„Dokud je člověk schopen pracovat, má pracovat a udržovat svou šedou
kůru mozkovou v činnosti.“ Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.
Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc., patří k zakladatelům české moderní oftalmologie. Celý život se
věnoval onemocněním sítnice a v této oblasti dosáhl mimořádných úspěchů. Je členem České oftalmologické společnosti,
České vitreoretinální společnosti, čestným členem Evropské společnosti pro
kataraktovou a refrakční chirurgii. V únoru 2007 byl jmenován rytířem českého
lékařského stavu.
Dnes začneme rozhovor jinak, než obvykle medicínské začínají. Jste uznávaná
osobnost, která za svou práci získala řadu významných cen. Které z nich si
vážíte nejvíce?
Je to jednoznačně rytíř lékařského stavu, ocenění mé
celoživotní práce a jejího přínosu pro českou oftalmologii.
Vzpomínáte si ještě na to, když jste začínal na 2. oční klinice ve
Všeobecné fakultní nemocnici? Napadlo vás tenkrát, že můžete svým přínosem obor
tolik změnit?
Na tu dobu si vzpomínám velmi
dobře. Bylo to po pětileté vojenské službě. To byla pro mne ztracená léta. Měl
jsem však štěstí, že jsem nastoupil na nejlepší oční pracoviště v republice, na
kterém pod vedením akademika Kurze pracovali nejlepší oftalmologové, především
profesorka Kadlecová a docentka Votočková. Při nástupu na kliniku jsem neznal
z oftalmologie vůbec nic, a proto jsem se snažil vstřebat základy očního
lékařství co nejrychleji. Samozřejmě mě tenkrát vůbec nenapadlo, že bych mohl
v budoucnosti zasáhnout do vývoje české oftalmologie.
Začátky jsou vždycky náročné, jak jste se zapojil do vědecké práce na
klinice? Možnosti v komunistické ČSR byly jistě omezené.
Mně se podařilo poměrně rychle
zařadit se do plnění všech úkolů kliniky, včetně vědecké práce. Záhy jsem se na
žádost akademika Kurze začal zabývat problematikou anestézie v oční
chirurgii u dětí, u nichž se do té doby používalo pouze lokální umrtvení. Nově
zavedená potencovaná anestézie odstranila psychické utrpení dětí během operace
a operatér mohl v klidu pracovat.
Téměř současně jsem převzal péči o žáky
škol pro zrakově postižené a slepé děti.
Foto: Robert Vano
V čem tato péče spočívala? Jak dlouho jste se dětem věnoval a na
co jste přišel?
V té době nebyl žádný přesný
přehled, která oční onemocnění jsou příčinou těžkého zrakového postižení žáků
těchto škol, jaká je jejich frekvence a která onemocnění jsou nejčastější. Děti
jsem sledoval přes 10 let. Spolu s neurology, foniatry a dalšími
specialisty jsme prokázali, že tyto děti trpí často i dalšími anomáliemi,
především postižením centrálního nervového systému, poruchami sluchu a řeči. Nové poznatky jsme publikovali a výsledky sledování velké skupiny slepých dětí trpících vzácnou dědičnou tapetoretinální (sítnicovou) jsem publikoval v dizertační kandidátské práci.
Vy jste se celá léta věnoval fluorescenční angiografii. Můžete laicky
popsat, co to přesně znamená?
I během komunistického režimu si
2. oční klinika udržovala vysokou úroveň, i když technické a přístrojové
vybavení nedosahovalo úrovně v USA a západní Evropě. Na klinice jsme se snažili
zavést všechny nové diagnostické a léčebné postupy používané v zahraničí.
