„Lidé
si o mně myslí, že jsem projel celý svět. Ale já mám celý
život jen jednu cestu a ta vede do mého ateliéru.“ Michal Singer
Jistě
znáte pořekadlo „Nemaluj čerta na zeď“! Malíř Michal Singer
tento slovní obrat nezná. Motivy, které oživují jeho obrazy,
jsou především o procitnutí, provokaci, o zábavě. Michal
Singer je výtvarným umělcem, jehož tvorba vás v žádném
případě nenechá chladnými. Ateliér Michala Singera najdete jen
kousek od Janáčkova nábřeží v Praze a část jeho tvorby
můžete shlédnout mimo jiné také v restauraci Zlatý had na
Malé Straně.
Všimla
jsem si, že formáty, na které malujete, se velikostně značně
liší. Jaký je pro vás rozdíl v náročnosti malování
velkého a malého obrazu?
Největší
rozdíl vidím v pracnosti. Velký obraz mám hotový hned a
s malým se hrabu hrozně dlouho.
Vybíráte
si pro velké obrazy nějaké specifické motivy? Jiné, než pro
malý formát?
Mám
to tak, že když se mi zjeví námět, následně se mi ukáže i
jeho velikost.
Jaké
formáty malujete nejčastěji?
Zhruba
dvakrát dva metry. Nejraději mám šestkrát tři metry, ale když
nouze naučila Dalibora housti, naučil jsem se i já dělat malé
věci. (smích)
Na
velký obraz už musíte mít pořádné štafle. Je to tak?
No
jasně! Štafle a jedu! Na takovém plátně mám pocit, že otiskuju
sám sebe.
Z jakého
důvodu vás méně baví malovat menší obrázky?
Když
začnu, tak pak už mě to začne těšit, ale nechce se mi do nich.
Obraz, kterému nevěřím, nedám z ruky. Malý obraz je
spekulace, teorie. Celé malování je lež, ale u toho malého
formátu je lež vystupňovaná.
Proto
je pro vás představivost důležitější než realita?
Představivost
realitu zahrnuje. Kondenzuje řadu vizuálních a jiných prožitků.
Nemáte
někdy obavu, že ztratíte múzu? Nepřihodilo se to už někdy?
To
se nikdy nemůže stát. Já při tom hledání dvakrát málem
přišel o život, než jsem našel ten svůj pramen, který by neměl
jen tak vyschnout.
Jak
se to stalo?
Za
cenu velkého trápení, pokusů a omylů. Postupně jsem tak našel
sám sebe. Tedy: v obrazech. S tím skutečným já je to
celé poněkud komplikovanější…
Co
nejčastěji lidé vidí ve vašich obrazech?
Hodně
barvy. Mraky, tuny… Barevnost totiž hodně nadsazuju.
Proč
ta nadsazenost?
Už
ani nevím. Je to nějaký zvyk. Naučil jsem se vyjadřovat
v čistých barvách a u toho jsem zůstal.
Barvy
nikdy nemícháte?
Nikdy.
Používám jen čisté barvy.
Máte
nějaké vyloženě oblíbené barvy?
Ne.
Jen používám velmi rád jedovatě zelenou, protože je hodně
psychedelická. Tahle zelená a ostře růžová, těch používám
jako šafránu, jako střelivo!
Jak
tomu mám rozumět?
Kvůli
jejich průraznosti, kterou z nich cítím!
Dokážete
si od vlastní tvorby udržet odstup?
Při
malování ne, ale jakmile dokončím práci, získám i já potřebný
odstup a ten je pro mě stejný, jako pro kohokoliv jiného. Abych to
vysvětlil: s dílem jsem sžitý a propojený, když ho dělám,
a když ho dokončím, tak je pro mě stejně cizí, jako pro
kohokoliv jiného. K tomu trefně poznamenávají Polynésané:
Bůh ožívá okamžikem vzniku uměleckého díla a umírá s jeho
dokončením.
Nemohla
jsem si nevšimnout, že na vašich obrazech je poměrně hodně
erotiky…
…a
jak říká Kalle Blomkvist (pozn.
redakce: dětský hrdina knih švédské spisovatelky Astrid
Lindgrenové)
– běžná praxe. (smích)
Na
některých vašich obrazech se čas od času objevují popisky,
texty. Jaké mají opodstatnění?
Objevují
se mi zkrátka v hlavě. A tak je prostě opíšu, resp. omaluju.
Co
třeba projev a energie obrazu, jak pracujete s tímto? Co
chcete, aby se v obraze projevilo?
Hlavně
to, aby si lidi nedělali iluze, že je vše jen krásné a idylické.
Není to o postojích, ale o formě. Obraz musí být zábava. Pokud
se nebavím já, tak nikdo. Já ty věci dělám s jistou
radostí. Pak není možné, aby se to nepřeneslo a nestrhlo i
ostatní! Pozitivní se mi jeví to, že to moje malování je čím
dál tím lepší. Například sportovec má své limity, ale
v malování můžete jít pořád dál.
Jaký
je váš majetnický vztah k vašim dílům?
Nemám
právo si nic schovávat. Hlavně od té doby, co jsem na volné
noze. (smích)
Jaké
máte zkušenosti s kupci?
Nejlepší
je, když přijde sám muž a ten se rozhodne koupit hned. To samé
platí pro ženy. Ale pokud přijde pár, tak se líbí něco
jednomu, ten druhý to zas zpochybňuje, přemýšlí, přehodnocuje
a to je pak o ničem.
Jste
zastáncem toho, aby obraz měl rám?
Dobře
zarámovaný obraz mu přidá třicet procent hodnoty, někdy i více.
Dobrý obraz musí vydržet všechno, ten prokoukne i bez rámu, ale
rám mu dává punc, uzavře ho a podpoří.
Mám
pocit, že jste si prostřednictvím svých obrazů prožil hodně
příběhů, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, je to tak?
Lidé
si o mně myslí, že jsem projel celý svět. Ale já mám celý
život jen jednu cestu a ta vede do mého ateliéru. Znáte Edgara
Degase? Toho když se ptali, jak namaloval to krásné moře, že
určitě musel mít spoustu zážitků, odpověděl, že malíři
stačí kus hadru pohozeného v ateliéru, aby namaloval moře.
A to je ta lež. Klamat je pravdivější, než mluvit pravdu.
Ovlivňují
vás v tvorbě roční období?
Trochu
ano, protože strašně rád chodím plavat a tomu věnuji čas
v létě. V zimě téměř nerušeně pracuji, zavřu se
v ateliéru a „vyšívám“.
Má
smysl za vámi chodit se zadáním zakázky?
Ne,
to ať nikdo ani nezkouší. Nedělám to ze zásady.
A
kdyby se vám v ateliéru posadila krásná žena a chtěla by
se nechat malovat?
No
tak to bych ji namaloval tak, že by byla dost překvapená! (smích)
Čeho
má malíř nedostatek?
Společnosti. Malíř je pořád sám. A já se to naučil řešit tak, že jsem si
ateliér ve svých představách zalidnil.
Podle
čeho jako malíř posuzujete jiné dílo a řeknete o něm, že je
to dobrá práce?
Podle
toho, zda má jednotu.
Děkuji
za rozhovor.
Text
a produkce: Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
