„Měla
jsem to štěstí, že jsem stihla období, kdy jsme hráli každý den, vydělali si
peníze a jeden projekt hráli i roky. Dnes to tak není.“ Jovanka
Vojtková
Jovanku Vojtkovou zná většina lidí jako tanečnici.
Než se ale stala profesionálkou v tomto oboru, úspěšně vítězila i v soutěžích
na poli sportovní gymnastiky. Klasický tanec vystudovala na Státní taneční
konzervatoři v Praze, osmileté studium ukončila maturitou a absolutoriem. Její
kroky poté vedly do Hudebního divadla Karlín, kde účinkovala v mnoha muzikálech
a operetách. Hostovala také v Národním a Vinohradském divadle. Od roku 2002 se
stalo její domovskou scénou divadlo Broadway a později i divadlo Hybernia, kde měla
příležitost tančit krásné role. Před šesti lety si zařídila kosmetický salon,
ve kterém také pracuje. V současné době se těší na svého prvního potomka
a pro profesní magazín Best of poskytla úplně poslední rozhovor před porodem.
Chodila jste jako malá do tanečních lekcí, které
byly mimoškolní aktivitou, nebo jste tanec už přímo studovala?
Začala jsem ve čtyřech
letech se sportovní gymnastikou, protože jsem byla dost hyperaktivní a neposedné dítě. Pokračovala jsem v ní dalších šest let na vrcholové úrovni
pod vedením paní Bosákové. Byly to fyzicky náročné a každodenní pětihodinové
tréninky, ale nás to bavilo. Odměnou a motivací byly medaile ze závodů. Dnes už
mohu jen vzpomínat, co vše jsem v tom věku po fyzické stránce zvládla. V deseti
letech jsem ale s gymnastikou přestala díky konkurenčnímu boji jedné maminky. Jak
se říká – něco špatného, pro něco dobrého. Zkusila jsem přijímačky na státní
taneční konzervatoř v Praze, které jsem úspěšně zvládla, a můj život nabral
jiný směr.
Myslíte si, že když se tanečníci živí moderním
tancem, měli by znát i základy klasiky?
Myslím si, že klasický
tanec je základ, bez kterého by se tanečník neměl obejít. Je to jako abeceda,
kterou vás učí v první třídě a kterou nemůžete přeskočit, protože byste neuměla
číst. U toho, kdo neprošel alespoň základy
klasiky, je to na jeho pohybovém projevu vidět.
Chodila jste do tanečních, když jste tanec
studovala?
Proč? Na to už nebyl
čas, chuť a ani síla. Ve škole jsem byla většinou od sedmi do sedmi. Po
protančeném a prostudovaném dni jsem už jen dorazila domů, napsala úkoly a
padla do postele.
Co byste doporučila mladému člověku, který se
rozhodl, že se bude živit tancem?
Pokud je ten člověk
rozhodnutý, že se tomu chce věnovat, ať do toho jde. Ale musí počítat s tím, že
to bude mít v dnešní době jako zábavu nebo přivýdělek, protože práce tanečníka
není v Čechách dobře finančně ohodnocená. Proto tanečníci působí ve více
projektech, nebo mají ještě jiné zaměstnání.
Zažívají začátečnice někdy šikanu?
Nesetkala jsem se s
šikanou ani na škole, ani v divadle. Z učitelů jsme měli respekt, vedli nás a vychovávali. Škola byla velká dřina, ale ráda na ni budu vzpomínat.
Nepříjemné situace jsem zažila spíše až v divadlech, tím myslím pomluvy a
intriky. Trvalo mi, než jsem to začala brát s nadhledem. Ale to se asi děje všude.
Jak zapadne nováček do kolektivu? Má to v něčem
těžší?
Pokud je člověk
dochvilný, spolehlivý, na zkoušky chodí připravený, tak zapadne bez problémů.
Jak se mohou v taneční branži uplatnit i lidé,
kteří nejsou nejštíhlejší, ale mají cit pro rytmus?
Záleží na výběru stylu
tance. V baletu by se těžko uplatnila korpulentní tanečnice, ale v jiných
stylech, jako třeba v břišních a latinskoamerických tancích, je hezčí pohled na
tanečnici krev a mléko než na chrastící kosti v těle. To je můj názor.
Měla jste někdy nějaký vážný úraz, který se stal
při tanci? A jaké úrazy tanečníkům nejčastěji hrozí?
Nejčastěji jsou to asi
zpřetrhané vazy, vyhřezlé plotýnky a zlomeniny. Naštěstí mě nic takového
nepotkalo, jen drobnosti, jako jsou například výrony kotníků a nalomeniny. Ale
je pravdou, že rok od roku víc cítím opotřebovanost svého těla, kloubů a
páteře. V podstatě si ale nemám na co stěžovat, vždyť dávám tělu zabrat třicet
let.
Vzpomínáte nerada na dobu, kdy jste jako
profesionálka s tancem začínala?
Naopak, na tuto dobu
vzpomínám velmi ráda. V hudebním divadle Karlín jsem získávala praxi a cenné zkušenosti, které jsem dokázala využít pro svou další taneční kariéru.
Tanečníci působí ve více projektech. Které z nich
si mohou zvolit sami a ke kterým se dostávají poněkud složitěji?
Měla jsem to štěstí, že
jsem zažila dobu, kdy projektů bylo hodně a bylo z čeho vybírat. V roce 2002
jsem konkurzem získala angažmá v divadle Broadway, které se otvíralo muzikálem
Kleopatra, a během desetiletého působení v něm jsem měla příležitost vystupovat
v mnoha muzikálech a zatančit si tam krásné role. V roce
Golem, kterým se otvíralo divadlo Hybernia. Je to hlavně o konkurzech a
je potřeba i trochu štěstí.
U filmu se říká, že režisér má svůj oblíbený okruh
herců, které stále dokola obsazuje. Funguje to tak i v muzikálech?
Asi ano, měla bych pro
to i pochopení. Je příjemnější pracovat s někým, s kým se vám nejen dobře dělá,
ale také víte, že se na něj můžete spolehnout. Dnes se bohužel spousta lidí
dostane k dobré práci, ale pak třeba nepřijdou na zkoušky, nebo jsou
nepřipraveni, a ani se neomluví. Pak je lepší pracovat s někým, koho znáte.
V muzikálech působí choreografové nebo režiséři,
kteří účinkující nějakým způsobem vedou. Je pro vás lepší, když je režisér
přísný a nekompromisní, nebo vám více vyhovuje benevolentní typ, který si i
trochu nechá mluvit do práce od zpěváků a tanečníků?
Na škole nás učili
naslouchat, pracovat a ne přiliš diskutovat. Krásným zážitkem pro mě byla
spolupráce s panem režisérem Jozefem Bednárikem, který má jasnou představu, co
po vás chce, dokáže vám danou postavu vysvětlit, zahrát, zatančit, jednotlivé
připomínky vtipně podat a udržet po dobu dvou až tříměsíčního zkoušení v lidech
dobrou náladu.
Zažila jste někdy, že si tvůrci nějakého projektu
vymysleli na pohled sice fantastickou choreografii, ale pro tanečníky to bylo
těžko realizovatelné, dokonce třeba i nebezpečné?
Na nic takového si
nevzpomínám. Vždycky se vše upravilo tak, aby to fungovalo a aby to bylo
bezpečné.
Jak to vypadá, když se v muzikálech učí tančit zpěváci?
Pomáháte jim?
Je pravda, že se u toho
člověk občas baví. (smích) Na druhou
stranu je to stejné, jako kdybych já najednou měla zpívat, to by se možná nikdo
ani hrůzou nesmál. Takže to beru tak, že jejich profesí je zpěv a ten tanec v
podstatě vždy nějak zvládnou. A pokud chtějí poradit, tak jim ráda poradím.
Třeba když se zkoušel Baron Prášil, tak jsem s manželem (pozn. redakce: zpěvák Josef Vojtek.) trénovala i doma. A drtil
poctivě, i když nemá rád kritiku. (smích)
Vybaví se vám zpěvák nebo zpěvačka, kteří mají
současně i taneční talent?
Napadá mě například
Helena Vondráčková, se kterou jsem měla možnost spolupracovat v muzikálu Baron
Prášil, Jiří Korn a samozřejmě můj manžel Josef Vojtek. (smích)
Které taneční projekty vám připadají nejzajímavější
a čím?
Byly to jednoznačně
projekty, ve kterých jsem měla možnost tančit hlavní role, jako byl had v muzikálu Kleopatra, němá dívka v muzikálu Golem a fyzicky nejnáročnější role
krvinky v muzikálu Dracula.
Jaké jsou rozdíly mezi projekty, kdy tančíte v
doprovodné skupině a kdy sólově?
Myslíte
v company? Je to obtížnější v tom, že na jevišti nejste sama, ale ve skupině, a
udržet formaci, pohyb a rytmus jako jeden je mnohdy velký problém. A když má
někdo „okno“, je to více vidět, než když jste na jevišti sama a můžete
improvizovat.
Jaké jsou vaše zkušenosti s konkurzy?
Je to nutné zlo, aby
člověk získal práci. Naštěstí jich za sebou moc nemám, protože zůstávám věrná
divadlu Broadway.
Měla jste někdy problémy s kostýmem, který se
vůbec nehodil k choreografii, kterou jste měla ztvárnit?
Ano, stává se, že při
nastudování a následném projíždění nového projektu zjistíte, že návrh kostýmu
nejde skloubit s danou choreografií. Vždy je to pak na domluvě a kompromisech
choreografa
a kostýmního návrháře.
Existují třeba i nepsaná pravidla, která by měl
tanečník dodržovat?
Nejen tanečníci, ale
všichni, kteří se podílejí na projektu by měli dodržovat dochvilnost,
spolehlivost a připravenost. Je pro mě s podivem, kolik lidí o tom nemá zdání
Do kdy může tanečník vykonávat svoji profesi?
Řekla bych, že je to do
té doby, kdy mu slouží a drží tělo pohromadě. (smích) Takže individuální záležitost.
Jak vy sama cítíte, do kdy budete toto povolání
ještě dělat?
Už několik měsíců
netančím a pečlivě se připravuji na svoji největší životní roli. Tou je role
maminky. Ráda bych se ještě vrátila do muzikálů, ale miminko a jeho potřeby pro
mě budou prioritou.
Jaké má tanečník možnosti, když skončí s tancem
aktivně? A co budete chtít dělat vy?
To je na každém z nich,
na jeho možnostech, schopnostech a chuti. Já jsem se rozhodla před šesti lety
pro kosmetický salon, ve kterém nabízím kosmetické služby a permanentní
make-up. Práce, která mě baví a která šla časově skloubit s divadlem.
Jaký styl tance vám vyhovuje nejvíce?
Teď už je to spíše
tanec kolem plotny a domácnosti. (smích)
Ale vážně, velký respekt mám ke klasickému tanci a k choreografiím a stylům, ve
kterých můžete esteticky a elegantně ukázat možnosti svého těla. To mi vyhovuje
víc než se zoufale zmítat po jevišti a mlátit sebou o podlahu v duchu „moderno-výrazo-scénického“
tance.
Máte nějaké zkušenosti také s černým divadlem,
výrazovým tancem?
Minimální zkušenost, co
se týká černého divadla, a jiné styly, jsem studovala hlavně na škole.
Je nějaký typ tance, který byste nezvládla?
Těch je spousta, teď mě
napadá například břišní tanec, při kterém bych ze sebe vytřepala pár
pochroumaných plotýnek. (smích)
Jak vypadá vaše obvyklá taneční výbava? Obsahuje
něco speciálního?
Taneční boty a pohodlné
oblečení, to je základ, pak nejsou od věci i nějaké zdravotní pomůcky. (smích)
Existuje něco, v čem vás tančení omezuje?
Kromě sportů mě nic
nenapadá. Výslovně jsme měli zakázané lyže, brusle, prostě zimní sporty, při
kterých je velká pravděpodobnost úrazu. Naopak tím, že tancuji, mám méně
omezení, než lidé, kteří se nehýbou vůbec.
Je nějaký sport, který se doporučuje tanečníkům
vedle jejich profese provozovat?
Určitě, ale je to
individuální. Úžasné je plavání, které je dobré na záda, nebo posilování. Já
osobně jsem spíše pohodlnější typ člověka a zaberu, až když mám problém. To pak
cvičím pravidelně, hlavně jógu a pilates.
Je něco, co vám z oblasti tance v Čechách chybí?
Měla jsem to štěstí, že
jsem stihla období, kdy jsme hráli každý den, vydělali si peníze a jeden
projekt hráli i roky. Dnes to tak není.
Děkuji za rozhovor.
Text: Erika Čelikovská
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up a vlasy: Lenka Walderová
Šaty: Fashion kolekce
Jana Berg www.janaberg.com
Foceno v areálu
restaurace Žofín Garden www.zafingarden.cz
Korektura textu: Květa Strnadová
Produkce: Michaela
Lejsková
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