Středem mého zájmu se tak v šedesátých letech stala fluorescenční
angiografie a její využití v diagnostice u afekcí zrakového nervu, sítnice
a cévnatky. Při fluorescenční angiografii se využívá vlastnosti vitálního
žlutočerveného barviva fluoresceinu, které po ozáření modrým světlem emituje
fluorescenci v žlutozelené části spektra. Při fluorescenční angiografii po
nitrožilní aplikaci fluoresceinu se fotografuje sérií snímků oční pozadí
s pomocí speciální kamery, u které světlo bleskového zdroje prochází
modrým kobaltovým filtrem a další žlutozelený filtr je vložen před kameru, aby
umožnil prostup pouze žlutozelenému světlu z fluoresceinu. Tak lze za živa
sledovat postupné plnění arterií, kapilár a žil sítnice, strukturální a funkční
změny cév sítnice, cévnatky, zrakového terče a pigmentového epitelu sítnice,
případně využít výsledky vyšetření pro následnou laserovou koagulační léčbu. Fluoroangiografické
obrazy u různých onemocnění sítnice a cévnatky byly předmětem řady mých
vědeckých prací a přínos fluorescenční angiografie pro diferenciální diagnózu
zduřelého terče zrakového nervu jsem později zhodnotil v doktorské
dizertační práci.
Na klinice jste pracoval 20 let, když jste založil Centrum pro
vitreoretinální chirurgii, první pracoviště toho druhu v ČSSR. Jak jste na
takovou myšlenku přišel?
Od sedmdesátých let minulého
století byly středem mého zájmu diagnostika a terapie odchlípení sítnice.
Výsledky operací tohoto onemocnění byly neuspokojivé, jejich úspěšnost se
pohybovala pouze kolem 50 %. V roce 1976 se na základě mezistátní dohody
mohly uskutečnit výměny lékařů mezi NSR a tehdejší ČSSR. Měl jsem štěstí a na
základě této dohody jsem mohl poprvé ve svých 50 letech absolvovat
zahraniční dvoutýdenní stáž. K návštěvě jsem si vybral oční kliniky
v Bonnu a Essenu, které při operacích odchlípení sítnice používaly nové
postupy a měly podstatně lepší výsledky. Zalíbil se mi velmi šetrný
kryochirurgický postup používaný profesorkou Kreissigovou v Bonnu, při
kterém se trhlina sítnice uzavírala po zmrazení pěnovitou silikonovou plombou
přišitou na zevní povrch bělimy. Profesorka mi velkoryse nabídla, že mě bude
zásobovat zbytky plomb a stehů ze svých operací. Tento nákladný operační
materiál nebyl v Československu k dispozici. Kryochirurgický postup
jsem začal ihned po návratu do Prahy používat a úspěšnost operací odchlípení
sítnice se zvýšila z 50 % na 80 %. Díky velmi dobrým operačním výsledkům
se nemocní s odchlípením sítnice z celé republiky začali na naší
klinice koncentrovat a to byl základ pro založení Centra pro vitreoretinální
chirurgii.
Co bylo pro vás nejtěžší? Nedostatek financí? Nezkušený personál? Kde
jste bral inspiraci?
Nejtěžší byl nedostatek financí
na nákup nákladného a nepostradatelného operačního materiálu a operačních
přístrojů. Šicí materiál jsme museli dovážet. Co se týká silikonových plomb,
měl jsem opět štěstí. Navázal jsem kontakt s inženýrem Novákem, asistentem
z VŠCHT, který se zabýval využitím silikonového kaučuku ve zdravotnictví.
Pustil se do experimentů, přinášel mi vzorky plomb z pěnového silikonu na
zkoušku a během jednoho roku vyrobil plomby, které byly srovnatelné
s americkými. Tak jsme ušetřili asi 1 milion korun ročně.
To však nebyl váš jediný přínos české oftalmologii, jako první jste
začal dělat u nás sklivcovou chirurgii. Kde jste se ji naučil?
Ke sklivcové chirurgii byl od
sítnicové chirurgie logicky nutný krok. I když kryochirurgický postup prognózu
operace odchlípení sítnice výrazně zlepšil, stále zůstávalo 15–20
procent komplikovaných případů s krajně nepříznivou prognózou.
V těchto případech bylo jedinou možností odstranit chorobně změněný
sklivec a tamponovat sítnici zevnitř. Tuto operaci – vitrektomii – vyvinuli
v USA a do NSR a Evropy ji koncem sedmdesátých let importoval profesor
Heimann z kliniky v německém Kolíně. Pan profesor mě pak pozval na
kliniku v Kolíně, abych mohl sledovat průběh vitrektomií. Po návratu do
Prahy jsem tyto operace začal sám provádět. V následujících letech jsem
jezdil na kliniku v Kolíně každý rok na jeden až dva týdny a získané
poznatky jsem hned využíval.
Jak náročné bylo v tehdejší době zavést novou operativu a získat
peníze na nákup nových přístrojů?
Vitreoretinální chirurgie se
provádí pod operačním mikroskopem velmi jemnými nástroji o průměru menším než jeden
milimetr, které jsou z velké části funkčním zakončením nákladných
operačních přístrojů. Jen částečně se podařilo získat finanční prostředky
normální oficiální cestou. Díky našim operačním úspěchům však hledali na
klinice pomoc i vlivné osobnosti, politici a manažeři velkých podniků. Vždy
jsem je při vyšetření či operaci požádal o příspěvek. Moje žádost byla občas
úspěšná, a tak se mi podařilo nutné finance pro kliniku získat. Po operaci
vysokého politika v bratislavském Sanopsu jsem na příklad obdržel jeden milion
korun. Tak se podařilo, že technické vybavení vitreoretinálního centra 2. oční
kliniky bylo na západoevropské úrovni.
Pro obor jako takový jste udělal mnoho, dokázal to režim ocenit?
Od tehdejšího ministra
zdravotnictví MUDr. Prokopce jsem obdržel Cenu
ministerstva zdravotnictví. Na druhé straně docentem jsem byl jmenován
s osmiletým zpožděním. Nebyl jsem členem KSČ, a tak jsem ani další postup nemohl
očekávat.
Zmínil jste se, že jste často jezdil do zahraničí na různé kongresy.
Neměl jste problém s „propustkou‘‘?
Díky osobním pozváním
západoněmeckých profesorů a aktivní účasti na kongresech jsem se mohl stáží a
kongresů zúčastnit.
Když srovnáte tehdejší medicínu a tu dnešní, jaký je výsledek?
Díky velkým pokrokům
v technice se všechny obory lékařství rychle vyvíjejí. Platí to i o
vitreoretinální chirurgii. Dokonalejší přístroje a nástroje rozšiřují nejen
indikace k operacím, ale umožňují i stále lepší výsledky.
Musel jste tehdy pracovat více než dnešní lékaři? Nebo byla doba spíše
klidnější?
Všichni na klinice jsme pracovali
za podstatně méně peněz. Přesto jsem denně pracoval od sedmi hodin ráno do
pozdního odpoledne, pravidelně jsem navštěvoval lékařskou knihovnu a také doma
jsem strávil mnoho hodin studiem. Byl jsem však vždy hrdý, že jsem reprezentantem
2. oční kliniky, a byl jsem šťasten, že mohu vykonávat práci, která mne plně
zaujala.
Často se hovoří o tom, že dnes chybí taková ochota věnovat práci tolik
času a úsilí, že dříve dávali lékaři do svého povolání vše. Vnímáte to tak?
Domnívám se, že podobně jako
v jiných oborech i ve zdravotnictví jsou všechny činnosti do značné míry
ovládány snahou vydělat více peněz. Před listopadovou revolucí naprostá většina
lékařů měla na plný úvazek jediného zaměstnavatele, možnosti přivydělat si
dalším úvazkem byly značně omezené. A tak se každý lékař, který měl rád svou
práci, věnoval plně výsledkům své práce na svém jednom pracovišti.
Celý život jste strávil na jedné klinice, nepřemýšlel jste po revoluci,
že byste zemi opustil nebo alespoň změnil pracoviště?
2. oční klinika byla mou
mateřskou klinikou, byl jsem na ni hrdý a nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych
ji opustil.
Nikdy se nevyskytly žádné problémy? Něco, co by vám vadilo?
V každé práci vždy byly,
jsou a budou nějaké problémy. Má práce na klinice byla všeobecně uznávána, na
druhé straně můj další postup byl vždy omezován, protože jsem kádrově nevyhovoval.
Finanční problémy bránily rychlejšímu rozvoji vitreoretinálního centra. Přesto
jsem byl na klinice šťastný, stávající problémy jsme řešili, jak se dalo, a
vitreoretinální centrum si vždy udržovalo vysokou západoevropskou úroveň.
Pracujete stále, nepřemýšlíte o tom, že už byste mohl mít volno?
Pracuji stále a ve svých 86
letech zatím nepřemýšlím, kdy skončím. Neumím si představit, že bych celý den
seděl doma. Dokud je člověk schopen pracovat, má pracovat a udržovat svou šedou
kůru mozkovou v činnosti.
Jaký je váš úvazek zde, na soukromé klinice Jána Leštáka?
Na Oční klinice JL v Nových
Butovicích pracuji již třináctý rok. Docházím tam třikrát týdně a pracuji jako konzultant,
především pro choroby sítnice. Mým důležitým úkolem je však též odborná výchova
mladých oftalmologů, kteří střídavě u mne v ordinaci pracují.
Jste v oboru již velmi dlouho, za tu dobu se oftalmologie změnila
k nepoznání. Co bylo podle vás pro oftalmologii zásadní?
Zažil jsem v očním lékařství
dvě revoluční změny. První bylo zavedení operačního mikroskopu, který změnil
oční chirurgii v mikrochirurgii. Druhou revoluční změnou byl vývoj
vitreoretinální chirurgie, který umožnil zasahovat u stavů, které byly do té
doby inoperabilní, beznadějné a končily nenávratnou slepotou.
Publikoval jste 163 prací, to je vysoké číslo. Byla to tehdy nutnost,
takto publikovat, nebo to byl váš zvláštní zájem?
Nutnost publikovat nebyla. Každá
publikace však vždy znamenala podrobný rozbor vlastních výsledků. A můj zájem
vždy byl, abych porovnal své výsledky s výsledky zahraničních a domácích autorů
a poukázal na přínos své práce. Tím spíše, jestliže u nových postupů šlo o
dlouhodobé výsledky.
Vypadá to, že jste neměl ani chvíli na osobní život. Když jste
ukořistil trošku času, jakým způsobem jste relaxoval?
I při velkém pracovním zatížení
jsem si vždy našel nějaký volný čas, který jsem trávil v kruhu rodiny. O
dovolených jsem rád cestoval a čas zabralo i udržování zahrádky okolo rodinné
vilky v Praze a rekreačního domku v Novém Jáchymově v křivoklátských
lesích. Rád jsem vždy sportoval, hrál tenis, lyžoval a jezdil na kole. Snažil
jsem se účastnit i kulturního života. Již desetiletí mám předplatné na Českou
filharmonii, rád navštěvuji operní představení v Národním divadle a dovolené
využívám i k četbě beletrie.
Děkuji za rozhovor.
Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.
Lékařskou fakultu Univerzity
Karlovy v Praze absolvoval v roce 1950. Vědeckou hodnost kandidáta lékařských
věd obhájil v roce 1967, doktora lékařských věd v roce 1984. V roce 1983 byl
ustanoven docentem oftalmologie, profesorem oftalmologie pak v roce 1990. V
letech 1956–1997 pracoval na 2. oční klinice VFN 1. lékařské
fakulty. V posledních dvaceti letech jako vedoucí lékař vitreoretinálního oddělení
a zástupce přednosty kliniky. 1. července 1997 odešel do důchodu. V rámci
vědecko-výzkumné činnosti publikoval 163 prací, z toho 33 v zahraničí.
Přednášel na odborných kongresech doma i v zahraničí. V posledních 25 letech
byla středem jeho zájmu diagnostika a chirurgie odchlípené sítnice, sklivcová
chirurgie a choroby sítnice, v této problematice dosáhl mimořádných úspěchů a
mnohých odborných priorit. V oblasti vitreoretinální byl řešitelem dvou resortních
výzkumných úkolů a tří grantů Ministerstva zdravotnictví České republiky. Je
členem České oftalmologické společnosti, České vitreoretinální společnosti,
čestným členem Evropské společnosti pro kataraktovou a refrakční chirurgii. V
únoru 2007 byl jmenován rytířem českého lékařského stavu.
Text: Michaela Svobodová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v restauraci Mlýnec
v Praze www.mlynec.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s Klinikou JL www.eyecentrum.cz
Klinika JL – V Hůrkách 1296/10
158 00 Praha 5- Nové Butovice
MUDr. Ján Lešták, CSc., FEBO, MBA
majitel a jednatel společnosti
e-mail: lestak@eyecentrum.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz