„Zkušenost si můžeme sdělit, nikoliv vyměnit.“ Cyril Svoboda
Cyril Svoboda, vědom si toho, že svět se dramaticky změnil a
diplomacie nemůže jít pouze cestou profesionálních diplomatů, se rozhodl v
tomto směru udělat osvětu. Diplomatické vzdělání se týká mnohem více lidí, než
by se na první zamyšlení mohlo zdát. Koho se týká a proč, zjistíte z našeho
rozhovoru, ve kterém jsme se zaměřili i na zákoutí rétoriky a veřejného
vystupování diplomatů.
Jak tomu bylo s vývojem vztahu k diplomacii u vás?
U nás je to
rodinná tradice. Moji dědečkové byli v politice. Dokonce bratr mého dědečka
byl ministrem v Tusarově vládě mezi válkami. Bratranec byl velvyslanec. O politiku
se u nás doma zajímají všichni. Tři z našich čtyř dětí studují obory
blízké diplomacii – právo, politické vědy, jazyky…
Je tomu dva roky, co jste odešel z aktivní politiky.
Uvažujete o tom, že se do ní zase vrátíte?
S výhradou
úsloví „nikdy neříkej nikdy“ návrat do aktivní politiky neplánuji. Politika
mě ale i tak zajímá a zajímat bude. Jsem a budu i dále člověk politický.
Kdo jsou lidé, které by program výuky na Diplomatické akademii měl
zajímat, oslovit a proč?
Lidé, kteří
chtějí profesně uspět a vědí, že nevystačí jen se základy etikety a protokolu. Naši
absolventi by se měli orientovat ve světě, zvládat základy diplomacie nejen po
formální stránce, ale i obsahově. Schopnost efektivní diplomacie by měla být nezbytným
vybavení lidí v manažerských pozicích. Velká škoda je, že není řazena už
do povinné výuky na základních školách. Smyslem Diplomatické akademie je
připravit budoucí diplomaty, sdílet s nimi osobní zkušenosti, aby se
vyvarovali zbytečných chyb a rozuměli problémům a aby se stávali lepšími.
Jak probíhá standardní výuka?
Standardní
kurz trvá sto dvacet hodin a předchází mu pohovor. Výuka začíná českým jazykem.
Což je zajímavé a velmi poučné. Pak následuje výuka komunikace s médii.
Smyslem tohoto bloku je pochopit chování a očekávání novináře, umět komunikovat
s médii. Kdo pracuje řadu let v médiích, může tuto zkušenost předat.
A to nabízíme.
Jeden nejmenovaný respondent mi řekl, že pokud rozhovor v médiích
nedopadne dobře, je to chyba jeho, nikoliv novináře. Co si o tom myslíte?
S tím
nemohu úplně souhlasit. Jistě, respondent nese svůj díl odpovědnosti. Pokud ale
novinář už přichází s nějakým předsudkem, udělá sice rozhovor, aniž by
lhal, ale ten může být buď mimořádně pozitivní, nebo naopak. Novináře ovlivní
jeho postoj, nikoliv informace, které dostane.
Máte nějakou zkušenost tohoto charakteru?
Jako
příklad si vzpomínám na rozhovor s novinářem, který mou odpověď uvedl: „Po
dlouhém váhání nakonec nejistě odpověděl…“, čímž mj. řekl – respondent je váhavý,
nemá to rozmyšleno. Mohl také napsat: „Zamyslel se a řekl…“, ale popsal to po
svém. Novinář má k ruce mnoho podprahových informací, které může do textu
dát a ten text pak nějak vyzní a respondent může říkat, co chce. Novinář je
ten, kdo často zásadně ovlivní celkový výsledek. A o autorizacích si ve většině
médií také nedělejte iluze. (úsměv)
Abychom se vrátili k výuce, s jakým obsahem studia mohou
vaši studenti počítat?
Naši studenti
studují dnešní svět, jeho hrozby, výzvy, soutěž a charakter. Tím, že je učí
bývalí členové vlády, generálové naší armády, velvyslanci a diplomaté, učitelé z vysokých
škol, studenti získávají velkou přidanou hodnotu – sdělenou zkušenost. U nás
tak slyší to, co se v žádných knihách nedočtou.
Co se očekává od potenciálních studentů?
Zájemci o
studium na Diplomatické akademii jsou studenti nebo absolventi vysokých škol.
Očekává se od nich jistá znalost politické situace, mezinárodních vztahů a předpokládá
se znalost přinejmenším anglického jazyka na úrovni FCE.
Jakým způsobem studenty z jejich znalostí zkoušíte? Máte
nějaké své osvědčené či dokonce ojedinělé metody?
Například kurz
rétoriky je v tomto kouzelný. Studenti mohou a mají sledovat různé
projevy, rozpoznat jejich význam. Bohužel, v naší zemi máme k dispozici
v zásadě negativní příklady řečníků. Proto studujeme velké vzory z dějin
lidstva – projevy, které změnily svět. Talenty se mezi studenty najdou. Nejde
pouze o obsah, nýbrž také o formu sdělení. Studenti dostávají za úkol
vypracovat projev na určité téma, který budou přednášet různým cílovým skupinám
lidí. To je hodně pestré a hodně se při tom naučí. Dobrý řečník je ten, který,
když začne mluvit, tak už se lidé bojí, že brzy skončí, tak silně si totiž přejí,
aby pokračoval.(smích)
Kdo z našich řečníků je dle vašeho soudu nejvíce pozoruhodný,
kdo vás zaujal?
Fakticky
dobrým řečníkem, bez jakéhokoliv politického zabarvení, byl pouze Miloš Zeman,
na jehož projevy ve sněmovně lidé opravdu chodili, protože to stálo za to. A to
z několika důvodů. Jednak měl sloní paměť – pro příklad uvedu jeho projev
v roce 1999, který trval asi 43 minut, ve kterém obhajoval státní
rozpočet, kde byla čísla, fakta, a on tohle všechno řekl z hlavy. Tam si
nemohl vymýšlet! Dále je velmi sečtělý a má bohatou slovní zásobu! Řečník,
který nemá bohatou slovní zásobu, se opakuje…
Nakolik považujete umění být dobrým řečníkem za naučené a nakolik jde
o přirozený talent?
Říká se, že
básníkem se člověk rodí a řečníkem stává. Není pravdou, že talent je zásadní.
Je to o pečlivé přípravě, tréninku a věrohodnosti řečníka. Nemůžete říkat něco
o něčem, o čem nic nevíte. Takže znalosti a trénink, to je zásadní!
Mají takovéto dispozice, nebo jsou k tomuto trénováni úplně
všichni, kdo se dostávají do poslanecké sněmovny?
Poměrný
systém, kterým se volí do sněmovny, je takový, který neklade stejný nárok na
každého jednotlivce, protože se vždy volí celá kandidátka dané strany. Poměrný
volební systém funguje tak, že strana má svého lídra a za ním může klidně být
jen křoví. To neznamená, že ti lidé jsou špatní. Ale znamená to, že se pak
dostávají do sněmovny lidé, kteří nikdy v životě veřejně nevystoupili. Oproti
tomu většinový systém, jak jej známe z voleb do senátu, je založen na tom,
že jeden člověk usiluje o jeden mandát. Většinový volební systém klade nárok na
jednotlivce. A proto bývají čeští senátoři většinou i lepšími řečníky, protože
si svoji pozici obhajují sami a přesvědčují voliče, aby je zvolili.
A co improvizace, jakou hraje roli?
U nás na ni
sází hodně řečníků a to je špatně! Řečník, který si řekne, že když už mluvil
stokrát, tak po sto první to zvládne bez přípravy, se v naprosté většině
případů mýlí. Obecně je známo, že nejdéle trvá příprava nejkratšího projevu.
Čím kratší projev, tím musí být pečlivěji připraven.
Co patří k pravidlům dobrého řečníka?
Pravidel je
hodně. Uvedu některá. Když vás přestanou poslouchat, přestaňte mluvit! Nemá
smysl, aby si lidé odnesli jediný dojem, totiž že to bylo hrozné. Každý projev
má mít myšlenku. Rétorika se musí pečlivě cvičit a projev musí být rozmyšlen,
mít strukturu. Projevem nedostatku vzdělání bývá místo vtipnosti vyprávění vtipů,
nebo používání vulgárních výrazů. Místo toho, aby řečník zaujal obsahem, tak
projev přeexponuje do vulgarity. Dobří řečníci zaujmou i bez těchto berliček. Dále
čtení projevu – nejslavnější projevy byly napsány, ale nikdy nebyly čteny
z papíru. Dnes jsou různá čtecí zařízení k tomu uzpůsobená, mohou
sloužit jako pomůcka. Ale řečník musí umět odpoutat své oči od psaného projevu
a navázat kontakt s posluchači. Pro příklad uvedu situaci, kdy na pohřbu
prezidenta Václava Havla měl pan kardinál Dominik Duka napsaný velmi dobrý
projev, ale současně byl svobodný od textu a udržoval kontakt s okolím.
U koho je čtení projevu výjimkou, která se takto nehodnotí?
Nastávají
situace, kdy to jinak nejde, než číst. To si může a vlastně musí dovolit britská
královna při zasedání parlamentu, nic jiného jí totiž ani nezbývá, protože
nečte svůj projev, ale projev premiéra… Jinak platí: Cokoliv, co chcete dobře
dělat, musíte skutečně žít, obor znát a studovat, soustavně mu věnovat
pozornost… Pak nemusíte číst, co jste si napsali případně, co vám napsal někdo
jiný.
Platí, že pro řečníka je asi největší výhodou, pokud ví přesně,
kdy a v jakém prostředí bude mluvit, kolik má času, v jakém pořadí
vystoupí?
Na to bych
moc nesázel. Prozradím vám některé z triků konkurence. (smích) Řeknou vám, že budete podle programu první v pořadí a
máte na svůj projev deset minut. To vás uklidní. Máte čas a nikdo by neměl
mluvit před vámi. Za chvíli přijdou a řeknou, že je změna programu, najednou
nemáte minut deset, ale maximálně sedm, protože organizátoři se dostali do
presu, ale nemáte být první, ale až druhý. Což znamená riziko, že se po někom
můžete opakovat. Zkrácení časového limitu vás rozhodí, musíte zkrátit svoji řeč
nejméně o celý odstavec a vynechat ho i ve své hlavě! Často se to se dělá
pro znejistění řečníka. Další trik – když začnete mluvit, někdo se začne bavit
a obsluha začne během projevu rozvážet kávu apod. Nebo někdo vylije vodu na
stole, čímž nikoho nezašpiní, ale strhne na sebe pozornost. Pokud budete projev
pouze otrocky číst, nebudete si s takovou situací umět poradit. Ani na
kurzech neučíme rétoriku v pohodě, ale připravujeme studenty i na takové
extrémní situace.
Máte nějaké doporučení pro širokou veřejnost, která se diplomacii
nevěnuje, ale chtěla by rétoriku trénovat?
Určitě není
od věci nějaký kurz tohoto zaměření využít. Jako úplné minimum doporučuji
poslouchání mluveného slova. Z toho je možné mnohé vycítit, rozpoznat. U
nás v rodině je to běžná věc. Posloucháme krásná díla – Evžena Oněgina od
Puškina, nebo Vančuru, kterého mám mimochodem pro jeho krásný jazyk rád,
Dostojevského Bratry Karamazovy, když byly děti malé, tak to byly Staré pověsti
České, Karel Čapek, ale i Karel May… Poslouchání mluveného slova vám zlepšuje
slovní zásobu, když nám nezbývá čas na čtení.
Dokáže vás ještě někdo svou slovní zásobou překvapit nebo
zaskočit?
Neobvyklé
je používat obraty jako: Maje dostatek času, tak vám zatelefonuji. Jsa pln
energie, tak skáču vysoko. (smích) Tyto
přechodníky už mnoho lidí nepoužívá. Náš syn Vojtěch píše užívajíc přechodníky,
což je krásný, archaický gramatický útvar, který úžasně zkrátí myšlenku.
Jak se vám podařilo dát dohromady tým kantorů, kteří na vaší
akademii přednášejí?
Bylo to
celkem snadné, protože jsme se velmi dobře znali. Patří k nim třeba
Vladimír Pikora, František Štěpánek, Petra Stejskalová, František Rob, Miroslav
Kostelka, Vladimír Špidla, Daniel Váňa a další. Se svým týmem jsem spokojený.
Studenti od vás odcházejí s diplomem, který je opravňuje
k nějakému titulu?
Dostávají
diplom, ale ne titul. Toto vzdělání je přidaná hodnota, stejně jako třeba MBA.
Uvažujete o rozšíření spolupráce s někým konkrétním?
Ano,
uvažuji o spolupráci s Francouzi, kteří se o politiku a diplomacii aktivně
zajímají. Francie je země, kde se elita buduje na vzdělání, nikoliv na
penězích.
Jaké vnímáte u lidí v České republice největší ambice?
Otázkou je,
co společnost oceňuje. Když se podíváte na český bulvár, tak máte pocit, že se
díváte na společenskou dekadenci. Bulvár píše o českých hvězdách a hvězdičkách,
které prý určují, co je IN a standardy chování. Podle mě jsou často OUT a za
příklad si je skutečně neberu. (smích)
Kdo by podle vás měl šířit osvětu a současně byste si byl jist, že
jej bude veřejnost brát vážně?
Takový
člověk, který vytváří dobré mezilidské vztahy.
Jak vnímáte pojem „mít společenskou prestiž“?
Člověk
touží po uznání, po ocenění svých předností. To je dobře, protože každý nějakou
má. Je správné ocenit kvality druhého, i když to může jít ztuha. Neradi
chválíme jiné, když oni nechválí nás. A naopak je smutný projev pokřivené
prestiže, uznávání kvalit a předností, které člověk nemá. Tomu se říká
pochlebování.
O společenské prestiži sotva mohou hovořit lidé odsouzení
k pobytu ve vězení. Vy jste se je ale rozhodl navštěvovat a komunikovat
s nimi. Co vás k tomuto počinu vedlo, koho přesně navštěvujete a jaký
je výsledek?
Každý rok
navštívím některé vězně ve výkonu trestu, za kterými nikdo nechodí. Je to dobré
pro obě strany, pro navštívené, stejně jako pro mě. Člověk si srovná pořadí
hodnot, jak mají být nastaveny a uvědomí si, že každého může postihnout i to,
s čím nikdy nepočítal – třeba trest za zabití na silnici při porušení
dopravních pravidel. Kdo z nás nejel někdy nepřiměřenou rychlostí, nepřehlédl
značku a podobně? Nikdo si nemůže být jistý, že se mu něco takového nemůže
stát. I tito lidé ve výkonu trestu usilují o své uznání, omezeně a komplikovaně,
ale přece.
Jak hodnotíte společenský život lidí v České republice a
v jakém směru vnímáte rezervy?
Nejsem
častým hostem na různých akcích, a tak těžko mohu hodnotit. Vždycky záleží na
atmosféře a na lidech, kteří jsou pozváni a samozřejmě na tom, nakolik je daná
společenská akce formální. Myslím, že ve srovnání s Evropou máme co dohánět ve
formě společenského styku. Například psát na pozvánky způsob oblečení a na
pozvání odpovídat; zkratka RSVP (česky „odpovězte laskavě“) má svůj význam.
Jakou formu komunikace považujete za nejúčinnější, nejúspěšnější a
proč?
Osobní
setkání ničím nelze nahradit. Tak to bylo, je a vždycky bude.
Děkuji za rozhovor.
Text a
produkce: Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a
obuv: BANDI VAMOS- Pánské obleky www.bandi.cz
Foceno v
hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
