„Dostávala jsem
takové role, které jsem nemusela odmítat, a za to jsem ráda“ Jana Švandová
Jana Švandová patří k našim nejkrásnějším herečkám.
Možná i proto ji režiséři neobsazovali do rolí žen potahaných osudem, ale
nabízeli jí buržoazní paničky a atraktivní svůdnice. To ji trochu mrzí. Myslí
si, že i atraktivní herečka může ztvárnit například rozháranou a zhýralou
alkoholičku. Povolání herec si do kolonky profese zapsala díky kolegyni Věře
Galatíkové, která ji připravila na zkoušky na brněnskou JAMU. Nebýt jí, mohli
jsme mít mezi archeology jednu krásnou archeoložku. Tam totiž původně směřovaly
kroky mladé studentky Jany Švandové. Nestalo se tak a je to jen dobře. Filmový
a divadelní svět by tak přišel o talentovanou herečku, která dodnes účinkovala
ve spoustě známých filmů, ztvárnila zajímavé role na divadelních prknech a jako
jedna z mála českých hereček spolupracovala i se zahraničními produkcemi.
Také byla první naší celebritou, která pózovala pro magazín Playboy, tancovala
v televizní soutěži StarDance a vydala vlastní knihu. Navíc je vášnivou
cestovatelkou, gurmánkou a milovnicí dobrého a kvalitního jídla. Její
život je zkrátka velmi pestrý.
Slyšela jsem, že jednou z vašich vášní je dobré
jídlo a že si raději dopřejete kvalitní gurmánský zážitek namísto nákupu
pěkných šatů. Je tomu vážně tak?
Určitě, velmi rádi s manželem navštěvujeme restaurace,
kde skutečně dobře vaří. A jako takový malý dárek jsme si nadělili letos na
září čtyřdenní kurz vaření v Toskánsku v nádherném prostředí ve vile
Medici. Už se moc těšíme, jak budeme po návratu domů hostit naše kamarády.
Které z mnoha
různých profesí, jež si jako herečka můžete částečně vyzkoušet, vás během
kariéry nejvíce zaujaly?
Vždy mě lákal interiérový design. Měla jsem možnost si ho
vyzkoušet, když jsem zařizovala svůj byt. Moderní design mě zajímal a byla jsem
překvapená, co všechno současní designéři dokážou vytvořit. Vždy se těším na
to, čím mě zase překvapí. Dodnes sleduji trendy v moderním designu a ráda
chodím na výstavy Design Blocku.
Dočetla jsem se o vás, že jste chtěla studovat
archeologii?
Ano, chtěla jsem studovat archeologii, v té době mě to
bavilo a myslela jsem si, že bych v tomto oboru našla uplatnění. Nicméně
brali tři studenty ze tří set, takže jsem se nedostala. Kolo osudu mě
roztočilo jiným směrem. A jsem tomu ráda.
Kam vás tedy osud zavál?
Bydlela jsem v Pardubicích a tam jsem se zúčastnila konkurzu
do pardubického divadla, kde jsem získala malinkatou roli v muzikálu.
V komparzu. Tehdy jsem ale ještě netušila, že herectví bude mojí životní profesí.
To osudové kolo roztočila právě Věra Galatíková, která zrovna působila
v pardubickém divadle a přesvědčila mě o tom, že herectví a divadlo jsou to,
co bych měla dělat. Nabídla mi, že mě připraví na zkoušky na brněnskou JAMU,
kam jsem se později skutečně dostala.
Brněnská JAMU je pověstná a vyhlášená, vystudovala ji
spousta známých herců a hereček včetně vás nebo Jiřího Bartošky. Kdo byl
s vámi v ročníku?
Bylo to krásné období, na pokoji jsem byla s Eliškou
Balzerovou, kdysi Havránkovou, v ročníku byl s námi Bolek Polívka a o
rok později začal studovat JAMU i Jirka Bartoška, který byl můj spolužák ještě
z gymnázia. S Eliškou jsme ho z legrace přihlásily na zkoušky na
JAMU a on se tam díky svému velkému talentu dostal. Byli jsme bezvadná parta a
jsou to roky, na které nikdy nezapomenu.
Získala jste stipendium v Paříži…
Po JAMU jsem dostala angažmá v Českých Budějovicích a
chvíli na to i stipendium. Podmínkou byla znalost jazyka, a protože jsem
předtím pracovala jako au-pair v Belgii, kde jsem se starala o dvě malé
děti, jazyk jsem se tam částečně naučila. Odcestovala jsem tedy do Francie.
Co vám půlrok strávený v Paříži dal?
Studovala jsem tam školu „Ecole Jacques Lecoq“, je to
mimická škola, kterou shodou okolností studoval i Bolek Polívka. Byla to úžasná
doba, taková ta studentská, bezstarostná, navštěvovala jsem divadla, chodila do
kin, poznávala nové lidi. A hlavně jsem se naučila dobře francouzsky a to tak,
že když jsem se vrátila domů, dostávala jsem příležitosti hrát
v koprodukčních francouzských filmech. Tak jsem se například potkala se
svou oblíbenou francouzskou herečkou Annie Girardotovou. Udělala jsem herecké zkoušky a byla jsem vybraná do
francouzského televizního seriálu, kde Annie Girardotová hrála vězenkyni a já
dozorkyni. To už samozřejmě tady u nás doma. Ráda vzpomínám na to, jak mě Annie
pozvala do Paříže. Já tam za ní přijela a ona se mi věnovala, procházely jsme
přilehlé hospůdky, ukázala mi svoji Paříž. Byla jsem v té chvíli
nejšťastnější člověk na světě.
…ale natáčela jste i s Charlesem Aznavourem, další
francouzkou hvězdou…
Hráli jsme spolu ve filmu Angelina
v roce 2002, měla jsem tam roli taxikářky, vyléčené alkoholičky. Na
kamerových zkouškách jsem měla ale menší problém, vypadala jsem málo zničená a
zdevastovaná pro tuto postavu. Tak jsem musela flámovat a flámovat, až jsem
nakonec skutečně vypadala podle jejich představ a film jsme natočili. (Smích.)
Foto: Robert Vano
Zmínila jste, že do vašich
začátků výrazně zasáhla herečka Věra Galatíková, jsou ještě další lidé, kteří
vám v profesním životě pomohli?
Opravdu hlavně Věra Galatíková,
ale jinak jsem si musela všechno vydobýt sama. Byli jsme tehdy na JAMU mladí a
snažili jsme se všechno zajistit sami, bez cizí pomoci. Vzpomínám si, že jsme
byli skutečná parta, toužili jsme být u zrodu nějaké nové vlny, třeba
v Brně jsme stáli u založení divadla Husa na provázku. To bylo to, co nás
posunovalo dál, otvíralo, ale i zavíralo brány života. Ne vždy se všechno
povedlo a splnily se všechny sny a představy, ale tak to v životě chodí.
Myslíte si, že k vykonávání profese „herec“ je
vysokoškolské vzdělání nezbytné?
Dnes je spousta herců a hereček, kteří řemeslo dělají a
školy nemají. Jestli je to dobře, nebo špatně, nemůžu říci. Pro mě byla škola
opravdu základ života, naučila jsem se tam spoustu věcí, potkala kolegy,
s nimiž mne dodnes pojí přátelství, a vlastně to bylo jedno
z nejhezčích období mého života.
Po ukončení studií jste hostovala v několika
divadlech, poté získala stálé angažmá v Činoherním klubu. Nicméně jste se
stala velmi vyhledávanou televizní herečkou a také diváci vás mají určitě více
spojenou s televizními pořady a filmy než s divadlem. Je to tak?
Určitě, člověk většinou točí, když je mladý, je to dáno
typem rolí i energií, které je v mládí více. Já měla dostatek příležitostí jak
u nás, tak se zahraniční produkcí, což byla v tehdejší době zajímavá
příležitost. Dnes těch příležitostí mám zase více na divadle.
Co vás více přitahovalo – divadlo, nebo film?
Film byl, je a bude vždy vděčnější. Dostanete se rychleji do
povědomí široké veřejnosti a jsou vám potom nabízeny další a další role.
Divadlo je krásné, ale náročnější. Dnes mám ráda obojí stejně – film i divadlo.
Se kterým režisérem jste ráda natáčela?
Se všemi, kteří mi dali hezkou roli. A nejvíce rolí mi dal
pan Karel Kachyňa. Ale ráda vzpomínám na natáčení třeba s Jankem Roháčem,
Václavem Vorlíčkem, Jirkou Menzelem, Dušanem Kleinem, Jurajem Jakubiskem,
z těch mladších třeba s Martinem Šulíkem. Za jeho film Zahrada jsme
dostali Českého lva. Nemůžu je tady všechny vyjmenovat, abych na někoho
nezapomněla.
A naopak, byla
jste někdy nějak „zaškatulkovaná“ ve filmu, nebo na divadle?
Ano, se svojí vizáží jsem nemohla hrát „ženu za pultem“,
takže mi byly nabízeny hlavně role buržoazních paniček, dámiček, atraktivních
žen. I dnes zjišťuji, že je to vlastně u nás nevýhoda, když vypadáte dobře.
Zrovna na tohle jsem se chtěla zeptat, protože jste byla a
stále jste velmi atraktivní. Nedávno jsem slyšela názor, že když jsou herec
nebo herečka moc „dokonalí“, hůře se jim hledá práce. Myslíte si, že to tak
funguje?
S tím souhlasím. Snažím se udržovat v kondici,
cvičím, jsem společensky aktivní, prostě o sebe i po šedesátce dbám. A pro moji
profesi je to vlastně nevýhoda, protože na roli matky jsem už stará, ale na
role babiček vypadám zase moc mladě. Jak jsem říkala, za komunismu byla krása
přitěžující a člověk by si myslel, že se to po revoluci změní, ale také ne.
Věřím tomu, že kdybych byla bezzubá a nedbala o sebe, tak mám u nás více
hereckých příležitostí. Vzpomínám si, jak jsem jednou byla skutečně překvapená
hereckým obsazením jedné nejmenované kolegyně. Ve scénáři bylo „atraktivní,
sexy žena“ a kolegyni, kterou vybrali, by asi stěží někdo nazval sexy. Ale to
je ten dnešní trend a trochu řekla bych pokřivené nahlížení na vzhled.
S tím musím souhlasit. V zahraničí například velmi
atraktivní a sexy herečka Charlize Theronová získala hlavní roli ve filmu
Zrůda, kde si zahrála odpudivou vražedkyni, a za tuto roli dostala i Oscara. To
by asi u nás nešlo…
A to je druhá stránka věci. Tady panuje názor, že zchátralou
alkoholičku, nebo životem vláčenou ženu může zahrát jen ten, kdo si to třeba
skutečně prožil nebo odpovídá vzhledově. Ale proč by to nemohla hrát hezká
ženská! Ta potom pro to musí víc udělat, více se snažit, nejenom to zahrát!
Byla jsem ráda za příležitost, kterou mi dal Charles Aznavour v Angelině.
To byl podobný příklad.
Možná je to trošku i naším maloměšťactvím. Máme rádi ty,
kteří jsou chudí, nevzhlední a bez iluzí, s takovými lidmi se lépe
ztotožníme…(smích).
Ale já si vůbec nestěžuji. Žiji krásný život se spoustou
příležitostí a umím si ho užít, dělám věci, které mě baví. Mám hodného manžela,
skvělého syna a vnučku, to mě naplňuje. Jen jsem vám odpověděla na otázku, na
kterou jste se mě ptala, je-li atraktivní vzhled přítěží. Tak říkám ano, je,
ale asi pouze u nás.
Na jaké natáčení ráda vzpomínáte?
Můj život prochází různými vlnami a v každé té vlně je
na co vzpomínat. Bylo toho hodně a hodně krásného, tak bych nechtěla na někoho
zapomenout, ale co ve mně skutečně zůstalo, je již několikrát zmiňované setkání
s hercem a šansoniérem Charlesem Aznavourem, nebo třeba teď
z poslední doby film Bobule II a Školní výlet.
Odmítla jste někdy nějakou roli, třeba kvůli scénáři nebo
hereckému obsazení?
Dostávala jsem takové role, které jsem nemusela odmítat. Za
to jsem ráda. Abych roli odmítla, muselo by se objevit více komplikací. Samozřejmě
bych nevzala špatnou roli. Ale bohudík, tohle jsem fakt zatím nemusela řešit!
Zažila jste někdy během své kariéry rivalitu?
Samozřejmě, ale to asi většina herců. Stalo se mi
několikrát, že jsem byla vybrána na nějakou roli, doma už jsem měla scénář a
pak mi najednou bylo řečeno, že roli dostal někdo jiný. Ale to je život.
Stal se někdo z vašich hereckých kolegů za ta léta vaším
skutečným přítelem?
Mezi mé blízké se řadí Eliška Balzerová, se kterou jsem
studovala v Brně, a potom Andrejka Čunderlíková, s níž jsme se
potkaly v Malé mořské víle. Společně jsme potom rodily, vychovávaly děti,
Andrea jezdí k nám pravidelně na chalupu. K mým přátelům se řadí i
Veronika Freimanová, Karel Heřmánek nebo Pavel Zedníček. Všechno to jsou přátelé
ověření časem.
Jak se díváte na současnou filmovou tvorbu, chodíte na
české filmy do kina?
Ano, chodím a velmi ráda. Ale nevím, proč se v současné
době točí tolik depresivních filmů. Byla jsem v Karlových Varech, vybrala
jsem si film o dvou starých lidech, kdy jeden z nich umírá a ten druhý se
o něj stará a nakonec ho zabije. Velmi ponurý film, nicméně na festivalu
v Cannes získal Zlatou palmu. Ale ptala jste se na české filmy, tak to se
těším na každý nový kousek a mám radost, když se povede.
Pokud by se vám nelíbil scénář, jste ten typ, který se o
tom půjde pobavit s režisérem nebo producentem, nebo to prostě zahrajete?
To záleží opravdu na situaci. Nedokážu teď říci, jak bych se
rozhodla. Bylo by podstatné, s kým bych točila, jak by se mi líbil scénář,
jak moc bych o tu roli stála. Se mnou se dá vždy domluvit. Ale je pravda, že
když něco točím, zajímá mě mimo režiséra ještě střih, muzika, kamera a herečtí
partneři. To si vždy dopředu zjistím.
Vydala jste loni knížku s názvem Nikdy to nesmíš vzdát, která je vedena
pohledem ženy vašeho věku na ženy vašeho věku. Jedná se o autobiografii?
Je to takové jedno velké interview, neřekla bych přímo autobiografie,
i když z mého života vychází. Povídám si tam s panem Čermákem o svém životě
a snažím se tam ženám mého věku prostřednictvím svých zkušeností říci, že život
ještě nekončí a nastávají další etapy, které závisejí jen na každé z nich.
Většina žen řeší problémy s věkem, zejména s tím
důchodovým a pohled je pochopitelně z každého věkového období jiný. Když je vám
osmnáct, je pro vás třicetiletý člověk už starý a šedesátiletý už je úplně
mimo. Já se snažím v té knize poradit nebo třeba také prozradit, jak jsem si s
tím poradila já.
V knize se snažíte ukázat ženám, že stárnout se dá
s grácií. Jak vy jako atraktivní žena vnímáte „neúprosný čas“?
Když mi bylo osmnáct, tak jsem si přidávala, chtěla jsem
působit starší. Vzpomínám si, že jsem si nedokázala představit, jak budu
vypadat v šedesáti. Bylo to pro mě opravdu daleko, a navíc v té době
byli šedesátníci skutečně jinde, než jsou šedesátníci současní. Měla jsem
nevidomou tetu, která se o sebe vždy perfektně starala, i když se vlastně nikdy
neviděla. Nikdy svůj život nevzdala. A ta říkávala, že každé to desetiletí ženy
je krásné a ženu někam posune.
A které desetiletí vám dalo sebevědomí? Pochází to už
z dob mládí, nebo to přišlo až s věkem a zráním?
Já v mládí nebyla nijak zvlášť sebevědomá, spíš jsem tak
působila. Ale samozřejmě s věkem a získanými zkušenostmi člověk sebevědomí
získá. A navíc v mé branži platí, že kdo není sebevědomý, je slabý a nikam
to nedotáhne.
Vnímáte v dnešní době zvýšený zájem o starší lidi a
stáří obecně?
Myslím, že se to posunuje. Lidé už cítí, že problematika
starých lidí se dotkne všech. Věk se prodlužuje, lidé se dožívají vyššího věku.
Všimla jsem si, že vznikají nadace, které se zabývají seniory, mladá generace
se více zapojuje. Točí se filmy, seriály o starých lidech, to je myslím dobré
znamení.
Jste
matkou jednoho syna a babičkou malé vnučky Azárky, nicméně celá vaše rodina
působí v Pákistánu v rámci humanitární mise. Kde se ve vašem synovi
vzalo tak silné cítění a snaha pomáhat druhým?
Syn pracoval v misích už při studiu, to jsem mu pomáhala a financovala
ho. Dnes už stojí na vlastních a společně s manželkou, která pochází
z Anglie, jsou zaměstnaní u jedné humanitární organizace. Seznámili se v Afghánistánu. Díky jejich profesím byli už v
různých končinách světa, např. v Ugandě, kterou jsem navštívila i já. Měla
jsem možnost poznat Afriku a její opravdovou chudobu. Byl to film, na který
nikdy v životě nezapomenu. Letos se za rodinou chystáme i s manželem
do Pákistánu.
Prý jste v Ugandě adoptovala holčičku?
Zjistila jsem, že i já mám v sobě
něco humanitárního. Těší mě, že můžu pomoci někomu, kdo to skutečně potřebuje.
Adoptovala jsem si holčičku, které posílám peníze na školu a vzdělání, a jsem
na její výsledky pyšná. Dostávám totiž každý rok její vysvědčení. Jsem ráda, že
moje peníze jdou na dobrou věc.
Neměla jste někdy touhu se s ní potkat, když cestujete
do Afriky?
Samozřejmě, že vás to napadne, ale po
zkušenostech kolegy Petra Kostky, který tak jako já adoptoval prostřednictvím
projektu Adopce na dálku v Ugandě holčičku, vím, že to není možné.
Foto: Robert Vano
Když jste viděla, kde všude syn cestuje, do jakých
rizikových zemí, míst, neměla jste strach?
To víte, že když si syn vybral takové
povolání, tak jsem se obávala, jako každá máma. Ale pomáhá takhle už 10 let,
zvykla jsem si. Nemůžete dětem bránit v tom, co považují za svoje poslání
v životě. Osud je jim zatím příznivě nakloněn a dělají práci, která má
skutečně smysl. Jen mě mrzí, že málo vídám vnučku Azárku. Ale naštěstí mám
ještě nevlastního vnoučka Adámka, kterého si opravdu užívám.
Jak
vycházíte se svou snachou?
Jak mi má znalost angličtiny dovolí. Tím, že se vídáme pouze několikrát do
roka, jsme si vzácné a vycházíme spolu dobře. Je to úplně jiný model než běžný
vztah snacha-tchýně. Ale nedávno mi udělala neuvěřitelnou radost. Zavolala mi,
že si Azárka prohlížela časopis a uviděla tam blonďatou paní a řekla, že je to
„babi Jana“. Bylo to od ní opravdu milé.
Seznámila
jste se i s její rodinou?
Ano, jsou to velmi příjemní lidé, už jsme se několikrát navštívili. Byli u
mě doma a my u nich v Anglii.
Ač
babička, tak stále zmiňovaná v souvislosti s vaším vzhledem, který je
skvělý. Jaké byly reakce, když jste se na prahu padesátky objevila
v časopise Playboy?
Byla jsem odvážná, drzá a první, ale stálo to za to. Je tomu už bezmála
dvacet let a stále se mne na to lidé ptají. Byla jsem první z českých
osobností, kterou Playboy oslovil, bylo to období, kdy se tento magazín teprve
usazoval na našem trhu a já měla být to „piárko“. Ale fotografie se mi líbily,
byly vkusné, takže to beru jako pozitivní krok a myslím, že mé okolí to hodnotí
podobně.
Také
jste vystupovala ve StarDance, opět jste byla oslovena do první série, kdy se
pořádně nevědělo, co z toho vlastně bude. Jak vzpomínáte na tuto etapu svého
života?
Ano, byl to první StarDance, který se tady vysílal, takže nikdo nevěděl, do
čeho jde a jaké budou ohlasy. A také jsme nikdo netušili, že tento projekt
získá takovou popularitu a že se všichni rázem octneme v hledáčku médií.
Byli jsme tehdy skvělá parta a nebyla tam žádná zášť. Dnes když všichni už vědí,
jaké to je, často se tam hlásí i sami, bojují o to, aby tam mohli být. Já měla
skvělého partnera a myslím, že i dobře našlápnuto, ale zasáhlo několik událostí.
Příprava na každé kolo byla fyzicky i psychicky velmi náročná a do toho mi
začal umírat tatínek. Ve světle toho všeho jsem se rozhodla nepokračovat a
požádala diváky, aby mi už neposílali hlasy. Nechtěla jsem, aby se potom někde
psalo „Švandová si tančí a otec jí umírá“. Tak jsem odešla, doufám, se ctí.
Co byste na sobě změnila, je-li něco takového?
Měla bych být k sobě tvrdší a více se prosazovat. Také
plnit ta předsevzetí, která si každoročně dávám. Ale to je kdyby. Jsem taková,
jaká jsem, a teď už asi velké změny dělat nebudu.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make-up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz
Veronika Soukupová – Kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz
Oblečení: LERROS www.lerros.cz
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
