„Občas bych si přál, stihnout hned několik životů za jeden“. Tomáš
Sedláček
Tomáš Sedláček je hlavní makroekonomický
stratég ČSOB. Působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v letech 2004–2005
jako poradce ministra financí. Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny
ekonomických teorií a aktuality na FSV UK a hostuje na dalších univerzitách. Je
stipendistou Yale University. V roce 2009 se stal členem Národní
ekonomické rady vlády NERV, kde je garantem pro veřejné finance. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci. Je
ženatý, má syna Kristiána. Ze všeho
nejraději jezdí na kole a lyžuje.
Vystudoval jste s vyznamenáním teoretickou ekonomii na Fakultě
sociálních věd UK, kdy jste začal koketovat s filozofií? Pamatuji si, že
vaše mediální začátky byly více spojené s ekonomií.
Při ekonomii jsem si bokem studoval
a četl filozofii a theologii. Byl jsem tenkrát dva roky studentem IZV, dnes již
Fakulty humanitních studií, nedělal jsem to pro titul, ale proto, že jsem si v
rámci toho studia mohl chodit na libovolné přednášky filozofie na vynikající profesory
– Jana Sokola, Fundu, Milana Machovce, Erazima Koháka, Zdeňka Hofmana, Tomáše
Halíka, Zdeňka Neubauera, na judaismus, umělecký překlad a další. Tenkrát jsem
to bral jako koníček, který mne fascinoval, vůbec jsem netušil, že se to
později tak propojí s mou profesí. Také mne vždy fascinovala teoretická fyzika,
zejména relativita a kvantum, stejně jako dějiny vědy a mytologie. Nakonec se
ukazuje, že ekonomii lze spojit i s literaturou a filmem a tím se mi splnil
nečekaný sen. Dnes se většina mých úvah, přednášek a publikací věnuje právě
spojování těchto témat s aktuálním vývojem dnešního dění na poli ekonomie a
hospodářské politiky.
Když jsem si o vás vyhledávala informace a zjistila jsem, čím vším se
zabýváte, tak si říkám, zda je vůbec v silách jednoho člověka tohle
všechno stihnout. Neexistují dva Tomášové Sedláčkové?
Občas bych si to přál, stihnout
hned několik životů za jeden. Mám štěstí, že mne práce baví a tak mne dobíjí a
nevyčerpává. Jinak by to asi nešlo. Také tím, jak je záběr celkem široký,
napadají mne věci, i když se nevěnuji přímo oboru. Takže když se třeba dívám na
filmy, odpočívám a zároveň u toho vlastně pracuju. (úsměv)
Můžete mi popsat váš běžný pracovní den, od probuzení až po dobu, kdy
večer zmožen prací, usínáte…
Běžný pracovní den, běžný pracovní
den, když já právě moc běžných pracovních dnů naštěstí nemám, jednou se mi to
stalo, když jsem pracoval mezi svátky na Hradě, že jsem měl dva běžné pracovní
dny za sebou, dodnes na to s hrůzou vzpomínám!
Ale přece jen…
Takže, vstávám často relativně
brzy, to dělám maily, čtu knihy a noviny a občas píšu, pak se svět probudí a já
většinou doprovázím syna do školky, když mohu.
Pak bývají přednášky, debaty,
články – pro ČSOB a jiné, hodně cestování, psaní a čtení, nebo jednání. Podvečer
bývám se synem a večer pak rád chodím s kamarády do malostranských hospůdek a
večery jsou pak už jen odpočinek. Jó, jednu pravidelnost přeci jen mám, každou
středu píšu sloupek do Hospodářských novin, co pak, už asi 4 roky, vychází ve
čtvrtek.
Jak už jste zmínil, pracujete pro ČSOB jako makroekonomicky stratég, co
si mám pod tímto názvem představit?
Každá větší finanční instituce mívá
člověka, který je spíše pro veřejnost než pro vnitřek banky. Chodím na
konference, debatuji jak dál s Evropou a eurem, co naše západní civilizace, jak
se vypořádat se závislostí na dluhu atd. Prostě témata, která dnes zajímají
velikou část lidí. Včetně našich klientů a zákazníků.
Před několika lety jsem četla na internetu jednu z vašich teorií o
životním standardu, kde jste se po vzoru Římanů rozhodl stravovat jednou denně.
Jak to vlastně všechno skončilo? Stále hladovíte? (úsměv)
Ne, to byl takový pokus, nikoli
ovšem po vzoru Římanů, tenkrát mne to celkem bavilo, je neuvěřitelné, kolik
času člověk najednou má, když se přestane zajímat o jídlo.
A navážu tím na vaši knihu s názvem Ekonomie dobra a zla, která se stala bestsellerem. Další počin se
má jmenovat Druhá derivace touhy,
název je trošku tajemný, o čem bude?
Knihu mám teď ve formě poznámek asi
na 90 stran. Počítám, že ji budu psát v létě – zatím to vypadá tak, že tato
kniha vyjde zároveň v němčině. Mezitím jsme s Romanem Chlupatým vydali
počáteční knížku dialogů se zajímavými mysliteli, která se jmenuje Soumrak homo economicus. Druhá derivace
touhy by měla být zas takovým hlubším zamyšlením, nad filozofií, mýtem a
ekonomií. Kniha mne náramně baví, ale zároveň se jí trošičku bojím, no,
uvidíme.
První knihou jste vyvolal emoce, jaké reakce vás jako autora nejvíce
zasáhly?
Mne nejvíce překvapilo, že lidi
kniha bavila, původně jsem si myslel, že to bude pro pár intelektuálů, ale
kniha si dost nečekaně našla cestu k mnohem širšímu publiku. I proto je její
druhá verze upravená tak, aby byla takovémuto publiku nakloněnější. Jinak
kritika byla vesměs pozitivní, a já jsem rád, že vyvolává debatu u nás i v cizině.
Zažil jste někdy, díky svému působení na veřejnosti, nějaké nepříjemné
okamžiky?
Ani ne. Občas mi chybí soukromí,
teď si ho hlídám pozorněji.
Přednášíte i na školách, jací jsou dnešní studenti, třeba
v porovnání s vašimi studijními léty?
Jsou méně zakřiknutí, více vědí, co
chtějí, jsou též kapku praktičtější, než jsme byli my. Stále mi ale přijde, že
nejsou zvyklí diskutovat, dle mého soudu nepíší ani neargumentují dost
kriticky, to je ale i chyba středních škol, zejména gymnázií, že mnoho studentů
nedokáže napsat kritickou esej. Též zanedbáváme rétoriku. Ve srovnání se
zahraničními studenty se mi též zdá, že méně čtou. Ale nejsou znudění, jsou
hladoví a mají většinou jiskru v oku, jsou zvídaví.
Jako kantor jste tedy vesměs spokojený…
Obecně řečeno mám z mých studentů
povětšinou radost, nechávají se vést. A jako kantor mám největší radost, když
naučím studenty něco, co předtím neuměli; třeba zprvu zakřiknutého studenta,
který je pak na konci semestru argumenty schopen zvítězit nad svými spolužáky. Nebo když některého z mých studentů něco tak zaujme, že napíše vynikající esej,
která se dá publikovat.
Jak snášíte kritiku?
Tak to vyzkoušejte! (úsměv) Celkem v pohodě myslím, zejména
když je oprávněná, což bývá. To pak člověka posune dál. Jsme tu od toho, abychom
se učili od sebe navzájem.
V dnešní době se Česká republika dělí na euroskeptiky a eurooptimisty.
Vezměme toto téma z jeho podstaty – myslíte si, že Češi při konání
referenda v roce 2004 spíše chtěli ekonomickou unii (volný pohyb zboží,
osob, služeb…), nebo chtěli politickou evropskou vládu? Není současná, zejména
politická integrace mylnou interpretací toho, co Češi při vstupu do EU
očekávali?
Ne, už při
referendu jsme hlasovali i o euru – a už tenkrát se Evropa chtěla dále a více propojovat
– včetně rozšíření o Českou republiku. Pro nás to byl krok snad ve všech
směrech velice výhodný. Je to asi jako kdyby USA nebo Japonsko řešil krizi tím,
že se rozpadnou na jednotlivé státy nebo regiony.
Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl při popisu obchodních vztahů mezi ČR a
Německem řekl: „S Bavorskem jsme provázání více, než je Bavorsko provázáno
s některými jinými zeměmi samotného Německa.“ Je vidět, že navzdory tomu,
že nejsme v „Euro-klubu“ a navzdory faktu, že se nehrneme do integrace, šlape
obchod s eurozónou dobře. Není strach z údajné samoty tak trošku chiméra?
Co konkrétně znamená, že zůstaneme sami?
Jenže s Německem jsme provázáni
proto, že jsme v EU a že se to i dávno před vstupem čekalo. Nezávislá měna je
jen bariérou, již i Švýcarsko fixovalo svůj kurz pevně na euro. Dánsko to tak
má už léta.
V nedávné debatě na ČT jsem slyšela zajímavé přirovnání ekonoma Pavla Kohouta:
„Máme bombu v místnosti, okolo sedí 27 amatérských pyrotechniků se šroubovákem
a snaží se bombu zneškodnit…“ Mluvil o evropských lídrech a jejich řešení
evropské krize. Věříte, že současní lídři Evropy vědí, co dělají?
Z toho mám skoro pocit, že on je
jediný v Evropě, kdo ví, co s tím. Pokud si vzpomínám, tak politici, nikoli
ekonomové, jsou voleni demokraticky, aby tyto věci řešili. A tato věc je mnohem
složitější než jen z pohledu ekonoma – ani ekonomové se neshodnou, co s tím. Ani
já s ním, ani NERV a už vůbec ne 27 ekonomů ze všech zemí EU.
Nepodepsali jsme pakt rozpočtové odpovědnosti. Španělsko ho podepsalo a
krátce po podpisu ohlásilo, že kritéria tento rok nesplní. Nesplní je ani
Řecko. Proč je podle vás vhodné držet se této smlouvy, když to zatím vypadá, že
z ní bude další, více státy porušený cár papíru?
To, že je z ní car papíru, je škoda.Byla tu naděje, že na sobě začneme makat dřív, než nastane řecký, nebo maďarský
scénář pro nás pro všechny. A to mimochodem nemá s eurem nic společného, jak je
vidět z příkladu Maďarska nebo Islandu.
I vy zastáváte názor, že EU je jednotícím celkem, jakousi pojistkou na
mír mezi evropskými státy. Nicméně evropské mentality jsou rozdílné, mají
rozdílný přístup k práci. Příklad Řecka, Španělska a dalších jižních zemí
ukazuje, že i v rámci eurozóny může životní úroveň strmě klesnout a
nezaměstnanost naopak růst. Už nyní Řekové napadají Němce, že mohou za jejich
problémy. Je-li integrace podle vás prospěšná, kde se stala chyba?
Okrajem: a to by bylo lepší,
kdybychom měli všichni stejnou mentalitu? To, že někde úroveň života roste či
klesá se děje i mezi přáteli nebo v rámci státu. Jde o to, že přátelé si v
krajních situacích pomáhají a ano, je to krutá krize, není jen evropská, ale i
americká a zasáhla vlastně celou naší západní civilizaci. Jen my se z toho máme
chuť rozpadat. Pokud přežijeme toto, přežijeme v míru už vše. Pokud se z toho
teď rozsypeme, už se dohromady pěkně dlouho nedáme. Zvažte, která alternativa
je lepší. Mimochodem, napadání Němců Řeky je pochopitelně nefér. Zbytek Evropy
se jim snaží pomoct.
Napsal jste: Řekové jsou napřed,
nikoli pozadu. Řekové, stejně jako za dob antických, jsou před námi. Oni pouze
zbankrotovali o nějaké desetiletí dříve, než Itálie, Španělsko, ale i my a
dokonce i Německo. Proč se tedy s tímto spolkem máme sbližovat, když
společná politika dluhů celý spolek táhne ke dnu?
To nás netáhne EU, ale my sami, EU
se jen tuto tendenci snaží omezovat.
Jak byste chtěl, aby si Češi za 20, 50, 100 let připomínali Tomáše
Sedláčka? Uznávaný filozof? Ekonom? Cyklista v kvádru?
Tak to necháme na nich. (úsměv)
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v Bastion Restaurant
Prague www.bastion-prague.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
