„… je opravdu
tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě
občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje.“ Tereza Kostková
Divadelní prkna a televizní kamery, to není ani
zdaleka totéž a vůbec není snadné přecházet z jedné pozice do druhé. Ovšem
obojí se daří bravurně kombinovat Tereze Kostkové. Dle výsledků práce, kterou
odvádí, by se dalo říct, že se tato dáma umí postavit jakýmkoliv výzvám.
Ba dokonce, že je k životu nutně potřebuje.
Předchází vás pověst otevřeného a srdečného člověka, při
focení pro náš rozhovor jsem se přesvědčila o tomtéž. Jak byste sama sebe
zařadila povahově?
No tak…
kompliment vám vyvracet nebudu! Samu sebe znám pochopitelně pestřeji a
důvěrněji, než zahrnují ta dvě slova. Znám celou škálu svých emocí i jejich
vývoj v čase. Ovšem s ohledem na kouzlo ženského tajemství to nehodlám svěřovat
stručnému lakonickému popisu. I proto, že tak žádného člověka postihnout nelze.
Možná něco málo víc vyleze zpoza řádků a jak mě kdo bude vnímat, záleží stejně
ještě z velké časti na čtenáři, takže i tak bude obrázek trochu zkreslený, ale
třeba se sytější konturou. Tož si pojďme povídat…
Jak hodnotíte spolupráci s fotografem Robertem
Vanem?
…že
jsme si podle všeho „padli do oka“! Je vysoce profesionální, příjemný a
současně svižný. Neříkám rychlý, to by mohlo zavánět ledabylostí a to on není.
Prostě ví, co chce, a jakmile to má, jde dál! Skvělé!
Řekla bych, že máte s Robertem určitě společnou
vlastnost, kterou je umění vyprávět zážitky. Jaká témata jste cítila, že máte
společná?
Aniž jsme si
dlouze povídali, tuším, že je to chuť a touha žít život a vnímat ho v plné šíři
a hloubce.
O které etapě vašeho života byste řekla, že „by vydala
na román“?
Často to
říkám lidem, kteří mi něco vyprávějí, a já s otevřenými ústy naslouchám.
Kapitoly našeho života – jak přicházejí postupně – dávají nám zvyknout a
přizpůsobit se (nikoli vždy souhlasit) natolik, že jsme s tím více méně nějak
srozuměni, ačkoli to pochopitelně žijeme a řešíme intenzivně. Ale pokud vám
někdo uceleně vypráví kompaktnější část „svého příběhu“, to máte kolikrát pocit,
že „to je na román“ a „jak se to dá zvládnout!?“. Tedy nechci nic sugerovat,
takhle to prostě vnímám já. Sebe tudíž neposuzuji, „nenatáčím“, ale
pozoruhodných příběhů znám nespočet. A řekla bych, že každý jen trochu
nezatracený život na román je!
Všimla jsem si, že velmi trváte na svém vizážistovi
Pavlovi Bauerovi z Estée Lauder, který vás často doprovází. Souvisí to
s tím, že spíše nemáte ráda změny a experimentování?
Ó nikoli. Proti změnám natož experimentům nic nenamítám. Ale to umí Pavel taky. Mám dva takové
dvorní: Pavla a naši společnou kamarádku Magdu Souškovou. Pokud nemohou, mám v
záloze ještě pár profíků. Ale telefon Pavla s Magdou vytočím vždy první. Je to
dáno i tím, že životní román už naše vztahy posunul do kapitoly přátelství.
Přítel profesionál je báječná kombinace!
Patříte mezi ženy, které bez make upu nejdou otevřít ani
pošťačce?
Nepatřím. Bez make upu prosím ovšem NEROVNÁ se neupravená. Voda, mýdlo, hřeben, lehká
vůně to předchází i cestě s odpadky.
Pamatujete si, čím vás jako malou fascinovalo divadlo?
Je to dnes totéž, nebo jste časem našla ještě něco působivějšího?
Fascinovaly
mě šatny, šminky, prach, kostýmy na ramínku, paruky, zakouřený klub, herci
pobíhající že šatny do maskérny, a zvláštní temno a vůně portálu. Až
později jsem pochopila, jak velké kouzlo se skrývá na jevišti, když hlediště
potemní a otevře se opona. Někdy, občas… najednou. Svět skutečného původního
prostředí divadla by mělo chránit UNESCO.
Jak hodnotíte české divadelní publikum po stránce
zájmu o divadlo?
Není to špatné. A diváci nejsou hloupí. Naopak! Dramaturgie divadel by je
neměla podceňovat. Vidím značný rozdíl mezi Prahou a ostatními lokacemi. Praha
je zmlsanější a někdy – teď paušalizuji, ať mě kvalitní pražský divák nechytá
za slovo – povrchnější. Je to i tím, že má hojně na výběr, jak v přeplněném
supermarketu. Takzvaný „venkov“ je vděčný, uznalý a velmi vnímavý na kvalitu.
Chodí i na těžší kusy a umí je náležitě ocenit. Ale musím
říct, že díky Viole i mým inscenacím na Palmovce znám i velmi vytříbené pražské
diváky.
Jaký je váš názor na míru aplausu? Třikrát a dost?
Ne ne,
diváci jsou spontánní, umí se skvěle bavit… a nikoliv mezi sebou… Děkovaček
máme vždycky hodně a nezřídka standing ovation. To hlavně mimo Prahu. A co mě
dostalo, zažila jsem s Gazdinou robou
i stojící dětské publikum při školním představení. To bylo fascinující a víc
než jakýkoli honorář!
Jak se psychicky srovnáváte s tou dávkou emocí,
které prožijete takříkajíc v koncentrované formě a pak vše skončí, opona
spadne. Mohou ty sinusoidy mít dlouhodobě nějaký dopad, nebo spíš myslíte,
že člověk „zodolní“?
Ne, to
je profese. Patří to k divadlu… mám to ráda. Vidíte, nikdy jsem o tom moc
nepřemýšlela. To je to postupné přizpůsobení se „svému románu“.
Jaký máte návod na to, zachovat si pevné nervy a
chladnou hlavu?
A je opravdu
tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě
občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje.
Řekla byste, že k herecké profesi patří nějaká
specifická vlastnost, bez které se ta práce prostě dělat nedá?
Bez potřeby
sdělení, jisté formy chuti být viděn, slyšen.
Když stojíte před rozhodnutím, jakou zvolit pracovní
nabídku, dokážete být rozhodná, nebo prožíváte dilema? Pokud ano, jakých
nabídek se vaše dilema nejčastěji týká?
Dilema znám
– třeba do chvíle, než danou nabídku spatřím v širším kontextu, než zohledním
VŠE, co zohlednit potřeba je. To je velmi často hlavně čas. Nebo priority
nabídek v dlouhodobějším hledisku. Hlídám si, abych ta prostředí různě dělila,
myslím televizi versus divadlo. Všechno má svůj čas a prostor. Když dobře „naslouchám“
situaci, rozhoduji se pak lehce a jasně.
Sama jste zažila, jaké to je přeběhnout z jedné
televize do druhé. Jak se na tento televizní boj o „vaše“ tváře díváte vy z
pozice herečky a moderátorky?
Opravdu,
vyjma papírů popsaných novináři, žádné „přeběhnutí“ není. Dohodla jsem se v
přátelské atmosféře, že skončím s jednou (mě velmi milou, leč už podle mě
vyhranou postavou) a přijala jsem nabídku na roli jinou. Nejsem tváří jedné
televize, jsem herečka a moderuji. Přijímám či odmítám nabídky. Toť vše. A
nejsem zdaleka jediná. Ty časy jakési nepsané exkluzivity jsou pryč. Televize
si pouze hlídají, aby postava v dlouhodobém seriálu nehrála v jiném současně
běžícím dlouhodobém seriálu na jiné soukromé stanici (na ČT to nevadí). A to je
logické. Je to v podstatě i v zájmu herce. Velká řada mých kolegů točí tam a
onde a někdy se to prolne. Jsme malý rybníček, je tu pár stanic.
V jakém věku byste řekla, že by měl
herec ukončit kariéru? Kdy je ten správný čas?
Herec sám od
sebe neskončí nikdy. Každý skutečný herec chce „na jevišti umřít“. Nemyslím
doslova, ale herectví – pokud jsou síly a zdraví, pochopitelně aspoň trošku –
nemá důchod.
Neuvažovala jste někdy se svou znalostí
francouzštiny o hereckých možnostech třeba ve Francii?
Jojo, to by
mě bavilo. V jednom filmu jsem se i mihla a dokonce pár vět mluvila. Tak
uvidíme, třeba někdy někde ještě „zašprechtím“…tedy „zaparlím“.
Jaký je váš názor na možnosti českých herců
v zahraničí?
Nevím, nemám
s tím zásadnější zkušenost, každé tvrzení by bylo jen odhadem, tušením, ale tak
nějak tuším, že štěstí v tomto případě sehrává mnohem zásadnější roli než na
mateřské půdě.
Jste skutečně žena činu, velmi aktivní. V jaké
z rolí se v poslední době cítíte nejlépe? Doufám, že úspěšně směřuji
k rodině a roli maminky…
Samozřejmě!
To je už pět let moje nejkrásnější „hauptka“ (Pozn. redakce: hlavní role.)!
Kde jste si v životě nejvíce prověřila vaše
organizační schopnosti?
Prověřuji je
neustále a každodenně u chodu rodiny a práce. A hodně jsem se naučila během tří
let v pozici tajemnice divadla.
Absolvovala jste nějaké kurzy rétoriky? Případně, byla
byste ochotna sama je pořádat? Tím narážím na váš obdivuhodný řečnický talent!
Hoho! To
nevím. O učení jsem – ač vystudovaný pedagog – zatím neuvažovala, ale čistě
teoreticky nebylo by to mluvení, co bych vysvětlovala – naopak! „Nutila“ bych
každého, kdo se chce dobře vyjadřovat, pěkně v tichu, mlčky číst.
V jakých oblastech cítíte, že byste se právě nyní
ráda vzdělávala a rozvíjela?
Už je to
nějaký čas, kdy jsem přestala život tolik rozdělovat na oblasti. Takže odpověď
zní: tak nějak komplexně. Ale přece jen jednu oblast vytknout mohu, ať
neřeknete: jsou to jazyky!
Kdo jsou lidé, kteří na vás mají či měli v životě
největší nároky?
Moji rodiče
a… já sama.
Z čeho se nejraději těšíte?
Odpověď
vtěsnám do slov vypůjčených od básníka Otokara Březiny: ze slunce, země, vod a
tajemství ohně…
Jste pověrčivá?
…zbavuji
se tohoto zlozvyku, kdy už ani nevíme proč, ale prostě se něčeho bojíme, že se
to tak říká. Na znamení věřím, ale ta nejsou součástí lidové slovesnosti…jsou
proměnlivá a skrytá, jako ve své podstatě každý z nás.
Děkuji za rozhovor.
Text a
produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz
Oblečení: Le Chaton www.lechaton.cz
Make up: Pavel Bauer,
Estée Lauder www.esteelauder.cz
Vlasy: Veronika
Soukupová – Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
