Iva Voglová je klinická a vztahová psycholožka na
volné noze, která radí svým klientům, jak se seznámit, jak si udržet vztah a
jak při tom zůstat sám sebou. Na počátku vystudovala etopedii, díky které
musela jezdit po věznicích a resocializovat tamní klientelu. Protože však
vypadala jako holčička, neměla to s otrlými kriminálníky snadné. Raději si
tedy přibrala psychologii a dnes má několik svých VIP klientů, jezdí přednášet
do škol, médií, píše články.
Vztahový psycholog, to skutečně existuje? Předpokládám,
že máte vystudovanou psychologii a zaměřujete se na problematiku lidských
vztahů?
Vystudovala jsem etopedii na
pedagogické fakultě a ještě během tohoto studia jsem si přidala Karlovu univerzitu, jednooborovou psychologii. Více se u nás vystudovat
nedá. A co je to vztahový psycholog? Já jsem v podstatě totéž co Petr Šmolka,
ale dřív se tomu říkalo poradenská psychologie. Radím klientům v jejich vztahových
problémech.
Vrátím se ještě k té etopedii. Jedná se o
speciální pedagogickou disciplínu, která se zabývá rozvojem, výchovou a
vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu chování, je to tak?
Ano, jde o resocializaci dětí
i dospělých, tedy lidí, co se nějak dostali na šikmou plochu.
Jak se v praxi projevovalo to, že jste vystudovala
etopedii?
Jezdila jsem do vězení a
prováděla tam rozhovory s potrestanými. Ovšem brzy jsem zjistila, že
kriminály jsou plné nepřizpůsobivých obyvatel, kteří nemají vůbec zájem o
nějakou resocializaci. V podstatě jim to ve vězení vyhovuje, mají kde
spát, svých šest knedlíků a jsou spokojení. Navíc jsem vypadala v té době
dětsky, takže chápu, že jsem pro spoustu kriminálníků byla holčička. Takže jsem
byla ráda, že jsem začala studovat psychologii, protože jsem cítila, že pouze
s etopedií bych si do budoucna nevystačila. V den státnic na etopedii
jsem šla na první přednášku na psychologii.
V době studií jste žila v Mostě, se dvěma
dětmi a manželem. Jak jste se dostala do Prahy?
Kamarádka, s níž jsem
vystudovala pajdák i psychologii, mně jednoho dne zavolala, zda se nechci
přestěhovat do Prahy. Nabídli mi tam místo ředitelky základní školy. Tak jsem
se přestěhovala.
Myslíte si, že člověk, který má problémy v osobní
rovině, sám se sebou, se z toho může dostat pomocí studia psychologie?
Tedy, může být dobrým psychologem někdo, kdo má sám problémy?
Není to cesta, ale tuhle
teorii znám. Za sebe můžu říci, že ty teoretické znalosti, které jsem nasbírala
na fakultě, mi hodně daly, ale je to jen základ. Musela jsem to skloubit se
svými životními zkušenostmi. Rozvod, nemoci, pracovní záležitosti, to všechno
mne posunulo, obohatilo, takže můžu říci, že čím jsem starší, tím lépe mohu
poradit. Když jsem byla mladá, vše jsem řešila „trhem“. To je tak, to tak,
hotovo. Vidím to dnes z nadhledu, mám více úhlů pohledu, koriguji svůj
názor. A tím pádem, že jsem sama vyrovnaná, řeším podstatně lépe i problémy
klientů.
V minulosti byla psychologie trochu podhodnocována.
Myslíte si, že se dnes doba změnila?
Za komunistů byla psychologie
považovaná za pavědu, která není exaktní vědou. Ale teď už naštěstí získává jiný
status. Nicméně pořád do hlavy lidem nevidíte. (smích)
Jaké typy klientů vás nejčastěji navštěvují?
Klientelu od rána do večera už nemám. Mám svých několik VIP klientů, ale neprovozuji pravidelnou praxi. Jezdím přednášet do škol, médií, píši články.
Někteří lidé se dokážou přenést přes určité problémy snáze než druzí. Čím myslíte, že to je?
Záleží na konkrétním druhu problému, ale obecně je důležité, jak je osobnost zralá. Vyzrálá osobnost problémy snáze skousne a překonává. V období, kdy se nedaří, je potřeba, aby lidé využili tento čas k práci pro sebe, zdokonalování se. Čím více člověk propadá depresím, melancholiím, tím snáze na sebe přitahuje další a další negativní věci.
Jak to máte s pozitivním myšlením?
Je dobré se zajímat o pozitivní
věci, ale brát to tak nějak hravě. Mít správný racionální základ.
Jedna z dalších věcí, kterou se zabýváte je „čtení
z fyziognomie člověka“, tedy zkoumáte to, co lze vyčíst z vnějších znaků
člověka. Je to něco podobného, jako když se o někom řekne „tomu to kouká
z očí“?
Ano, dalo by se říci, že je to
moje profesionální deformace. (smích)
Když se dívám na lidi při prvním seznámení, okamžitě poměřuji znaky
v jejich obličeji. Třeba jak vysoko je obočí, tvar nosu, velikost uší. Italský
kriminalista a psychiatr Lombroso kdysi v 19. století zjistil ve vězení,
že vězni vykazují některé shodné znaky. Je třeba známo, že rebelové mají
odstáté uši. Ale zase pozor, je to jeden znak a vždy bychom měli posuzovat jednotlivé
znaky v jejich celé soustavě, komplexně.
Co třeba napovídá známý dolíček na bradě?
Důlek v bradě je zvýšená potřeba lásky, tito lidé potřebují být utvrzováni
v tom, že je někdo miluje, má rád. Podobně jako posazení očí, tvar rtů, ložnicové
oči, tak zvané velké klapky. Například malé klapky mají Asiati a ti většinou
mívají své vztahy v pořádku. Pořád se klaní, jsou úslužní. Naopak u
velkých, ložnicových očí se dá předvídat, že ve vztahu často zradí. Ale jak
říkám, musí se k tomu posuzovat i další znaky. Třeba vystouplé lícní kosti
ukazují na lidi, co rádi cestují, kočovníky. Vystouplé sanice, to je dominance.
Výška čela a vrásky také vypovídají hodně o osobnostních rysech. Kdo má jednu
hlubokou, dominantní vrásku, zpravidla dosáhne dobrého postavení, říká se tomu
zavěšená jehla, nebo Damoklův meč. Ale také bývá často potrestán za to, co
udělal, vykonal. Já tyhle věci vnímám jako další podpůrnou metodu při zkoumání
té či oné osobnosti.
Vnímáte i řeč těla?
Využívám i řeč těla. To je
obor, který mne zajímá. Jak osoby kříží nohy, jak se uzavírají. Zda mluví
pravdu, nebo ne. Když někdo lže, tak uhýbá očima a kříží nohy, více se
pohybuje. Nebo přílišná gestikulace je zase zastírací manévr při nedostatečných
komunikačních schopnostech. Lidi se věkem a sbíráním zkušeností mění, také se přetvařují,
ale neverbální projevy je prozradí. To mi pomáhá při řešení vztahových
problémů. Člověk se vyvíjí, takže například dvojice, která se na začátku
milovala, rozuměla si, po několika letech zjistí, že spolu nemůže být. Protože
jejich vývoj nešel stejnou cestou.
Jak je to s dvojicí, která má odlišné zájmy, může
jim vztah vydržet?
No, fakt je ten, že pokud mají
zájmy různé, jeden jede na hory, druhý k moři, tak pak je velmi důležitá
komunikace. Aby až se opět setkají, si měli co sdělit. Potom vztah může vydržet
dlouho. Pokud je tam jen sex, komunikace se kříží, tak je to špatné.
Jak řešíte případy, kdy za vámi přijde jeden
z dvojice, která má problémy, a druhý partner odmítá návštěvu?
Nedá se to dobře, fundovaně
řešit. Musím vědět, co chce ten druhý a zda vůbec něco chce. Protože se často
stává, že jeden chce vztah řešit, slepit a druhý to už nechce řešit, má nového
partnera a rád by to měl co nejrychleji za sebou. Takže si pozvu nejdříve
každého zvlášť a potom spolu. Ale pokud mi ten druhý zavolá, že je někde jinde,
tak to nezlomím ani já.
Partnerskými vztahy se zabýváte dlouhou dobu. Změnily
se nějak problémy, s nimiž za vámi klienti chodí?
Pořád to jsou nevěry, ale
dříve to by důvod k rozchodu a dnes je to náš kamarád ve vztahu. (smích) A říká se, že to může vztah
obohatit. Ale jde o to, jestli to neobohacuje pouze toho jednoho, který si to
dopřává, a druhého to nedostává na kolena, protože ho to deptá. Tím si to
většinou omlouvají muži. (smích)
Jak byste popsala dnešní muže a ženy?
Ženy jsou dnes schopnější,
soběstačnější, zvládají více věcí najednou, muži jsou jednostranní, mají
tunelové vidění. Když koukají do výstřihu, tak tam koukají dlouho. Ženě když se
líbí partner, tak se dívá na kolegu vedle, ale zamilovaně vidí partnera.
Jak byste charakterizovala dobrého psychologa?
Je to podobné jako třeba u
doktorů. Většina je dobrých, někteří špatní. Ale najdou se tam i lidi, kteří tam
nemají co dělat, dostali se tam omylem. Pro mne jsou u psychologa důležité zkušenosti.
Jaký by naopak neměl být psycholog?
Třeba osobnost
s přerostlým sebevědomím, psychopat, agresivní typ. Ale to při studiu
nezjistíte. Psycholog vás má vyvést z problému, ne vás do něj ještě více
ponořit.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Make-up: Lenka Walderová
Korektura textu: Alžběta
Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
