„Mám rád, když
herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to vždycky dovedou tak
krásně podat.“ Ondřej Ruml
Ondřej Ruml byl
hudbou nadšený již od dětství. V roce 2008 se zúčastnil pěvecké soutěže X Factor,
nicméně svým albem Proměna se se
středním proudem definitivně rozloučil. Teď se snaží tvořit hudbu ve svém
jedinečném stylu a zpívá zejména v češtině, protože je mu nejbližší.
Co bylo tím prvním
stimulem, který vás vedl k rozhodnutí stát se zpěvákem a hudebníkem?
Odmalička
jsem vídal tátu, jak hraje na kytaru. A později jsem se tím snažil zapůsobit na
ženy. (smích)
Nejprve jste se
v hudební škole učil hrát na kytaru. Proč jste zvolil právě kytaru?
Kdosi
řekl, že kytara je malý orchestr. Je to sympatický nástroj, protože se stačí
naučit dva akordy a už v podstatě umíte písničku.
Později jste ovšem
přešel na pětistrunné banjo, na které hrajete dodnes. Co vás vedlo
k nápadu, zaměřit se na tento nezvyklý nástroj?
Na
jednom kytarovém táboře jsem viděl hrát na banjo tehdy desetiletého Dalibora Cidlinského.
Už tehdy dost dobře válel. A já to chtěl umět taky. A navíc pětistrunné banjo
je celkem hlasitý nástroj, což asi v dětství také hrálo roli.
Uvažoval jste někdy
o jiné kariéře než o té v hudebním průmyslu?
Ne.
Nikdy jsem neuvažoval o žádné kariéře. Nechávám věci plynout. I když jako kluk
jsem vlastně chtěl být nejlepší světový banjista.
Měl jste nějaký
vzor, kterému jste se chtěl přiblížit?
Bylo
jich víc, ale to jsou spíš lidé, kteří mě inspirovali, než že bych se
k nim chtěl přiblížit. Banjista Béla Fleck, zpěvák John Cowan… Později
Bobby McFerrin, Robbie Williams… Pořád někdo.
Začínal jste
v bluegrassové kapele, se kterou stále vystupujete, ale nakonec jste se
zaměřil na jiný styl. Proč jste se tak rozhodl?
Já
už bluegrass nehraji, jen občas mě někdo někam pozve jako hosta, nebo rád
chodím na jam sessions… Tedy pokud mám čas. Nedávno jsme si říkali
s kytaristou a producentem Martinem Ledvinou, který taky začínal
s bluegrassem, že bychom si mohli zase někdy něco takového zahrát.
Nebráním se tomu. Jen mám na hudbu už trochu jiné nároky, táhne mě to dál.
Bluegrass je přece jen trochu těsný. Ale krásný…
Do povědomí
veřejnosti jste se nejvíce dostal během soutěže X Factor. Co vás přimělo se do
ní přihlásit?
Chtěl
jsem být slavný a mít spoustu peněz. (smích)
Co vám tato soutěž
dala a naopak vzala?
Soukromí
a iluze.
Dostáváte od své
účasti v soutěži větší množství pracovních nabídek?
Ano,
nabídek od té doby skutečně dostávám více.
Hodně nyní
vystupujete v muzikálech. Co si užíváte víc – divadlo, nebo svoje vlastní
koncerty?
Každá
z těch věcí má svoje. Obojí mě nesmírně baví. Já se snažím dělat jen to,
co mě baví. Když mě něco nebaví, lidé to většinou poznají. A to nechci.
Zažil jste již
během své kariéry nějakou opravdovou krizi?
No,
jestli se tomu dá říkat kariéra, tak ano. Ale o tom nechci mluvit.
Studoval jste
konzervatoř. Myslíte, že to vaší práci a profesnímu rozvoji prospělo?
Nebýt
profesora Vratislava Kadlece, nikdy bych nezpíval tak, jak zpívám. On mi
nesmírně pomohl, naučil mě ovládat hlas. A pak Jaroslav Pížl, můj profesor
herectví, se kterým jsem zažil opravdu úžasné hodiny. A nesmím ještě zapomenout
na Jana Hanzlíka, mého korepetitora a úžasného muzikanta, který kdykoliv mohl,
tak pomohl. Konzervatoř mi moc pomohla.
Shoduje se hudba,
kterou posloucháte, s hudbou, kterou hrajete?
Ani
moc ne. Já toho poslouchám moc, každou chvíli něco jiného.
Myslíte, že je pro
dnešního hudebníka lepší, když se zaměřuje na aktuální trendy, nebo když jde
svou cestou a přináší posluchačům nový styl?
Samozřejmě
je lepší přinášet něco nového. I když já se svou první deskou Proměna právě v tomhle narazil. Moje
hudba není zrovna mainstream, takže byl trochu problém najít někoho, kdo by to
vydal. Ale nakonec to vyšlo. Je potřeba držet se svého.
Existuje někdo, kdo
vás opravdu umělecky ovlivnil?
Jak
jsem již říkal, těch lidí bylo, je a bude hodně. Všechno vás v podstatě
umělecky ovlivňuje. To, co vás potkává každý den, lidé, které znáte, jejich
příběhy… A pokud myslíte umělce, je jich opravdu hodně. Některé jsem vyjmenoval
v odpovědi na vaši otázku, k jakému vzoru jsem se chtěl přiblížit.
Kdo myslíte, že
jsou vaši největší příznivci a fanoušci?
Doufám,
že lidé.
Před rokem vyšla
vaše debutová deska. Plánujete další album?
Ano,
plánuji jich několik. A doufám, že jich stihnu co nejvíc (smích). Ne, teď je asi ještě příliš brzy na to mluvit nějak
konkrétně. A taky nechci, aby mi ten nápad někdo vyfoukl. (smích)
Píšete si sám
texty?
Píšu.
Ale trochu se do toho musím nutit. Ovšem jestli mě něco opravdu baví, tak je to
zpívat texty Michala Horáčka nebo Roberta Křesťana.
Deska byla celá
česky. Chcete se i nadále věnovat zpěvu převážně v češtině?
Ano.
Čeština je mému srdci nejblíže, tak proto.
Jsou podle vás
česky nazpívaná alba posluchačům bližší?
Určitě.
Ale v první řadě je čeština blízká těm zpěvákům, co jí zpívají. Proto jsou
potom uvěřitelnější a jsou blíž lidem. Jejich sdělení má smysl. Není nic
horšího, než slyšet někoho zpívat anglicky a vidět, že vůbec neví, o čem zpívá.
Zpívá se vám obecně
lépe v češtině, nebo cizích jazycích?
Je
mi to jedno.
Album se jmenuje Proměna. Znamená to, že pro vás bylo
nějakou osobní proměnou?
Chtěl
jsem tak trochu naznačit, že X Factor je minulostí a že už ode mě nelze čekat
žádný střední proud.
Jak to chodí u
zpěváků, co se týká konkurzů? Je dost příležitostí? A jak konkurzy probíhají?
Konkurzů
je dost a zpěváků, či zpěvaček ještě víc. Je to boj, no. Víte, kolik konkurzů
jsem obešel? Přesně vám to neřeknu, ale byly jich desítky. A musím říct, že
jsem to neměl rád. A jak konkurz probíhá? Vyplníte dotazník, dostanete číslo,
jdete zazpívat, tam vám řeknou, že docela dobrý, ale musíte ještě na taneční
zkoušku. Ta probíhá tak, že vás naženou do prostoru, který velikostí moc
neodpovídá počtu uchazečů. Tam vám choreografka začne ukazovat sestavu pohybů a
vy, když máte štěstí, že stojíte tak, abyste na ni viděli, se snažíte pochytit
a zapamatovat si co nejvíc. Pak někomu omylem vypíchnete oko a jdete domů se
známou větou v zádech: „Děkujeme, my se vám ozveme.“
Za zpěváka jako
žánru se nyní nejvíce považujete?
Nevím.
Nejvíc mě baví zpívat jazz, a pak taky šanson. Takže asi tak.
Chodil jste i na
hodiny herectví. Myslíte, že vám to něco dalo i pro hudební kariéru?
Ano.
Víte, já mám rád, když herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to
vždycky dovedou tak krásně podat. Ale jsou i tací, kteří zpívají naprosto
skvěle, mají velký hlas a ještě je tam to sdělení. Třeba Vojta Dyk nebo Bára
Poláková. No, a já se o to taky tak trochu snažím. Vivat všem zpívajícím
hercům. (smích)
Vyzkoušel jste si i
moderování – konkrétně pořadu Folkomotivy.
Mělo moderování hudebního měsíčníku nějaký přínos i pro vás jako hudebníka?
Naučil
jsem se trochu mluvit a pracovat s kamerou.
Láká vás nějaká
neobvyklá hudební spolupráce?
Láká
mě natočit desku s Frantou Kopem. Pro ty, kdo nevědí, František je jeden
z našich předních jazzových saxofonistů. A on má svůj kvartet. Nedávno
jsme navázali spolupráci a zatím to vypadá slibně. Zazpívat si za doprovodu
Badyho Zbořila, Petra Maláska, Martina Lehkého a právě Františka, je opravdu
zážitek. O něčem takovém se mi ani nezdálo.
Jak vidíte svou
kariéru do budoucna?
Postavit
dům, zasadit strom…
Děkuji za rozhovor.
Text:
Kateřina Poulová
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení
a obuv: BANDI VAMOS -Pánské obleky www.bandi.cz
Foceno
v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz
Vlasová
úprava: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz