„Gender funguje jako
jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás,
uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě
nevyslovených či zamlčených předpokladů.“ Kateřina Nedbálková
Složitosti
mezilidských vztahů jsou, jak se zdá, řetězcem nikdy nekončících poznatků
z oblasti vědy a výzkumu. Ať už jde o vztahy politické, sociální či
historické. Kateřina Nedbálková se rozhodla věnovat této problematice
podrobněji a zaměřila se na výzkum jak vztahů samotných, tak i vlivů okolního
prostředí. V rozhovoru vám přinášíme alespoň krátký souhrn toho, co si lze
pod pojmem genderová studia představit.
Jakou
mají genderová studia u nás a ve světě historii?
Genderová studia jsou
akademickým oborem, který se od 70. let etabloval na mnoha univerzitách
v USA či v západní Evropě. Genderová studia jsou ze své povahy
interdisciplinární, což znamená, že se mohou profilovat v oborech jako je
psychologie, historie, kulturní studia, nebo například literární teorie.
Specifikem našeho oboru na Fakultě sociálních studií v Brně je jeho
navázanost na disciplínu sociologie.
Proč
jste si vybrala zrovna tento obor?
Spíš než o promyšlenou
a jasnou strategii se jednalo o shodu šťastných náhod. Měla jsem příležitost
být v Brně přítomna zakládání prvního oboru genderových studií v ČR,
ve kterém jsem viděla potenciál teorie a výzkumu, který mi byl blízký už dříve.
V jakém
směru vnímáte, že jsou tato studia největším přínosem pro společnost?
Podobně jako jiná
sociálně vědní studia, nabízejí i genderová studia poučený a podložený pohled
na svět kolem nás, popisují věci kolem nás z jiných a méně obvyklých
perspektiv, jiným jazykem, za použití specifických analytických nástrojů. Jsou
alternativou vůči politickému či mediálnímu diskurzu. Genderová studia se
přitom zaměřují zejména na ustavování hierarchií, nerovností a moci a to
zejména ve vztahu k genderu, tedy k mužství a ženství.
Dá
se nějak jednoduše říct, co jsou to genderová studia a co je to gender?
Mužství a ženství jsou
vztahové kategorie, nevyvěrají z žádné přirozené esence či jádra, ale
ustavují se v komplexních sociálních, historických a politických vztazích.
Mužství a ženství jsou založeny na víře v to, že na světě existují dvě
diametrálně odlišné skupiny osob, muži a ženy, a tato víra je
v každodennosti stvrzována skrze působení nejrůznějších institucí,
organizací a jednání jednotlivých lidí.
Je
tato specializace uplatňována i v právní oblasti, třeba při soudních
sporech?
Gender funguje jako
jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás,
uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě
nevyslovených či zamlčených předpokladů. Některé výzkumy mluví o takzvaném
kavalírském přístupu soudů k ženám, které se dopustily trestného činu.
Soud totiž samozřejmě zohledňuje při posuzování i to, že odsouzením
k odnětí svobody bere například z rodiny matku, jejíž péči pak musí
nahradit státní ústavní péčí, a ta je drahá. Kavalírský přístup k ženám
ovšem končí v okamžiku, kdy se žena dopustí trestného činu, který výrazně
nabourává představy o správném ženství, například pokud týrá dítě, nebo spáchá
ozbrojenou trestnou činnost.
Jak
hodnotíte rostoucí počet homosexuálních vztahů? Jste přesvědčená o tom, že jde
skutečně o jasnou orientaci, nebo se lidé spíše hledají?
Myslím, že lidská
sexualita je mnohem složitější, než aby se dala odbýt v termínech
konstantní neměnné orientace či genetické podmíněnosti. Na sexuálním chování mě
zajímá právě všechno to ostatní, vše, co jde za jednoduchá, vágní a často i
nepodložená tvrzení. Abych se vrátila k vaší otázce konkrétněji, pro
některé je sexuální orientace otázkou hledání a nacházení, pro jiné jasně danou
a neměnnou identitou. Pro mě takto otázka nestojí. Daleko důležitější mi
připadají otázky tázající se po proměně pohledu na sexualitu v různých
historických obdobích či kulturách, nebo otázky podobností a rozdílů mezi jednotlivými
obory a disciplínami, které se sexualitou zabývají.
Co
si myslíte o tom, jaké představy mají homosexuální páry o naplnění vztahu, nebo
dokonce o vytvoření rodiny?
Výzkumy dlouhodobě
ukazují, že gayové a lesby po dětech nejen touží, ale čím dál častěji rodiny
také zakládají. Lesby mají samozřejmě situaci jednodušší, mohou vycestovat na
zahraniční kliniku, která lesbickému páru umožňuje oplodnění, mohou se domluvit
na obejití legislativního zákazu a nechat se oplodnit na klinice domácí, nebo
mohou vytvořit rodinu s kamarádem gayem, který chce mít děti.
Jak
se na to díváte ve srovnání s klasickým modelem rodiny?
Takové srovnání je už
ze své podstaty problematické. Významný francouzský sociolog Pierre Bourdieu
říká, že rodina je dobře podložená fikce. Všichni bychom dovedli popsat, jak
podle nás klasický model rodiny vypadá, a to i přesto, že reálně ho kolem sebe
vidíme stále méně a zdá se, že jediným jistým místem jeho výskytu zůstala
reklama. Neexistuje jeden univerzální model „dělání“ rodiny. Ale to, jací jsme
partneři nebo rodiče, velmi úzce souvisí s tím, jaké místo zaujímáme ve
společenské struktuře. Souvisí tedy například se vzděláním a sociální třídou.
Myslíte
si, že prostředí, ve kterém žijeme, může mít vliv na charakter a sílu vztahu? Konkrétně
mám na mysli prostředí, ve kterém ten který člověk žije, ať už jde o venkov, město,
různé spolky nebo i různé ústavy.
Prostředí má vliv na
každé naše jednání, tedy i na naše jednání vztahové. Nemůžeme však prostředí
redukovat na konkrétní rodinu, vesnici, instituci nebo organizaci, musíme za
tím vždy vidět spolupůsobení mnoha a mnoha institucí v jejich součinnosti.
V navazování vztahů nás tedy bezesporu ovlivňuje naše vzdělání, osvojený
životní styl, vkus, rodina, ze které jsme vzešli, nebo subkultury, do kterých
patříme.
Rozhodla
jste se zabývat studiem sociální problematiky ve věznicích. Co přesně tímto
studiem sledujete?
Šlo mi o to ukázat, že
nejen lidé jsou nositeli mužského či ženského genderu, ale že je gender vepsán i
do společenských institucí. Vězení je například možné vnímat jako mužsky kódovanou
instituci, protože máme za to, že je prostorem neustálého nebezpečí, násilí a
ohrožení. Praxe je však trochu jiná, a každodenní rutinou zaměstnance vězení
není tišení rvaček a konfliktů. Je to spíše úmorná administrativa a dohlížení
nad výkonem běžných úkonů a dodržování celé řady drobných pravidel.
Dalším
příkladem genderovanosti vězení jsou vězeňské subkultury, tedy vztahy, které
ženy ve vězení mezi sebou navazují. Ačkoli jsou vězení genderově oddělená (jsou
spolu vždy umístěny jen ženy nebo jen muži), v subkulturách se vytvářejí
partnerské vztahy, které reprodukují komplementaritu mužství a ženství a to i
přesto, že jsou v těchto vztazích role mužů i žen obsazeny vždy jen
ženami. Abych dala konkrétní příklad, v ženských věznicích se vytvářejí
partnerské dvojice tvořené „mamčou“ a „fotrem“, kdy obě role s sebou nesou
specifické upravování zevnějšku, specifické chování a funkci v partnerském
vztahu.
Máte
výsledky svých studií s kým porovnat?
Ano, tak jako většina
akademiků jezdím i já na zahraniční i domácí konference, které se profilují kolem
témat, která mě zajímají. Konference jsou tak příležitostí k rozvažování
či realizaci mezinárodní spolupráce ve výzkumu, výuce nebo při publikování.
V čem
jste přehodnotila své postoje po absolvování studia ve věznici?
Na rozdíl od mediálních
či literárních prezentací se mi vězení nejeví jako místo neustálého smutku,
nebezpečí nebo zmaru, ale spíše jako místo zakonzervované šedé rutiny a nudy,
kterou se ženy snaží všemi možnými způsoby překonat. Tato šedivost pohlcuje
nejen odsouzené, ale i zaměstnance, kteří jsou také vězni svého druhu.
Jak
vám v tomto ohledu vycházelo vstříc vedení věznic? Jaký byl jejich postoj?
V době mého výzkumu
v jedné konkrétní ženské věznici v roce 2004 byl postoj tehdejšího vedení
věznice velmi vstřícný. Dokonce mi bylo umožněno vést rozhovory s ženami o
samotě, což se mi pak už v žádné jiné věznici nepodařilo. Každý rok
přibývá formulářů a opatření, které pohyb outsiderů ve vězení ztěžují a činí
tak výzkum ve vězení prakticky nemožným.
Na
jakých projektech máte v plánu v rámci výzkumu pracovat nyní?
V současné době mě
zajímá téma dělnické rodiny, která je dosud u nás výzkumem nepříliš zmapovaná.
Zajímá mě to, jak konkrétně v každodenních praktikách a jednáních „dělají“
lidé z dělnických povolání rodinu, jak se přitom vztahují či nevztahují
k ideálu tzv. tradiční rodiny, který je spíše konceptem třídy střední.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: archiv Kateřiny Nedbálkové
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz