„Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně
nadabovat humor.“ Simona Postlerová
Simona Postlerová pochází z Plzně z divadelnické rodiny, její otec byl
režisér, matka herečka, bratr je také herec. Dalo by se říci, že prkna, která
znamenají svět, jí byla předurčena už od dětství, nicméně v mládí to spíše
vypadalo, že z ní bude gymnastka. Změna přišla po gymnáziu. Rozhodla se,
že chce jít ve stopách svých rodičů a být herečkou. Vystudovala herectví na DAMU
a už během studií hostovala v Národním divadle,
kde následně získala stálé angažmá. Od roku 1992
má domov v Divadle na Vinohradech a hostuje v několika dalších divadlech. Momentálně
zkouší na Vinohradech nový muzikál a připravuje se na Shakespearovské
slavnosti, kde představuje královnu Alžbětu v Richardovi III.
Ač byl tatínek režisér a
maminka herečka, vy jste nejprve žila osm let sportovní gymnastikou v oddílu
Baníku Ostrava. Neměla jste již odmalička touhu poznat prkna, co znamenají
svět?
Rodiče byli od kumštu a samozřejmě
se u nás doma o divadle bavili. Nemůžu říct, že by mne divadlo nezajímalo, když
v takovém prostředí vyrůstáte, tak vás to musí ovlivnit. Ale v době
dospívání jsem dělala gymnastiku, takže jsem to neřešila. Navíc rodiče byli
málo doma a vzpomínám si, že jsme si s bratrem občas povzdechli, že nám
tato profese bere rodiče. Naše dětství s Lexou bylo vlastně takové smutné.
A teprve až na gymnáziu jsem se rozhodla, že to zkusím, že chci být herečkou.
Začala jste tedy studovat na DAMU v Praze…
… ano a úplně jsem se do toho
ponořila, začalo mě to brát. Četla jsem si jednotlivé hry, přemýšlela o postavách,
vlastně mne přitahovaly postavy, jejich charaktery a způsob, jak na ně, jak je ztvárnit,
protože to chce vždycky vlastní pohled, vlastní názor. To je herectví a to je
na tom to nekrásnější, vlastní svoboda. Vždy jsem se vydala ven, do přírody na
procházku, nasávala čerstvý vzduch a cítila se tak nějak zvláštně dobře. Tehdy
jsem si uvědomila, že tohle je práce, kterou chci dělat.
Jaké máte vzpomínky na
studia na DAMU, žila jste si studentský život, nebo jste byla pilná studentka,
která se nerozptyluje „zábavou“?
Studium na DAMU má svá specifika,
ale studenti, ať jste na jakékoliv škole, jsou si podobní. Takže do třetího
ročníku jsem si žila typickým studentským životem. Ono vůbec přijetí na DAMU
mne hrozně vzalo, byla jsem dojatá a potěšila jsem i rodiče. Pamatuji, jak jsem
to prožívala s mou nejlepší kamarádkou, která žije momentálně
v Holandsku. Protože jsme bydleli v Ostravě, nastěhovala jsem se
k babičce do Vršovic. Babička mne měla moc ráda, ale začaly tam trošku
problémy s dědou, přece jen měl rád svůj klid, takže jsem nakonec odešla
na kolej. Až když děda umřel, tak jsem se opět vrátila k babičce.
Říkala jste mi, že jste si na začátku studia vůbec nevěřila.
No jo, ale to je normální, věčné
pochybnosti, i dnes s každou novou rolí začínáte od nuly. Ale jisté zkušenosti
a spolupráce s výbornými herci nebo režiséry vám dodají větší sílu i odvahu, takže
se víc zabýváte rolí, charakterem, než samy sebou. To je příjemný.
A kdy jste začala cítit, že na to máte, že jste opravdu talentovaná?
Já říkám, že talent je dar. Ale k
němu je zapotřebí i trochu štěstí. Protože existuje spousta vynikajících a
nadaných herců, ale stále nepřišlo to štěstíčko. Ve třeťáku jsem dostala
nabídku na záskok do Státní opery za tehdy těhotnou Zoru Jandovou. Režisér
Miroslav Macháček si pozval čtyři holky z DAMU a čtyři
z konzervatoře. Ale nevyšlo to, roli tehdy získala Eva Horká. Nicméně jsem
dostala dopis, že mě vedou v patrnosti, že jsem pro ně něčím zajímavá.
Tehdy mne to ale nijak nemrzelo. Potěšilo mne už to, že jsem byla „ve hře“. No
a chvíli na to jsem obdržela další dopis, kde mi byla nabídnuta role Haničky
v Lucerně v Národním divadle.
Zvládla jsem ji na tři zkoušky.
To vám muselo udělat velkou radost…
Myslela jsem, že se radostí
zblázním, byla jsem nesmírně dojatá a šťastná. Kněžnu hrála paní herečka Jana
Hlaváčová, účinkovaly tam tehdy už herecké hvězdy František Němec nebo Alois
Švehlík. Zažila jsem tam třeba Josefa Kemra, Vladimíra Ráže a další velké
herce.
V ročníku vás bylo třináct nadaných a dnes známých herců. Poznala
jste zde svou velkou lásku Ivana Trojana…
Byli jsme skvělý ročník a všichni
jsou dnes známí a obsazovaní herci – Bára Hrzánová, Martin Dejdar, Petr Vacek,
Petr Jančařík, Petra Lustigová, Mirek Táborský, Rostislav Čtvrtlík – s posledními
dvěma jmenovanými máme narozeniny ve stejný den, devátého listopadu, takže jsme
měli vždy důvod ke společné oslavě. Rostík nám ale minulý rok zemřel. A Ivan
Trojan, to jsou krásné a romantické vzpomínky, chodili jsme spolu šest let.
Vraťme se nyní k Národnímu divadlu. To je přece obrovský úspěch,
hrát v Národním ještě během studia na DAMU. Spousta herců na takovou příležitost
čeká léta. Co to udělalo s vaším sebevědomím?
Tak určitě mi to dodalo chuť a
energii do práce. Navíc jsem později dostala po Janě Hlaváčové roli kněžny.
Bylo mi pouhých dvaadvacet. Tehdejší ředitel Lukeš se rozhodl, že kněžna musí
být mladá, protože Jirásek v knize napsal „mladá kněžna, co panství
zdědila“. (smích) A měla jsem svoji
velkou první hlavní roli. A byla jsem za to velmi ráda. V Národním divadle
jsem byla pět let, až do roku 1992.
Na jaké role v Národním divadle dodnes
ráda vzpomínáte?
Na všechny. Opravdu. Ale pokud bych
měla několik vyjmenovat, tak třeba v osmdesátém devátém, to byl Zlý jelen. Hra Jirky Menzela. Velká
nadsázka. Bylo tam hodně dialogů s Rudolfem Hrušínským, který mi říkal:
„Simono, jen odpovídejte, nehrajte“. Velká škola pro přirozenost. Pak moje
milované Nebezpečné vztahy v režii
skvělého Ladislava Smočka, se kterým jsem se ještě několikrát potkala ve
Vinohradském, v Činoherním Klubu i v Ungeltu. Nádhera.
Pak vás přetáhla Jiřina Jirásková do Divadla na Vinohradech…
Ano, jsem zde doma. Je to moje
divadlo, však už tady hraji dvacet let. A jsem Jiřince Jiráskové velmi vděčná,
stala se i kmotrou mého syna Damiána. Když mě brala, tak jsem byla
v sedmém měsíci. Čekala jsem tehdy prvorozenou dceru Janu Magdalénu. A té
šel zase za kmotra pan Kemr. Byla to vlastně taková souhra náhod. Zkoušeli jsme
spolu jednu hru a on mne najednou chytl za ruku a odvedl bokem a říká mi:
„Simono, ty jsi samodruhá“. Úplně mě tím překvapil. Hned následující den jsem
šla k lékaři a zjistila jsem, že jsem těhotná. Na začátku třetího měsíce.
Zeptala jsem se ho, jak to poznal, a on řekl, že z očí.
V jakých rolích vás nyní
můžeme v divadlech vidět?
Na Vinohradské domovské scéně hraji
v Ideálním manželovi Lady Chilternovou.
Dále vystupuji v Jistě, pane
ministře jako Annie, ve Zkoušce
orchestru jsem Klavíristka. A pokud se přijdete podívat na Brouka v hlavě, tak tam ztělesňuji
Marcelu Champsboisy. No a nesmím zapomenout na Muriel Tateovou v Apartmá v hotelu Plaza, které skvěle
režíroval Martin Stropnický. Kromě toho účinkuji ještě v Branickém divadle, ve
francouzské komedii Příbuzné si
nevybíráme, a v Tenorovi na roztrhání,
Herci jsou unaveni a Fatální bratři. Nově zkouším ve Vinohradském
divadle muzikál a v létě budu hrát v rámci Shakespearovských slavností v Richardovi III., v režii Martina Huby.
Takže se nenudím.
Která z těchto rolí není vůbec blízká vašemu naturelu?
Určitě Apartmá v hotelu Plaza, je to strašně výjimečná role. Hraji
velmi ostýchavou ženu Muriel, kterou se pokouší svést slavný hollywoodský
producent Jesse Kiplinger. Tohle je role, která se mi hraje neskutečně dobře. A
naopak Marcela Champsboisy v Broukovi
v hlavě je zase můj naturel.
Zdá se mi, že máte štěstí na velké role.
Když se ohlédnu zpět, mám velké
štěstí na hlavní role, to máte pravdu.
Jako Porcie v Kupci benátském jste hrála dvojroli a převlékala se za muže, jak
vás bavilo tohle „divadlo“?
To nebyla dvojrole, Porcie se pouze
převlékne za jistým účelem za chlapce. To víte, zajímavý úkol, bavil mě způsob
práce, jak zapomenout na ženské fígle, přitom jsem vlastně pozorovala situace
žensky. Samozřejmě jistá nadsázka a krásné verše.
Baví vás záporné role?
No jasně, v každé postavě je toho
namícháno. Nejsou věci jednoznačné, záleží, co převáží, na okolnostech, jak
jsou situace vedeny nebo chápány. Najednou se objeví zloba, ale třeba z
neštěstí, z mindráku anebo čistý úmysl. To je pro mě zajímavé.
Chodíte na konkurzy?
Na konkurzy nechodím. Mám stálé
angažmá, občas někde hostuji. Ale jen tímhle bych se samozřejmě v dnešní
době neuživila. Herectví je krásná práce, ale není zase tak výjimečně
honorovaná. Proto hodně dabuji a v současné době hraji v seriálu Cesty domů. Je mi tam dobře, baví mě to.
Navíc mám vedle sebe skvělé lidi, hrají tam se mnou Láďa Potměšil, Alois
Švehlík, Jitka Smutná. Ale někdy je to náročné, obzvláště na čas. Musíte být
třeba v kuse 16 hodin na place. A ráno opět v pět na značkách. Smích.
V čem vidíte zásadní rozdíl mezi
filmovou a divadelní prací?
Rozdíl je a není. Musíte mít
vnitřní silnou energii tam i tam. Vědět o roli jako celku též úplně stejně, film
točíte na přeskáčku, musíte přesně vědět spojitosti, ale v prostředcích se
práce liší. Na divadle musíte naopak hodně vyzařovat, ve filmu by to bylo
přehnané. Kamera vezme každé hnutí mysli, je těžké mít vnitřní napětí a zároveň
svůj projev utahovat.
Máte dost příležitostí i v dabingu,
nesetkáváte se se závistí?
Ne, spousta herců dabuje. A pokud
mi někdo závidí, tak o tom nevím. Mám dabing moc ráda, Pronikat do herectví
někoho jiného. Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně
nadabovat humor.
Vím o vás, že máte ráda hudbu,
zpívala jste i v soutěži České televize Duety. Jak na tento pořad vzpomínáte?
Zpívám velmi ráda, hudba mě
uklidňuje a i proto obdivuji muzikanty a skladatele. Nabídka zpívat v Duetech mne potěšila. Jednalo se o osm
párů, z nichž jeden z páru byl profesionál a druhý laik. Mým profesionálem
byl Petr Kolář, s nímž jsem zpívala různé žánry. Umístili jsme se na
druhém místě, což bylo pěkné.
Musela jste zpívat i
v nějaké divadelní roli?
Ano, v roce 2003 v muzikálu Chicago
v Karlíně. Ale byla jsem za tuto zkušenost ráda. Hrála jsem Velmu
Kellyovou a měla jsem zde jedenáct písní. Nebo role v
divadelní hře Šampionky.
Tam byly krásné písně od Mikyho Jelínka, které jsem zpívala s Michalem Malátným
ze skupiny Chinaski. Pak jsem ještě hrála v muzikálu Donaha u nás na Vinohradech.
Váš
manžel, Zdeněk Hrášek, je muzikant, jazzman. Máte ráda jazz?
No jéje. Těžká muzika, ale úžasná.
Manžel také skvěle hraje flamenco.
Kde jste se seznámili?
Potkali jsme se při mém angažmá
v Národním divadle. Zdeněk tam skládal hudbu k některým představením.
V devadesátém prvním jsme měli svatbu.
Čím se zabývají vaše dvě děti, dcerka
Jana Magdaléna a syn Damián? Myslíte si, že budou mít také „umělecké geny“?
Nevím, vše se ukáže, je ještě čas,
máme teď před sebou jiné úkoly.
Nejste
pravidelnou návštěvnicí večírků a společenských akcí, o kterých se píše v
bulváru. Spousty herců toho ale hojně využívají, řídí se heslem „o kom se
nemluví, jako by nežil“…
No tak jo. (smích) Nevyhledávám večírky, nemám na ně čas. A vlastně mě večírek
pro večírek nebaví. Ale jsou fajn příležitosti setkat se třeba pracovně a
spojit i to příjemné, třeba s milými lidmi v divadle.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz
Vlasy: Táňa Klevetová – Toni and
Guy www.toniandguy.cz
Šaty: Svatební salon Magique Moment
www.magiquemoment.cz
Foceno v hotelu Radisson Blu
Alcron Praha www.alcron.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz