„Živit se jen uměním není v dnešní době vůbec snadné“. Zdena Šafka Řeháková
Setkání s výtvarnicí Zdenou Šafkou Řehákovou bylo přinejmenším
inspirativní. Povídání, které se mělo točit pouze kolem umění, získalo najednou
zcela jiný rozměr, když se zmínila o třech dětech, které si vzala do pěstounské
péče. Její život je barevný, tak jako její obrazy. Ona sama mi připomínala
anděla, toho, kterého maluje ve svých kresbách. Elegantní, s dlouhými
blond vlasy a příjemným úsměvem na rtech.Fotografie zhotovil Robert Vano v restauraci Mlýnec v Praze.
Proč používáte mezi svým křestním jménem a příjmením „vsuvku“ Šafka?
Jde snad o přezdívku z dětství?
Ne, o přezdívku nejde. Je to jen
takový komplikovanější příběh. Moje rodné jméno Řeháková si po mně vzal před šestatřiceti
lety můj první manžel. Pak jsem se znovu vdala a jméno Šafka sloužilo později i
jako obchodní značka naší firmy. Oděvy, které jsem navrhovala, jsme vyráběli
pod značkou Zdena Šafka. Uplynulo dalších pár let a vrátila jsem se
k prvnímu manželovi, který tentokrát trval na tom, že se budu jmenovat po
něm a získala jsem tak zpátky své rodné jméno. Jméno Šafka pro mě zůstalo tedy
spojené s tvorbou, ale úředně jsem Řeháková rozená Řeháková. Tím obvykle
vyvolávám na úřadech mírný zmatek. (úsměv)
Mohu se zeptat, zda váš první manžel měl nějaké „nepěkné příjmení“?
Jeho příjmení bylo naprosto běžné,
české, ale nejspíš ho nespojovalo s rodinou. To se tak někdy stává. Proto
se rozhodl k tomu v té době neobvyklému kroku a to dokonce za cenu,
že se naučí vyslovovat hlásku „ř“, se kterou měl potíže.
Děkuji za objasnění a začněme, prosím, náš rozhovor znovu od začátku.
Kdy se ve vás objevila chuť studovat umělecké školy?
Už jako dítě mě přitahovalo umění.
Rodiče pro to moc pochopení neměli. Hlavně nevlastní otec by mě nejraději viděl
někde v učňáku. Ale nakonec jsem se dostala na gymnázium a už během studia
jsem vytvářela první obrázky z barev, na které jsem si našetřila tím, že
jsem nechodila na obědy, nechávala jsem si drobné z nákupů a také jsem
jezdila na černo. Často jsem také chodila za školu, abych mohla v klidu
malovat. To sice moc hezké příklady nejsou, ale chtěla jsem se dostat na
Vysokou školu umělecko-průmyslovou, a tak jsem pro to dělala, co jsem mohla.
S malou přestávkou po gymnáziu se to podařilo a vystudovala jsem textilní
výtvarnictví.
Následovala práce v divadle F. X. Šaldy, kde jste byla zaměstnaná
jako kostýmní výtvarnice.
Bylo to pro mě hezké období. Práce
v divadle mě opravdu bavila. Nestačilo jen vytvořit kostýmy pro nějakou hru
(premiér bylo i několik za rok). Musela jsem si hru pečlivě přečíst, vžít se do
doby, do situace, do jednotlivých postav, spolupracovat se scénografem,
s režisérem a někdy třeba bojovat s některými herci, kterým se zdálo,
že v mém kostýmu nejsou dost hezcí. Vyhovovalo mi také, že jsem mohla přes
den trávit dost času se svými dětmi. A když mi zbyl čas, tkala jsem doma
gobelíny, až mě z toho bolela záda. U tkaní jsem s kratšími
přestávkami zůstala dalších dvacet roků.
Říkala jste, že jste měla firmu…
Na to bych nejraději nevzpomínala.
Jako mnoho jiných jsme se s manželem hned, jak to bylo možné, pustili do
podnikání. Přiznám se, že jsem sama byla zpočátku okouzlená rychle se měnícím
světem módy. Přehlídky, stále nové modely, třeba včetně oblečení pro naše olympioniky
do Lillehammeru. Dělalo mi dobře, když na prezentaci kolekce přijela televize.
Ale ne všechno se podařilo. S manželem jsme se rozvedli a dál mě
s ním spojovala jen firma. Ekonomice vůbec nerozumím, a tak jsem starost o
chod firmy vyjma tvorby kolekcí, shánění látek a organizování přehlídek
nechávala na jiných. Firma zkrachovala a já zůstala s dětmi a také
s dluhy, o nichž jsem neměla ani tušení.
Kolik dětí máte?
Jednoduchá otázka, ale vysvětlení
je pro mě skoro stejně komplikované jako s těmi jmény. Děti mám dvě. Poté,
co jsem se vrátila k prvnímu manželovi, tak s jeho dcerou tři a
k nim jsme si přidali tři další, které jsme si vzali do pěstounské péče. A
za těmi jednoduchými počty jsou dlouhé příběhy.
To mi přijde docela romantické,
většinou se takové příběhy odehrávají pouze ve filmech. Ale vypadá to, že váš
život a vaše aktivity nejsou zcela typické. Máte s manželem již tři děti,
a přesto jste si vzali do pěstounské péče další tři děti. Co vás k tomu vedlo?
Ty naše děti jsou už dost velké.
Když jsem se potřetí vdávala, dvě starší už dokončily studia na vysoké škole a
nejmladší dcera ji studovala. A máte pravdu, můj život začal mít romantické
rozměry. Po krachu firmy jsem rozhodně neměla na rozhazování, někdy ani na
nájem. A najednou se vše změnilo. Být v padesáti zamilovaná, zopakovat si
svatbu po téměř třiceti letech se stejným mužem, vrátit se k tvorbě a mít
se dobře, co víc jsem si mohla přát? Jenže s pocitem, že nám nic neschází,
přišel jiný pocit. Že bychom se mohli o naše štěstí podělit s někým, kdo
ho nemá. Možná k tomu přispělo i to, že jsem věřící a také to, že
s manželem jsme neměli děti spolu.
Takže jste se rozhodli vzít si
tři děti do pěstounské péče.
Ne, to v žádném případě! Přáli
jsme si jedno. Absolvovali jsme nezbytné administrativní procedury, abychom se
po roce dozvěděli, že doporučený maximální rozdíl mezi pěstounem a svěřeným
dítětem je třicet pět roků. Takže to vypadalo na středoškoláka nebo spíš na
žádné dítě. Shodou okolností jsem tehdy navrhovala uniformy pro soukromé
gymnázium Open Gate v Babicích a tam jsme při návštěvě
potkali dvanáctiletou holčičku, která nás svou bezprostředností okamžitě „dostala“.
To, že má dva sourozence v Klokánku nás trochu zaskočilo, ale řekli jsme si,
že jim alespoň nabídneme pestřejší víkendy. Víkendy se opakovaly a nakonec se
naše rodina rozrostla.
Jaké to je, získat najednou tři
děti do pěstounské péče? Jak byly děti staré, když jste si je vzali?
Je to zápřah a podstatně to změní
život. Najednou se to, na co jsme se s manželem ještě před pár měsíci
těšili, že budeme hlavně spolu, dostalo na druhou kolej. Náš život určovaly
svěřené děti a lhala bych, kdybych tvrdila, že všechno bylo úžasné. I my jsme
si prošli krizemi. Po padesátce přece jen už rychleji ubývají síly. V pěti
jsme trávili následujících pět roků. Potom se nejmladší, tehdy jedenáctiletá
holčička vrátila k mamince, nejstarší chlapec si po dosažení plnoletosti
zařídil život sám a s námi zůstala prostřední, která už je dnes také plnoletá.
Jak se vám podařilo spojit vaši
práci s péčí o děti? Ty musely do vašeho života přinést spoustu zajímavých
momentů.
Na zajímavé momenty jsem si opravdu
nemohla stěžovat! (úsměv) Pravda je,
že vychovávat děti v pěstounské péči je asi náročnější, než vychovávat
vlastní. Stále přemýšlíte, zda to, co děláte, děláte správně, jak máte reagovat,
když neznáte jejich minulost a když vědí, že nejste jejich rodiče. To vše
vyžaduje velkou a stálou pozornost a pak mi chybělo soustředění na vlastní
tvorbu.
V tom to mají asi jednodušší muži-umělci, že?
Určitě. Mohou se odpoutat od
reality a uzavřít se ve svém světě na celý den, celý týden, ale když jsem
zrovna malovala a ozvalo se, „co bude k večeři?“ nemohla jsem si moc
vybírat a šla jsem vařit. Na druhou stranu některé obrazy vznikly přímo jako
odezva na novou situaci. Například úplně na začátku, když jsem začínala den za
křiku našeho prvňáčka: „Proč mám jít do školy? Pořád po mně něco chcete! Nejste
moji rodiče!“ Nakonec jsem namalovala Amálčin portrét a ve formě triptychu jsem
k němu z každé strany přidala jednoho anděla. Aby pomáhali jí i nám. Gotický triptych bylo možné jednoduše zaklapnout. Tenhle ne. Vůbec si ale nestěžuji. Měla jsem
současně i tvůrčí volnost danou tím, že manžel mé práci rozuměl, zabezpečil nás
a nemusela jsem čekat, zda něco prodám, abych zaplatila nájem. Živit se jen
uměním není totiž vůbec snadné.
V katalogu k jedné
z vašich výstav jsem se dočetla, že do roku 2004 bylo vaším hlavním
vyjadřovacím prostředkem textilní výtvarnictví – návrhy
a realizace gobelínů, tvorba divadelních kostýmů a módní návrhářství, za něž
jste získala i řadu ocenění. Dnes se však věnujete převážně malířství. Jaká
jsou vaše ústřední témata?
To jste mě zaskočila. O tématech
nepřemýšlím, asi přicházejí sama a jsou dána tím, co mě zajímá, co mě
obklopuje. Tedy hlavně lidé a jejich vztahy. Ať už ve zjednodušené až grafické
podobě, jako v cyklu „Capita picta“. Nešlo o portréty, ale spíše o jakési
symbolické a nadčasové zobrazení lidské hlavy jako místa, kde se zpracovávají
pocity a rodí myšlenky. Od „hlav v obrazech a obrazů v hlavě“ jsem
postupně přešla k něčemu, co by se dalo nazvat civilně sakrálním uměním.
Na mých plátnech jsou banální situace, do nichž se lidé dostávají na silničním přechodu,
v tramvaji, při jízdě na kole.
Když jsem sledovala vaši tvorbu, zaujali mě andělé…
Je to tak. Právě v určitém
místě se objeví anděl. Je jedno, jestli skutečně existuje, ale je to svědek
našich činů a také nenápadný pomocník. Jedno rozměrné plátno si vybrali do
kanceláře ombudsmana. Potěšilo mě, že se tady můj záměr potkal se skutečným
životem, se smyslem práce někoho, koho jsem si vážila. Jindy jsem si vybrala
jeden den důležitý den a zpětně jsem k němu vytvořila malířský dokument na
základě vzpomínek, představ, obav, radostí… Kurátor výstavy, na které jsem
obrazy předvedla, jí dal jednoduchý název 17-05-03.
Kromě inspirace z vašeho osobního života – hledáte i někde jinde?
I ta nejčistší fantazie a imaginace
mají podle mě původ v reálném světě. Někdy mě zaujme opakující se průjezd
vlaku přes viadukt, který následně přetvořím do obrazů, jejichž barvy
odpovídají nejen skutečné době, ale i mým náladám. Teď trochu experimentuji
s obrazy, na kterých je opět zdánlivě statický okamžik podroben detailnímu
zkoumání. Něco se při něm ztratí, něco objeví. Sama nevím, jak to dopadne.
Kde všude už jste vystavovala?
Když pominu to vzdálenější období, kdy moje gobelíny cestovaly po Evropě,
až dorazily do pražské Nové síně, tak obrazy jsem vystavovala hlavně
v Praze. Od Galerie České pojišťovny přes Senát ČR až třeba k Prinz
Prager Gallery. Ta výstava v GČP byla ovšem důležitá a od ní se odvíjela i
řada výstav v dalších městech v Čechách a na Moravě. Oblíbila si mě i
jedna rakouská hraběnka, která mě každý rok uhání, abych něčím přispěla do
výstavy, která je součástí zámecké prohlídky. (úsměv)
Jak se tedy daří umělcům
v přetechnizované době poznamenané krizí?
Ti, co jsou odkázaní sami na sebe, to nemusí mít jednoduché. Ani známé
jméno nezaručuje prodejnost. A kupující jsou často zmanipulovaní stejným způsobem,
jakým působí reklama na běžné zboží. Šok, atraktivita, ale třeba i okázalá
nesrozumitelnost se stávají dominantními prvky umělecké tvorby. Někdy mám
dojem, že se vytváří umělý svět. To, co je drahé, je atraktivní, to, co je
drahé, je považováno za „pravé“ umění. Samozřejmě to neplatí obecně, ale
marketing se stává součástí trhu s uměním a to tou nejdůležitější.
Jestliže ovšem marketing zájem o umění vybudí jako třeba v případě nedávné
aukce českého umění v Sotheby´s, je to jen dobře.
A jak to cítíte vy? Určitě jste
ráda, když se nějaké vaše dílo prodá, to je přece svým způsobem ocenění umělce.
Pro mě osobně je prodej vlastních děl dost ambivalentní. Nejdříve jsem se
s některými obrazy obtížně loučila, jindy jsem si představovala, že bych
za ně mohla dostat víc a někdy mě zaskočila cena, která v aukci vyšplhala
vysoko nad můj odhad.
Zdá se
mi, že lidé to mají v dnešní době s nákupy obrazů problematické.
Jedna skupina na to prostě nemá a ti druzí, kteří by měli, zvažují investice do
umění velmi opatrně. Dá se s tím něco dělat?
Tak to opravdu nevím. Myslím si, že nejde vždycky
ani o finanční možnosti. Podívejte se, jakou sbírku vybudoval například
brněnský sběratel Richard Adam. Nepředpokládám, že by byl extrémně bohatý, ale
chtěl investovat do něčeho, v čemž spatřuje trvalou hodnotu a
pravděpodobně se dokázal vzdát věcí pomíjivější hodnoty. Problém tedy bude
spíše ve stanovení žebříčku toho, co je pro každého důležité a co ne. A obraz
na zdi se nemění tak snadno jako program na posledním modelu plazmové televize.
Na závěr našeho rozhovoru vám
musím složit poklonu. Vypadáte neuvěřitelně skvěle. Určitě by vám nikdo nehádal
věk, který máte uvedený v občanském průkazu. Zajímalo by mě, jak to
děláte, jaký máte recept?
Děkuji za kompliment a hned
přiznávám, že se o sebe nikterak přehnaně nestarám. Žádný botox, žádné
liposukce, žádný neinvazní peeling. Cvičím jen proto, aby mě nebolela záda. Jím
střídmě a hlavně se snažím pořád dělat něco smysluplného.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano
Produkce: Michaela Lejsková
Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
