Způsoby,
jakými každý z nás prověřuje svoje možnosti, objevuje svůj potenciál a
měří svoje hranice, se různí. Ale shodneme se, že úplně všichni jsme se
v životě rozhodli zdolat nějaký námi zvolený vrchol. Horolezec Radek Jaroš
jich zdolal nemálo. Dvanáct nejvyšších hor světa z celkem čtrnácti –
prozatím. To už se má člověk za čím ohlížet a i ten pohled je jiný. Sáhnutí si
na hranici svých sil může znamenat také to, že tam, kde si myslíme, že máme
hranici, tam teprve objevíme, co v nás všechno je, jakou máme sílu. Možná
příliš filozofický úvod k rozhovoru se sportovcem. Ale já myslím, že až si
tento rozhovor přečtete, porozumíte zamyšlení, které nacházíte už v úvodu.
Jak
vy sám hodnotíte horolezectví jako sportovní disciplínu?
Kdysi jsem četl citát
Ernesta Hemingwaye: „Jsou jenom tři sporty – motorismus, box a horolezectví, to
ostatní jsou jenom hry.“ To je zajímavý názor člověka, který poznal svět
z různých úhlů. Navíc horolezectví se v současné době velmi
rozšířilo. Pod pojmem horolezectví se dříve daly představit jen hory, kdežto
v dnešní době bych horolezectví mohl přirovnat k atletice, která má
spoustu jednotlivých sportovních disciplín.
Ve
vašem případě nebude těžké uhodnout kategorii té vaší „disciplíny“!
Tu moji bych přirovnal
v atletice k maratónu. (smích)
Jaký
je rozdíl mezi lezcem a horolezcem?
Ve sportovním lezení
jsou disciplíny měřitelné a pořádají se různé soutěže a mistrovství světa,
světové poháry. Na jednom místě se utkají ti nejlepší najednou. Naším nejlepším,
a současně absolutní světovou špičkou, je osmnáctiletý Adam Ondra. Horolezectví
provozované na horách je těžko měřitelné. Když někdo vyleze stěnu na Nanga Parbatu
letos a někdo jiný tam vylezl před rokem, těžko se poměří, kdo ji vylezl lépe, kdo
je lepší, protože tam hrají velkou roli i klimatické podmínky a vnější vlivy
hor.
Kde
u nás může horolezec trénovat, než se vydá na svoji první osmitisícovku?
U nás jsou úžasné
pískovcové oblasti, což dá člověku lezecký základ a obrovský „morál“. Je zde
také možné získat i lezeckou techniku do kolmých stěn. Já jsem začínal
v době komunismu a tehdy se nedalo vycestovat, tak jsem byl odsouzený
„pouze“ k lezení ve Vysokých Tatrách, což jsou jedny z nejnižších velehor,
ale ve skutečnosti klimatické podmínky, které tam fungují v létě i
v zimě, dávají obrovský základ k himálajskému lezení. Podotýkám, že
zimní lezení je velmi drsná škola!
Jaký
trénink vyžaduje horolezectví?
Techniku člověk
natrénuje na skalkách a v nižších horách, fyzičku si natrénuje v jiných
sportech, na horském či silničním kole, na běžkách či při běhání a pak to musí
spojit. I posilovna patří v zimě do přípravy.
Na
co se připravit nemůžete?
Na výškové rozdíly a
nedostatek kyslíku. Na to se nedá připravit nikde. Na to se připravíte až
v Himálaji. A samozřejmě na rozmary počasí. Taky na laviny, trhliny
v ledovci. Na obrovské vedro a strašnou zimu.
Jak
taková aklimatizace probíhá a v jakých polohách už člověku hrozí
nebezpečí?
Především musí
proběhnout správná aklimatizace. Jde o postupný výstup do nadmořské výšky. Už
ve 3 500 metrech člověku hrozí problémy s akutní výškovou nemocí,
která dokáže celkem spolehlivě zabíjet. To jsou největší problémy v Himálaji
– nedostatek kyslíku a adaptace na nadmořskou výšku.
Setkal
jste se s tím vy osobně, nebo u někoho z vašeho okolí, kdo
aklimatizaci podcenil?
Setkal jsem se s tím,
když jsme byli v roce 2004 na Cho Oyu s mistrem světa v klasickém
lyžování na 50 km Martinem Koukalem a reprezentantem v orientačním běhu
Petrem Vavrysem. Ve výšce 4 000 metrů už měl Petr problémy a málem na
výškovou nemoc zemřel. Ale nebylo to podceněním, každý máme taky jiné
dispozice. Podcenění jsem zažil o čtyři roky později na Dhaulágirí u polských
horolezců a málem je to stálo život.
Jaké
může člověk sám na sobě cítit příznaky?
Příznaky jsou
nevolnost, malátnost, bolesti hlavy. Těžší stavy se vyznačují vodou na plicích,
bublavým kašlem, anebo otokem mozku. Bohužel to už většinou nepozná ten
postižený. Nějakou nápovědou a prevencí může být oxymetr, což je přístroj,
který běžně používá záchranná služba. Tím se měří saturace kyslíku v krvi,
který tělo vstřebává. Pokud poznáte příznaky včas, tak stačí jenom nepostupovat
dál. Pokud je stav horší, je dobré sestoupit do co nejnižší nadmořské výšky. Na
tom, že každý reaguje na nadmořskou výšku jinak, je expedice hodně závislá.
Jak
dlouho přibližně trvá výstup na vrchol osmitisícovky?
Od okamžiku vybudování
základního tábora, který leží plus minus v pěti tisících metrech, se dá
předpokládat, že tak za měsíc by člověk mohl vystoupit na vrchol osmitisícovky.
Dříve je to velice nepravděpodobné, protože kromě výšky hraje velkou roli i
počasí a případné zdravotní indispozice.
Být
tak dlouho na horách se stejnou partou, to může být docela zajímavá
psychologická prověrka.
Základem je, aby byla
dobrá parta, která funguje a je na stejné vlně. Ponorková nemoc je známý pojem,
a za měsíc až dva, kdy se leze a pobývá na velice malém prostoru, může znamenat
i konec expedice. Pokud mohu uvést vlastní zkušenost, tak žádná expedice, kde
nebyla dobrá parta, nebyla úspěšná. Psychika hraje ve vysokých horách a
v lezení vůbec velice důležitou roli. Je to taková laboratoř lidských
vztahů.
Berete
s sebou nahoru i ženy?
Když chce člověk absolvovat
opravdu hodně velkou prověrku, tak si může vzít s sebou ženu. Ženská v expedici
znamená vždy velkou zkoušku.
V jakém
počtu lidí je ideální se vydat na expedici?
Dříve jsem jezdil ve
velkých týmech, kde nás bylo zhruba osm, deset lidí včetně žen. Po třech
takovýchto expedicích jsem se definitivně rozhodl, že budu jezdit v malém
týmu. Od té doby jsem jezdil ve čtyřech, třech, ve dvou… a dvě expedice jsem
jel i úplně sám.
Když
jedete sám, nedostanete sice ponorkovou nemoc, ale vystavujete se zase jiným
rizikům.
Je to nebezpečné a náročné
na psychiku a tvrdil jsem, že nikdy nepolezu sám, ale člověk míní a Manitou se
směje (úsměv), jak často říkáme
s jedním mým kamarádem. Takže se to stalo, okolnosti k tomu přispěly.
Vnímáte
oproti vašim začátkům nějaký posun hranice stresu a strachu?
Strach k lezení patří.
Je to účinná brzda, aby člověk nešel za určitou hranici rizika. Bylo by
ideální, kdyby to fungovalo tak, že čím více člověk nabírá zkušeností, tím méně
se něco může stát, ale tak to není. Posunout se můžete dál, ale rizika jsou
stále stejně nebezpečná. Čím déle lezete, tím více se blíží okamžik, kdy se
něco stane…
Co
je prvořadým cílem horolezce?
Žít, lézt a radovat se
v horách. V mém případě ale už je i cílem pokusit se zdolat všech
čtrnáct osmitisícovek, z nichž mám už vylezených dvanáct. Tlak na moji
psychiku je tím pádem větší, a já si musím dávat pozor, aby mě okolnosti
nedohnaly do nějakého nepřiměřeného rizika. Nemusím to vylézt, s tím
počítám, ale touha je veliká. Každopádně, hrdinů jsou plné hřbitovy, takže za
každou cenu tam určitě nepolezu.
Co
je náročnější, výstup nebo sestup?
V tomhle je
vysokohorské lezení specifické. Horolezec nesmí mít za cíl dostat se na vrchol,
ačkoliv to zní logicky. Jeho cílem musí být dostat se dolů. Cílem musí být
návrat!
Stalo
se vám někdy, že jste tento fakt podcenil?
Stalo se mi to při mé
expedici na Pamír, což byla moje první zkušenost s vysokými horami. Když
jsme lezli nahoru, byli jsme asi padesát metrů od vrcholu ve výšce přes
6 000 metrů, a nebyli jsme schopni dostat se na vrchol. Přitom předtím
jsme lezli asi dva kilometry kolmé stěny a tento kousek měl jen malé převýšení.
My jsme se tak namotivovali na ten vršek, že jsme se vydali ze všech sil a pak
nám chybělo padesát metrů terénem, který se dal jít s rukama
v kapsách. Nešlo to ani po čtyřech, ani bez výstroje. Posledních padesát
metrů na vrchol jsme nezdolali. A pak nás čekal ještě sestup. Což byla strašná
tortura! Návrat nás stál strašně sil. A to bylo pro mě silné varování do
budoucna. Motivací a cílem nesmí být vrchol, cílem musí být návrat!
Jak
dlouho setrváte nahoře, než slezete dolů?
Někdy je to jen chvíli.
Nejdéle jsem tam byl snad dvě a půl hodiny. Strašně moc záleží, jaké je nahoře
počasí a hlavně kolik nás na vrcholu je společně. Jestli se máte o tu radost
s kým podělit.
Která
osmitisícovka vám nejvíce „vzdorovala“?
O K2 jsem se snažil už
čtyřikrát a nikdy se mi to nepodařilo. Třikrát mě zastavilo počasí a jednou
zranění.
Jak
probíhá lezení s kyslíkem a jak bez kyslíku? V čem jsou zásadní
rozdíly?
Zásadní rozdíl je
v tom, že opravdoví horolezci dnes již s kyslíkem nelezou. S ním
lezou ti, kteří na vrcholu „musí“ stanout za každou cenu. A horolezectví je
radost z lezení, z výkonu, překonávání překážek a sama sebe.
Kyslíkové přístroje a Šerpové (vysokohorští nosiči nákladu) tu radost a obtíže
odstraňují z cesty. Usnadňují výstup a pracují za horolezce. Jde vlastně o
takový doping… U horolezectví by mělo platit: „I cesta je cíl…!“
Jak
je to s byrokracií související s horolezectvím?
To už dnes není takový
problém. Dříve i nám trvala příprava třeba třičtvrtě roku, ale dnes už je to
jiné a stačí čtvrt roku a někdy i měsíc před odletem, abychom dostali permit (pozn. redakce: povolení k výstupu na horu). Ale jsou tam například i
nesmyslné poplatky, jako je například styčný důstojník, který s námi nikam
nejede a přitom za něj platíme tisíce dolarů!
Jak
těžkou výbavu můžete s sebou mít?
Do základního tábora
nám výbavu nesou někdy nosiči, jindy jaci, nebo jiná zvířata. Jestli si tam
dovezu 500 kg nebo 50 kg je jedno, protože omezení je pouze finanční, tedy kolik
za to zaplatím. Nahoru už je to o tom, co dokážu sám vynést do výškových
táborů.
Jak
vypadá vaše technické zázemí, s nímž pořizujete záběry?
Od té doby, co jsem
profesionálním horolezcem, tak se směju, že nemám čas na lezení, protože mě až
příliš zaměstnává byrokracie. Zároveň vzrostly mé požadavky na techniku, jakou
je notebook, satelitní telefon, solární panely, baterky a další výbava. Samozřejmostí
jsou fotoaparáty – minimálně dva, kamera…
Do
jaké výšky funguje satelitní telefon?
Podle toho, do jaké
výšky ho vynesete. Čím výš, tím by měl fungovat líp. (smích) Pokud vynesete i větší satelitní anténu, můžete dělat
dokonce i přímé vstupy do televize.
Lezl
jste na nějakou horu pouze jednou a už se na ni nikdy nevrátil?
Byl jsem na expedici
v Patagonii a nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím. Na Monte Fitz Roy.
Panuje tam většinou strašné počasí. Po našem příletu bylo krásně, ale nám
nedoletěl horolezecký materiál. Poslali ho jinam. Když dorazil, už se neudělalo
nikdy slušně. Nevím, jestli nejsem už moc starý na to, abych seděl měsíc pod
jednou horou – i když nádhernou – a čekal, jestli bude dva dny hezky.
Kdy
jste se poprvé vydal do Nepálu a předčil Nepál v něčem vaše očekávání?
První expedice byla
hned na Mount Everest a to snad překonat nejde. Ale celý Nepál mě okouzlil svojí
atmosférou. Kdo tam jednou byl, chce se na sto procent vrátit. Říká se: „Ty
Nepál nezměníš, Nepál změní tebe.“ A je to pravda!
Co
patří mezi vaše nejsilnější zážitky z Nepálu?
Horolezci se do Nepálu
vracejí nejen kvůli horám, ale také kvůli atmosféře. Místní lidé jsou strašně
chudí, přesto velmi veselí a šťastní, na rozdíl od nás, kteří máme všechno, ale
naše koutky jsou svěšené dolů. Když jsem vzal do Nepálu svoji dceru a ta to
zažila, tak mi řekla, proč jsme ji tam už dřív neposlali na převýchovu, nebo na
kurs štěstí.
Vaše
dcera Andrea napsala knihu Hory, má
panenko. Jak tento počin vznikal?
Už na gymplu dostala
pár cen za literaturu a snad i něco od Josefa Škvoreckého, v porotě byl i Michal
Viewegh. Když na podzim odmaturovala, měla dost času a tehdy ten nápad přišel.
Ale trvalo to ve finále déle jak dva roky. Žádné nakladatelství knihu tehdy
nechtělo, tak jsem ji vydal sám. Nelituji, i když na knihy není dobrá doba. A
taky bez pomoci spousty dobrých lidí bychom ji nikdy nedokončili. Motorem byl
Standa Zajíček, Andrein bývalý třídní. Objevil její talent a i přes její komplikovanou
povahu ji ve škole udržel. Další rok se dostala se na první pokus na FAMU. Asi
v ní něco je a kéž by naše školství mělo takových pedagogů více!
Jaké
máte s odstupem času z knihy a dceřiny otevřenosti pocity?
Mně se to líbí a jsem rád,
že se nebojí věci pojmenovat a rodiče i osolit. Žijeme život takový, jaký je, a
tak proč ho potom v knihách popisovat jinak? Chtěl jsem, aby vymyslela
nějaké motto, když knihu podepisujeme. Měla tvůrčí útlum, a tak jsem se musel
zmáčknout já. Zní: „Pokud nejde o život, jde o ho…!“ Andrea by ty tečky
nedělala.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Knihu Hory,
má panenko zakoupíte zde: www.radekjaros.cz
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
