„Za největší úspěch
považuji, že i po 52 letech zpívání mám své příznivce, kteří si mě přijdou
poslechnout.“ Eva Pilarová
Pokud s Evou
Pilarovou mluvíte poprvé, máte před tak legendární zpěvačkou trochu trému. Po
chvilce rozhovoru ale zjistíte, jak milý člověk to je a že rozhovor s ní
je skutečným potěšením, protože má opravdu co vyprávět. Není to jen výjimečná
zpěvačka, ale i výjimečná žena, která se nevzdává. Následující řádky vám mohou
její povahu i životní příběh docela dobře přiblížit.
Z jakého důvodu jste si
zvolila právě jazz a swing? Co pro vás tyto hudební styly znamenají?
Když
mi bylo asi osm let, byla jsem s rodiči na americkém filmu Zasněžená romance. Zatímco všichni byli
unešeni z výkonu krasobruslařky Sonji Henie, já byla naprosto fascinována
muzikou, ve filmu totiž hrála kapela Glenna Millera. A hráli swing. Tam se
někde zasekl ten drápek, který mě už nepustil.
V jakém smyslu je
vám operní zpěv, který jste studovala, v žánru, který jste si zvolila,
prospěšný?
Operní
průprava jako taková, kdy jsem musela zpívat tzv. kultivovaným hlasem, mi
nebyla v tomto směru na nic. Ale podstatné je, že jsem se naučila pracovat
s dechem a to je dobré umět při zpívání jakéhokoliv žánru.
Vystupovala jste
v divadle Semafor. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
Protože
mě ta opera nijak zvlášť nebrala, přerušila jsem studia na JAMU a shodou
různých okolností jsem se ocitla na konkurzu v pražském divadle Semafor.
Přestože jsem se nijak zvlášť nepředvedla, kupodivu mě přijali. Jedna
z prvních písní, kterou jsem pak v Semaforu zpívala a která se stala
hitem, byla píseň Co je to láska,
známá spíš pod názvem Kočka není pes.
Následovala Láska nebeská – duet
s Waldemarem Matuškou, která je dnes ve Zlatém fondu Supraphonu, velký
hit, který se hraje dodnes. Později jsem si zazpívala s Karlem Štědrým a
v Dobře placené procházce také
s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Oba psali tak nadčasové skladby, že je
můžu zpívat dodnes. Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře
stavělo.
Prý jste zpočátku
měla problém se svým brněnským akcentem? Jak jste se tím nakonec vypořádala?
Zbavit
se brněnského akcentu mi pomáhala Pavlína Filipovská. A taky určitě sehrál
pozitivní roli fakt, že si ze mě dělali kolegové v divadle legraci. Ale
v dobrém, nikdy v tom nebylo nic zlého.
Za svou kariéru
jste třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík, co pro vás toto ocenění znamenalo
v době, kdy jste jej získala a co znamená dnes?
Každé
ocenění udělá radost a věřím, že stejnou radost, jakou jsem já měla kdysi, mají
mladší zpěvačky dnes.
Četla jste dříve či
čtete dnes články, které o vás vycházely? Pokud ano, co jste si z toho brala?
Četla
jsem je a dokonce jsem si je schraňovala a lepila do alb, kterým říkám
„samožerbuchy“. Schovávala jsem si nejen slova chvály, ale i tvrdou kritiku.
Nad ní jsem se vždycky zamyslela a snažila se to, co bylo právem kritizováno,
odbourat. Někdy jsem se uklidnila zjištěním, že dotyčný kromě kritiky nikdy nic
nedokázal.
Proměňoval a
vyvíjel se nějakým způsobem váš postoj k médiím?
Když
se zpětně dívám, většinou se ke mně chovali novináři hezky. Dokonce bylo
konstatováno, že kritika jde ruku v ruce s mými příznivci. Někdy mě
naštve bulvár, ale na druhé straně si říkám, díky za něj. Dříve, když se o
někom ze zpěváků začal šířit drb, vydržel věky, dnes napíšou jeden den o tom,
druhý den o druhém a je toho tolik, že se na všechno rychle zapomíná.
V jakém období své
kariéry jste zažívala největší trému?
Ze
začátku jsem moc trému neměla, poprvé jsem ji pocítila v roce 1967 – to už
jsem zpívala sedm let. Bylo to na festivalu Bratislavská Lyra, zpívala jsem
skladbu Rekviem a všichni kolem,
zvláště autoři skladby Bohuslav Ondráček a Jan Schneider čekali, že vyhraju.
Dostala jsem strach, abych je nezklamala. A přepadla mě tak úděsná tréma, že mi
bylo zle od žaludku. Ale vše nakonec dobře dopadlo. S touto písní jsem
vyhrála nejen Bratislavskou Lyru, ale také mezinárodní soutěž Zlatý klíč
Intervize a Grand Prix de Disque v polských Sopotech. Od té doby mě ale
tréma neopustila, ale odchází po odzpívání několika prvních taktů.
Když se ohlédnete
za svou kariérou, kdo z vašich uměleckých partnerů měl pro vás zvláštní význam?
Ráda
jsem zpívala s Waldemarem Matuškou i s Karlem Gottem. Velký význam
měli pro mě také Jiří Suchý a Jiří Šlitr.
Jak se vám se
kterým z uvedených interpretů dařilo sladit do duetu a jaké předpoklady jsou
pro vytvoření duetu z praktického hlediska podstatné?
S Waldemarem
jsme se rok vzájemně poslouchali a když jsme pak zpívali první duet, šlo to
samozřejmě snadno. Stejně jsme dýchali i vyslovovali a vzhledem k tomu, že
jsme oba měli velký rozsah, nebyl problém vybrat vhodnou tóninu. S Karlem
Gottem jsme také neměli problém, s ním jsem sice nezpívala tolik duetů
jako s Waldemarem, ale ten první, z filmu Kdyby tisíc klarinetů, je označován za nejlepší domácí duet všech
dob. Podstatná pro duet je samotná skladba a důležitá je i barva hlasů, aby se
k sobě hodily. Neméně důležitá je i chuť interpretů spolupracovat.
A co duet
s jinou zpěvačkou? Jaká má specifika a v čem je rozdílný od duetu se
zpěvákem?
Je
to stejné jako s mužským interpretem. Moc ráda zpívám s Petrou Janů
nebo s Martou Kubišovou. Čas od času je příležitost, na kterou se vzájemně
těšíme.
Shodují se písně,
které vnímáte jako své hity s těmi, které jako vaše hity vnímá a zároveň
vyžaduje publikum?
Až
na malé výjimky ano. Nemám ráda například skladbu Sekáči jdou, a přitom byla hitem, publikum ji vyžadovalo a dokonce
ji některá rádia hrají i v dnešní době.
Abyste mohla píseň
zazpívat opravdu dobře, je pro vás nutné ztotožnit se s textem?
Měla
jsem štěstí na vynikající textaře, málokdy se stalo, že jsem text vrátila.
Většinou se do mě dokázali trefit. Když jsem po přečtení textu pocítila
příjemné mrazení, věděla jsem, že je to to pravé.
Co ve své kariéře
považujete za vůbec největší úspěch? Co pro vás vůbec úspěch symbolizuje?
Za
největší úspěch považuji, že i po 52 letech zpívání mám své příznivce, kteří si
mě přijdou poslechnout. Vážím si jejich potlesku i každého jejich úsměvu.
Spousta zpěváků vás
považuje za vzor. Měla jste nějaký vzor i vy sama?
Měla,
ale byla jsem mazaná, nekopírovala jsem zpěvačky, ale zpěváky. Aby to nikdo
nepoznal. (smích)
Kdo z mladých
interpretů vás kdy natolik zaujal, že vás jeho talent až překvapil?
Nesmírně
obdivuju Vojtu Dyka a Matěje Rupperta. A jsem ráda, že mám možnost občas si
s nimi zazpívat. Jsou pro mě tím, čím pro mě byli v mých začátcích
Waldemar Matuška a poté i Karel Gott.
Měla jste během své
kariéry nějakou krizi, kdy jste vážně přemýšlela o tom, že byste se zpěvem
skončila?
Ano,
napadlo mě to po roce 1973, kdy tragicky zahynula moje kapela i se zvukařem. Tehdy
jsem myslela, že nebudu mít sílu pokračovat. Zásluhou dirigenta Josefa Vobruby
a textaře a producenta Michala Prostějovského jsem to zvládla.
Co se tehdy přesně
událo?
Letecká
havárie společnosti Aeroflot. Protože se to stalo v době „normalizace“ v roce
1973 a šlo o sovětské letadlo, nesmělo se o tom psát ani mluvit
v televizi.
Během své kariéry
jste se mnohokrát setkala s cenzurou. Jak jste se s ní vyrovnávala?
Štvala
mě, ale nedalo se s ní nic dělat. Občas jsem zazlobila – třeba když mi
zakázali již ve zmíněné skladbě Co je to
láska zpívat sloku, ve které stálo „že celek není kus, že moped není vůz,
že Brno není v Čechách a Armstrong není Rus – zpívala jsem ji i přes zákaz
a pak se vymlouvala, že mi to nechtěně uklouzlo, poněvadž to mám zafixované.
Bylo zbytečné argumentovat tím, že Armstrong fakt Rus není… (smích)
Jak vzpomínáte na
svou knihu Vzpomínání?
Svoje
Vzpomínání jsem napsala v době,
kdy jsem těžce onemocněla, musela jsem přestat zpívat a potřebovala jsem se něčím
zabavit.
Zřejmě máte na
mysli období, kdy vám diagnostikovali rakovinu?
Nerada
o tom mluvím, snažím se na to období zapomenut. Řeknu vám k tomu pouze to,
že mi kromě lékařů a léčitelky moc pomohla víra v Pána Boha. A v
neposlední řadě můj manžel, který mi dokázal vytvořit skvělé zázemí.
Dělila byste svůj
život na ten před diagnózou a po ní? Přinesla vám nemoc nějakou zásadní změnu?
Jistě,
to se naprosto změní žebříček hodnot, to, co mi připadalo dříve důležité, se
jeví jako naprosto nepodstatné.
O své nemoci jste
tehdy z dostupných zdrojů otevřeně mluvila. Cítíte, že je v tomto
směru dostatek osvěty?
Osvěty
v tomto směru asi nebude nikdy dost. A taky nebude dost lidí, kteří by
dokázali mít pevnou vůli a dělali něco pro své zdraví. Třeba aby jednoduše
přestali kouřit.
Jaký je ten váš
vlastní způsob odrazit se, vstát a jít, postavit se složité životní situaci
čelem? Nebo věříte na strážného anděla a necháváte vše svému osudu?
U
mě je to již zmíněná víra v Pána Boha. A určitě i anděl strážný.
Nepřemýšlíte o tom,
že byste vydala celé své paměti?
Já
už je píšu, ale ještě bude dost dlouho trvat, než s nimi budu hotová.
Na svém kontě máte
ale i spoustu kuchařek. Jak byste popsala svůj kuchařský styl a um?
Neodvažuji
se v tomto směru mluvit o nějakém kuchařském stylu či umu. Vaření byl můj
koníček, komu jsem navařila, tomu chutnalo. Sem tam jsem dávala na požádání
recepty do různých časopisů. Jednou mě pořádal ředitel dnes již neexistující
firmy, abych pro ně napsala kuchařku výhradně kuřecích receptů. Napsala jsem ji
a tím to všechno začalo. Ani nevím přesně kolik těch kuchařek mám. Ale pravda
je, že dnes už je nepíšu a dokonce ani nevařím. Taky proč, když to umí manžel a
výborně! Jedinou výjimkou je kalendář s 52 recepty pro rok 2014.
Jste známou
milovnicí koček. Proč preferujete právě kočky?
Odmalička
jsem měla ráda zvířata, ale maminka mi nechtěla pejska nebo kočičku dovolit.
Když jsem se osamostatnila, můj první počinek byly dvě dogy. Později jsem měla
pudlíka. Když odešel, byla jsem z toho špatná, zařekla jsem se, že už
nikdy žádné zvíře. Po třech měsících přinesl manžel kocoura a ze mě – psího
člověka – se stal rázem člověk kočičí. U koček mě baví jejich vznešenost. Nedají se zotročit, jsou své. Takové ty řeči, jako pořídili jsme si kocoura,
jsou naprosto nesmyslné. Kocour si pořídil nás. I s bytem a chalupou.
Vaším dalším
koníčkem se stalo fotografování. Máte za sebou již několik výstav. Jak tato
vaše záliba vznikla?
Bavilo
mě to už v dětství.
Jaké objekty k
focení si nejčastěji vybíráte?
Fotím
všechno, co neuteče. Ale hlavně městská zákoutí a západy slunce. Východ mám jen
jeden, nerada brzy vstávám.
Fotografie
upravujete v profesionálních grafických programech. Kde jste se s nimi naučila pracovat?
Byla
to náhoda. Fotograf pan Josef Louda mě fotil ve svém ateliéru na titul nějakého
časopisu. Výsledek mi ukázal v počítači. Fotografie se mi líbila, pouze
jsem mu vytkla, že tmavé pozadí mě dělá starší. Odpověděl, že to není problém,
párkrát kliknul myší a pozadí změnilo tmavou barvu na světlou. Doma jsem
zjišťovala, jestli mám něco podobného ve svém počítači a našla jsem. Zkoušela
jsem s fotkami všechno možné, pokroutily se, přebarvily se, některé
zmizely úplně, ale zhruba po půl roce už jsem začala tušit, co to mám za
zázrak. Jsem naprostý samouk a vím, že se pořád ještě mám co učit.
Necháváte některé
fotografie i bez úprav?
Jistě,
všechny fotografie se pro úpravu ani nehodí. Ale vystavuji jen upravené, kterým
říkám „fotoobrázky“.
Jak vás lidé coby
fotografku přijímají?
Myslím,
že nikoho nenapadlo přijímat mě jako fotografku, lidé mě berou jako zpěvačku,
která ráda fotí. Což je pro mě podstatné.
Jakým způsobem jste
se v životě naučila přistupovat k potřebám svého těla a ducha? Jaká varovná
„ty, ty, ty“ jste si zažila a co z toho pro vás vyplynulo?
Rodiče
mi dali do vínku víru v Pána Boha, což je podle mého názoru pro potřebu
ducha nezbytné.
Co se těla týká, žiji podle pravidla „nehuntovat si tělo
zbytečným cvičením“. S čímž samozřejmě většina čtenářů nemusí souhlasit,
ale mně to vyhovuje. Abych neztloustla, nepiji alkohol, protože ten, jak známo,
váže tuky. Ono varovné „ty, ty, ty“ přišlo koncem sedmdesátých let spolu
s otázkou lékaře: „Chcete zpívat
nebo kouřit?“ „Samozřejmě zpívat,“ reagovala jsem. Na to pan doktor: „No to je
dobře, druhá otázka by totiž zněla: ,Chcete žít nebo kouřit?‘ No a od té
doby jsem si nezapálila, už jsem nikdy nedostala na cigaretu chuť. A žiju!
Jak se vám daří
v oblasti odhadu na lidi? Přece jen, v branži, ve které se pohybujete,
bývá právě odhad na lidi nejprověřovanější vlastností, nemyslíte?
Dřív
mi to nějak nešlo, ale postupem času ten odhad z devadesáti procent mám,
život mě naučil. Ale ono to v té naší branži až na nějakou výjimku – a to
dost nechutnou výjimku – není tak zlé…
Kdo vám
v oblasti image zpočátku radil a doporučoval, jak si najít svůj styl,
jakou si pěstovat image?
V době,
kdy jsem začínala, se nekladl důraz na image, ale na to, jak dotyčný zpěvák
nebo zpěvačka umí či neumí zpívat.
Do čeho ve svém
materiálním životě nejvíce „investujete“?
Zcela
jistě do oblečení, které nosím na jeviště, protože moji příznivci mi za to
stojí.
A kam „investujete“
na duchovní úrovni a proč?
Snad
se na mě nebudete zlobit, když vám řeknu, že toto si ráda nechám pro sebe.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Kateřina Poulová
Foto:
archiv Evy Pilarové a Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.estéelauder.cz
Oblečení:
LERROS www.lerros.cz (žluto modrý vycházkový
komplet)
Oblečení a doplňky: INFINITE
www.infinite.cz (společenská móda)
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
Vytvořeno ve spolupráci s:
