Archiv pro měsíc: Červen 2012

 

 

 

„My
hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro vás zabít draka všedního dne. A
pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho zabili.“ František Segrado

 

 

František
Segrado je člověk s neuvěřitelně příjemným hlasem a už díky tomu se na setkání
s ním opravdu těšíte. Když začne vyprávět, teprve poznáte, jak zajímavým je
člověkem a především vypravěčem. Miluje umění a to ve smyslu herectví, hudby,
malířství i sochařství. V každém tomto oboru se s chutí realizuje a že se mu to
daří, to jen potvrzují mnohé jeho úspěchy. Přesto se však k některým z těchto
oborů dostával víceméně oklikou a vyzkoušel si skutečně rozmanitá zaměstnání.

 

Nelze
se hned na začátku nezeptat na vaše jméno. Máte italské předky?

Můj pradědeček byl Ital
ze severu Itálie z Udine. Italové stavěli přehrady po celém mocnářství a
byli vyhlášení specialisté. K těmto stavitelům patřil právě i můj
pradědeček. U nás stavěli přehradu Bystřička a železniční stavby. Za I. světové
války, rozpadem Rakousko-Uherska, se stal cizím státním příslušníkem a musel
zůstat tady, kde také potkal prababičku. Já už su rodilý Valach.

 

Jak
jste se vůbec dostal k divadlu a hudbě? Byl to váš sen od dětství?

Muzika byla v naší
rodině, co pamatuji. Maminka zpívala slovácké písně, sestra Suchého a Šlitra a
tatínek valašské a trampské písničky. Ochotnické divadlo přišlo až po revoluci
ve Vsetínském spolku NKVD (Nezávislé Komorní Vsetínské Divadlo) a uvrtali mě
kamarádi, jak to tak bývá. No, moc přemlouvat mě nemuseli-

 

Dříve
jste pracoval jako hospodský, to je poměrně odlišný obor…

Já jsem chtěl na UMPRUM
do Hradiště. Výtvarné umění je totiž mojí další velkou láskou i vášní. Když mě
nevzali do Hradiště, vyučil jsem se v oboru kuchař-číšník
v Šilheřovicích. Muziku, tu jsem dělal ještě dřív, než jsem se stal
hospodským.

 

Jak
šla práce hospodského s muzikou dohromady?

Skloubit zaměstnání
hospodského s kapelou je časově prakticky nemožné, navíc jsem už měl
rodinu, a když jsem si uvědomil, že mě děti vidí jen u snídaně, tak jsem z
hospody odešel. Pár let jsem dělal prodavače a řezníka. Později ve vsetínském
družstvu Irisa hledali výtvarníka vánočních ozdob, tak jsem nakonec zkusil toto
povolání a byl jsem přijat. Při zaměstnání jsem si dodělal školu a přešel na sítotisk.
Tam jsem vydržel až do revoluce. Ve volném čase jsem se znovu vrhl na hudbu,
malování, keramiku i ateliérový šperk. Odlévání kovu na ztracený vosk je krásná
technika. Se ženou jsme s obrazy a šperky vyhráli několik výtvarných soutěží
u nás i v zahraničí.

 

Dovedete
si ještě teď, po rozmanitých kariérních změnách, představit, že byste začal
dělat ještě něco zcela nového?

Jistě, čekám, že mě
vezmou do lední revue, protože jsem první, kdo skočil čtverného odpíchnutého
ferneta. (smích) Ale teď vážně, já
myslím, že jsem všechno, co mi bylo dáno do vínku, nějak využil. Ale zároveň
vím, že i kdybych měl čtyři těla, tak bych je zničil. Jedno by sochalo, jedno
malovalo, další hrálo a zpívalo a čtvrté relaxovalo. To by bylo báječné, stejně
jako mají lidé tiskového mluvčího, tak já bych měl svého povaleče. Nicméně asi
se už nebudu po něčem jiném poohlížet, ale spíš se budu v různých spirálách
vracet sám k sobě.

 

Dala
vám práce v pohostinství něco i do současné kariéry?

České hospody jsou a
vždy byly místem setkávání. Podívejte se kolem sebe. (Pozn. redakce: Rozhovor probíhal v kavárně Švandova divadla.) To
je panoptikum, normálně by musel člověk chodit od chalupy k chalupě a pozorovat
lidi, jací jsou a jak reagují, ale v té hospodě je úplně všechno. Žijete s tím
místem. Jako hospodský s nimi prožíváte všechno – od kolébky po pohřeb.

 

Myslíte,
že se dá hudba dělat čistě jen jako práce, bez osobního zaujetí?

To nejde. Teda ne, že
by to někteří tak nedělali, ale já bych to tak ani dělat nemohl. Bez zaujetí asi
žádná činnost nedopadne valně a kumšt podle mě vyžaduje navíc i vášeň. Jak
praví klasik: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“

 

Nějakou
dobu jste spolupracoval se skupinou Čechomor. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To bylo v době, kdy
ještě žil Jiří Břenek řečený Čenda a pak krátce po jeho předčasném odchodu.
Tehdy jsem zpíval s kapelou Dobrohošť, oni začínali a já jsem si s nimi
rád zahostoval. Tedy vzpomínám rád.

 

Vystupujete
ještě někdy s Čechomorem?

Párkrát jsme tak
učinili a doufám, že ještě není všem dnům konec.

 

Hrál
jste a zpíval v muzikálu Kudykam.
Jak jste se k této roli dostal?

Kudykam
bohužel asi skončil, není jej kde hrát, nikam se nevejdeme a ve Státní opeře
Praha nás nechtějí. Na roli Pozorovatele jsem dostal nabídku od Michala Horáčka
a ta nešla odmítnout – krásná zkušenost a zážitky. Muzikál byl úspěšný, vždyť
jsme odehráli, a to bez dotací, bezmála sto repríz.

 

To
ale nebyla vaše první spolupráce s Michalem Horáčkem…

Nebyla, ta první
spolupráce byla v roce 2002 na CD Tak
to chodí, které Michal Horáček vytvořil ve spolupráci s velmi
talentovaným skladatelem Jardou Svobodou (Traband). Pak přišla nabídka na
písničky Hlava Kance a Strážce plamene na stejnojmenném albu. Následoval
klipový Strážce plamene – v obrazech,
Kudykam a koncertní verze Ohroženého druhu. Opět krásná práce a
setkání s báječnými muzikanty a hlavně lidmi.

 

Pozorovatel
je jediná role, která se nealternuje. Z jakého důvodu k alternaci
nedošlo?

Původně byla zamýšlena
alternace s Richardem Müllerem, protože píseň Rozeznávám je jeho song a Strážce
zase můj. Jeho tehdejší zdravotní stav to ale bohužel neumožnil. Tak jsem
v roli Pozorovatele, řekl bych, osiřel.

 

Kudykam
se zpočátku hrál ve Státní opeře. Jak jste se cítil na tak výjimečné scéně?

Normálně. Lépe se cítit
na výjimečné scéně normálně, než opačně.

 

Vystupujete
ovšem i s kapelou Veselá bída – na kontě máte několik desek. Myslíte, že
vaše role v Kudykam napomohla
popularitě kapely?

Vydali jsme už celkem
tři CD a ještě jednu desku valašských koled. Nevím do jaké míry se Kudykam promítl do života Veselé bídy,
je to i jiný žánr, ale rozhodně teď hrajeme mnohem méně. Místo cca padesáti
vystoupení jen přibližně patnáct.

 

Jedná
se o kapelu složenou z členů s pestrou hudební minulostí. Každý se
původně věnoval jinému stylu. Nedělá vám problém najít jednotný směr?

Nedělá, všichni jsme
Valaši, a to, co jiní v lidové písni teprve hledají, my máme každý již
od kolébky. My v tom na folklor bohatém regionu vyrůstali. Jména jako
Zdeněk Kašpar, Laža, Jarmila Šuláková, Straškrabovi, Svrčina, Rokyta – to pro
nás nejsou jména z obalu CD, ale živí lidé, se kterými jsme se potkávali.

 

Veselá
bída hraje lidové písně v moderních úpravách podobně jako Čechomor.
Vnímáte je nyní jako konkurenci?

Nevnímám. Já su pán, ty
si pán, každý má svůj marcipán. (smích)
Stejný píseček je to jen zdánlivě.

 

Jak
myslíte, že tento hudební styl vnímá generace dnešních teenagerů?

Vlna zájmu mladých lidí
o lidovou píseň je zájmem o vlastní kořeny. Proto je potěšitelné, že se
v záplavě hudby z celého světa neztratila lidová píseň
s geograficky příslušnou harmonií, melodikou a především nářečím, které
vlivem masmédií prakticky zaniká. Člověk není hydroponie a bez kořenů chřadne,
ať už si to uvědomuje nebo ne. Děkuji těm, kteří to pochopili.

 

V kapele
hrajete na fujaru. Jaký vztah máte k tomuto nástroji?

Tento nástroj mám moc
rád a sám si jej vyrábím. I když uslyšíte jediný její tón, už v sobě
ponese náladu naší krajiny a kopců.

 

Jak
vypadá taková výroba fujary?

Když to umíte,
provrtáte klacek, uděláte tři dírky a hrajete. Když to neumíte, tak je to
velice složité, to ten klacek ani neprovrtáte. Ale jak říkám, v případě, že to
člověk umí, je zhotovení fujary jednoduché.

 

Existuje
nějaký umělec, který vás inspiruje?

Každý, ti co to umí
pozitivně a babráci z rodu zbytečných, ti negativním způsobem. Alespoň
vidím, jak se to nemá dělat.

 

S
kým byste rád v budoucnu navázal spolupráci?

V budoucnu
s Johnnym Cashem a dalšími. Prostě doufám, že se potkáme tam nahoře.

 

V
současné době spolupracujete s Michalem Horáčkem na novém hudebním projektu Český Kalendář, který je tvořený
villonskými baladami. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?

Michal Horáček napsal
asi 90 tzv. villonských balad na téma jednotlivých měsíců a dal je na internet
s tím, ať se je pokusí kdokoliv zhudebnit a nejlepší verze se objeví v jevištní
podobě pořadu Český kalendář a část z
nich i na CD k projektu. Některé texty na svoji hudbu teprve čekají, jiné už
hrajeme a zpíváme. Přišlo více než 900 zhudebněných verzí a použilo se zatím přibližně
40. Každý měsíc je pozměněná inscenovaná koncertní podoba premiérou a zároveň
derniérou a hraje se třetí neděli v měsíci. Z toho nejlepšího možná nakonec
vznikne koncertní verze, se kterou vyjedeme šířit šanson a poezii po vlastech
českých.

 

Jednalo
se spíše o hudbu od amatérských umělců nebo profesionálů?

Zhudebnění se zhostili
jak zkušení profesionálové, tak naprosto neznámí skladatelé. O ty šlo panu
Horáčkovi především, rád objevuje zcela neznámé umělce a nabízí jim tím první a
nemalou šanci. Balad je k dnešku, jak už jsem říkal, více než 90, navíc jsou na
internetu k dispozici, takže každý si může vybrat a najít tu svou.

 

Byl
mezi zhudebněnými texty nějaký, který vás osobně něčím mimořádně zaujal?

Já
osobně mám rád Nepřeberná pokušení a Povstání mlh a krásných žen, které také
zpívám. Nádherný a silný text je také například Zem ze dna světa čerpá síly, ale těch krásných je tam jistě víc.
Vnímání textů ovlivňuje také to, v jaké náladě a rozpoložení je posloucháte,
vždy si přiřadíte k významům své vlastní zážitky a zkušenosti. U hloupých a
polopatických textů je vám tato rozkoš odepřena, což ale rozhodně není případ
balad Michala Horáčka.

 

Nyní
vás můžeme vidět i v představení Crash u
potoka na motivy Karolíny Světlé. Můžete nám přiblížit svou roli v této
inscenaci?

Crash
u potoka je původní hra Dodo Gombára, pouze a jen velmi
volně na motivy Karolíny Světlé. Hraji tam velmi drobnou roli velmi statného
faráře.

 

Je
vám dílo Karolíny Světlé blízké?

Četl jsem ji kdysi jako
povinnou četbu. Crash u potoka Dodo
Gombára je silný a působivý v tom, že vybírá základní konflikty příběhu a
nechá vše proběhnout během jedné svatby, během jednoho dne a noci. Hra začíná prakticky
jako komedie, měnící se v drama kdy konec už tak úsměvný není, nicméně
silnější povahy se smějí až do konce. V původním Kříži u potoka se podle mě Karolína Světlá mýlila, protože
představa, že vás opustí muž, věnuje se ženštinám, karbanu a lihu a pak sám
nakonec dojde prozření a vrátí se ke své milé, tak to je podle mě hloupost na
úrovni zbožných přání. Tito lidé se bez pomoci nezmění a hlavně dávno nejsou
pány na svém hřišti.

 

Čemu
se v současné době věnujete?

V současné době pracuji
na své desce, je hezké, že když se to v kruzích mých přátel rozkřiklo, spousta
autorů mi sama začala posílat texty. Jiné jsem požádal já. Na albu by tak měly
být texty a písničky co napsali Jirka Dědeček, Honza Burian, Petr Linhart či David
Rotter. Samozřejmě bych byl rád, kdyby album obsahovalo i písničky pánů Hapky a
Horáčka. Plánuji nazpívat asi 20 písní, ze kterých vyberu 10–12, protože dnes
nemá smysl vydávat něco obsáhlejšího a v rádiích se nakonec (pokud vůbec) hraje
jedna. A to je podle mě chyba, posluchačům by se mělo představit celé album a
ne jen jedna píseň. Kdo by posuzoval naši zemi jen podle toho, co hrají rádia, pro
toho bychom byli chudou zemí s nevalnou úrovní zastaralého popu. Tento
stav navíc nevadí ani posluchačům, neboť co neznáte, to vám nechybí.

 

V
jakém duchu se deska ponese?

Bude to šansonová, tedy
písničková deska. Bude se na ní podílet víc autorů, k nimž mám osobní vztah.
Mně se líbí, že jsem takříkajíc vztyčil vlajku před bitvou a přátelé se sami
hlásí. Je to jako když řeknete „jdu do toho“ a jste sám na návrší a najedou
vidíte, že se k vám přidávají další lidé a vy jen říkáte: „Kluci, dobrý, jdeme
na ně,“ a to je na tom skvělé. My hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro
vás zabít draka všedního dne. A pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho
zabili.

 

Měl
jste v souvislosti se svou prací nějaký kuriózní zážitek?

Nejsilnější zážitek za
poslední dobu byl, když při koncertě v Kolíně vypnuli elektřinu. To je těžká
situace, kterou můžete řešit vrácením peněz, nebo čekáním, jestli se to opraví,
což není nic příjemného, čas pak běží strašně pomalu. My jsme to vyřešili
jednoduše. Sehnali jsme několik svíček, elektrickou kytaru vyměnili za
akustickou, housle, kontrabas a klavír byl. Odehráli jsme dvouhodinový
akustický koncert bez efektů. Jenom akustický zpěv, čistá živá muzika. Publikum
se ztišilo a my jsme provedli, dá se říct, nadstandardní koncert, na jehož
konci lidé stále ještě nechtěli ze sálu odcházet. Ten koncert měl
neopakovatelnou atmosféru, cítili jsme se býti obdarováni tichem, které jsme
naplnili hudbou, pro všechny zúčastněné to byl svátek tím spíš, že vše se událo
před Vánoci.

 

Kdy
uznáte svůj text za povedený?

Většinou to chce
odstup, druhý den člověk totiž obvykle text vezme a hodí ho do koše. (smích) Nicméně v tomhle obdivuji
Michala Horáčka. Já občas mívám pocit, že už v textech bylo všechno řečeno, ale
on nachází stále nová témata. Fascinuje mě i fakt, že texty dokáže psát i pro
ženy. Ptal jsem se spousty zpěvaček, jak se jim zpívají a třeba paní Hegerová
mi řekla: „Já nevím, jak to dělá, ale má texty, které bych váhala říct kamarádce,
kdybych je měla říkat za sebe. Ale já je nakonec zpívám před celým sálem lidí,
protože ten problém je pravdivý.“

 

Jaká
z nabídek byla pro vás v životě největší výzvou?

Snažit se žít jako
chlap. To je celoživotní dílo. A je jedno co děláte.

 

Jak
byste popsal svůj životní styl a oblast vašich zájmů?

Díky valašským nápojům
veselý, díky barvám na obrazech barevný, díky nátuře nenudný, díky lásce a
přátelům snesitelný, díky náhodám zábavný. Zájem mám dosud o vše.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Jaroslav Tatek

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

„Můj současný stav je můj největší
úspěch v životě. Všechno je důsledkem toho, co jsem v životě budoval a co
se mi podařilo.“ Norbert
Peticzky

 

 

Tento talentovaný zpěvák se
slovenskými kořeny má za sebou už pestrou hudební kariéru. Spolupracoval s nejrůznějšími
hudebními osobnostmi, například s dříve velmi populárním ruským dívčím duem
TATU, nebo jeho život občas protne člen legendárních The Kelly Family. V Čechách
jsme ho mohli zaregistrovat díky prvnímu ročníku soutěže Hlas Československa. V současné
době je na hudebním trhu horkou novinkou Norbertova debutová deska
s názvem Alchymista. Výtěžek
z prodeje tohoto alba jde na podporu výzkumu rakoviny.

 

Pocházíte z velké rodiny,
narodil jste se jako páté dítě. Naučil jste se prosazovat se už v mládí?

Naopak,
měl jsem to, na co jsem jen pomyslel. Byl jsem nejmladší, nejmilovanější,
rozmazlovaný a mohl jsem si dovolit všechno. Potom přišla puberta a ještě před osmnáctými
narozeninami jsem se odstěhoval od rodiny. A tehdy jsem skočil do dospělosti. Dokonce
jsem se těšil na ty první neúspěchy a na to, jak všem ukážu, že se o sebe umím
postarat sám a že si vždycky poradím. Je sice hezké, když máte všechno
připravené od maminky, ale pro člověka s povahou, jakou mám já, to může
být demotivující. Proto jsem chtěl všem ukázat, že dokážu být samostatná
bytost. A to se mi daří.

 

Kdy jste v sobě poprvé objevil
touhu věnovat se hudbě?

Bylo
mi šest let. Mojí aparaturou bylo dálkové ovládání, pódium představovala
rozložená sedačka v obýváku a jako hudební podklad mi hráli Ace Of Base.

 

Ovládáte nějaký hudební nástroj?

Jsem
hudební samouk a všechno, co umím, jsem se naučil postupem času. Umím sice hrát
na kytaru, klavír nebo bicí, ale ne zas natolik, abych se postavil před
publikum.

 

Umělecký talent prý máte po
rodičích. Podporovali vás ve vašem snu prorazit?

Ano.
Na rozdíl od mých sourozenců, kteří po střední založili rodiny, já jsem ten,
kdo se nevzdal svého muzikantského snu. Přiznám se, že někdy jim trochu
závidím, protože jít si dnes za svými sny je asi těžší než vychovávat dítě. Ale
zpět k rodičům. Oba dva jsou muzikanti a zpěváci a oba dva jsou na mě
hrdí. Není to ale tak, že by mě někam tlačili nebo mi zasahovali do práce. Máma
se mě třeba zeptá, co je nového a já jí odpovím, že něco chystám. Teprve, až si
za tím stojím, tak jim to ukážu.

 

Který okamžik své hudební kariéry
považujete za průlomový, kdy jste si mohl říci, že se hudbou budete živit?

Bylo
jich hodně. Momentálně se mi vybavuje jeden okamžik: 90 sekund na blind
audition v Hlasu ČeskoSlovenska. Tehdy se při mém zpěvu postavil celý sál a do svých
týmů si mě vybrali Dara Rolins a Rytmus. A oni jsou interpreti, kteří ovlivňují
současnou populární hudbu, takže pro mě je to pocta jako lusk!

 

Vaši kariéru provázejí i zahraniční
interpreti. V letech 2005 a 2006 jste doprovázel ruské hudební duo TATU,
v roce 2011 jste byl předskokanem rockové opery Johna Kellyho
z legendárních The Kelly Family. Jak jste se k těmto umělcům dostal?

Náhoda?
Pracovitost? Štěstí? Popravdě nevím. Každá z těchto osobností přišla do mého
života klikatou cestičkou, kterou nazývám osud. Kdybych měl hodnotit, kdo a jak
se ke mně dostal, bylo by to nadlouho. Teď mám před sebou další výzvu. 18.
srpna budu v Praze už ne jako předskokan, ale jako plnohodnotný partner koncertu
členky The Kelly Family, Kathy Kelly. Pro mě to je fascinující, protože budu
zpívat spolu s ní písně této kapely, která dlouhé roky ovládala hudební
scénu v celé Evropě. A aby toho nebylo málo, koncert bude v Sacre Coeur, jedinečné
původní kapli na Smíchově. A třešničkou na dortu je skutečnost, že výtěžek z tohoto
koncertu půjde na výzkum protinádorových léčiv prostřednictvím nadace Rakovina
věc veřejná. Jsem rád, že díky své profesi mohu i takto pomoct.

 

A jak probíhá spolupráce
s takovými osobnostmi? Užíváte si to, nebo jste spíše ve stresu?

S
TATU to bylo přímo božské, s děvčaty jsme se skamarádili, protože jsme
v podobném věku. Johna Kellyho jsem ještě neznal, takže když jsme měli
zvukovou zkoušku a on tam pobíhal, ve stresu jsem nebyl. U umělců tohoto
formátu nejde o stres, protože všechno je dokonale ozvučené, nastavené a není
tedy důvod se nějak stresovat. Je tam spíše jen takové to krásné vzrušení.

 

Absolvoval jste řadu hudebních
soutěží. Myslíte si, že je jednodušší zúčastnit se takových projektů, nebo lze
prorazit i bez takovéto mediální propagace?

Samozřejmě,
že to jde i jinak. Ale to zase musíte použít třeba jiné nástroje, jestli
chápete, co tím myslím… To je ale na jinou debatu.

 

V čem vám pomohla účast
v těchto soutěžích?

S
odstupem času mohu říci, že skoro v ničem. Třeba některá média o mě mají zájem,
ale jiná mě zase ignorují.

 

Pěveckých soutěží je
v posledních letech mnoho. Jak vy, jako zpěvák, vidíte konkurenci?

Za
posledních deset let televizní pořady vyprodukovaly desítky, možná i stovky zpěváků
a super objevů. Ale kde jsou dnes? Kdo si pamatuje, jak se jmenuje třetí vítěz Superstar?
Každý zná jen Anetu Langerovou. Nevidím tedy konkurenci v soutěžích,
respektive v jejich vítězích. Vidím konkurenci v pracovitých lidech, za
kterými jsou vidět výsledky jejich vlastní práce a ne aktivit producentů nebo
režisérů. A právě tato konkurence mě žene vpřed, protože vidím, že to jde i bez
zaprodání se.

 

Nastalo ve vašem životě období, kdy
jste se už nemohl živit hudbou a musel jste si najít jiné zaměstnání?

Ano,
byla to raná dospělost. Období, které mi dalo hodně, ale také tehdy vzalo to
nejcennější. Chuť ukázat světu můj talent.

 

Pokud jste se živil i něčím jiným,
co vás přimělo vrátit se k hudbě?

Moje
polovička. Víra tohoto člověka ve mě a moji hudbu mě nakopla tak moc, že jsem se
po osmi letech vydal znovu do boje.

 

Do jakého hudebního projektu byste
nikdy nešel?

V současné
době nevím, čím by mě mohl hudební projekt odradit, abych do něj nešel… Vlastně
mě něco napadá. Neprofesionální projekt, kterých je, pravda, plno. Ty tedy
odmítám.

 

Co je dnes nejdůležitějším prvkem
pěvecké kariéry? Dobrý manažer, skvělý singl, propagace v médiích…?

Dobrý
manažer, skvělý singl, propagace v médiích a bulvár.

 

Hudebníci dnes musí čelit fenoménu
kopírování. Má vůbec smysl vydávat nové desky?

Nová
deska je forma připomenutí se, forma prezentace. Je to taková velmi drahá
vizitka. Peníze z ní nejdou umělcovi, a pokud ano, tak v našich
podmínkách jde opravdu o velmi směšná čísla. Kopírovaní ale svým způsobem
vytváří po umělcovi poptávku a to zvyšuje jeho hodnotu na trhu a na komerčních
akcích. Kdyby moje album nepodporovalo projekt nadace, jež se zabývá pomocí
výzkumu rakoviny, šířil bych ho zadarmo. Aby lidé věděli, jakou hudbu dělám a
že jim mám co nabídnout.

 

Co vás jako hudebníka nejvíce živí?
Jsou to koncerty?

Přesně
tak. A komerční akce.

 

Jakou hudbu posloucháte?

Pro
mě musí hudba mít hlavu, patu, odkaz, nápad a náladu. Potom je mi jedno, jestli
to zpívá třeba Dyk anebo Dara Rolins. Nemám ale rád hudbu plytkou a stupidní,
založenou jen na recesi a vulgaritě. Té se speciálně v Čechách daří.

 

Je nějaký hudební žánr, v jehož
duchu by vás lákalo si něco zazpívat?

Gospel.
Kostel, velký černošský sbor, varhany a já.

 

Máte nějaký vzor, se kterým byste
se chtěl setkat, případně si s ním zapívat duet?

Jeden
jsem měl, přál jsem si nazpívat něco s kolegyní z Hlasu, Dominikou Šulákovou, a
to jsem si také splnil. Právě v těchto dnech vyšel náš duet „Love Love Love“, z dílny předního producentského
domu LittleBeat a text nám napsala Celeste Buckingham.

 

Vaše jméno je spojené i
s charitou, podporujete nadaci Rakovina věc veřejná. Proč jste se rozhodl
právě pro tento projekt?

Když
jsem byl malé dítě, moje sestřenice zemřela na rakovinu. Byla mladá, krásná a
velmi jsem ji miloval. O tomto příběhu jsem už několikrát mluvil. Je pro mě moc
intimní na to, abych ho znovu opakoval.

 

Máte pocit, že známé jméno pomůže
třeba i určité osvětě?

Pouze
známá jména pomáhají osvětě. Není to sice nejlepší příklad, ale abych to
názorně ukázal, tak si představte jednu situaci. Kdyby Karel Gott rozdával Strážnou věž (časopis s náboženskou
tématikou – pozn. red.), tak by nikdo nelamentoval nad tím, že Svědkové Jehovovi
zase někoho otravují. Lidé by si to vzali a doma by si to i přečetli. Takže
ano, známé osobnosti jsou zárukou úspěchu osvěty.

 

Pracujete i na nějakých jiných
projektech než na své hudební tvorbě?

Ne,
věnuji se naplno hudbě.

 

Čím si myslíte, že zpěvák dnes
nejvíce zaujme publikum? Může to být jen zpěv, nebo už je třeba myslet i na
určitou image?

Záleží
na každém. Jsou zpěváci, kteří mají co nabídnout a je jedno, jestli mají na
sobě pytel od brambor. A pak jsou tací, kteří potřebují nějakou image. Všeobecně
ta image pomáhá. Davy mají rády, když si mohou zpěváka někam zařadit, ať už hudebně,
nebo vizuálně. Když přišla zpěvačka Pink po rockovém albu s pop-taneční deskou,
byl to propadák. Když se ale vrátila rocková Pink, hvězda ožila.

 

V jakém jazyce se vám nejlépe
zpívá?

Mám
rád slovenštinu, dám do ní víc ze sebe. Angličtina je ale stylová a do některých
žánrů prostě sedí daleko víc, zatímco slovenština zní trapně. Já ale preferuji
slovenštinu. Kdybych uměl česky, tak odpovím, že češtinu, ale na to si netroufám
a divím se slovenským umělcům, kteří si na to troufnou.

 

V jaké fázi si hudbu nejvíce
užíváte? Je to při nahrávání nové písně, nebo máte rád atmosféru koncertů?

Jedno
bez druhého by bylo nudné. Všechny aktivity jsou jako puzzle, které miluji.

 

Je něco, co vám vzalo iluze, když
jste pracoval na debutovém albu?

Ano,
byly takové momenty, ale z úcty k lidem, kterých se to týká, se o tom
nechci rozpovídat.

 

Co považujete za svůj největší
úspěch v životě?

Můj
současný stav. Všechno, v čem jsem uspěl, je důsledkem toho, co jsem
v životě budoval a co se mi podařilo.

 

Je v hudbě nějaká jistota, kde
byste se mohl uživit? Třeba o účinkování v muzikálech se to říká…

Já
muzikály moc rád nemám. Zpěvák tam zakrní a zpívá stále v jednom stylu.
Mám ale s muzikály zkušenost, hrál jsem v Krysaři a byl to skvělý zážitek. Ale asi to není cesta, kterou bych
se chtěl vydat.

 

Spousta zpěváků zkusí i filmovou
roli. Neláká vás něco takového?

Jasně,
že láká. Musí to být super. Ale z točení klipů mám zkušenost, že bych asi
nebyl extra dobrý herec. Takže raději se budu držet toho, co mi jde.

 

Máte nějaký sen, který byste si
chtěl splnit bez ohledu na peníze nebo jiné prostředky?

Těch
snů je spousta. Více i méně materiálních a někdy až duchovních. Z těch
nemateriálních bych popřál lidem, aby jim „nešiblo“ z konce světa. A také
bych si docela přál, aby média měla zákaz šířit takové neověřené informace, aby
se lidé kvůli tomu nebáli. No a z těch materiálních snů? Chtěl bych bílý
kabriolet. Toužím po něm už odmala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Erika Čelikovská

Norbert Peticzky

www.facebook.com/Peticzky

www.norbertp.com

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno
v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz

Oblečení: Jozef Sloboda

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Mým
největším dosavadním úspěchem byla asi účast v SuperStar a doufám, že tím
dalším bude moje deska.“ Jan Bendig

 

 

 

Jan Bendig se dostal do
širšího povědomí veřejnosti díky účasti v soutěži Česko-Slovenská
SuperStar. Nicméně chybělo jen málo a stal se známým hudebníkem v Anglii.
Jan rozhodně nepatří k těm zpěvákům, jejichž kariéra spolu s touto
soutěží skončila, nebo se dále nevyvíjela. Neustále na sobě pracuje, studuje a
prosadil se už i u filmu. Přesto je pro něj srdeční záležitostí hudba, se
kterou se snaží oslovit co nejširší publikum. Ale co je hlavní, nesmírně ho to
baví a pokud se s ním setkáte, nabije vás to energií, protože nadšení pro
muziku, film a fanoušky z něj doslova čiší.

 

 V letech 2006 až
2009 jste žil s rodinou v Liverpoolu. Co vás přimělo k návratu?

Ano, je pravda, že jsem
spolu s rodinou žil v Liverpoolu. A co nás přimělo k návratu? Abych pravdu
řekl, tak jsem já jediný z celé rodiny zpět do Čech nechtěl. Rodinu k návratu
do rodné země táhl nejvíce stesk po domově. Ale já jsem chtěl zůstat v Anglii a
budovat si pěkně pomalu svou kariéru. Měl jsem tam super školu a kolektiv
blízkých lidí. Chtěl jsem pracovat na svém talentu právě v Anglii, a proto
mě to zpět do Čech ani nijak netáhlo.

 

V Liverpoolu jste
vystupoval se skupinou vašeho otce – Gypsy Brothers. Pokračuje ještě tato
spolupráce?

Bohužel už nepokračuje.
Ale musím říct, že mi přinesla spoustu skvělých zážitků. Vystupovali jsme v Liverpoolu
na různých akcích. Jednou z těch největších byl koncert
v Liverpoolské filharmonii, který byl skoro vyprodán. Zájem o naši skupinu
v té době ustavičně rostl.

 

Pracovalo se vám
s rodinou dobře?

Ano, právě proto, že to
byla rodina, tak byla spolupráce mimořádně příjemná. Za celou tu dobu, co jsme
společně hráli, jsem ani jednou neměl důvod si stěžovat… Určitě vás zajímá,
jaký hudební žánr jsme hráli – byla to stará romská jazzová hudba.

 

Kdy jste si vůbec
poprvé uvědomil, že byste se chtěl věnovat zpěvu?

Už ve čtyřech letech jsem
věděl, že mě muzika baví a že ji mám rád. Zpíval jsem neustále. Myslím, že jsem
nezažil ani jeden den, kdy bych si alespoň nebroukal. A tak to mám stále.

 

V Anglii jste také
v roce 2008 vyhrál pěveckou soutěž Academy Idol. Dostal jste tam poté
nějaké pracovní nabídky?

Ano, ale nebyla to tak
velká soutěž jako SuperStar. Nicméně v Liverpoolu ji znal každý a pamatuji si,
že den po mém vítězství vyšla má fotografie na titulce městských novin. Byl to
krásný pocit, když jsem se viděl v novinách. Vlastně to bylo vůbec poprvé,
kdy jsem se v novinách objevil. Výhrou v této soutěži byla možnost
natočit dvě skladby v profesionálním studiu. No a hned po tomto úspěchu
jsme s tátou založili skupinu Gypsy Brothers, o které jsem již mluvil.

 

 Takže není divu, že se
vám nechtělo zpět do Čech…

Ano, právě to byl ten
důvod. Všichni blízcí přátelé a dokonce ani učitelé nechtěli, abych odjížděl a
naopak mi doporučovali, abych vyzkoušel jednu z největších celosvětových
pěveckých soutěží – The X-Factor. Dlouho jsem váhal, jestli mám soutěž opravdu
zkusit, ale nebyl jsem příliš spokojený se svými jazykovými znalostmi. Přesto
mě X-Factor lákal, a proto jsem plánoval co nejdříve se v angličtině
zdokonalit a pak se do něj opravdu přihlásit. Bohužel odjezd mé plány přerušil.

 

V ČR jste poté
vstoupil do soutěže Česko-Slovenská SuperStar. Byla to jakási náhrada za
X-Factor?

Do soutěže jsem se
původně přihlásit vůbec nechtěl. Celá rodina mě přemlouvala, ať to zkusím a já
jsem tedy nakonec dal na jejich rady a přihlásil se. No a díky tomu jsem tam,
kde jsem.

 

Liší se nějak soutěže
tohoto typu v Anglii a České republice?

Účast v anglické variantě
SuperStar je zcela odlišná. Máte obrovskou šanci zviditelnit se po celém světě.
V Čechách tu možnost nemáte. Podle mě se to ani srovnávat nedá.

 

V ČR jste skončil
na čtvrtém místě. Byla pro vás tedy tato soutěž těžší?

Těžší než Academy Idol?
Dá se říct, že byla mnohem náročnější a profesionálnější než ta anglická.

 

 Jaká jste měl od
soutěže očekávání? Naplnila se?

Ano, naplnila se, můžu
dělat to, co mě baví a zároveň tak lidem přinášet radost a to jsem přesně
chtěl!

 

Sledujete kariéru
dalších účastníků pěveckých soutěží? Čerpáte z nich nějaká ponaučení?

Bohužel pravidelně
nesleduji žádné soutěže, protože na to nemám příliš času. Když si ale nějaký
čas vyšetřím, tak se moc rád podívám a držím účastníkům palce. A jestli z nich
čerpám nějaké ponaučení? Ano, rád si poslechnu porotu, zajímají a baví mě
jejich názory.

 

Pěvecké soutěže jsou u
nás stále populární. Nebojíte se konkurence, která by mohla přijít?

Abych se přiznal, nikdy
jsem se konkurence nebál, každý je jiný a svým způsobem originální.

 

Jaké jsou vaše hudební
vzory?

Mám oblíbené zpěváky,
ale snažím se být sám sebou. Nikdy jsem neměl nějaký vzor, podle kterého bych
řídil to, co dělám…

 

Nedávno
jste veřejnosti představil svůj debutový videoklip. Můžete nám popsat natáčení?

Já jsem složil
písničku, kterou mi otextoval Ivo Bič, a poté jsem připravil scénář
k videoklipu. S tím mi pomáhal Michal Skořepa. Při natáčení jsem pak
prožíval skutečnou euforii, protože přece jen je to můj první klip i singl.
Ještě k tomu jsem měl to štěstí, že všechno běželo podle plánu, sice se
některé scény točily snad milionkrát, ale to je normální. Navíc v klipu
hrály i moje fanynky a já jsem se s nimi mohl blíže poznat. Mezi natáčením
byl čas na povídání, užili jsme si spoustu legrace. I celý štáb, se kterým jsme
točili, byl neuvěřitelně milý. Zkrátka to byl opravdu super zážitek.

 

 Chystáte
i debutové album, v jakém duchu se ponese?

Album bude v duchu
R’n’B, disco a popu, takže si tam každý najde něco. Na desce jsem pracoval se
skvělým týmem lidí, který mě do ničeho netlačil, takže mohu říci, že deska je
skutečně podle mých představ. Do každého songu jsem ze sebe dal maximum.

 

Vašimi
fanynkami jsou zejména mladší dívky, plánujete se nějak zaměřit i na starší
publikum?

Já bych neřekl, že jsou
to tak docela mladé dívky, protože moje koncerty navštěvují i skoro
sedmdesátileté dámy. Takže myslím, že rozptyl mého publika je skutečně široký,
řekněme od čtyř do těch sedmdesáti let. Na těchto dámách je neuvěřitelné milé,
že vždy, když se s nimi sejdu, tak se chovají jako moje babičky a štípají
mě do tváří. Nicméně jdou i s dobou, jedna 64letá fanynka si kvůli mně
pořídila dokonce facebook. (smích) Dělá
mi radost, že mám i takovéto publikum, protože chci dělat muziku pro všechny.

 

Začal
jste studovat na konzervatoři – původně muzikálové herectví a poté popový zpěv.
Proč jste se rozhodl pro tuto změnu?

Když jsem se na
mezinárodní konzervatoř hlásil, váhal jsem, jaký obor si mám vybrat. Muzikál
jsem pak zvolil, protože jsem se chtěl naučit tancovat. A když jsem byl
v prvním ročníku, zjistil jsem, že spektrum tance, které jsme tam měli, je
mnohem obsáhlejší, než jsem čekal, a že to není úplně to pravé, čemu bych se
chtěl věnovat. Zkrátka jsem čekal něco jiného, a tak jsem v druhém ročníku
přestoupil na popový zpěv a v tom jsem se našel.

 

Kromě
hudby vás můžeme vidět i ve filmu, jak jste se k tomu vlastně dostal?

Zahrál jsem si v Bastardech a ve Školním výletu. Dostal jsem se k tomu přes Tomáše Magnuska;
když jsem zpíval na jedné akci, tak jsem se mu tam pro Bastardy ideálně typově zalíbil. Původně jsem dělal klip pro první
díl a v tom druhém už jsem získal i roli. Nejdříve měla být moje postava
pro film zásadnější, ale já jsem se bál reakcí okolí, tak jsme se dohodli na
menším prostoru. Lidem se to nicméně nakonec líbí a pro mě to byla zajímavé
zkušenost a možnost ukázat se ve zcela jiné poloze. Ale můžu říct, že ve
skutečnosti takový opravdu nejsem. (smích)
No a nakonec to skončilo nabídkou na roli ve Školním výletu, ze které jsem byl opravdu nadšený a roli jsem si
hrozně užíval. Hrál jsem kuchaře Ondru, který jel jako praktikant do Lázní
Bělohrad a tam se zamiloval – příběh je pohodový a celé natáčení byla zábava a
pro mě zároveň filmová škola.

 

Vidíte
sám sebe do budoucna jako herce, nebo jako zpěváka?

Já herectví miluji už
od dětství a navíc jsem nyní dostal další zajímavou nabídku. Ale i přesto bych
se chtěl více věnovat hudbě a herectví si nechat jako koníček.

 

 Jaký
máte v současné době cíl, na co se zaměřujete?

V současné době se
soustřeďuji na školu a na svou desku, protože chci, aby byla dobrá a lidem se
líbila. A do budoucna pak samozřejmě plánujeme další videoklipy. Teď jsem měl
malou pauzu, kdy jsem se zaměřoval hlavně a zejména na školu, ale uvědomil jsem
si, že pokud chci, aby se moje kariéra dále vyvíjela, nesmím ji zanedbávat, tak
jsem se do toho zase naplno vrhl a hodně mi v tom pomáhá a podporuje mě
moje manažerka. Zkrátka chci lidem ukázat, že jsem neusnul na vavřínech.

 

V jaké
životní fázi se ve svých myšlenkách nejčastěji zastavujete, je to minulost,
současnost nebo budoucnost?

Určitě se zaměřuji na
budoucnost a přítomnost. Je to ve znamení přemýšlení o tom, co bych měl dělat a
jak bych se mohl zdokonalovat. Probíhá to tak, že vždy dostanu nápad, běžím ho
říct své manažerce a pustíme se do realizace.

 

Co
považujete za svůj zatím největší úspěch?

Mým největším
dosavadním úspěchem byla asi účast v SuperStar a doufám, že tím dalším
bude moje deska.

 

Nedávno
jste oslavil 18. narozeniny. Změnilo se tím pro vás něco?

Pro mě jako člověka ani
moc ne, protože se vidím stále jako patnáctiletý kluk, jako puberťák, jsem
hyperaktivní a neustále něco vymýšlím. Nicméně teď si uvědomuji, že už jsem sám
za sebe zodpovědný, že vše je jen na mě a že si za vše ručím. Takže jsem se na
ty osmnáctiny vlastně ani moc netěšil, spíš bych chtěl být stále dítětem.

 

 Jak
vidíte sám sebe za dvacet let?

To se nedá tak
jednoduše říct, doufám, že dobře a že to za těch dvacet let někam dotáhnu. A
v to věřím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz

Vlasová úprava:
Veronika Soukupová, kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Foceno v areálu
Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Nebráním se ničemu, co život přináší. Rád zkouším a objevuji nové věci.“
Kamil Střihavka

 

 

 

 

 

Kamil
Střihavka byl zpočátku ovlivněn bluesovou muzikou a objížděl tehdejší kluby
s kytarou, foukací harmonikou a vlastními písničkami. Později založil
metalovou skupinu Motorband, ale zjistil, že razantní heavymetal není zrovna
hudebním stylem, který by mu byl nejbližší a po pěti letech skupinu opustil.
Vydal dvě alba s uskupením BSP (Balage-Střihavka-Pavlíček), z nichž první
bylo anglicky zpívané, poté následovala spolupráce se skupinou No Guitars! a
sólové album Woo-Doo!. Zásadní krok
jeho hudební kariéry však přišel s rolí Ježíše, kterou ztvárnil ve slavném
muzikálu Jesus Christ Superstar.

Postupem času se stal doslova symbolem této rockové opery, která se
v pražském divadle Spirála dočkala neuvěřitelných 1 288 repríz. Koncem
roku 2010 ztvárnil roli Ježíše v novém provedení v Hudebním divadle Karlín.
Stále koncertuje se svoji skupinou Leaders!, účinkuje v nejznámějších
muzikálech a dokonce chystá speciální muzikál pro děti, ve kterém si zahraje
krále Jiříka.

 

Víte, co znamená vaše jméno Kamil? Já si to vyhledala a můžete si
vybrat: „narozený ze svobodných rodičů“ nebo „heřmánek“. Podle jiných zdrojů také
„urozený“, „mladý obětní služebník“, „chrámový služebník“. Co by se vám
zamlouvalo nejvíce?

Tak v tomhle mám jasno. Kdysi
jsem si nastudoval, že Kamil znamená v arabštině dokonalý. Tudíž to je ten
správný význam mého jména. To všechno ostatní trumfne! (smích)

 

To máte pravdu. Dokonalý Střihavka! V květnu začínáte zkoušet
dětský muzikál Kapka medu pro Verunku.
Mám vás ovšem zafixovaného jako rockera… Dělal jste už někdy nějaký projekt
pro děti?

Takhle čistě rodinný muzikál jsem
ještě nedělal. Dostal jsem nabídku od produkce, přečetl si scénář a líbilo se
mi to. Bude to pro mě nová zkušenost.

 

V čem si myslíte, že bude dětské publikum jiné?

Tak on to je hlavně muzikál pro
rodiny s dětmi, tudíž předpokládám, že tam budou i dospělí. A co se týče
dětí, tam je to jasně dané, buď se jim to líbí, nebo nelíbí. Vzrušuje mě
představa toho rizika.

 

Domníváte se, že je dnes riskantní dělat něco pro děti?

V jistém slova smyslu ano. Jak
už jsem řekl, děti nekalkulují a nejdou tam kvůli Střihavkovi. Jdou se podívat
na pohádku, na příběh. A ten je tady vystavěný, myslím, velmi pěkně. Navíc se
mi líbí, že celá produkce je takový rodinný podnik, takže tam vládne poklidná a
příjemná atmosféra.

 

Budete zde hrát společně s Bárou Basikovou, pamatujete si na vaše úplně
první setkání?

No asi snad ještě z doby, kdy
Baruška zpívala se Stromboli, to už je dávno. A přáteli jsme se stali někdy
kolem roku 1994, když jsme spolu začali účinkovat v Ježíšovi. Takže to
bude za chvíli dvacet let. Dnes se potkáváme v několika představeních.

 

Máte dvě dcery Terezu a Evu, řekl byste, že se potatily?

Jak v čem. Hezké jsou po
mamince a chytré po tatínkovi. (smích) Starší
dcera je introvertní, ale obě tíhnou ke kumštu.
Mladší se věnuje divadlu a po maturitě se chce hlásit na DAMU, starší studuje
na Literární akademii tvůrčí psaní (Pozn.
red. – soukromá Vysoká škola Josefa Škvoreckého) – chce být režisérkou. A o
naši celou rodinu se vzorně stará moje manželka.

 

Vyrůstal jste v Teplicích – lázeňském městě, které se proslavilo
také fotbalovým klubem FK Teplice. Jak vzpomínáte na Teplice vy, jako významný
rodák?

Já se narodil v Oseku u
Duchcova, to je kousíček od Teplic. Ale Teplice mám velmi rád, protože se mi
zde narodily obě dcerky, mám zde kamarády a prožil jsem zde velkou část svého
života. Založil jsem zde první kapelu. Teplicím, se za první republiky,
říkávalo Malá Paříž. Jen málo měst navštívily takové osobnosti z řad monarchů,
státníků, umělců a vědců, jako právě Teplice. Vždy to tam žilo. Hlavně
v noci. A co se teplického fotbalového klubu týče, tak jsme pro ně s Michalem
Pavlíčkem napsali a nazpívali klubovou hymnu.

 

…ale vraťme se k vaší profesní kariéře, začínal jste
v teplické metalové skupině Motorband a před dvěma lety jste vydal CD Best
Of Kamil Střihavka. Asi je na co vzpomínat, že?

Bylo to zrovna mých dvacet let na
scéně. A říkal jsem si, že by nebylo od věci si to celé zrekapitulovat. Tudíž
je zde zachyceno to nejlepší z let 1989–2009. Je to moje časosběrné cédéčko.
Začíná právě metalovým Motorbandem, přes pop-rockové BSP, funk-rockový projekt
No Guitars!, až po sólové Woo-Doo a
jsou zde zastoupeny i pecky z alba „365“, které jsem natočil s mou
současnou kapelou Leaders! Na tomto dvojalbu jsou i nikdy nevydané rarity a
duety se zajímavými lidmi, třeba s Danem Bártou, Luckou Bílou, Bárou
Basikovou, nebo Karlem Gottem.

 

Takže když se teď ohlédnete, tak můžete říct…

… že patřím k hrstce šťastných
lidí, kterým se jejich práce stala celoživotním koníčkem. A také vidím, že jsem
se neflákal.

 

Jak jste se jako rocker dostal k muzikálové scéně?

V roce 1992 se v divadle
ABC chystal nový český muzikál Milana Svobody Pěna dní, kterému byl předlohou stejnojmenný román Borise Viana.
Milan Svoboda mě tenkrát ukecal a já jsem tento svůj výlet na divadelní prkna
vnímal jako vybočení z rockové tvorby, která se sestávala z ježdění po
koncertech a natáčení desek ve studiu. Byla to zajímavá zkušenost a taky
začátek mé muzikálové kariéry.

 

Nicméně u diváků jste zapsaný jako Ježíš. Exceloval jste v divadle
Spirála v muzikálu Jesus Christ Superstar,
dokonce i podle recenzí britských majitelů práv patřil váš Ježíš k těm
nejlepším. I pro vás bude asi tato zkušenost nezapomenutelným zážitkem…

Můžu říci, že to bylo
nejintenzivnější období mého života. Hráli jsme každý den kromě pondělí a
v sobotu i v neděli dvakrát. Na tomto projektu se sešla celá jedna
generace skvělých rockových interpretů i hudebníků. Byli jsme po čtyři léta,
kdy se Ježíš ve
Spirále hrál, jakousi uzavřenou komunitou, která si žila svým vlastním životem.
Rodili se nám tam děti, psi, kočky. Smích. Vznikaly nové hudební projekty i
partnerské vztahy. Bylo to opravdu intenzivní a neopakovatelné. Když se za
tímto obdobím ohlédnu, tak jsem v těch letech zpíval 365krát do roka,
protože souběžně s Ježíšem, běžely i mé hudební projekty BSP a No Guitars!.
Dodnes nechápu, jak jsem tohle období mohl přežít ve zdraví! To pracovní
nasazení bylo prostě smrtící.

 

To jste opravdu neměl chvíli volna?

Jen během divadelních prázdnin. Ale
to jsem zase natáčel desky a hrál letní festivaly. A když se nějaká ta chvíle volna
našla, tak jsme se potkávali v Pitevně. To byl ve Spirále náš divadelní
klub. Řešili jsme tam všechno. Těch legendárních mejdanů co jsme tam zažili... (smích)

 

Prý vás chtěli londýnští producenti pro obnovenou premiéru Ježíše do
Londýna, je to tak?

Tohle jsme se s Danem Bártou
dozvěděli až po těch čtyřech letech, kdy Ježíš skončil. Naši producenti nám to
zatajili, abychom jim neutekli z dobře rozjetého projektu. (smích)

 

Legendární pražská verze muzikálu Jesus
Christ Superstar měla v Praze premiéru 22. července 1994, dosáhla 1 288
repríz a vidělo ji celkem 850 000 diváků! Derniéra proběhla 28. června 1998…tolik
muzikálový server. Co bylo potom?

Potom jsem byl vymačkanej jako
citron. Do slova a do písmene. Dal jsem si rok pauzu. V té době jsem
poznal, co to znamená, když vám „naroste popularita“. Sláva však má dvě stránky.
Tu první, pozitivní, že vás všichni poznávají, jste známej a máte díky tomu i
jisté výhody. A pak tu druhou, odvrácenou tvář popularity.

 

Jak se projevovala u vás?

Staly se věci, které mě posunuly,
především lidsky, někam jinam. Najednou jsem si
uvědomil, co je pro mě v životě prioritou. A být ,,populární“ tou
prioritou rozhodně nebylo. Zjistil jsem, že ten
lesk slávy s sebou nese i věci, které bych už v životě nechtěl zažít.

 

S tím ale jako umělec musíte počítat. Dáváte se všanc publiku…

Na pódiu, při koncertování je
vlastně každej umělec nahej. Vzpomínám si, jak před lety mého kamaráda Ondřeje
Hejmu při vystoupení v Brně napadl muž s nožem a pobodal ho. Byli jsme
z toho všichni otřeseni, jak se něco takového může stát. O rok později
jsem koncertoval s BSP, byla skvělá atmosféra. Pak jsem si všiml dvou
týpků, kteří byli „podvobraz“ a něco na nás pokřikovali. Najednou přiletěla na
pódium flaška od whisky. Rozbila se kousek ode mne a střepy z ní se mi
zapíchaly do obličeje. Úplně mě to šokovalo. Odešel jsem uprostřed písničky.
Sedl jsem do auta a odjel domů. Beze slova.

 

Bylo to tak vážné?

Říkal jsem si, že dnes to je láhev
a zítra mě může někdo na pódiu zastřelit. Vzpomněl jsem si i na toho Ondru.
Přemýšlel jsem, jak je vlastně člověk na pódiu bezbrannej, nic nemůže udělat.
Na druhou stranu jsem si tuto práci vybral, naplňuje mě a dělám ji většinu
svého života. Takže s takovými věcmi musím počítat. A také věřím tomu, že
ti, co se stále hlídají, na sebe takové věci přitahují. Ale i přesto na tohle
nejsem připravenej. Ale to asi většina z nás.

Jenže konkrétně v dnešní době se
takové věci stávají…

Jednou mě v jednom z mých
mnoha pražských podnájmů vykradli, sebrali mi mimo jiné i mou celoživotní sbírku
CD, byly tam i raritní věci, které už nelze nahradit. Policista, který to tehdy
vyšetřoval, mi říkal, že abych tomu předešel, tak bych musel bydlet minimálně
v pátým patře, mít bezpečnostní zámky a v oknech mříže. To mi přijde
naprosto absurdní! Abychom kvůli jednomu procentu našich spoluobčanů trávili
své životy za mřížemi a patero zámky? Myslím, že ten pán měl z pozice své
profese trochu pokřivený pohled na svět.

Všimla jsem si, že v posledních
letech neposkytujete příliš mnoho rozhovorů, je to záměr?

To je pravda. Rozhovory moc
nedávám. Říkám si, že jsem toho naplkal už dost a také ne všechno, co jsem kdy
řekl, bych řekl i dnes. (smích)

Ale o tom to je. Alespoň mohou vaši posluchači sledovat váš vývoj.

Ten vývoj mohou společně se mnou
sledovat skrze mou práci. V ní se odráží i můj postoj k věcem kolem nás a
má životní filozofie. Nemám rád bulvár a to v žádné podobě. A ten, kdo mě
sleduje a má mě v oblibě, si mě najde a to včetně mých sporadických
mediálních výlevů. (smích)

Během Ježíše jste stihl založit kapelu
No Guitars!. Jak dlouho tento projekt fungoval?

Nechtěl jsem po dobu „ježíšovského“
angažmá úplně vynechat své rockové publikum, a tak v roce 1994 vznikl
paralelně s BSP i projekt No Guitars!, který jsme si produkovali společně
s mým kamarádem z Teplic, Zdeňkem Mazačem. Vydali jsme dvě desky,
odehráli jsme pár vyprodaných turné a odnesli si nějaké ty gramofonky
z udělování cen českých Grammy. Z té doby zbyly písně jako: Černá růže, Kovboj z Teplic atd. Rozpustili jsme to v roce 2000. O
něco později vznikla má první sólová deska Woo-Doo!,
kterou mi produkoval Michal Pavlíček. Byl to první pokus, jak mě nenásilně
implantovat na mainstreamovou scénu. Mám to album rád.

 

Ve videoklipu k Woo-Doo vystupuje charismatická herečka
Vilma Cibulková, jaká byla vzájemná spolupráce?

Když přišel režisér tohoto klipu,
Zdeněk Suchý, s minimalisticky pojatým scénářem, byla moje první věta: ,,To
může hrát jedině Vilma Cibulková, pokud ne, tak přines jiný scénář.“ Za paní
Vilmou jsme se společně vypravili do divadla Pod Palmovkou a k naší
radosti na tuto nabídku kývla. Je to skvělá osobnost. Herecky i lidsky.

Sestava Balage-Střihavka-Pavlíček (BSP)
sice vydala pouze dvě desky, ale zato se její hity, obzvláště Země vzdálená, hrají dodnes. Jak
vzpomínáte na BSP, neplánujete zase nějaký živý koncert?

BSP je opět ve fázi zimního spánku
a nemyslím si, že jej v nejbližší době někdo z nás tří bude chtít
budit. Máme každý své vlastní hudební projekty a aktivity a ty nám zabírají
veškerou energii, kterou do hudby vkládáme. V loňském roce jsme vydali Best of
společně se záznamem našeho koncertu v Retro Music Hall na DVD, které je
na památku do našich archivů a do archivů našich fanoušků.

Na muzikálovou scénu jste se navrátil na
prknech divadla Ta Fantastika v původním českém muzikálu Johanka z Arku, v němž
účinkujete dodnes…

V divadle Ta Fantastika jsem odehrál
nádherných deset sezon a účinkoval ve spoustě skvělých představení.(Johanka z Arku, Excalibur, Obraz Doriana Graye, Němcová).
Producent Petr Kratochvíl je velmi schopný ředitel a nikdy se nebál jít do
rizika. Dělal věci, které posunovaly muzikálový žánr někam trochu jinam. Třeba Excalibur s hudbou Michala
Pavlíčka, Obraz Doriana Graye, či Němcová, toho byly jasným důkazem. Během
tohoto desetiletého angažmá v divadle Ta Fantastika jsem si uvědomil, že
mě divadelní prostředí definitivně uhranulo a doslova mi učarovalo. Letos je to
dvacet let, co dělám hudební divadlo a to už je pořádný kus života.

 

Dalo by se říci, že Jesus Christ Superstar je s vámi pořád. Ota Balage připravil
k desátému výročí derniéry muzikálu řadu večerů s jeho koncertní podobou,
které byly uvedeny na karlínské scéně i mimo Prahu a koncem roku 2010 jste
naskočil do nového Ježíše, tentokrát v Hudebním divadle Karlín. Jak si to
užíváte?

Užívám si velice a jsem rád, že
jsem nakonec po tvrdošíjném odmítání na nabídku hrát opět v tomto
legendárním představení kývnul. Během těch patnácti let od derniéry první verze
Ježíše mě oslovovali hlavně mladí lidé a to po koncertech, představeních, nebo
e-maily. Společným jmenovatelem bylo přání zažít tuto legendární rockovou operu
na vlastní kůži a vidět to, co znají jen z nahrávek, nebo z vyprávění
svých rodičů. Jsem rád, že v Hudebním divadle Karlín, kde jsme nastudovali
a odpremiérovali novou verzi Jesus Christ
Superstar, potkávám v hledišti hlavně mladé tváře, které jsou již
čtvrtou generací, která si pro sebe objevuje nádhernou a především nadčasovou
hudbu A. L. Webera. A to je úžasné! A taky si myslím, že je dobře, když má naše
krásná kulturní metropole na repertoáru takovýto světový titul v takové
kvalitě. 

 

Jaký je v současné době váš denní
rytmus, dodržujete správnou životosprávu?

Můj denní rytmus je velice nestálý
a proměnlivý. Každopádně pravidelně sportuji a tím si udržuji nejen fyzickou
kondici. Hraju pravidelně fotbal, tenis, jezdím na kole, v zimě lyžuji a již
třetím rokem trénuji thaibox s mým trenérem Rudolfem Váchou. Úžasný relax.

Jste zastáncem „prevence“ nebo vše
necháváte na „životním toku“?

Prevence je fajn, ale život žijeme
jen jeden a právě teď! Proto se nebráním ničemu, co život přináší. Rád zkouším
a objevuji nové věci a ten vámi zmiňovaný životní ,,tok“, je opravdu
nepřeberný, takže: ,,a živote hyjóóó…(smích)

Kdybyste mohl, změnil byste něco na svém
dosavadním životě?

Absolutně ne!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblek a obuv: BANDI VAMOS – Pánské pbleky www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz