„Pokud působíte klidně, systematicky a povzbudivě, vaši
spolupracovníci získají důvěru v ně samé a pracují také mnohem lépe, než
když šíříte zmatek a negativní kritiku.“ Kristina Höschlová
Pro
někoho nepředstavitelné, pro jiného přirozené – umět si zachovat
v situaci, která vyžaduje okamžité řešení, mimořádnou koncentraci a notnou
dávku improvizace. Kristina Höschlová patří k lidem, kterým nic
z toho neschází a navíc je obdařena i nemalou cílevědomostí. Pojďme spolu
s ní nahlédnout do prostředí, kde o adrenalin rozhodně není nouze.
Jaké
jsou z vaší zkušenosti nejpotřebnější předpoklady pro práci ve vašem
oboru?
Vnitřní vyrovnanost,
pozitivní myšlení, dobrá schopnost komunikace a týmové práce a schopnost
improvizace.
Jak
hodnotíte potřebnou vybavenost záchranářů v České republice po technické
stránce?
Velmi dobře. Materiální
vybavení máme ve srovnání se západními zeměmi, kde jsem měla možnost pracovat,
stejné, často i lepší.
S jakými
případy se nejčastěji setkáváte a které patří mezi ty vzácnější?
Vím, že většina laiků
si představuje pod záchranářstvím autonehody, skoky z mostu, atd. Takových
případů je mnohem méně např. ve srovnání s výjezdy ke starším občanům,
kteří trpí těžkými nemocemi, které se zhorší a způsobí život ohrožující stav.
Nejčastější jsou tedy srdeční selhávání, dechová tíseň a mozkové příhody.
Vzácné jsou naštěstí život ohrožující stavy dětí – z toho máme všichni
velký respekt a jsme rádi, že takových případů je málo.
Už
se vám stalo, že vás nějaká situace skutečně zaskočila a bylo mimořádně složité
ji řešit?
U záchranné služby
jezdím od roku 1999 a zatím si žádnou takovou situaci nevybavuji. Snad jen
jeden případ ve Francii, který vyžadoval opravdu hodně improvizace. Jednalo se
o letecký zásah u dítěte v bezvědomí po srážce na sjezdovce. Venku bylo
minus deset, přístroje nefungovaly a neměla jsem s sebou sestru, jak jsem
zvyklá v Čechách. Chlapce bylo třeba uspat a napojit na dýchací přístroj,
který jsme také shodou náhod neměli. Ale i tak se dala situace vyřešit – sice
vše trvalo déle, bylo rizikovější, ale chlapce jsme nakonec v pořádku
dopravili do nemocnice a on se do týdne uzdravil.
Daří
se vám odbourat stres a oddělit pracovní a soukromý život?
Určitě ano. Já navíc
žádný velký stres v práci nepociťuji. Asi bych to nemohla tolik let dělat,
kdyby mě zásahy nějak zvlášť stresovaly. Samozřejmě považuji za nezbytné mít v
životě dostatek prostoru mimo profesi, to aby se člověk do té práce vždy
s chutí rád vracel.
Myslí
se také na záchranářovo psychické vyčerpání a jeho případnou rekonvalescenci?
Jaké v tomto směru jsou u nás možnosti?
U nás zatím nic
takového v praxi neexistuje. Vím, že nějaké projekty v tomto směru
vznikají, nebo možná i existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že
pokud zažijete nějakou stresovou událost, stejně se s ní musíte vyrovnat
sami – ideálně s pomocí svých kolegů, kteří vám v tomto směru nejlépe
rozumějí.
Medicína,
o které přednášíte, se nazývá urgentní. Co si laik má přesně představit pod
tímto pojmem?
Urgentní znamená
naléhavý. Urgentní medicína jde napříč všemi medicínskými obory a zaobírá se
jen těmi nejnaléhavějšími, život ohrožujícími, situacemi. To je složka odborná.
Pak také zahrnuje složku organizační. Lékař – urgentista musí zorganizovat
transport, efektivně rozhodnout, kde bude pacient následně léčen a vše navíc
šetrně vysvětlit pacientovi i příbuzným. Dále má na starost např. řešení
hromadných neštěstí.
Která
telefonní čísla používáte při své práci nejčastěji?
Číslo operačního
střediska (dispečink 155) a čísla posádek, se kterými spolupracujeme. Operační
středisko nás pak dále spojuje buď s volajícími pacienty, když máme
problém je v terénu najít, nebo s lékaři v přijímajících
nemocnicích, to kvůli upřesnění informací o zdravotním stavu nemocného.
Mohla
byste mě seznámit s obvyklým postupem na nějakém konkrétním příkladu?
U záchranné služby, kde
pracuji, funguje tzv. rendez-vous systém. To znamená, že lékař s řidičem jezdí
zvlášť osobním autem a u případu se setkává s posádkou záchranáře s
řidičem. Lékař je tak rychlejší a flexibilnější, protože ne vždy je potřeba,
aby doprovázel pacienta až do nemocnice. Zásah obecně znamená rekognoskaci
situace, vyšetření pacienta, zaléčení a transport do nemocnice. V mnoha
případech pak spolupracujeme také s hasiči a policií.
Máte
návod na to, jak se okamžitě dostat z případného zmatku a získat koncentraci,
pokud vás z ní někdo vyvede? Nebo naopak, stává se vám, že v tomto
směru jste svým kolegům nápomocna?
Je třeba si uvědomit,
že pokud lékař je vedoucím zásahu, celková atmosféra se odvíjí od jeho
rozpoložení. Proto je tak důležitý společensko-psychologický aspekt práce
v týmu. Pokud působíte klidně, systematicky a povzbudivě, vaši
spolupracovníci získají důvěru v ně samé a pracují také mnohem lépe, než
když šíříte zmatek a negativní kritiku. Na kritické hodnocení je dost času po
zásahu. Ve zmatečných a nepříznivých situacích si vždy říkám: „Když neudělám
nic, zemře. Když něco udělám, taky asi zemře, ale možná i přežije.“ Člověk se
musí zbavit pocitu všemocnosti. Víme, že udělat můžeme leccos, ale nikdy
nevzkřísíme všechny mrtvé. Proto je dobré se koncentrovat na to, abychom dělali
svou práci, jak nejlépe umíme, ale nebrali na svá bedra celkový osud pacienta.
Kdo
jsou obvykle lidé, kteří si tento obor zvolí a komu byste ho rozhodně
nedoporučila?
Většina záchranářů, se
kterými jsem se v životě setkala, jsou vesměs veselí a pozitivní lidé.
Každopádně tento obor neuspokojí lidi ambiciózní, kteří touží po kariéře, slávě
a bohatství.
Váš
obor je pravda trochu minoritní. Máte přehled o tom, kolik lidí je u nás pro
tuto práci v průměru ročně školeno a jak velké procento z nich najde
uplatnění?
O tom, kolik je u nás
urgentních lékařů, přehled nemám. Obor urgentní medicína se v České
republice postupně osamostatnil až během minulého desetiletí. Mou snahou je,
aby se jeho výuka začlenila stabilně na lékařských fakultách jako povinná. To
proto, aby o něm lékaři získali povědomí již jako studenti a hlavně proto, aby
byli připraveni na řešení naléhavých stavů nehledě na obor, který si po studiu
zvolí. Zatím urgentní medicínu vyučujeme jen jako nepovinný kurz, jednání
s fakultou jsou bohužel složitá.
Kdy
a proč jste se začala zabývat horskou medicínou?
To vyplynulo samo. Do
hor mě to táhlo odmalička. Nejdřív jsem objevovala Ještěd, Jizerské hory a
Krkonoše, v osmnácti letech jsem byla na Mont Blancu a od té doby jsem pak
už každoročně vyrážela do vyšších a vzdálenějších hor. V roce 2004 jsem
byla prvně na expedici na Khan Tengri na Ťan Šanu jako lékař. Do horské a
expediční medicíny mě tehdy zasvěcoval Tomáš Kozák, současný přednosta Oddělení
klinické hematologie Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady v Praze, který
byl např. na expedici na Mt. Everest v roce 1998.
Prožila
jste sama výškové obtíže při lezení na hory?
Ano, bylo to na Elbrusu
v roce 2000. Sice už jsem tehdy o výškové nemoci něco věděla, ale tomu
navzdory jsem postupovala velmi rychle nahoru bez pořádné aklimatizace. Chtěla
jsem si vyzkoušet, jestli je to s tou výškou pravda. Bylo mi špatně, ale pamatuji
si, že mě fascinovalo pozorovat příznaky, o kterých jsem se dosud jen učila.
Jaké
mohou být důsledky podcenění výškové nemoci, tedy kromě toho nejhoršího, kterým
je úmrtí?
Člověka nejdříve bolí
hlava, motá se, může zvracet a mít nechutenství. To jsou projevy výškové
nemoci. Její závažné formy jsou otok mozku a plic. Při otoku plic je člověk
k smrti vyčerpán, má pocit dušení, je fialový a může i vykašlávat růžové
sputum. Při otoku mozku nemocný neudrží rovnováhu, je zmatený a upadá do
bezvědomí.
S jakými
zraněními se horolezci vracejí nejčastěji?
S omrzlinami.
Máte
nějakou osvědčenou dobrou radu pro horolezce, aby jejich expedice dopadly co
nejúspěšněji, tedy především bez zdravotních následků?
Osvědčenou žádnou radu
nemám – a hlavně nemyslím, že bych já měla horolezcům radit! (smích) Samozřejmě s horolezci
někdy konzultuji zdravotní potíže a postupy první pomoci nebo sestavení
lékárny. To ostatní je už na intuici, zkušenosti a zdravém rozumu každého z
nich.
Jaký
je váš názor z pohledu zdravotníka na případy, kdy horolezec leze sám?
Setkáváte se s tím, že právě v těchto případech nastávají komplikace,
protože není nablízku nikdo, kdo by případně okamžitě pomohl? V jakém
počtu lidí doporučujete pořádat horolezecké výpravy?
To se ptáte toho
pravého! (smích) Já jsem většinu
svých výstupů ve vysokých horách podnikala sama. Všechno má svá pro a proti.
Samozřejmě když jste s někým, může vám pomoci, ale také vás někdy může
zatáhnout do maléru. Na himálajských expedicích se stává, že od určitého
momentu jde nahoru každý sám za sebe. V takových extrémních podmínkách pak
zachraňující musí zvážit, nakolik něčí záchrana ohrožuje na životě jeho
samotného – zkrátka je lepší, když se vrátí alespoň jeden, než aby tam oba zůstali…
Já osobně určitě nezastávám názor, že riziko jakýchkoliv komplikací převažuje u
sólo výstupů.
Přece
jen, necítíte se na horách ve srovnání s muži, poněkud nekomfortně?
Já se s muži
zdaleka nesrovnávám. Do hor jezdím kvůli přírodě a sobě samé. Nejsem sportovec,
abych v horách dokazovala nějaké výkony a srovnávala se s ostatními.
Tvrdíte,
že horolezce poznáte podle tváře. Vysvětlíte mi, jak přesně?
(smích)
Nevysvětlím!
Jaké
předpoklady by podle vás měl správný horolezec mít?
To se budete muset
zeptat spíš nějakého horolezce! (úsměv)
Mluvíte
o volbě své profese jako o poslání?
Ani ne. Já za poslání
považuji obecně život každého člověka – od dětství až po jeho konec, nehledě na
to, jakou má profesi.
Jaký
potenciál jste v sobě za dobu své praxe objevila?
Radovat se
z práce, která je mi zároveň obživou. A pak i schopnost diskutovat,
komunikovat, sebereflektovat – to se člověk učí celý život.
K jakým
zamyšlením vás vaše práce přivádí?
Mám pocit, že se skrze
záchranářství často dotýkáme ryzí, holé lidskosti. Lidi odkrýváte v jejich
nejintimnějším prostředí, v jejich nejslabších chvílích. V takových
momentech opadnou všechny masky společenského postavení, majetku či původu a najednou
si uvědomíte, že jsme všichni stejně zranitelní.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: archiv MUDr. Kristiny
Höschlové
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz