„Naše babičky byly celý den venku, nekoukaly do počítače a mírná
vada jim tolik nepřekážela jako nám.“ MUDr. Petr Novák
Má za sebou více jak šestnáct tisíc operací
šedého zákalu. Patří k nejlepším odborníkům na transplantaci oční rohovky.
MUDr. Petr Novák je dlouholetým primářem očního oddělení v Nemocnici Na
Homolce. Z tamního centra se mu podařilo udělat špičkové pracoviště. Naleznete
jej rovněž v Refrakčním Centru Praha s. r. o., jehož je majitelem.
Lékaři se dostávají k medicíně náhodou.
Alespoň to velká část z nich tvrdí. Jak tomu bylo u vás?
Náhoda to nebyla určitě. Je však pravda, že jako dítě jsem měl
představy trochu jiné. Chtěl jsem být popelářem nebo kosmonautem. Brzy jsem ale
zjistil, že bych chtěl studovat medicínu, určitý motiv pro mě představovala
moje matka, pracovala jako zdravotní sestra. I proto jsem se na gymnáziu začal
rozhodovat mezi právy a medicínou.
Kdy jste se rozhodl, že se v medicíně budete
specializovat právě na oči?
Tak to zrovna byla ta náhoda. Chtěl jsem být vždy chirurgem, plastickým
chirurgem. Ne však tím, který zkrášluje ženy. Spíše mě lákalo přišívat useknuté
ruce a podobně. Jenže jsem končil se studiem v roce 1988 a tehdy bylo dost
problematické sehnat místo. Měl jsem již rodinu a úkol zněl jasně: zůstat
v Praze nebo blízkém okolí a dělat obor, který je potenciálně chirurgický.
Před vojnou jsem dostal nabídku pracovat na očním oddělení. Jenže to byl obor
tehdy velmi nezáživný, kde se skoro vůbec neoperovalo.
Takže jste své kroky směřoval jinam?
Říkal jsem si, že během vojny seženu jiné místo, což však byla značně
naivní představa. Nic jsem samozřejmě nesehnal a vrátil jsem se na oční. Jenže
při té vší prohře se v té době oftalmologie totálním způsobem měnila. Stal
se z ní supermikrochirurgický obor. Já jsem měl navíc štěstí, že jsem
nastoupil právě tehdy a byl jsem navíc muž. Proto jsem se dostal
k operování poměrně záhy. Již v rámci studia jsem zkoušel chirurgii,
takže jsem měl zručnost částečně natrénovanou. Rychle jsem se chytil a rázem ze
mě byl nejmladší chirurg v republice a pak vlastně i nejmladší primář.
Kde jste s vaší praxí začínal?
Na Vinohradech, což bylo další štěstí. Můj tehdejší šéf se do mě
pustil s tím, ať jsem rád, že mohu dělat na očním a vůbec ať nepřemýšlím o
tom, že bych šel někam na chirurgii. Dal si za úkol udělat ze mě velkého očního
chirurga. Tak doufám, že se mu to alespoň částečně povedlo.
Jaká byla cesta z Vinohrad až na Homolku?
Nikterak krkolomná. Najednou mi bylo čtyřicet a měl jsem dojem, že je
život stále stejný. Byl jsem zároveň traumatologem na Vinohradech, takže jsem
měl permanentní příslužby na telefonu.
Co to přesně znamená?
To znamená, že kdykoliv zazvonil telefon, sebral jsem se a jel jsem
operovat. Chirurgická průprava je bezva, být nápomocen taky, ale přesto jsem
chtěl od života trošku víc. Byla to kombinace faktorů, takže jsem se
z osobních důvodů rozhodl po sedmnácti letech z Vinohrad odejít na
Homolku. Nejprve to byl šok. Prakticky tam neexistovalo kvalitní chirurgické
oční oddělení. Na druhou stranu to byla výzva, něco takového vybudovat.
Jeden by řekl, že na oko jako orgán je zapotřebí
pouze jedna specializace. Tak to ale není, vy se specializujete ještě úžeji,
jakým směrem?
Ano, na oku, ač se to nezdá, se uživí celá řada specialistů. Já se
zabývám předním segmentem, to je rohovka, duhovka, čočka. Problematika zadního
segmentu, to je především onemocnění sítnice. To vyžaduje super specializaci.
Jestliže chcete být dobrý, je záhodno se soustředit na jednu část oboru. U mě
jsou to tedy zejména transplantace rohovky, refrakce, tedy řešení problematiky
dioptrií a operace šedého zákalu.
Tímto směrem jste se specializoval již na
Vinohradech?
Takto úplně ne, u chirurga je důležitá zkušenost. Já mám dnes za sebou
16 000 operací katarakty, přes 10 tisíc laserových operací. Na to, abyste
tohoto čísla dosáhla, musíte mít možnost operovat neustále. U nás není příliš
mnoho lidí, kteří by v tomto počtu operovali. Těm, kteří takového počtu
dosáhnou v zahraničí, je udělováno ocenění nazývané High volume surgeon. Deset tisíc je považováno za top hranici.
Na Homolce stále budujete špičkové centrum,
v čem se podle vás liší od jiných pracovišť?
U nás to začíná fungovat tak, jak je to běžné na západě. Pacient
vyhledává konkrétního lékaře, nechodí do zařízení jen tak naslepo. Druhá věc je
atmosféra sama o sobě. My se doslova bojíme toho, aby naše čekárna byla
přeplněná, aby zde byly davy pacientů, z nichž každý má dojem, že je pouze
jedním ze sta. Že mu nebude věnován dostatek času. V soukromém zařízení to
funguje tak, že klient je objednán na danou hodinu s vyhrazeným časem. On
vidí, že v čekárně je skoro sám. Odchází s dojmem, že mu byla
věnována maximální péče. A takový přístup máme na Homolce. Tudy by se
zlepšování zdravotnické péče mělo ubírat. Je vidět, že to lze udělat i ve
státním zařízení. Není to výsada soukromého sektoru. Podle průzkumů lidem chybí
právě vstřícnost, komunikace, slušné lidské chování.
Jaké další vlastnosti musí podle vás mít oční
chirurg? Lze se to všechno naučit, nebo je zapotřebí mít i určitý talent?
Talent je třeba pro každý obor lidské činnosti. Když budete mít
módního návrháře, který nebude umět kreslit, nedostane své myšlenky na papír a
šaty nebudou realizovány. To samé je v chirurgii, nejen v oční, ale
celkově u všech chirurgů. Měl by mít tedy zmíněný talent, aby byl schopen
nějakého kreativního jednání. Samozřejmě i drilem se člověk může mnohému naučit
a dosáhnout zručnosti, ale je to poznat.
Jaké povahové vlastnosti považujete u chirurga za
důležité?
Důležité také je, aby měl každý chirurg pokoru. Aby přistupoval
k pacientovi tak, aby mu neublížil. Současně musí být rozhodný, sáhnout po
skalpelu a říznout. Na operačním sále nemají váhavost a strach co dělat.
Dokážete u svých kolegů odhadnout, zda budou
úspěšní?
Dokážu, ale rozhodující jsou morálně volní vlastnosti. Já když budu
hledat svého nástupce, budu hledat někoho, kdo bude zručný, ale také bude
stejným způsobem jako já komunikovat s pacienty. Nebude mu chybět empatie.
K chirurgii lze přistupovat stylem: přivezte další kus. To však není
humánní medicína. V minulosti se mi běžně stávalo, že mi pod ruku přicházeli
pacienti, které jsem neviděl ani před operací, ani po ní. Hodně mi to vadilo,
odporovalo to principu medicíny, jak jsem si ji představoval. Dnes
s pacienty trávím mnohem více času. Nejsme pro sebe cizí lidé. Je pak i
snazší při operaci reagovat kreativněji.
Mnoho zkušeností jste získal v zahraničí.
Když porovnáte českou oftalmologii se světovou, jak si vede?
Bylo to pro mě velmi přínosné. Zjistil jsem, jak důležitý je samotný
marketing, to takzvané „umět se prodat“. Setkal jsem se s chirurgy, kterým
jsem se klonil v pase, protože jsem je znal z různých přednášek a
časopisů. Když jsem je pak ale viděl na sále, zjistil jsem, že jejich
operatérské schopnosti jsou průměrné nebo podprůměrné. Češi mohou být rádi za
své oční chirurgy, protože špičkoví čeští odborníci jsou na stejné, ne-li lepší
úrovni než ti zahraniční. Rozdíl je ovšem v tom, že ti zahraniční mohou mít
vše, na co si vzpomenou. Jakýkoliv materiál, moderní přístroj. Když jsem přijel
na své první stáže, byl tam sice propastný rozdíl v možnostech, ale zjistil
jsem, že naši chirurgové, od kterých jsem se učil, jsou daleko lepší než oni.
Jen o nich svět nevěděl. Zahraniční lékaři se uměli prodat.
Nepřemýšlel jste o tom, že v zahraničí
zůstanete? Nebo že do ciziny odejdete?
Když otevřu noviny, tak obden. Ale za prvé jsem na to moc starý, za
druhé tu mám závazky. Otázkou také je, co bych za hranicemi hledal za štěstí.
Maximálně materiálno. Všude jinde budete jako cizinec a ten musí být desetkrát
lepší než místní. Prosadit se v západních zemích je opravdu velmi těžké.
Jaké jsou vaše další poznatky z těchto cest?
Hlavně rozdílný způsob života. U nás se o sebe šedesátníci příliš
nestarají, jsou odrbaní, unavení životem. V zahraničí jsou to elegáni,
červené kalhoty, žlutá košile a k tomu šátek. Češi se v tomto vždy
hodně odlišovali. Ale je třeba říci, že už se to mění. Dnes se sem dostává
prototyp evropského člověka. Tito lidé nechtějí utrácet peníze za nesmysly,
nebudou chodit do hospody, kouřit, ale našetří si na doplatkovou čočku. Vím, že
řada lidí je v tíživé životní situaci a chápu, že peníze nemají. Ve finále
se jim to však vyplatí, to je nutné si uvědomit.
Jednou z největších změn v oftalmologii
byl laser, je to tak? Jak na to období vzpomínáte?
To byl až druhý zlom. Tím prvním byl rok 1989, kdy byl u nás zachycen
světový trend a začalo se operovat pomocí ultrazvuku. Rozdrtila se čočka,
odsála se a nahradila se nitrooční čočkou. Byl to zásadní zlom v léčbě
šedého zákalu a dodnes je tato technika považována za špičkovou. To, co se
změnilo, jsou jen technologie, v principu však zůstává operace stejná. To
byl skutečně průlomový okamžik, otevřela se mysl a peněženka. Pak samozřejmě
devadesátá léta. Od roku 1995 se v České republice rozjely lasery, my jsme
s nimi začali v témže roce pracovat na Vinohradech, prakticky
okamžitě jsme přešli na nejmodernější techniku, která se jmenovala LASIK. Do té
doby se laserovalo spíše po povrchu rohovky, my jsme začali laserovat
v její hloubce. Ukázalo se, že to byla správná metoda. Je daleko
stabilnější a bezpečnější.
Co oftalmologii posunulo naposledy?
Ukazuje se, že největší hrozbou jsou degenerativní onemocnění sítnice,
takže velkým krokem byl vznik preparátů, které tato onemocnění pomáhají léčit
nebo zpomalit. Je to ovšem nezáviděníhodná práce. Pracuje se s lidmi,
kteří mohou oslepnout. Já třeba lidem vylepšuji vidění, zázrak do druhého dne.
Kdežto tato péče je chronická. Lidé přicházejí o zrak a lékař se tuto ztrátu
snaží jen zabrzdit.
Většina lidí má nějakou oční vadu. Zhoršuje se zrak,
nebo jsou naše požadavky vyšší?
To i ono. Je však nutné dioptrické vady rozlišovat, mladí obrýlení
mají většinou nějakou osovou vadu. Buď krátkozrakost, nebo dalekozrakost.
Popřípadě k tomu ještě astigmatismus, to mají děti už ve školce. Poté je
to klasické obrýlení po čtyřicítce, takzvaná vetchozrakost. V první
skupině životní styl příliš vidění nezhorší, je to prostě dioptrická vada.
Dotyčný potřebuje čočky, nebo brýle. V případě vetchozrakosti po
čtyřicítce můžeme uvažovat o tom, jaký vliv na to mají počítače a vůbec špatný
životní styl. Vesměs se ale odborníci shodují, že tento vliv není nějak
zásadní. Spíše jde o to, že dnes oči více potřebujeme a máme větší požadavky na
kvalitu zraku. Naše babičky byly celý den venku, nekoukaly do počítače a mírná
vada jim tolik nepřekážela jako nám.
Jaká je prevence těchto nepříjemností? Je to
zdravý životní styl?
Nejen. To, že budete zobat semínka a zapíjet je pramenitou vodou,
nevyřeší problém. Je prokázáno, že v určitém časovém období se určité nemoci
vyskytují častěji. Tak například zelený zákal bývá nejčastěji u lidí po
čtyřicítce. Lidé v tomto věku by měli chodit každý rok ke svému lékaři.
Díky tomu se dá zachytit zvýšený nitrooční tlak, což je ve svém důsledků
příčina vzniku zeleného zákalu. Jestliže já zjistím, že má pacient zvýšený
tlak, nasadím léčbu a zelený zákal se ani neobjeví. Prostě prevence je
v tomto ohledu velmi důležitá.
Jak jít prevenci naproti?
Zdravotní pojišťovny by měly vymyslet nějaké preventivní programy, které
budou ponoukat čtyřicátníky, aby k lékařům chodili. Správné by bylo
zejména zavedení nějakého finančního bonusu. Prevence spočívá také v tom,
že mám-li problém, řeším ho okamžitě. Nemám-li problém, pak poslechnu zdravotní
pojišťovnu, která mě upozorní na to, že bych se měl dostavit k lékaři.
Vy operujete hodně slavných osobností. Je těžké
se k vám dostat, když člověk není mediálně známý?
Devadesát pět procent mých pacientů jsou normální lidé. Také jsem četl
článek, že jsem chirurgem celebrit, ale to je nesmysl. Některé případy, které
jsou medializované, mohou být nepříjemné pro všechny. Když si přijdou
fotografové vyfotit celebritu na operaci, neberou ohledy na nikoho. Atmosféra,
která se pak vytvoří, není příznivá. Na druhou stranu jsem za to rád, protože
to, že k vám přijdou celebrity na operaci, znamená, že vaše práce je
kvalitní a dobře ji odvádíte.
Na Homolce pracujete na hlavní pracovní poměr,
pak máte své Refrakční centrum. Jak se vám daří to všechno zvládat?
Kdybych kolem sebe neměl lidi, kteří tu jsou od rána do večera, pak by
to nešlo. V Refrakčním centru ale nemám smlouvu s pojišťovnou a to
z důvodu, který sám nechápu. Moji známí ze západu se diví, že zrovna mně
smlouvu pojišťovna nechce dát. Za hranicemi je to tak, že když nabízíte
špičkovou péči komukoliv, tak smlouvu samozřejmě dostane. U nás je to značně
odlišné. Nitrooční operace tedy v Refrakčním centru neprovádíme, nemáme na
to smlouvu s pojišťovnou a nemá cenu dělat operace pro hrstku lidí, která
si může dovolit zaplatit.
Jak odpočíváte? Zbývá vám na to čas?
Sport, to je hlavní relaxace a bez něj si to neumím představit. Hraju
tenis, squash, hokej, golf. Líbilo by se mi mít jen jedno zaměstnání, pak bych
si skutečně užíval. Rozhodně bych se více věnoval golfu. I když jsem měl dříve
představu, že je to sport jen pro nafoukance, dnes vím, že je to skvělý relax.
Vezmete si hůl a vyrazíte jen sami se sebou.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Svobodová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
