„Badminton má potenciál být velmi populární. Málokdo
například ví, že je olympijským sportem již dvacet let.“ Petr Koukal
Rychlost, síla a vytrvalost jsou tím, co ho žene kupředu.
Jak na kurtu, tak i v soukromí. Je zábavný stejně jako sport, ve kterém vyniká.
Známe ho s vlasy i bez nich, to když ho k zápasu vyzvala rakovina. Dnes
opět soupeří s hráči světové badmintonové elity a jeho život nabral nový směr.
Stal se vlajkonošem české olympijské výpravy v Londýně. Houževnatý, vtipný a
nenáročný optimista, jehož postoje a vyjadřování jsou odrazem přirozené
otevřenosti. Takový je Petr Koukal.
Kdy jste badmintonu propadl a v čem shledáváte jeho kouzlo?
K badmintonu mě přivedl v osmi letech táta, který
ho hrál na vrcholové úrovni v rámci tehdejšího Československa. Možná, že
si přese mě chtěl i tak trochu splnit svoje sny. Nikdy mě ovšem nenutil. Odmalička
mě bral na turnaje i tréninky. Sám jsem si tu hru zamiloval.
Z jakých sportů jste vybíral, než jste zakotvil u
badmintonu?
Máma prosazovala tenis, takže jsem ho několik let hrál
závodně. Dělal jsem i volejbal, plavání, cyklistiku a docela dlouho i atletiku,
což mi později zásadně pomohlo při badmintonu.
Sporty, které jmenujete, jsou převážně individuální. Pokud
byste si měl vybrat pro profesionální dráhu týmový sport, jaký by to byl?
Mám to jako táta tak, že se nechci na nikoho vymlouvat,
když se mi hra nevede. A taky mi to nikdo jiný nemůže kazit a já se potom na něho
za to zlobit. Týmové sporty mám rád k odreagování. Pokud bych měl být
profesionální týmový hráč, vybral bych si hokej.Líbí se mi přímý kontakt se
soupeřem, ten v badmintonu chybí.
Pro koho je badminton vhodný? Jaké fyzické a psychické
předpoklady jsou k úspěšné kariéře nezbytné?
Pro tak komplexní sport, jakým badminton je, jsou
základem rychlost, síla a vytrvalost. Právě v tomto je nesmírně náročný,
protože se v něm musí skloubit mnoho dovedností. Rozhodně to není jako
třeba plavání či běhání, kde pracujete pouze svým vlastním tělem. Tady držíte
raketu, trefujete míček, musíte v rychlosti zkoordinovat tělo a
zorientovat mysl. Nesmí vám scházet psychická odolnost, protože musíte umět na
kurtu krotit své emoce. Na tom se dá ale pracovat.
Měříte 192 cm. Jak je to s vaší koordinací na kurtu?
Moje výška je výhoda i nevýhoda. Trvá mi déle, než se se
svým dlouhým tělem dostanu třeba od základní čáry k síti. Na druhou stranu
ale na spoustu míčů dosáhnu snadněji. Tam kde ostatní musí udělat tři kroky,
mně stačí dva. Tomu odpovídá také moje taktika. Snažím se hrát rychle a útočně,
abych se nedostával do krkolomných pozic, ze kterých se mi pak těžko vrací. Je
ale pravda, že v tomto sportu dominují asijští hráči drobnější postavy,
kteří jsou nesmírně mrštní. Všechno má svá pro a proti.
Kdy je nejlépe s badmintonem začít?
Myslím, že není dobré s jakýmkoli sportem začínat
příliš brzy, i když ten trend tady je. Dítě by se mělo nejdřív komplexně sportovně
vyvinout a až později, třeba v osmi, devíti letech se specializovat na
určitý sport. Viděl jsem tento model na tréninkovém campu v Číně a zdá se,
že funguje.
Je vůbec možné naučit se jej hrát dobře bez trenéra?
V tom je právě obrovská výhoda badmintonu. Téměř každý
se jej může naučit do té míry, aby si dobře zahrál a z kurtu odcházel
spokojený. Není to třeba jako tenis nebo squash, který když neovládáte, tak si vůbec
nezahrajete. Trenér na běžné hraní nutný není, stačí znát pravidla a mít
fyzičku.
Badminton u nás nemá takovou tradici, jako například
v asijských zemích, kde je doslova náboženstvím. Co myslíte, že je
příčinou a co by podle vás mohlo k tomuto krásnému sportu přilákat
fanoušky?
Je to zábavný, chytlavý a kreativní sport a je škoda, že není
víc rozšířený, i když právě zažívá boom. To mě moc těší. Taky je skvělý na již
zmiňovanou fyzičku a celkové odreagování. Spálí se u něj spousta kalorií. To bude
zajímat především dámy. (úsměv)
Ale mluví se o něm stále jako o minoritním sportu…
Badminton má potenciál být velmi populární. Málokdo
například ví, že je olympijským sportem již dvacet let. Je ale malý členskou
základnou. To znamená, že je málo těch, kteří mají kartičku asociace a
pravidelně hrají. To je velká škoda. Pokud se lidé registrují a budou
pravidelně hrát, zvětší tím členskou základnu a badminton se ze škatulky minoritních
sportů dostane.
Může mít vliv na popularitu badmintonu i fakt, že je to
indoorový sport?
Určitě. Je to ale jediná, dá-li se to takto říct, nevýhoda.
Já bych také raději v teplých letních dnech běhal venku nebo hrál tenis a
přitom se i trochu opálil. Ovšem na druhou stranu, badminton se dá hrát za
jakéhokoli počasí a navíc je finančně nenáročný – jak ohledně výbavy tak i
samotného hraní.
V čem podle vás mají k sobě blízko tenis a
badminton a v čem naopak jsou zásadní rozdíly?
V první řadě jsou to dotace, kterými oba sporty
disponují. Rozdíl až několika nul. Bavíme-li se na profesionální úrovni,
samozřejmě. Jinak jsou si blízké, badminton je možná rychlejší, ale snadnější k naučení,
a tak i pro většinu lidí zábavnější.
Jak vás připravuje váš „mentální trenér“? Přiznám se, že
tento název slyším v češtině poprvé.
Dlouho jsme hledali pro mého sportovního psychologa Ivana
Křenka zajímavější termín. Až jsme to jednoduše přeložili z angličtiny,
kde se běžně používá termín „mental coach“. A co dělá? Ladí mě do C-dur, kde
nejsou žádné kříže. (smích)
Myslíte asi křížky… Vyznáte se v hudbě?
S Ivanem právě s hudbou experimentujeme. On je
sám muzikant, takže mi vybírá různou hudbu k relaxaci, k rozcvičování,
na spaní nebo k drilu v posilovně. Zkoušíme, co se nám líbí a co
funguje.
Na druhé straně kurtu stával při tréninku váš otec, také
Petr, který dnes funguje spíše jako váš manažer a vytváří vám zázemí. V čem
vidíte výhodu „rodinného spojení“? Máte rozdílné názory, či se spíše shodnete?
Táta mě trénoval odmala. Je ale přirozené, že už mě nemá
kam posunout dál, protože badminton jde hodně dopředu, hra se vyvíjí, soupeři
zlepšují. Už dávno to přesáhlo jeho možnosti. Vytváří mi ale skvělé zázemí, většinou
je to on, kdo se mnou jezdí po turnajích, především po těch evropských. Vycházíme
spolu skvěle.
Předpokládám, že je těžké najít dobrého trenéra a sparing
partnera…
Není to ani tak těžké, jako finančně náročné. Je možné se
domluvit s trenérem z Asie, který by mohl být levnější než z Evropy. Ten
ovšem nezná evropský badminton, nezná tolik nás hráče.
Jak to tedy řešíte?
Měl jsem velké štěstí, protože se mi nedávno podařilo domluvit
s člověkem, který byl elitním hráčem a se kterým se známe z okruhu. Navíc
je to Evropan a je stále lepší hráč, než jsem já, mohu se tedy hodně přiučit. Současně
jsem v něm našel i sparing partnera, o které je u nás nouze. Stěhuje se
z Holandska do Prahy s celou rodinou. Všechno je ale otázka peněz. Turnaje
totiž nejsou dotované, je tedy těžké shánět na vše finance.
Jaký je váš oblíbený, nejsilnější úder? Čím umíte soupeře
překvapit?
Obíhaný forehand, podobně jako Federer, ovšem já ho hraju nad
hlavou. Umím s ním překvapit hlavně nové, mladé hráče. Ti většinou jen
koukají. S ostatními hráči se dobře známe, známe své údery i styl hry, takže
k překvapení už tolik nedochází.
Dá se říci, že na okruhu panuje přátelská atmosféra?
My jsme taková dobrá parta, přátelíme se s většinou
hráčů. Myslím, že je to tím, že badminton neovládají v podstatě žádné peníze a
my jimi tedy nejsme zkaženi.
Může vám být třeba až líto, když porazíte svého kamaráda?
To určitě ne. (smích)
Takhle to ve sportu nechodí. Bylo mi líto jednoho přítele, který se nedostal jako
první náhradník na olympiádu. To ano. Je to skvělý hráč. Ale abych někoho
litoval, že jsem ho porazil? Oni mě taky nelitují.
Umíte se před zápasem „vyhecovat“ sám, nebo to dělá trenér?
Na to, aby se mnou jezdil trenér či celý tým, obzvlášť na
turnaje v asijských zemích, chybí peníze. Často jsem tedy sám a musím to
nějak zvládnout. Dnes jsem už mnohem klidnější než dřív. Snažím se soustředit,
a pokud se mi podaří porazit hráče, kteří mají lepší zázemí, mám radost. Například
Francouzi jsou dnes dotováni státem. Na turnaje jezdí třeba pět hráčů a čtyři
členové týmu.
V roce 2005 se změnilo pravidlo ztrátování, což
znamená, že hráč neztrácí podání, ale boduje vždy při chybě soupeře. Ovlivnilo
toto nové pravidlo nějak výrazně hru?
Hra se změnila hodně, pro mě docela podstatně. Zkrátila se,
zrychlila. Více dnes hraje do not asijským hráčům. Spousta Evropanů dříve
sázela na taktiku, což v delším zápase převážilo fyzickou připravenost. Kdybych
si mohl vybrat, vrátil bych se k původním pravidlům.
Jste náročný na své sportovní vybavení? Co všechno máte
„dělané na míru“?
Náročný určitě nejsem. Na míru mám pouze oblečení na olympiádu
a to jen proto, že je mi buď dlouhé, nebo široké. Jinak rakety mám docela
obyčejné, takové si u nás může koupit kdokoli. Měním je zhruba každý půl rok,
kdy už jsou takové vyžvýkané. Dám je pak do dražby, nebo kamarádům, putují dál.
Zažil jste nečekanou prohru na MS v Londýně v roce
2011, v prvním kole, právě v olympijské hale. Myslíte, že budete nervózní,
nebo vás tato zkušenost naopak vyhecuje k lepšímu výkonu?
Půjdu do toho s tím, že horší už to být nemůže. Nebudu
se tedy ničeho bát a pořádně si to užiju.
Na co jste se ve své olympijské přípravě nejvíce zaměřoval?
Především jsme se zaměřili na rychlost. Údery máme na
okruhu všichni podobně dobré. Vítězí ovšem ten, kdo se k míči dostává dřív,
lépe ho zpracovává a rychleji pak útočí.
Většina sportovců vnímá olympijskou medaili jako největší
odměnu, vrchol své kariéry. Souhlasíte s tím? Bude to také váš cíl?
Olympijský turnaj není paradoxně silnější než například mistrovství
světa, jako je to u jiných sportů. Má ale svoje kouzlo, které se dá zažít jen
jednou za čtyři roky. Proto je medaile tolik uznávaná a vážená a bojovat o ni
jistě budu. Mým cílem je ale první světová desítka. Myslím, že s mým novým
trenérem je umístění v top 10 reálné.
Byl jste jmenován vlajkonošem české výpravy. Dostal jste
přednost před Romanem Šebrlem, Barborou Špotákovou nebo Štěpánkou Hilgertovou. Cítíte
jistě zodpovědnost…
Moc se na to těším a vážím si toho. Vím, že to bude fyzicky
náročné, protože celý ceremoniál trvá přinejmenším pět hodin. Mnoho sportovců
jej právě z tohoto důvodu vynechává. Ale myslím si, že euforie
z takového zážitku zcela přebije jakoukoli únavu. Navíc vlajku ponesu jen
kousek, takže se není čeho bát.
Bojoval
jste s rakovinou varlat, dnes jste patronem nadace Rakovina věc veřejná. Jak
dlouho vám trvalo, než jste o rakovině mohl otevřeně hovořit a co k tomu
bylo tím hlavním impulsem?
Víte,
v takové situaci jsou jen dvě možnosti. Nejdříve jsme s týmem
nevěděli, jestli situaci budeme badmintonové asociaci vůbec zmiňovat a nevymluvíme
se na nějaké zranění. To jsem měl právě odcestovat na turnaj. Jenomže záhy nám
došlo, že vypadané vlasy již zraněním neobhájíme. Velice rychle poté, co jsme
to oznámili lidem okolo badmintonu, začaly přicházet ohlasy z médií z celé
České republiky. To byl impuls k tomu, abychom do toho šli naplno.
Překvapila
vás nějaká reakce okolí?
Překvapily mě
reakce, které naznačovaly, že si na svém boji s rakovinou dělám jméno. A překvapilo
mě, jak to bylo pro lidi zajímavé. Dřív, když jsem něco vyhrál, v tisku se
objevil nanejvýš malý článek, kterého si nikdo moc nevšímal. Najednou se objevily
titulky jako „Koukal bez vlasů“ a všichni byli ze dne na den nesmírně empatičtí
a moc je to bavilo.
Bylo vám
nepříjemné o sobě takto číst?
Věděl jsem, že
je můj příběh chytlavé téma. Jako každý si i já občas přečtu článek o lidském
neštěstí. Jenže to vám nedojde, dokud se vás to netýká.
Vzhledem
k tomu, že jste na kurt vstoupil jen pár týdnů po chemoterapii,
předpokládám, že jste nepochyboval o tom, že se k vrcholovému badmintonu
opět vrátíte.
To víte, že pochyboval,
hlavně ze začátku. Bylo to bezprostředně po operaci, kdy jsem bolestí v tříslech
nemohl vůbec chodit. Bál jsem se, že chodit nebudu vůbec, nebo budu
přinejmenším kulhat. Bolest ustoupila po třech týdnech. Dovedete si představit
tu úlevu.
Byl jste
spokojený s přístupem lékařů?
Velmi.
V hlavě
se vám musel honit nespočet scénářů. Zajímalo by mě, jestli si dovedete
představit, že byste dělal něco úplně jiného a co by to bylo?
Byl bych
asi……doktor. Vždy jsem si říkal, že kdybych nehrál badminton, tak bych se rád a
hodně učil. To studium medicíny jistě obnáší. A mimochodem, hrál jsem už
v období chemoterapie.
Prosím? Vy
jste byl asi zlobivý pacient. To neumíte odpočívat?
Ale umím. U
skleničky dobrého červeného či bílého vína, s rodinou, s přáteli… Stále
cestuji nebo trénuji, takže mám na své blízké málo času. Ani na dovolenou se mi
nikam nechce, pro mě je dovolená zůstat pěkně doma.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
