„Můj současný stav je můj největší
úspěch v životě. Všechno je důsledkem toho, co jsem v životě budoval a co
se mi podařilo.“ Norbert
Peticzky
Tento talentovaný zpěvák se
slovenskými kořeny má za sebou už pestrou hudební kariéru. Spolupracoval s nejrůznějšími
hudebními osobnostmi, například s dříve velmi populárním ruským dívčím duem
TATU, nebo jeho život občas protne člen legendárních The Kelly Family. V Čechách
jsme ho mohli zaregistrovat díky prvnímu ročníku soutěže Hlas Československa. V současné
době je na hudebním trhu horkou novinkou Norbertova debutová deska
s názvem Alchymista. Výtěžek
z prodeje tohoto alba jde na podporu výzkumu rakoviny.
Pocházíte z velké rodiny,
narodil jste se jako páté dítě. Naučil jste se prosazovat se už v mládí?
Naopak,
měl jsem to, na co jsem jen pomyslel. Byl jsem nejmladší, nejmilovanější,
rozmazlovaný a mohl jsem si dovolit všechno. Potom přišla puberta a ještě před osmnáctými
narozeninami jsem se odstěhoval od rodiny. A tehdy jsem skočil do dospělosti. Dokonce
jsem se těšil na ty první neúspěchy a na to, jak všem ukážu, že se o sebe umím
postarat sám a že si vždycky poradím. Je sice hezké, když máte všechno
připravené od maminky, ale pro člověka s povahou, jakou mám já, to může
být demotivující. Proto jsem chtěl všem ukázat, že dokážu být samostatná
bytost. A to se mi daří.
Kdy jste v sobě poprvé objevil
touhu věnovat se hudbě?
Bylo
mi šest let. Mojí aparaturou bylo dálkové ovládání, pódium představovala
rozložená sedačka v obýváku a jako hudební podklad mi hráli Ace Of Base.
Ovládáte nějaký hudební nástroj?
Jsem
hudební samouk a všechno, co umím, jsem se naučil postupem času. Umím sice hrát
na kytaru, klavír nebo bicí, ale ne zas natolik, abych se postavil před
publikum.
Umělecký talent prý máte po
rodičích. Podporovali vás ve vašem snu prorazit?
Ano.
Na rozdíl od mých sourozenců, kteří po střední založili rodiny, já jsem ten,
kdo se nevzdal svého muzikantského snu. Přiznám se, že někdy jim trochu
závidím, protože jít si dnes za svými sny je asi těžší než vychovávat dítě. Ale
zpět k rodičům. Oba dva jsou muzikanti a zpěváci a oba dva jsou na mě
hrdí. Není to ale tak, že by mě někam tlačili nebo mi zasahovali do práce. Máma
se mě třeba zeptá, co je nového a já jí odpovím, že něco chystám. Teprve, až si
za tím stojím, tak jim to ukážu.
Který okamžik své hudební kariéry
považujete za průlomový, kdy jste si mohl říci, že se hudbou budete živit?
Bylo
jich hodně. Momentálně se mi vybavuje jeden okamžik: 90 sekund na blind
audition v Hlasu ČeskoSlovenska. Tehdy se při mém zpěvu postavil celý sál a do svých
týmů si mě vybrali Dara Rolins a Rytmus. A oni jsou interpreti, kteří ovlivňují
současnou populární hudbu, takže pro mě je to pocta jako lusk!
Vaši kariéru provázejí i zahraniční
interpreti. V letech 2005 a 2006 jste doprovázel ruské hudební duo TATU,
v roce 2011 jste byl předskokanem rockové opery Johna Kellyho
z legendárních The Kelly Family. Jak jste se k těmto umělcům dostal?
Náhoda?
Pracovitost? Štěstí? Popravdě nevím. Každá z těchto osobností přišla do mého
života klikatou cestičkou, kterou nazývám osud. Kdybych měl hodnotit, kdo a jak
se ke mně dostal, bylo by to nadlouho. Teď mám před sebou další výzvu. 18.
srpna budu v Praze už ne jako předskokan, ale jako plnohodnotný partner koncertu
členky The Kelly Family, Kathy Kelly. Pro mě to je fascinující, protože budu
zpívat spolu s ní písně této kapely, která dlouhé roky ovládala hudební
scénu v celé Evropě. A aby toho nebylo málo, koncert bude v Sacre Coeur, jedinečné
původní kapli na Smíchově. A třešničkou na dortu je skutečnost, že výtěžek z tohoto
koncertu půjde na výzkum protinádorových léčiv prostřednictvím nadace Rakovina
věc veřejná. Jsem rád, že díky své profesi mohu i takto pomoct.
A jak probíhá spolupráce
s takovými osobnostmi? Užíváte si to, nebo jste spíše ve stresu?
S
TATU to bylo přímo božské, s děvčaty jsme se skamarádili, protože jsme
v podobném věku. Johna Kellyho jsem ještě neznal, takže když jsme měli
zvukovou zkoušku a on tam pobíhal, ve stresu jsem nebyl. U umělců tohoto
formátu nejde o stres, protože všechno je dokonale ozvučené, nastavené a není
tedy důvod se nějak stresovat. Je tam spíše jen takové to krásné vzrušení.
Absolvoval jste řadu hudebních
soutěží. Myslíte si, že je jednodušší zúčastnit se takových projektů, nebo lze
prorazit i bez takovéto mediální propagace?
Samozřejmě,
že to jde i jinak. Ale to zase musíte použít třeba jiné nástroje, jestli
chápete, co tím myslím… To je ale na jinou debatu.
V čem vám pomohla účast
v těchto soutěžích?
S
odstupem času mohu říci, že skoro v ničem. Třeba některá média o mě mají zájem,
ale jiná mě zase ignorují.
Pěveckých soutěží je
v posledních letech mnoho. Jak vy, jako zpěvák, vidíte konkurenci?
Za
posledních deset let televizní pořady vyprodukovaly desítky, možná i stovky zpěváků
a super objevů. Ale kde jsou dnes? Kdo si pamatuje, jak se jmenuje třetí vítěz Superstar?
Každý zná jen Anetu Langerovou. Nevidím tedy konkurenci v soutěžích,
respektive v jejich vítězích. Vidím konkurenci v pracovitých lidech, za
kterými jsou vidět výsledky jejich vlastní práce a ne aktivit producentů nebo
režisérů. A právě tato konkurence mě žene vpřed, protože vidím, že to jde i bez
zaprodání se.
Nastalo ve vašem životě období, kdy
jste se už nemohl živit hudbou a musel jste si najít jiné zaměstnání?
Ano,
byla to raná dospělost. Období, které mi dalo hodně, ale také tehdy vzalo to
nejcennější. Chuť ukázat světu můj talent.
Pokud jste se živil i něčím jiným,
co vás přimělo vrátit se k hudbě?
Moje
polovička. Víra tohoto člověka ve mě a moji hudbu mě nakopla tak moc, že jsem se
po osmi letech vydal znovu do boje.
Do jakého hudebního projektu byste
nikdy nešel?
V současné
době nevím, čím by mě mohl hudební projekt odradit, abych do něj nešel… Vlastně
mě něco napadá. Neprofesionální projekt, kterých je, pravda, plno. Ty tedy
odmítám.
Co je dnes nejdůležitějším prvkem
pěvecké kariéry? Dobrý manažer, skvělý singl, propagace v médiích…?
Dobrý
manažer, skvělý singl, propagace v médiích a bulvár.
Hudebníci dnes musí čelit fenoménu
kopírování. Má vůbec smysl vydávat nové desky?
Nová
deska je forma připomenutí se, forma prezentace. Je to taková velmi drahá
vizitka. Peníze z ní nejdou umělcovi, a pokud ano, tak v našich
podmínkách jde opravdu o velmi směšná čísla. Kopírovaní ale svým způsobem
vytváří po umělcovi poptávku a to zvyšuje jeho hodnotu na trhu a na komerčních
akcích. Kdyby moje album nepodporovalo projekt nadace, jež se zabývá pomocí
výzkumu rakoviny, šířil bych ho zadarmo. Aby lidé věděli, jakou hudbu dělám a
že jim mám co nabídnout.
Co vás jako hudebníka nejvíce živí?
Jsou to koncerty?
Přesně
tak. A komerční akce.
Jakou hudbu posloucháte?
Pro
mě musí hudba mít hlavu, patu, odkaz, nápad a náladu. Potom je mi jedno, jestli
to zpívá třeba Dyk anebo Dara Rolins. Nemám ale rád hudbu plytkou a stupidní,
založenou jen na recesi a vulgaritě. Té se speciálně v Čechách daří.
Je nějaký hudební žánr, v jehož
duchu by vás lákalo si něco zazpívat?
Gospel.
Kostel, velký černošský sbor, varhany a já.
Máte nějaký vzor, se kterým byste
se chtěl setkat, případně si s ním zapívat duet?
Jeden
jsem měl, přál jsem si nazpívat něco s kolegyní z Hlasu, Dominikou Šulákovou, a
to jsem si také splnil. Právě v těchto dnech vyšel náš duet „Love Love Love“, z dílny předního producentského
domu LittleBeat a text nám napsala Celeste Buckingham.
Vaše jméno je spojené i
s charitou, podporujete nadaci Rakovina věc veřejná. Proč jste se rozhodl
právě pro tento projekt?
Když
jsem byl malé dítě, moje sestřenice zemřela na rakovinu. Byla mladá, krásná a
velmi jsem ji miloval. O tomto příběhu jsem už několikrát mluvil. Je pro mě moc
intimní na to, abych ho znovu opakoval.
Máte pocit, že známé jméno pomůže
třeba i určité osvětě?
Pouze
známá jména pomáhají osvětě. Není to sice nejlepší příklad, ale abych to
názorně ukázal, tak si představte jednu situaci. Kdyby Karel Gott rozdával Strážnou věž (časopis s náboženskou
tématikou – pozn. red.), tak by nikdo nelamentoval nad tím, že Svědkové Jehovovi
zase někoho otravují. Lidé by si to vzali a doma by si to i přečetli. Takže
ano, známé osobnosti jsou zárukou úspěchu osvěty.
Pracujete i na nějakých jiných
projektech než na své hudební tvorbě?
Ne,
věnuji se naplno hudbě.
Čím si myslíte, že zpěvák dnes
nejvíce zaujme publikum? Může to být jen zpěv, nebo už je třeba myslet i na
určitou image?
Záleží
na každém. Jsou zpěváci, kteří mají co nabídnout a je jedno, jestli mají na
sobě pytel od brambor. A pak jsou tací, kteří potřebují nějakou image. Všeobecně
ta image pomáhá. Davy mají rády, když si mohou zpěváka někam zařadit, ať už hudebně,
nebo vizuálně. Když přišla zpěvačka Pink po rockovém albu s pop-taneční deskou,
byl to propadák. Když se ale vrátila rocková Pink, hvězda ožila.
V jakém jazyce se vám nejlépe
zpívá?
Mám
rád slovenštinu, dám do ní víc ze sebe. Angličtina je ale stylová a do některých
žánrů prostě sedí daleko víc, zatímco slovenština zní trapně. Já ale preferuji
slovenštinu. Kdybych uměl česky, tak odpovím, že češtinu, ale na to si netroufám
a divím se slovenským umělcům, kteří si na to troufnou.
V jaké fázi si hudbu nejvíce
užíváte? Je to při nahrávání nové písně, nebo máte rád atmosféru koncertů?
Jedno
bez druhého by bylo nudné. Všechny aktivity jsou jako puzzle, které miluji.
Je něco, co vám vzalo iluze, když
jste pracoval na debutovém albu?
Ano,
byly takové momenty, ale z úcty k lidem, kterých se to týká, se o tom
nechci rozpovídat.
Co považujete za svůj největší
úspěch v životě?
Můj
současný stav. Všechno, v čem jsem uspěl, je důsledkem toho, co jsem
v životě budoval a co se mi podařilo.
Je v hudbě nějaká jistota, kde
byste se mohl uživit? Třeba o účinkování v muzikálech se to říká…
Já
muzikály moc rád nemám. Zpěvák tam zakrní a zpívá stále v jednom stylu.
Mám ale s muzikály zkušenost, hrál jsem v Krysaři a byl to skvělý zážitek. Ale asi to není cesta, kterou bych
se chtěl vydat.
Spousta zpěváků zkusí i filmovou
roli. Neláká vás něco takového?
Jasně,
že láká. Musí to být super. Ale z točení klipů mám zkušenost, že bych asi
nebyl extra dobrý herec. Takže raději se budu držet toho, co mi jde.
Máte nějaký sen, který byste si
chtěl splnit bez ohledu na peníze nebo jiné prostředky?
Těch
snů je spousta. Více i méně materiálních a někdy až duchovních. Z těch
nemateriálních bych popřál lidem, aby jim „nešiblo“ z konce světa. A také
bych si docela přál, aby média měla zákaz šířit takové neověřené informace, aby
se lidé kvůli tomu nebáli. No a z těch materiálních snů? Chtěl bych bílý
kabriolet. Toužím po něm už odmala.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Erika Čelikovská
Norbert Peticzky
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno
v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz
Oblečení: Jozef Sloboda
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz