povětrnostní podmínky na jezerech?
Hodně lidí nad tím kroutí hlavou. Ano, podmínky u nás nejsou
pro tento sport ideální. Však já tu ani příliš času netrávím, v podstatě jsem
celý rok někde na moři nebo větších jezerech. To není jako s atletikou,
kterou můžete dělat všude.
Máte svůj „spot“?
Kapské Město. Tady trávím často celou zimu.
Trénujete mimo jiné na Nechranické přehradě. Předpokládám, že
ježdění u nás se s tím na moři dá srovnat jen těžko…
Na jezeře nejsou takové vlny, nefouká tolik jako na moři a
sladká voda je dle mého názoru pomalejší. Na každou vodu je třeba jiné
vybavení. U nás se nejvíce jezdí právě na Nechranicích, Machovu či Nových
Mlýnech.
Překvapilo mě, že se windsurfové závody pořádají i indoors,
například v Anglii. Vytvoří se nádrž, dočasně zastřeší a postaví se tam
obří větráky. Zúčastnil jste se něčeho takového?
Ničeho takového jsem se zatím nezúčastnil, i když věřím, že
to musí být zajímavá zkušenost. Pro diváky je velmi atraktivní. Takové akce se
nedají pořádat často, je to realizačně nesmírně náročné. Za hodinu taková show
spotřebuje energie jako padesátitisícové město!
Když mluvíme o Anglii, předpokládám, že ne vždy jezdíte, jak
by laik řekl, „v ideálních podmínkách“, tedy větrno, se sluncem za zády…
Člověk by řekl, že surfaři potřebují teplo a vítr. To ale
není pravda. Hlavně, když fouká. Například závěrečný závod ve světovém poháru
se koná na německém ostrově Sylt a tam už bývá velká zima. Naštěstí je u nás na
jaře a podzim také chladno, jsem tedy na to jaksi zvyklý. Když je zima, vezmeme
tlusté neopreny, boty a kukly a jde se normálně jezdit.
Jak si nyní stojíte v PWA žebříčku?
V současné době jsem na třicátém osmém místě. Nejsem
úplně spokojený, ale ještě mám před sebou několik důležitých závodů. Ambice mám
určitě vyšší, dal jsem i hodně do přípravy a vím, že se zlepšuji.
Třicáté osmé místo ve světové konkurenci mi připadá úžasné.
Cítím z vás trochu víc než nespokojenost…
Sportovce limitují dvě věci, a to je materiálno a zdraví.
Před dvěma lety jsem v Africe onemocněl pravděpodobně jistou formou
malárie. Myslel jsem, že se vším končím, že už se nikdy nedám dohromady. To
onemocnění mi vážně dalo na frak. Pozitivním přístupem a díky dobré péči jsem
se z toho dostal, i když to trvalo dlouho. Ale všechno zlé je
k něčemu dobré. Dnes si zdraví nesmírně vážím. Popřemýšlel jsem o životě,
leccos přehodnotil.
Cítíte se tedy lépe. To je dobře. Jak dlouho se ale ve zdraví
dá udržet ve světovém poháru? Dal jste si třeba věkový limit?
Rád bych jezdil do doby, kdy si řeknu, že jsem došel tam, kam
jsem dojít chtěl, a je čas odejít. K tomu ovšem nemusí vůbec dojít,
to se někdy stává. (smích) Dobře ale
vím, že nejlepší je odcházet na vrcholu. Necítím ale, že můj vrchol už proběhl.
Věkový limit nevnímám, spíše to zdraví a finance. Nynějšímu mistrovi světa je
čtyřicet tři let.
PWA tour je dlouhá, neustále cestujete. Nedovedu si
představit to věčné balení a vybalování výbavy. Kdo vám pomáhá na cestách?
Je to občas náročné. Jezdím ale sám, na realizační tým chybí
finance, navíc to ani není ve světovém poháru tak časté. Někdy by se to ale
hodilo. V tomto ohledu fungují i přítelkyně, dělají nám alespoň společnost
na cestách. (smích)
Windsurfing zažíval velký boom v osmdesátých letech. Už
v roce 1984 se tak stal poprvé olympijským sportem. Letošní olympiáda byla
ovšem jeho poslední. Je to jistě velká škoda. Jak se k této situaci stavíte?
Ještě to není vše ztraceno, věci jsou v řešení. Uvidíme.
Byla by to velká škoda.
Nicméně v polovině devadesátých let začalo nadšení pro
tento sport ustupovat. Mnoho vašich kolegů „went to the dark side“, jak se
říká, přešli na kitesurfing. Vy jste zůstal věrný windsurfingu. Nejste asi
přelétavý…
Kitesurfing jsem nikdy nevyzkoušel a nevyzkouším. Nemám tu
potřebu, protože i dneska nacházím ve windsurfingu každý den něco nového. Ale
proti kitům nebo kiterům samozřejmě nic nemám.
V Čechách se pokoušíte o rychlostní rekord. Jak se vám v tom daří?
Rád bych na české vodě překonal magickou
rychlost 40 námořních uzlů (pozn. redakce: 74,1 km/h), kterou do dnešního
dne u nás nikdo nepokořil. Původně se to mělo uskutečnit na Přísečnici, ale
vypadá to, že to budu zkoušet kdekolí, kde bude foukat. Už to ladíme třetí rok,
vlastně pořád čekám na vítr. Když zrovna dobře fouká, tak jsem někde na
závodech. Měl jsem už několik dobrých pokusů, ale nikdy to nestačilo. Je to
takový můj životní, „stand by“ projekt.
Jak dlouho se v této rychlosti musíte
udržet?
Asi tak dvě vteřiny.
Dokážete
odhadnout povětrnostní podmínky, ve kterých není dobré pouštět se na vodu, nebo
se vám to už někdy podařilo podcenit?
Stejně jako ostatní přírodní živly je i
vítr nevyzpytatelný a mění se každou chvilku. Už se mi párkrát stalo, že
z mála najednou foukalo až moc a někam mě to zaneslo. Nikdy to ale nebylo
proto, že bych něco podcenil. Myslím si, že tady je opatrnost a respekt na
místě.
Jak
vypadají statistiky úrazů ve windsurfingu? Do jaké míry je tento sport
nebezpečný i pro profesionály a v čem ho sportovci nejvíce podceňují?
Troufám si říct, že windsurfing je velice
bezpečný sport. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady a nepřeceňuje se, pak
nemusí mít strach. U nás profesionálů tam ale jisté riziko je. Jelikož závodíme
bez pravidel a slalom je sám o sobě velice adrenalinová disciplína, tak o
šrámy, pořezané ruce a nohy a podobné věci nouze není. Vážné úrazy jsou ale výjimkou.
Jste
vystudovaný právník. Věnujete se této profesi také v praxi?
Ano, trochu se právu věnuji, jsem takový surfující právník… (smích). Netroufám si ale zatím tvrdit,
že jsem odborník na právo, protože myslím, že pokud člověk nedělá věci na sto
procent, tak to není úplně ono. V budoucnu si ale rozhodně dovedu představit,
že se právu budu věnovat naplno.
Jak se vám daří
kombinovat dlouhodobé pobyty v zahraničí s prací?
Zatím mám tu výhodu, že mi k plnění pracovních
povinností stačí internet a telefon, takže s tím problémy nemám. Horší
občas bývá najít čas a motivaci všechno stihnout. Když přijdu večer utahaný po
náročném dni na vodě „domů“ a místo relaxace musím zasednout k počítači a
něco řešit, tak to občas dost bolí.
Jak se vám daří
adaptovat se na prostředí s jistými kulturními rozdíly?
Já jsem docela nenáročný a v tomto ohledu pohodový
člověk, takže se adaptuji většinou velice rychle a brzy splynu s davem.
Beru to tak, že jsem já ten, kdo je na návštěvě, a je na mně, abych se
přizpůsobil. Navíc rád poznávám nové věci a rád experimentuju.
Co vás nejčastěji napadá,
když se ze zahraničí vracíte do rodné vlasti?
To je docela záludná otázka. Za ta léta na cestách už vím, že
se v naší vlasti k dobrému nic nemění a vše je stejné nebo horší. Pár
dní tady mi stačí k tomu, abych si řekl, že je na čase opět někam vyrazit.
Upřímně řečeno se těším na svou rodinu a domov, protože to je pro mě důležité.
Kdybych měl tohle všechno na jiném místě, kde bych se cítil dobře, tak bych byl
tam.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz