„My
hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro vás zabít draka všedního dne. A
pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho zabili.“ František Segrado
František
Segrado je člověk s neuvěřitelně příjemným hlasem a už díky tomu se na setkání
s ním opravdu těšíte. Když začne vyprávět, teprve poznáte, jak zajímavým je
člověkem a především vypravěčem. Miluje umění a to ve smyslu herectví, hudby,
malířství i sochařství. V každém tomto oboru se s chutí realizuje a že se mu to
daří, to jen potvrzují mnohé jeho úspěchy. Přesto se však k některým z těchto
oborů dostával víceméně oklikou a vyzkoušel si skutečně rozmanitá zaměstnání.
Nelze
se hned na začátku nezeptat na vaše jméno. Máte italské předky?
Můj pradědeček byl Ital
ze severu Itálie z Udine. Italové stavěli přehrady po celém mocnářství a
byli vyhlášení specialisté. K těmto stavitelům patřil právě i můj
pradědeček. U nás stavěli přehradu Bystřička a železniční stavby. Za I. světové
války, rozpadem Rakousko-Uherska, se stal cizím státním příslušníkem a musel
zůstat tady, kde také potkal prababičku. Já už su rodilý Valach.
Jak
jste se vůbec dostal k divadlu a hudbě? Byl to váš sen od dětství?
Muzika byla v naší
rodině, co pamatuji. Maminka zpívala slovácké písně, sestra Suchého a Šlitra a
tatínek valašské a trampské písničky. Ochotnické divadlo přišlo až po revoluci
ve Vsetínském spolku NKVD (Nezávislé Komorní Vsetínské Divadlo) a uvrtali mě
kamarádi, jak to tak bývá. No, moc přemlouvat mě nemuseli-
Dříve
jste pracoval jako hospodský, to je poměrně odlišný obor…
Já jsem chtěl na UMPRUM
do Hradiště. Výtvarné umění je totiž mojí další velkou láskou i vášní. Když mě
nevzali do Hradiště, vyučil jsem se v oboru kuchař-číšník
v Šilheřovicích. Muziku, tu jsem dělal ještě dřív, než jsem se stal
hospodským.
Jak
šla práce hospodského s muzikou dohromady?
Skloubit zaměstnání
hospodského s kapelou je časově prakticky nemožné, navíc jsem už měl
rodinu, a když jsem si uvědomil, že mě děti vidí jen u snídaně, tak jsem z
hospody odešel. Pár let jsem dělal prodavače a řezníka. Později ve vsetínském
družstvu Irisa hledali výtvarníka vánočních ozdob, tak jsem nakonec zkusil toto
povolání a byl jsem přijat. Při zaměstnání jsem si dodělal školu a přešel na sítotisk.
Tam jsem vydržel až do revoluce. Ve volném čase jsem se znovu vrhl na hudbu,
malování, keramiku i ateliérový šperk. Odlévání kovu na ztracený vosk je krásná
technika. Se ženou jsme s obrazy a šperky vyhráli několik výtvarných soutěží
u nás i v zahraničí.
Dovedete
si ještě teď, po rozmanitých kariérních změnách, představit, že byste začal
dělat ještě něco zcela nového?
Jistě, čekám, že mě
vezmou do lední revue, protože jsem první, kdo skočil čtverného odpíchnutého
ferneta. (smích) Ale teď vážně, já
myslím, že jsem všechno, co mi bylo dáno do vínku, nějak využil. Ale zároveň
vím, že i kdybych měl čtyři těla, tak bych je zničil. Jedno by sochalo, jedno
malovalo, další hrálo a zpívalo a čtvrté relaxovalo. To by bylo báječné, stejně
jako mají lidé tiskového mluvčího, tak já bych měl svého povaleče. Nicméně asi
se už nebudu po něčem jiném poohlížet, ale spíš se budu v různých spirálách
vracet sám k sobě.
Dala
vám práce v pohostinství něco i do současné kariéry?
České hospody jsou a
vždy byly místem setkávání. Podívejte se kolem sebe. (Pozn. redakce: Rozhovor probíhal v kavárně Švandova divadla.) To
je panoptikum, normálně by musel člověk chodit od chalupy k chalupě a pozorovat
lidi, jací jsou a jak reagují, ale v té hospodě je úplně všechno. Žijete s tím
místem. Jako hospodský s nimi prožíváte všechno – od kolébky po pohřeb.
Myslíte,
že se dá hudba dělat čistě jen jako práce, bez osobního zaujetí?
To nejde. Teda ne, že
by to někteří tak nedělali, ale já bych to tak ani dělat nemohl. Bez zaujetí asi
žádná činnost nedopadne valně a kumšt podle mě vyžaduje navíc i vášeň. Jak
praví klasik: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“
Nějakou
dobu jste spolupracoval se skupinou Čechomor. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To bylo v době, kdy
ještě žil Jiří Břenek řečený Čenda a pak krátce po jeho předčasném odchodu.
Tehdy jsem zpíval s kapelou Dobrohošť, oni začínali a já jsem si s nimi
rád zahostoval. Tedy vzpomínám rád.
Vystupujete
ještě někdy s Čechomorem?
Párkrát jsme tak
učinili a doufám, že ještě není všem dnům konec.
Hrál
jste a zpíval v muzikálu Kudykam.
Jak jste se k této roli dostal?
Kudykam
bohužel asi skončil, není jej kde hrát, nikam se nevejdeme a ve Státní opeře
Praha nás nechtějí. Na roli Pozorovatele jsem dostal nabídku od Michala Horáčka
a ta nešla odmítnout – krásná zkušenost a zážitky. Muzikál byl úspěšný, vždyť
jsme odehráli, a to bez dotací, bezmála sto repríz.
To
ale nebyla vaše první spolupráce s Michalem Horáčkem…
Nebyla, ta první
spolupráce byla v roce 2002 na CD Tak
to chodí, které Michal Horáček vytvořil ve spolupráci s velmi
talentovaným skladatelem Jardou Svobodou (Traband). Pak přišla nabídka na
písničky Hlava Kance a Strážce plamene na stejnojmenném albu. Následoval
klipový Strážce plamene – v obrazech,
Kudykam a koncertní verze Ohroženého druhu. Opět krásná práce a
setkání s báječnými muzikanty a hlavně lidmi.
Pozorovatel
je jediná role, která se nealternuje. Z jakého důvodu k alternaci
nedošlo?
Původně byla zamýšlena
alternace s Richardem Müllerem, protože píseň Rozeznávám je jeho song a Strážce
zase můj. Jeho tehdejší zdravotní stav to ale bohužel neumožnil. Tak jsem
v roli Pozorovatele, řekl bych, osiřel.
Kudykam
se zpočátku hrál ve Státní opeře. Jak jste se cítil na tak výjimečné scéně?
Normálně. Lépe se cítit
na výjimečné scéně normálně, než opačně.
Vystupujete
ovšem i s kapelou Veselá bída – na kontě máte několik desek. Myslíte, že
vaše role v Kudykam napomohla
popularitě kapely?
Vydali jsme už celkem
tři CD a ještě jednu desku valašských koled. Nevím do jaké míry se Kudykam promítl do života Veselé bídy,
je to i jiný žánr, ale rozhodně teď hrajeme mnohem méně. Místo cca padesáti
vystoupení jen přibližně patnáct.
Jedná
se o kapelu složenou z členů s pestrou hudební minulostí. Každý se
původně věnoval jinému stylu. Nedělá vám problém najít jednotný směr?
Nedělá, všichni jsme
Valaši, a to, co jiní v lidové písni teprve hledají, my máme každý již
od kolébky. My v tom na folklor bohatém regionu vyrůstali. Jména jako
Zdeněk Kašpar, Laža, Jarmila Šuláková, Straškrabovi, Svrčina, Rokyta – to pro
nás nejsou jména z obalu CD, ale živí lidé, se kterými jsme se potkávali.
Veselá
bída hraje lidové písně v moderních úpravách podobně jako Čechomor.
Vnímáte je nyní jako konkurenci?
Nevnímám. Já su pán, ty
si pán, každý má svůj marcipán. (smích)
Stejný píseček je to jen zdánlivě.
Jak
myslíte, že tento hudební styl vnímá generace dnešních teenagerů?
Vlna zájmu mladých lidí
o lidovou píseň je zájmem o vlastní kořeny. Proto je potěšitelné, že se
v záplavě hudby z celého světa neztratila lidová píseň
s geograficky příslušnou harmonií, melodikou a především nářečím, které
vlivem masmédií prakticky zaniká. Člověk není hydroponie a bez kořenů chřadne,
ať už si to uvědomuje nebo ne. Děkuji těm, kteří to pochopili.
V kapele
hrajete na fujaru. Jaký vztah máte k tomuto nástroji?
Tento nástroj mám moc
rád a sám si jej vyrábím. I když uslyšíte jediný její tón, už v sobě
ponese náladu naší krajiny a kopců.
Jak
vypadá taková výroba fujary?
Když to umíte,
provrtáte klacek, uděláte tři dírky a hrajete. Když to neumíte, tak je to
velice složité, to ten klacek ani neprovrtáte. Ale jak říkám, v případě, že to
člověk umí, je zhotovení fujary jednoduché.
Existuje
nějaký umělec, který vás inspiruje?
Každý, ti co to umí
pozitivně a babráci z rodu zbytečných, ti negativním způsobem. Alespoň
vidím, jak se to nemá dělat.
S
kým byste rád v budoucnu navázal spolupráci?
V budoucnu
s Johnnym Cashem a dalšími. Prostě doufám, že se potkáme tam nahoře.
V
současné době spolupracujete s Michalem Horáčkem na novém hudebním projektu Český Kalendář, který je tvořený
villonskými baladami. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?
Michal Horáček napsal
asi 90 tzv. villonských balad na téma jednotlivých měsíců a dal je na internet
s tím, ať se je pokusí kdokoliv zhudebnit a nejlepší verze se objeví v jevištní
podobě pořadu Český kalendář a část z
nich i na CD k projektu. Některé texty na svoji hudbu teprve čekají, jiné už
hrajeme a zpíváme. Přišlo více než 900 zhudebněných verzí a použilo se zatím přibližně
40. Každý měsíc je pozměněná inscenovaná koncertní podoba premiérou a zároveň
derniérou a hraje se třetí neděli v měsíci. Z toho nejlepšího možná nakonec
vznikne koncertní verze, se kterou vyjedeme šířit šanson a poezii po vlastech
českých.
Jednalo
se spíše o hudbu od amatérských umělců nebo profesionálů?
Zhudebnění se zhostili
jak zkušení profesionálové, tak naprosto neznámí skladatelé. O ty šlo panu
Horáčkovi především, rád objevuje zcela neznámé umělce a nabízí jim tím první a
nemalou šanci. Balad je k dnešku, jak už jsem říkal, více než 90, navíc jsou na
internetu k dispozici, takže každý si může vybrat a najít tu svou.
Byl
mezi zhudebněnými texty nějaký, který vás osobně něčím mimořádně zaujal?
Já
osobně mám rád Nepřeberná pokušení a Povstání mlh a krásných žen, které také
zpívám. Nádherný a silný text je také například Zem ze dna světa čerpá síly, ale těch krásných je tam jistě víc.
Vnímání textů ovlivňuje také to, v jaké náladě a rozpoložení je posloucháte,
vždy si přiřadíte k významům své vlastní zážitky a zkušenosti. U hloupých a
polopatických textů je vám tato rozkoš odepřena, což ale rozhodně není případ
balad Michala Horáčka.
Nyní
vás můžeme vidět i v představení Crash u
potoka na motivy Karolíny Světlé. Můžete nám přiblížit svou roli v této
inscenaci?
Crash
u potoka je původní hra Dodo Gombára, pouze a jen velmi
volně na motivy Karolíny Světlé. Hraji tam velmi drobnou roli velmi statného
faráře.
Je
vám dílo Karolíny Světlé blízké?
Četl jsem ji kdysi jako
povinnou četbu. Crash u potoka Dodo
Gombára je silný a působivý v tom, že vybírá základní konflikty příběhu a
nechá vše proběhnout během jedné svatby, během jednoho dne a noci. Hra začíná prakticky
jako komedie, měnící se v drama kdy konec už tak úsměvný není, nicméně
silnější povahy se smějí až do konce. V původním Kříži u potoka se podle mě Karolína Světlá mýlila, protože
představa, že vás opustí muž, věnuje se ženštinám, karbanu a lihu a pak sám
nakonec dojde prozření a vrátí se ke své milé, tak to je podle mě hloupost na
úrovni zbožných přání. Tito lidé se bez pomoci nezmění a hlavně dávno nejsou
pány na svém hřišti.
Čemu
se v současné době věnujete?
V současné době pracuji
na své desce, je hezké, že když se to v kruzích mých přátel rozkřiklo, spousta
autorů mi sama začala posílat texty. Jiné jsem požádal já. Na albu by tak měly
být texty a písničky co napsali Jirka Dědeček, Honza Burian, Petr Linhart či David
Rotter. Samozřejmě bych byl rád, kdyby album obsahovalo i písničky pánů Hapky a
Horáčka. Plánuji nazpívat asi 20 písní, ze kterých vyberu 10–12, protože dnes
nemá smysl vydávat něco obsáhlejšího a v rádiích se nakonec (pokud vůbec) hraje
jedna. A to je podle mě chyba, posluchačům by se mělo představit celé album a
ne jen jedna píseň. Kdo by posuzoval naši zemi jen podle toho, co hrají rádia, pro
toho bychom byli chudou zemí s nevalnou úrovní zastaralého popu. Tento
stav navíc nevadí ani posluchačům, neboť co neznáte, to vám nechybí.
V
jakém duchu se deska ponese?
Bude to šansonová, tedy
písničková deska. Bude se na ní podílet víc autorů, k nimž mám osobní vztah.
Mně se líbí, že jsem takříkajíc vztyčil vlajku před bitvou a přátelé se sami
hlásí. Je to jako když řeknete „jdu do toho“ a jste sám na návrší a najedou
vidíte, že se k vám přidávají další lidé a vy jen říkáte: „Kluci, dobrý, jdeme
na ně,“ a to je na tom skvělé. My hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro
vás zabít draka všedního dne. A pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho
zabili.
Měl
jste v souvislosti se svou prací nějaký kuriózní zážitek?
Nejsilnější zážitek za
poslední dobu byl, když při koncertě v Kolíně vypnuli elektřinu. To je těžká
situace, kterou můžete řešit vrácením peněz, nebo čekáním, jestli se to opraví,
což není nic příjemného, čas pak běží strašně pomalu. My jsme to vyřešili
jednoduše. Sehnali jsme několik svíček, elektrickou kytaru vyměnili za
akustickou, housle, kontrabas a klavír byl. Odehráli jsme dvouhodinový
akustický koncert bez efektů. Jenom akustický zpěv, čistá živá muzika. Publikum
se ztišilo a my jsme provedli, dá se říct, nadstandardní koncert, na jehož
konci lidé stále ještě nechtěli ze sálu odcházet. Ten koncert měl
neopakovatelnou atmosféru, cítili jsme se býti obdarováni tichem, které jsme
naplnili hudbou, pro všechny zúčastněné to byl svátek tím spíš, že vše se událo
před Vánoci.
Kdy
uznáte svůj text za povedený?
Většinou to chce
odstup, druhý den člověk totiž obvykle text vezme a hodí ho do koše. (smích) Nicméně v tomhle obdivuji
Michala Horáčka. Já občas mívám pocit, že už v textech bylo všechno řečeno, ale
on nachází stále nová témata. Fascinuje mě i fakt, že texty dokáže psát i pro
ženy. Ptal jsem se spousty zpěvaček, jak se jim zpívají a třeba paní Hegerová
mi řekla: „Já nevím, jak to dělá, ale má texty, které bych váhala říct kamarádce,
kdybych je měla říkat za sebe. Ale já je nakonec zpívám před celým sálem lidí,
protože ten problém je pravdivý.“
Jaká
z nabídek byla pro vás v životě největší výzvou?
Snažit se žít jako
chlap. To je celoživotní dílo. A je jedno co děláte.
Jak
byste popsal svůj životní styl a oblast vašich zájmů?
Díky valašským nápojům
veselý, díky barvám na obrazech barevný, díky nátuře nenudný, díky lásce a
přátelům snesitelný, díky náhodám zábavný. Zájem mám dosud o vše.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Kateřina Poulová
Foto: Jaroslav Tatek
Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz
Produkce: Michaela
Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz