„Dobrý režisér by měl umět natočit takový film, na který se i po letech
bude dát koukat.“ Jaroslav Hanuš
Známý režisér a posázavský patriot se
narodil v roce 1951 v Praze a v roce 1980 absolvoval pražskou FAMU.
Celý život spolupracuje s Českou televizí, kde připravuje známé pořady,
jako Sama doma, Barvy života, nebo třeba Kouzelná
školka. Společně se scénáristou Janem Míkou natočili seriály Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko
i Náves. Ale na svém kontě má Jaroslav Hanuš bezmála
tisíc počinů: od filmů, seriálů a pohádek až po inscenace a dětské pořady. Je podruhé ženatý. S první ženou Jaroslavou má tři už dospělé děti
a další dvě vyženil při svatbě s Klárou Gočárovou. Ze vztahu se jim narodili
dva chlapci. Příjemně jsme si popovídali na pražském Slovanském ostrově
v areálu Žofín Garden.
Vystudoval jste FAMU v Praze, obor filmová a televizní režie. Ačkoliv
jste většinu života zasvětil České televizi, nikdy jste tam nebyl zaměstnán,
jak je to možné?
To zase není úplně pravda, byl jsem
zaměstnaný, ale až po revoluci a na pouhé tři měsíce. Pak zase na volné noze. Pokud
člověk chtěl být zaměstnaný v České televizi a hlavně jako režisér, musel
mít ty správné reference. Já je neměl. Což mělo své výhody, nemusel jsem se
v ničem angažovat. Dělal jsem si svoji práci a nezatěžoval se schůzováním
a podobnými věcmi.
Co vám utkvělo v hlavě z předrevoluční České televize?
To jsou tisíce vzpomínek za ta
léta. Ale třeba si vzpomínám, jak jsme dělali přímý přenos z jedné akce,
bylo to těsně před revolucí a byl tam Michael Kocáb a pronesl tehdy památeční
větu, že „každý stát má takovou vládu,
jakou si zaslouží“. Dramaturgové tam tehdy lezli po zdi a jedna paní
dramaturgyně se dokonce rozplakala. Opravdu velmi silná chvilka.
Kam jste nastoupil po škole?
Nastoupil jsem do dětské redakce
k panu režisérovi Ludvíkovi Rážovi. Do roku 1989 působil ve funkci
vedoucího vysílání pro děti a mládež. Od něj jsem se učil. Nedávno jsem si pro
zajímavost nechal v České televizi zjistit, co jsem tam za těch 32 let
natočil. Od pohádek, seriálů, přes televizní hry a pořady pro děti.
Tak k jakému jste dospěl číslu?
Pěkné čísílko to je: 978.
Klobouk dolů, to je opravdu úctyhodné číslo. Co je podle vás základním
atributem dobrého režiséra?
Jak to říci. Výsledek jeho práce by
měl co nejvíce odpovídat jeho představě. Třeba Otakar Vávra. Byl geniální a
kontroverzní, ale neskutečný machr ve svém oboru. Říkalo se mu „český
Bergmann“. Byl to nejlepší pedagog, kterého jsem měl. Natočil na padesát filmů
a je považován za zřejmě vůbec nejkontroverznějšího režiséra historie českého
filmu, který tvořil za každého režimu a sloužil ideologii pravě jen proto, aby „mohl
točit“. Ale tohle nehodnotím. Jako režisér splňoval všechny podstatné
vlastnosti dobrého režiséra.
A kdo další byl podle vás skutečně dobrým režisérem?
Ludvík Ráža. Nekompromisní profík.
Jednou nám řekl: „přeji vám všem vily a
bazény, abyste se mohli věnovat své tvorbě a nedělali to kvůli penězům“.
To je zajímavá myšlenka, ale obecně to chodí tak, jak to kdysi popsal
režisér Steven Spielberg. Kasovním trhákem, jako byl Jurský park, si vydělal na málo známý příběh o holocaustu, nekomerční
Schindlerův seznam…kdo další vám
utkvěl v hlavě?
Rozdíl je „utkvěl“ a „byl dobrým
režisérem“. V hlavě mi utkvěl například i komunistický režisér Antonín
Kachlík. Vzpomínám na jeho pisklavý hlásek a větu: „musíte si uvědomit, že režisér má více nepřátel než horník“. Dodnes pořádně nevím, jak to myslel.
Tak to je vtipné. A z těch televizních?
Určitě František Filip a Martin Frič.
Ti uměli točit! Zaujali široké spektrum diváků, od kopáče po universitního
profesora. To je um. Také jsem měl rád Podraz
s Redfordem a Newmanem od George Hilla. To se líbilo snad každému. A
z těch novějších Láska nebeská.
Jestli čekáte nějakého pana režiséra ze současnosti, tak moc nemůžu sloužit.
Snad Hřebejk ve svém ranném období.
Co vám vadí na dnešních mladých režisérech?
Filmy často řeší minoritní
problémy. Chápu, že i takové příběhy se budou točit a točí, ale zdá se mi, že
se jim dává stále více prostoru. Třeba u Honzy Hřebejka mi jeho poslední filmy
přijdou jako jeden příběh. Stejná skupina herců ve všech filmech, podobné téma…
Jak si vybíráte protagonisty do svých pořadů, máte i vy své oblíbence?
Herce pro své pořady nebo seriály
si samozřejmě vybírám a určitě jsou někteří, které mám za ta léta vyzkoušené a
rád. Spektrum herců, s nimiž jsem hrál, je opravdu široké. Když se ale
ptáte, tak k těm oblíbeným patří Vašek Vydra, kterého jsem obsadil do Života na zámku, Náměstíčka, Šípkové Růženky
nebo do hry Ztráty a nálezy. Také mám
rád Tomáše Töpfera, který měl hlavní roli právě v Životě na zámku nebo v několika pohádkách, Josefa Vinkláře
nebo Jitku Molavcovou. S tou jsme dělali spoustu mých oblíbených pořadů
pro děti. Ať již Kouzelnou školku, pohádky
Lojzička je číslo nebo Kdo hledá, najde.
Kdo všechno vám mluví do obsazování herců pro vaše pořady? Stalo se vám
někdy, že jste se s ostatními nemohl domluvit na obsazení některé
z rolí?
Do toho vždy mluví spousta lidí. Autor
scénáře, dramaturgyně, producent. Ale já mám právo veta. A situace se vyhrotí
téměř vždycky. Jakmile o něčem rozhoduje moc lidí, tak to nebývá nikdy
jednoduchý proces. Stává se, že řešíme dva lidi, vybíráme mezi nimi a nakonec
to získá někdo třetí. Vzpomínám na Katku Hrachovcovou. Hledali jsme hlavní
hrdinku pro Život na zámku. Konkurz probíhal na parníku a
Katka přišla jako úplně první. A vyhrála to.
Měl jste na place někdy nějaký konflikt?
Myslím si o sobě, že jsem velmi
vstřícný a pokud někdo dělá opravdu nějaké dusno, tak vím, jak s ním
naložit.
Jak?
Dobrý catering! To za vámi půjdou
lidé i do pekla.
A kdo z dnešních mladých herců je vám blízký?
Nevím. Já mám velmi rád tu starou
hereckou gardu. Vlastimil Brodský a spol. To byli páni herci. Přišli na plac a
dali to. Hned. Byli vždy naučení a skuteční profíci. Schválně se podívejte na
filmy staré 30–40 let. Pořád mají grády, stále se u nich bavím. Myslíte si, že
když se podíváme na dnešní filmy za 30 let, že budeme stejně nadšení? Nevím.
Takže dobrý režisér by podle vás…
…měl umět natočit takový film,
který přetrvá léta a stále se na něj bude dát koukat. To je opravdu umění.
Vezměte si třeba Četníky, nebo Angeliku, Fantomase. To jsou věci staré i padesát let. A když je dávají
v televizi, pořád je zájem. Nebo u nás Troškova trilogie. Vysílá se každoročně
skoro na všech televizních stanicích. A lidi se stále baví. Vzpomínám, jak jsme
během natáčení jezdili s kamarády za Zdeňkem do Volyně. A stravovali jsme
se u babek z filmu. Byla to legrace.
Co je pro vás jako pro režiséra při samotné režii nejdůležitější?
Určitě příběh. Děj, který musí
strhnout, zaujmout. Přitáhnout lidi. A aby ten děj měl hlavu a patu. Syn
studuje na DAMU, tak se občas zajdu podívat do divadla a někdy si říkám
„panebože, co mi tím chtěl vlastně autor říct“. Klasický příběh se předělá,
udělá se z toho show a najednou nevíte, o co vlastně šlo. Dílko se tváří
umělecky, ale vy odcházíte rozpačitý. Příběh je upozaděn. To se mi nelíbí.
Chodíte do kina?
Mám doma archív asi tisícovky
filmů, koupil jsem si domů své vlastní domácí kino. Nepotřebuji, aby mi
omladina drobila popcorn na hlavu. Chci si film užít jako kulturní člověk a
v těch multikinech to je o všem jiném než o kultuře.
Máte malé děti, sledujete s nimi pořady, které teď dávají na
jednotlivých televizních stanicích?
Je škoda, že se veřejnoprávní
televize stále více přibližuje komerčním televizím. Dříve bylo ve veřejnoprávní
televizi obrovské množství žánrů a formátů – od televizní zábavy, přes pohádky,
hry, inscenace, seriály až po filmy. Veřejnoprávní televize se odlišovala.
Dělala více původních, českých pořadů. Dnes se ty rozdíly nějak slévají. Takže
moc nesleduji. Ale spíše proto, že na to nemám čas.
Jste Lev, narodil jste se prý „za pět minut půlnoc“ a údajně také
děláte hodně věcí na poslední chvíli, je to pravda?
Ano, hodně věcí dělám na poslední
chvíli, ale zatím s tím nemám větší problémy. Vzpomínám si, jak jsme denně s kameramanem
Života na zámku všechno pečlivě
připravovali. Všechno jsme si chystali, malovali barevnými tužkami a prostě nad
tím strávili skutečně hodně času. Potom přišel den D a ejhle – ono to
nefungovalo. Dva měsíce práce byly na nic. Tudíž jsme to museli udělat podle
momentální situace, zaimprovizovat – a bylo to. Takže je někdy dobré přijít s čistou
hlavou a domluvit se na místě.
Na čem momentálně pracujete?
Je toho více, v televizi dělám
různé projekty, třeba pořad Sama doma
nebo cyklus pro seniory s Ivou Hüttnerovu Barvy života. Také chystám s producentem Jardou Boučkem nový
seriál. Ale je to zatím v plenkách, takže nechci více prozrazovat. Nedávno
se nás několik potkalo a říkali jsme si, že bychom to znovu chtěli zažít.
Společné natáčení. Tak si to zkusíme splnit. Co ale můžu prozradit, tak to je
nový rodinný muzikál.
Už jste někdy režíroval muzikál?
Je to moje premiéra a zatím mě to
baví.
Jak jste se dostal k režii muzikálu pro děti se zvláštním názvem Kapka medu pro Verunku?
Moje žena je učitelka jazyků
v Čerčanech a seznámila se kdysi na senohrabské škole s Lenkou
Průšovou, nynější produkční muzikálu. Postupně jsme se seznámili všichni, naše
rodina a její rodina. A nějak to vykrystalizovalo, rozuměli jsme si i lidsky,
takže teď když hledali někoho, kdo by jim režíroval muzikál, vzpomněli si na
mě.
O čem bude?
Je to rodinný muzikál, jak pro
děti, tak i pro jejich rodiče. Děti se zde setkají se všemi pohádkovými
postavami, které znají už z jiných pohádek. Scénář k muzikálu napsali
manželé Pixovi a kostýmy připravuje kostýmní výtvarnice Evženie Rážová. A velmi
pěkné písničky složili František Pytloun a Petr Kutheil. Teď zkoušíme
v kulutráčku na Bílé Hoře a v srpnu už „na ostro“ v Hybernii.
Potkáte se tam třeba s Bárou Basikovou nebo Kamilem Střihavkou…
Na první seznamovací schůzce
s týmem a všemi zúčastněnými jsme s Bárou zjistili, že jsme se
potkali už kdysi dávno. Snad už třicet let to je. Bára zrovna začínala, točili
jsme spolu nějaký studiový klip. A Kamil Střihavka se mi líbí, je velmi
talentovaný, mám radost, že ho v muzikálu máme.
Jak probíhal konkurz do muzikálu Kapku
medu pro Verunku?
Řeknu vám, byl to nejrozsáhlejší
konkurz, jaký jsem kdy zažil. A to jsem toho už zažil.
Kdybyste měl porovnat dnešní dobu s tou před třiceti lety, v čem
je dnešní doba jiná?
Je povrchnější. Celý svět je
povrchní a zdá se mi, že spousta herců i ostatních lidí z oboru přistupuje
k věci tak nějak „buď, anebo“. Dříve herci chodili na plac naučení, měli
respekt, ctili řemeslo. Dnes se mi to nějak vytrácí. Teď si každý, ať má třeba
jen epizodní roličku, dává všechno kontrolovat právníkům, řeší spoustu podle mě
nepodstatných věcí a na samotné řemeslo už nezbývá tolik prostoru. Je to trošku
složité. Ale vždy je něco za něco.
Napadá vás, co byste dělal, kdybyste se nestal režisérem?
Nenapadá. Od třinácti let jsem
chtěl být režisérem. Už můj tatínek měl doma kameru a všechno zdokumentovával.
Takže mám doma filmy, kde mi je šest let. Dnes je to běžné, ale před půl
stoletím to byla vzácnost. Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, že
v roce 2000 už budu mít život za sebou. Bude mi padesát a to je konečná. A
ve čtyřiceti jsem poznal svou nynější ženu Klárku. A teprve s ní to
všechno přišlo. Teď v šedesáti prožívám nejkrásnější období svého života.
Kolik máte dětí?
Sedm. Tři dospělé. Dvě vyženěné
s Klárkou a dvě pořízené s Klárkou.
Vaše manželka vás prý donutila přestat kouřit, jak toho dosáhla?
Láskou. Všechno mi zakazuje. Prý,
abych jí dlouho vydržel a vydělával penízky. Ale je pravda, že jsem nebyl
zrovna příkladem svým dětem a to jak v kouření, tak ve zdravém způsobu
života. Manželka mě naučila jíst pravidelně a zdravěji. Teď už mám v sobě
jakési biohodiny a musím se najíst ve dvanáct, jinak jsem nervózní. Manželka je
jinak velmi šikovná paní, je doktorka filosofie a umí pět jazyků. Zároveň je i
mým kritikem. Díky ní jsem například do Života
na zámku obsadil Tomáše Töpfera. Řekla tehdy: „On je na tu roli výborný typ,
chlapům nebude vadit a ženský si bude umět získat.“ A přesně tak to dopadlo.
Takže se teď máte skvěle…
…ano, je to čím dál lepší, věci už
znám a máloco mě překvapí. Ráno se probudím, pustím si rádio, dám si kafe,
sednu si na zahradu a jsem v takové životní pohodě. A není to póza.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
