„Moulin Rouge byla
vždy spíše otázka prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti než peněz.“ Tereza Bonnet
Šenková
S Terezou
Bonnet Šenkovu žádné téma není tabu. Při rozhovoru s ní se náhle octnete v pařížském
Moulin Rouge, nejproslulejším kabaretu na světě. Podařilo se jí to, o čem
spousta dívek pouze sní. Žít v Paříži a tančit v Moulin Rouge! Po
ukončení kariéry v pařížském kabaretu založila v Praze školu Bikram
jógy, má hodného muže a krásnou dcerku. Setkání s touto dynamickou dámou
bylo silným zážitkem již od okamžiku, kdy vstoupila do dveří hotelu Alcron, kde
jsme ji spolu s Robertem Vanem fotili pro profesní magazín Best of. Na
krásné produkci s námi spolupracoval tým AVON Cosmetics a Veronika
Soukupová z kadeřnictví Honzy Hlaváčka.
Jak jste se dostala
do Moulin Rouge? Pro českou dívku to není až tak běžné povolání.
Můj,
pro někoho romantický příběh, začíná v Olomouci, kde jsem studovala
anglické gymnázium. Francouz, můj budoucí muž, tam tehdy učil na Katedře
aplikované ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Palackého a na plese francouzské
ambasády, kam jsem doprovázela svoji kamarádku, mě takzvaně uhnal. A už
nepustil. Po maturitě jsem nastoupila na AMU – obor taneční pedagogika,
odchodila rok a udělala konkurz na studia současného tance do Paříže. Těšila
jsem se na odjezd, umělecký život v rámci kosmopolitní taneční atmosféry a
občasné návraty na zkoušky do Prahy, kde jsem pokračovala s individuálním
studijním plánem. Říkala jsem si, že to bude romantické, můj Francouz mě bude
šatit a živit a já si budu užívat „prázdniny v Paříži“. (smích)
Ale Francouz to asi
viděl jinak, že?
Evidentně.
A tak mě místo na brigádu ke croissantům u Paula poslal na konkurz do Moulin
Rouge. Ještě teď tomu nevěřím. Šla jsem tam jen proto, abych mu dokázala, že mě
nevezmou. Jenže oni mě vzali. Smích.
Ale tancovat
v Moulin Rouge to je prestiž, co by za to tisíce neúspěšných kandidátek
dalo!
Já
vím, konkurzy na tanečnice do Moulin Rouge se pořádají po celém světě a sama
jsem později viděla, jak obrovský je o tuto práci zájem. Dnes už vím, že jsem
vlastně měla štěstí. Nečekaně jim vypadla tanečnice ze skupiny „nudes“ a vzali
mě přímo na místo, na které se normálně čeká i roky. Běžný postup je, že nejprve
musíte přežít nějakou dobu ve skupině tanečnic kankánu, nezranit se a pokud
zaujmete, může se vám povést povýšit do skupiny „nudes“, tj. mezi tanečnice
nahoře bez. Ale pozor, odhalená prsa pouze dokreslují tradiční výpravný kostým,
který spolu s vypracovaným a profesionálně školeným tělem vytváří jeden dokonalý
estetický celek. Stejně jako na Eiffelku, tak i na tento precizně sestavený
zážitek chodí nejen turisté z celého světa, ale i francouzské rodiny s dětmi,
když mají důvod k oslavě.
Váš Francouz musel
být na vás pyšný.
Ještě
dnes si pamatuju, jak sedím s Francouzem hned po konkurzu na terase jedné
restaurace ve čtvrti Montmartre a on kolemjdoucím turistům a číšníkům
vysvětluje, co že to vlastně oslavujeme. Z restaurace mi poslali kytku. Tak
jsem si řekla, že to nezačíná špatně a pomalu jsem se přestávala stydět. (smích)
Jak vás přijala Francouzova
rodina?
Francouz
je vychovaný tak, že respektuje maximálně svoji rodinu a jeho rodiče respektují
životní volby svých synů. U nich doma je to spíše o hodnotách života v
komunitě, já byla jedináček, na kterého byly vždy kladeny velké nároky. V
závěru nevím, co je lepší, ale máme to prostě jinak. Asi taky proto jsme spolu.
I po těch letech se neustále překvapujeme, jsem pro ně asi o něco spontánnější,
než u nich bývá zvykem. Pro ně je nejpodstatnější intelektuální stránka života,
já mám ráda, když se hlava s tělem potká. Nicméně se ke mně chovají slušně, i
když jsme každý z jiného těsta.
Jaký je denní
pořádek v Moulin Rouge? Jak vypadá den tanečnice?
Přes
den je to továrna, kde se dívkám chytají kostýmy, čistí se sál, co pamatuje
ještě Toulouse-Lautreca. Pilují se choreografie, aby bylo večer na scéně
předvedeno všechno s dokonalou přesností. Za scénou, třeba na dvou metrech
čtverečních, artisti z různých zemí procvičují své výstupy, není zde místo pro
chyby. A na chodbě potkáte holky, které si přišly v rámci udržení kondice třeba
zaběhat na pásu. Pánové chodí zvednout pár činek, aby vypadali večer na scéně
dobře, a těsně před představením se všichni nalíčí, zkontrolují, které role ten
večer tančí, místa, ze kterých nastupují, připraví si kostýmy a jdou se za
scénu zahřívat. První představení začíná v 21 hodin, ale hudba a orchestr
hrají už od 19 hodin. Hosté večeří, tančí, všichni jsou ve společenském oděvu.
Ve 23 hodin je další show, už jen se sklenkou šampaňského, a ta končí někdy
kolem jedné v noci.
Kostýmy na
vystoupení patrně nejsou levná záležitost, že?
Ty
nejnákladnější kostýmy stojí klidně i tisíce eur. Proto se o ně dennodenně stará
desítka švadlen. Přišije se každá upadlá perlička či natržený zip. A protože show
se bude hrát aspoň deset let, než ji uvidí celý svět, zaslouží si životnost
kostýmů, scény a choreografie pozornost.
Jak jsou placené
tanečnice v Moulin Rouge? Člověk by si řekl, že na tak prestižním místě musí
být i odpovídající plat?
Řadová
tanečnice dostává okolo 96 eur za večer. Samozřejmě ve srovnání s ostatními
tanečními projekty, na kterých jsem se podílela kromě vystupování v Moulinu, to
nebylo špatné. V té době i pro někoho se studentským vízem jako jsem byla já,
bylo nutné pracovní povolení. A na rovinu, děvčata z východu obecně znamenala
pro Francii potenciální risk prostituce. Takže pro mne Moulin Rouge neznamenal
jen výdělek, ale vedle mých studií mi naprosto prestižním způsobem legalizoval
můj pobyt ve Francii. Nicméně všichni si myslí, že tanečnice nejproslulejšího
kabaretu na světě přece musí vydělávat víc. Nemusí. Pro dámy, které přišly z
celého světa, aby se ucházely o tuto práci, to byla vždycky spíše otázka
prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti.
Fungovalo to třeba
tak, že jste v obchodě dostala lepší kousek masa?
Ve
Francii nejsou horší kousky masa. (smích)
Rozhodně hned poté, co jsem v lékárně, pekárně, kavárně, nebo řeznictví řekla,
že tančím v Moulinu, znali mě při příští návštěvě jménem a věděli, co si dám. Vytvářelo
to domácí atmosféru „Montmarterovské vesnice“, kde se všichni znali. A když
jsem začala mít problémy s kyčlemi, tak se pro mě hned našel ten nejlepší
specialista v Paříži.
Našla jste si tam nějakou
kamarádku? Dá se vůbec v takové branži vytvořit přátelský vztah, nebo
převažuje rivalita?
Je
pravda, že vztahy mezi děvčaty v Moulinu byly spíše povrchní. Rivalita
samozřejmě existovala, takže se o žádné srdečnosti nedalo hovořit. Všichni
chtěli do předních řad, na lepší místa a čím rychleji, tím lépe. Naučila jsem
se podat profesionální výkon, uspokojit vysoké nároky vedení, a nenechat se
osobně znechutit. Byla to práce, kde bylo třeba nasadit a navíc u toho
demonstrovat samozřejmou dávku nadšení. Byla to dobrá škola, ovšem můj osobní
život se odvíjel většinou mimo „Mlýn“. Přátelské vztahy jsem si vytvářela spíše
mezi lidmi ze zákulisí – od kostýmů a z administrativy. Tam, kde jsem mohla
mluvit francouzsky.
A jakým jazykem se
mluvilo v Moulin Rouge?
Oficiálním
jazykem mezi tanečnicemi byla angličtina a mnohé dámy i po letech v Paříži
uměly francouzsky sotva tři slova. To mi přišlo na začátku trochu smutné, když
se v jednom místě setkává tolik kultur, mentalit, národností a různých lidí, že
nedochází k většímu sdílení. Pak jsem se to ale naučila nechat být.
Zažila jste tam
něco, co vám navždy utkvělo v paměti?
Zážitků
jsem si ze „Mlýna“ odnesla spousty. Vzpomínám, jak jsme přes zimu hráli matiné,
tj. představení, která začínají už v 15 hodin odpoledne a jsou určena hlavně
pro důchodce, co se sjedou autobusy ze všech koutů Francie. To bylo vždy
příjemné tancování. Na rozdíl od japonských turistů, co „dělají Evropu“ za 5
dní a během večerní show nám usínali nad šampusy, babičky a dědové na nás
čekali u východu s rozzářenýma očima. Jinak ale celé mé působení v Moulin
Rouge bylo hlavně lekcí disciplíny a respektu, ve své podstatě dvou aspektů
jógy.
Seznámila jste se
během vašeho působení v Moulin Rouge s někým zajímavým?
O
zajímavé lidi tam nebyla nouze. Ale to nebylo jen Moulinem. Pro mě to byla
Paříž samotná. Nejzajímavější lidi jsem potkávala v rámci svých studií. Sjížděli
se tam lidé z celého světa, aby se učili, získali první profesionální umělecké
zkušenosti, připravili se na konkurzy a společně se podělili o své zážitky z
jiných zemí.
A seznámení
s americkou lektorkou jógy vás posunulo zase někam dál…
Potkala
jsem choreografku, se kterou jsem později spolupracovala a která mě seznámila s
Bikram jógou. Ona ji znala z New Yorku. A tak to pro mě všechno začalo. Nenásilně
jsem přešla ze scény, kde na mě svítily reflektory a kde to bylo hlavně o tom,
jak to vypadá, do vytopené místnosti, kde to najednou bylo i o tom, k čemu to
vlastně je. V té době jsem už začínala mít problémy s kyčlí a později musela na
operaci. A byla to právě Bikram jóga, která mě hned po tomto zákroku vrátila na
scénu. Takže jsem stále tančila, k tomu cvičila, a poté, co jsem si udělala
certifikát na vyučování této fantastické rehabilitační metody, jsem začala v
Paříži Bikram jógu i učit.
Kdy jste
definitivně skončila s prací tanečnice v Moulin
Rouge?
Po
třech letech práce, a to proto, že jsem se rozhodla věnovat více času zkoušení
s taneční company, se kterou jsem už nějakou dobu pracovala. Navíc jsem
začínala mít vážné problémy s kyčlí, takže s neléčeným zánětem jsem si musela
vybrat. Začínala jsem chápat, že přetažené tělo se začíná stavět na zadní a já
hledala rychlou alternativní metodu, jak se o něj přece jen trochu starat.
Chirurgickému
zákroku jste se ale nakonec přece jen nevyhnula…
Nevyhnula,
ale právě díky tomu jsem si na vlastní kůži mohla otestovat neuvěřitelné
rehabilitační účinky Hatha jógy v teple. Tři měsíce po operaci obou kyčlí jsem
byla zpět na scéně. Najednou jsem objevila něco, co mi naprosto nahradilo
intenzitu prožitku v tanci. V rámci mého každodenního cvičení Bikram jógy jsem
procházela celou řadoubolestí, které ale měly terapeutický charakter a
překvapilo mě, jak rychle se moje kyčle uzdravovaly. Když jsem byla zpátky ve
formě a na scéně, bylo mi jasné, že se chci této neuvěřitelně intenzivní józe
věnovat profesionálně.
Kdy jste dospěla
k tomu, že se vrátíte zpět domů, do Čech?
Hned
poté, co jsem si sama na sobě vyzkoušela, jak dokonale tato rehabilitační
metoda funguje. Jednoduše jsem ji chtěla vzít domů s sebou. Bikram jógu jsem
přidala do svého tréninkového režimu stejně jako celá řada sportovců. O rok
později jsem se odjela vyškolit do Los Angeles do školícího centra přímo k
jejímu zakladateli, Indovi Bikramu Choudhurymu. Potom jsem rok učila v Paříži a
v červnu roku 2006 jsme otevřeli první studio Bikram jógy v Praze.
Jaké bylo školení
přímo u zakladatele, pana Bikrama Choudhuryho v Los Angeles?
Dva
měsíce jsme absolvovali pod vedením Bikrama osobně. On je docela šílený muž,
bylo to tedy docela šílené. (smích)
Moc nespíte, moc nejíte, cvičíte a učíte se s ostatními 300 lidmi, kteří se
sjeli z celého světa, aby tuto jógu mohli pak u sebe doma vyučovat v té podobě,
ve které doopravdy posledních 40 let všude po světě funguje.
V čem je
Bikram jóga jiná?
Bikram
jóga, originál hot jógy, se cvičí ve 42 stupních horka. Takže lidé, kteří
nesnáší teplo, si vytvoří zdravý vztah k pocení a naučí se dodržovat správný
pitný režim. Doby, kdy se jim dělalo z horka špatně v tramvaji, jsou ty
tam. Bikram jóga je jedinečná tím, že její ustálenou formu 26 poloh a dvou
dýchacích cvičení najdete všude po světě a že je vám předávaná přesně tak, jak
ji její zakladatel sestavil. Všichni její instruktoři měli štěstí být vyškoleni
přímo Bikramem osobně a nikdo z nich se ji nesnaží udělat ani zábavnější, ani
originálnější, ani méně náročnou, jen proto, aby se klientům zavděčil.
Pro koho je Bikram jóga
vhodná?
Bikram
jógu mohu doporučit všem, kteří trpí typickými problémy spojenými s dnešním
životním stylem. Ať už to jsou chronické bolesti zad a páteře, migrény,
nespavost, obezita, astma, nebo jen potřebují posílit imunitní systém či zvýšit
psychickou odolnost. Bikram jóga je pro všechny, kteří se nebojí nechat se u
nás tak trochu „zabít“, aby se vzápětí cítili jako znovuzrození. (smích)
Proč se cvičí
zrovna v 42 °C?
Jedná
se o teplotu, která je jen o trochu vyšší než naše vnitřní teplota, i když se
potíte a odpařováním ochlazujete své tělo, svaly neztrácejí tolik teplotu v
prostoru. Tkáň je tedy neustále zahřátá, pustí vás v protažení mnohem víc do
hloubky, navíc předcházíte zranění. V Indii, v kolébce jógy, je teplo a vlhko.
Na Západě lidé platí za cvičení v klimatizovaných místnostech, což tělu
samozřejmě rovněž prospívá, ale efekt není tak hloubkový.
Jak lidé reagují na
cvičení v horku?
Každý
člověk reaguje na cvičení v teple jinak. Většina lidí si to zamiluje už od
prvního okamžiku. Pocit prohřátí, protažení a posílení kapacity plic. Někomu se
ale může točit hlava, než se správně naučí dýchat, někdo hned zrudne, když není
správně napitý. Někdo první lekci jen odsedí, protože přišel na lačno a jak
zrychlujeme metabolismus, není mu nejlépe. Většinou už první lekce nabídne
perfektní vodítko k tomu, jak se k sobě máme chovat. U nás se obecně nedodržuje
pitný režim. První lekce je vždy exkurze do neznáma a není nutné, aby nováček
cvičil všechny polohy.
Co doporučujete
začátečníkům?
Aby
před první lekci pili hodně vody bez bublinek, nechodili úplně na lačno a
snažili se dělat jen to, co je v jejich silách. Poprvé je to spíše mentální než
fyzická výzva.
Jak začátečníci
reagují na první cvičení?
Napoprvé
jsou v šoku, po prvním týdnu už vidí, že se odvodnili a vyfoukli, že se jim
lépe tráví a dýchá. Pak už bez toho nemůžou být. (smích)
Takže na ní člověk
získá závislost?
Je
to jako s čištěním zubů. Děláme to každý den, protože jsme závislí? Spíš proto,
abychom nemuseli k zubaři. Nicméně endorfiny fungují už od první lekce.
Najednou je nám líp. Já sama, kdybych necvičila, tak nechodím.
Mohou Bikram jógu
cvičit i děti?
Děti
chodí až ve věku, kdy se jim vytvoří potní žlázy po celém těle, což bývá okolo
devíti let. Je to ovšem individuální. Vedle pocení je třeba, aby se byly schopné
alespoň na chvíli soustředit. Na začátku je pouštíme jen na sérii cviků na
podlaze. Až když dostatečně posílí, mohou cvičit celou sérii. Většinou jim to
jde náramně.
Chodí k vám
cvičit i známé tváře?
Chodí.
Třeba před časem chodila Jitka Čvančarová, můj oblíbený Jaromír Hanzlík a Táňa
Vilhelmová. Teď hodně cvičí Ivanka Jirešová, Terezka Voříšková a další.
Vím o vás, že máte
dvouletou dcerku Valentinu. Jaká jste matka?
Vzhledem
k tomu, že jsem nikdy nepřestala pracovat a dnes už máme dvě studia a
spoustu instruktorů, nejsem ta matka, co je s dítětem doma od rána do
večera. Valentinka chodí od roku na tři dny v týdnu do jesliček. Předtím jsem
ji s sebou brala do studia. Je zvyklá, že maminka odchází a přichází, nemá
s tím problém, naopak. Má ráda lidi a zatím to vypadá, že jí to prospívá.
Tak se to všechno snažím zvládnout bez větších výčitek svědomí.
Jak je na tom
s jazyky?
Česky
mluví perfektně. Francouzštinu ale zatím hezky motá, Francouz šílí. (smích)
Jak to máte s
mateřským instinktem?
Vzpomínám
si, jak mi všichni říkali: neboj, porodíš a budeš vědět přesně, co dělat. Porodila
jsem a nevěděla jsem nic. (smích) Všechno
jsem se musela naučit. Čekala jsem, až přijdou nějaké instinkty, ovšem nic nepřicházelo.
Vím jen, že svoji dceru miluju a zbytek dělám, jak je třeba.
Kojila jste dceru?
Kojila
a odstříkávala sedm měsíců. Někdy jsem večer byla v práci. To dával malé
pít Francouz z lahvičky. Byla zvyklá na to, že večer kojí Francouz a přes
den maminka. V noci ten, komu zbývala síla. (smích)
A nestýská se vám
někdy po Moulin Rouge?
Nestýská.
Už to beru jako minulý život, díky němuž jsem ale v tomhle životě někde
dál. Jen se mi o něm někdy zdá.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Dita Brančíková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Make
up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Vlasy:
Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz.
Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz