„Často najdu na jednom místě v podstatě neslučitelné barvy, které
pohromadě vypadají skvostně.“ Jitka Kopejtková
Její
hlavní motivací je ulice, zdrojem její práce jsou věci, které všichni ostatní
vyhazují, ničí a likvidují. Jitka Kopejtková již patnáct let fotografuje
strhané plakáty. Fascinují ji zejména neotřelými barevnými kombinacemi a
uhrančivými kompozicemi. I když svůj úspěch skromně popírá, zájem o její práci
stále roste. Plátna putují z výstavy na výstavu. A není se vůbec čemu
divit. Takové umění totiž nikdo jiný v České republice ani blízkém
zahraničí nedělá.
Jak
jste se dostala k umění jako takovému? Byla to čistě náhoda? Nebo jste si
za ním šla již odmalička?
To vůbec ne, nikdy jsem
nepřemýšlela o tom, že bych se něčemu podobnému mohla věnovat. Vždycky jsem
však umění milovala. Maminka mě hodně brala na výstavy a svůj vliv na můj vývoj
v tomto směru měla také tchyně. Vlastnila mnoho knih o umění, které jsem
si vždy pročítala a listovala jimi. Po roce 1989, kdy bylo možné cestovat, jsem
okamžitě vycestovala za hranice a v tu chvíli se „to“ ve mně probudilo.
To
znamená, že jste se focení nikdy předtím nevěnovala? V Čechách jste nikdy
nic nenafotila?
To ano, ale
s uměním to nemělo příliš společného. Bavilo mě fotit, ale pořád mi zřejmě
chyběla ta pravá inspirace, motivace. Tu jsem našla skutečně až v Paříži.
Fotografii
jste ale nestudovala, tak kdo vás naučil zacházet s foťákem?
Já sama, školu žádnou
nemám. Prostě jsem fotila, fotila a najednou to tam bylo. Není to zase tak
složité.
Vy
jste ale nezačínala rovnou se strhanými plakáty. Předcházelo tomu i focení
osamocených předmětů. Co vás tak zaujalo?
Láhev vína. Šla jsem si
takhle podél Seiny v Paříži a najednou jsem uviděla prázdnou láhev. Bylo
to, jako když do mě uhodí blesk. Nafotila jsem ji na všechny možné způsoby a
úplně jsem tomu propadla. Pak jsem objevila boty, křesla a u toho jsem potkala
plakáty.
Jaký
byl přechod od opuštěných předmětů ke strhaným plakátům?
Chodila jsme po ulicích
a všímala jsem si, jak jsou krásně barevné. Nevěděla jsem však přesně, odkud se
ty barvy berou. Nejdříve jsem barvy viděla jen periferně, když jsem se na ně
podívala přímo, nebyly tam. I tak jsem si ale jeden kousek vyfotila, a když
jsem si to pak doma prohlédla zvětšené, zjistila jsem, že je to naprosto
nádherné. Vrátila jsem se, ale už to bylo přelepené. V ten okamžik jsem
tomu propadla.
Tyto
miniaturní záběry zvětšujete na plátna, která pak vystavujete. Jak jsou ve
skutečnosti focené kousky velké?
Opravdu malé, zhruba
deset na deset centimetrů.
Vaší
filozofií je, že nikdy plakáty neupravujete, nikdy nesmí být uměle poškozeny.
Nemáte přesto občas chuť trošku „škubnout“?
Vůbec ne, trhám
maximálně malé kousky, které vlají ve větru a pak mi zkazí fotografii. Neměla
bych z toho tu radost, kdybych si je upravovala.
Trvá
vám dlouho než najdete kousek, který se vám natolik líbí, že jej nafotíte?
To záleží na tom, kde
jsem. V Praze už mám svá místa, ale je pravda, že mizejí. Prahu uklízejí
hrozně rychle. V Pařížské nenajdu vůbec nic, ale Žižkov a Vysočany, různá
sídliště, viadukty – to je zatím bezedná studna inspirace. Prostě nádhera.
Asi
máte opravdu dobré oko, když dokážete vidět to, co většina z nás jednoduše
přehlídne.
Asi ano.(smích) Vidím hlavně ty barvy, opakovaně
všude říkám, že i ta nejšpinavější ulice má svoje kouzlo, tajemství, informace.
Co
je pro vás podstatné, abyste plakát vyfotila? Co vás zaujme prvotně?
Není to nějaká
jednotlivost, ale spíše všechno dohromady. Kombinace, které vznikají, jsou
prostě neuvěřitelné. Nejsem si jistá, že by něco podobného zvládl sebelepší
malíř. Často najdu na jednom místě v podstatě neslučitelné barvy, které
pohromadě vypadají skvostně.
Jaké
barvy máte nejraději?
Žlutou, zelenou,
červenou, modrou. Takové ty nejjednodušší, které mají rády malé děti.
S tím si úplně vystačím.
Je
to tak, že na plakátu vidíte vždy něco reálného, nebo jsou to spíše abstrakce?
Já v tom vidím
svůj svět. Obrazy na výstavě v Trafačce jsem pojmenovala podle souhvězdí hvězd
na severní a jižní polokouli, protože se ráda dívám na hvězdy. Přitom mnohdy
vůbec nevím, co daný název vůbec znamená. Podle různých asociací pak přidám
název.
Chápete
svou práci jako formu určitého sdělení? Hned mě napadlo, že chcete poukázat na
to, jak moc je společnost konzumní. Je to tak, nebo se od takových asociací
spíše distancujete?
Může to třeba tak
vypadat, ale můj záměr to není. Jsem velký optimista a nechci poukazovat na nic
ošklivého. Negativní zprávy slyšíme z médií dnes a denně. Já chci lidem přinést
trošku něco jiného. Zpříjemnit jim život, ukázat, že ulice dokáže být příjemná,
i když je na první pohled špinavá. Připomenout, že jsou kolem nich hezké věci,
i když je oni sami nevidí. Jsem přesvědčená, že když si trošku více začnou
všímat svého okolí, zlepší jim to náladu.
Nebojíte
se, že vás to jednou přestane bavit?
Zatím rozhodně ne.
Reklamní agentury, které vytvářejí plakáty, jsou dost kreativní. Stále jejich
podobu posouvají někam dál. Vůbec si nedovedu představit, že bych se tomu
nevěnovala, že bych dělala něco jiného. Stále jsem z toho tak trochu v opojení.
Takže
když jedete na dovolenou, vezmete si foťák a vydáte se na nejzastrčenější místa
ve městě, abyste našla nějaké motivy?
Já dovolenou vlastně vůbec nemám. Cestuji hodně pracovně, což v podstatě beru
jako dovolenou. Foťák mám samozřejmě vždycky s sebou, a pokud se mnou
náhodou někdo jede, je ze mě nešťastný. Zastavuji autem na každém rohu. V každé
vesnici, na každé zastávce. Prostě všude, kde vidím něco zajímavého. Nebo třeba
opuštěnou láhev, těch najdete mnoho.
Neuvěřitelnou
kombinací jsou také vaše plakáty na platebních kartách. Něco, co k sobě
zdánlivě vůbec nejde, však vypadá v reálu více než dobře. Kdy budu moci mít
nějakou takovou kartu v peněžence?
To si asi ještě chvíli
počkáte. Je to návrh nových designů. Záleží na bankách, zda se jim budou návrhy
líbit. Teprve to začínáme nabízet.
Vedle fotografování se
věnujete také kolážím. Kdy je uvidíme?
Koláže jsou spíše
takový můj deník. Ještě jsem je nikdy veřejně neukázala.
Je to vaše tajná
sbírka?
To zase ne, přátelé už
je viděli. Zatím spíše čekají na to, až budou objeveny. Baví mě to. Vždycky si
v antikvariátu koupím knížku o nějakém městě a tu ke koláži použiju. A protože
vím, že by si ty knihy nekoupil nikdo ani za pět korun, tak mám pocit, že je
zase posouvám dál. Určitě bych je však chtěla jednou zveřejnit, ale zatím
nevidím prostor. Do kaváren se mi příliš nehodí, muzea jsou příliš vysoká
laťka.
Styl,
který děláte vy, nikdo jiný v České republice nedělá. Umělečtí kritici
mají proto trošku problém vás zařadit. Nejčastěji vás však zaškatulkují do
proudu nazývajícího se new street art.
Myslíte si, že do něj patříte?
Já se vůbec nikam
neřadím. Nenazývám se fotografkou, ani umělcem. Prostě fotím, to mě baví a
hotovo. Toto zaškatulkování nechávám na novinářích, kriticích a kurátorech.
Ale se street artem
jako takovým máte opravdu hodně společného. Láká vás ulice, je vlastně vaší
hlavní inspirací.
To ano, ulice je pro mě obrovskou inspirací a jednou velkou expozicí,
což mnoho lidí nevnímá. Navštěvují galerie a nevšímají si nevšedností ulic,
přitom toho mají hodně společného. Ulice má prostě své jedinečné kouzlo.
Smyslem
street artu je, že se umělci snaží přenést umění do ulic, ale vy se spíše
snažíte ulici přinést do galerií. Je to tak?
(smích)
To máte pravdu. Ale není to žádný záměr, nepřemýšlela jsem o tom a neplánovala
jsem to. Fotila jsem si opravdu jen pro sebe. Až díky kamarádce, která mi
nabídla vystavovat, jsem se do tohoto uměleckého světa dostala. Je to však
opravdu zajímavá myšlenka propojit takto odlišné světy, u kterých se zdá, že se
ničím spojit nedají. Ale jak už to u umění bývá, možné je všechno.
Chtěla
jste původně vystavovat venku? Nebo v galeriích? Nebo jste nechtěla
vystavovat vůbec?
Já jsem vystavovat vůbec
nechtěla. Jsem spíše stydlivý typ, nikam se moc netlačím. Mám ale kamarádku,
která je úplně jiná než já. Přemluvila mě, abych vystavila fotografie láhví u
ní v kavárně na Loretě. Pak přišlo další pozvání do galerie, nabídky se začaly
hromadit. Moc ráda bych se tím jednou živila.
Zatím to tak není?
Rozhodně ne. Náklady
jsou pořád vyšší, než je zisk. Já se ani neumím prodat a toho pravého galeristu jsem zatím nepotkala.
.
Kdo
má o vaše obrazy nejčastěji zájem? Prodávají se do soukromých sbírek?
Hodně si je kupují
právníci, lékaři a modelky. Ti mají moderní byty a můj styl se jim do nich hodí.
Problém je v tom, že nejsem moc dobrý obchodník. Většinou dílo prodám za výrobní
cenu.
Jak celkově hodnotíte
tuzemský street art? Mnoho lidí si pod takovým pojmem představí pouze postříkané
budovy.
Rozumím tomu, že
některé lidi může street art obtěžovat a že mají rádi jiné umění. Ale na zdi se
malovalo vždycky. Myslím si, že je jen otázkou času, než si na to zvyknou. A
pokud někdo postříká historickou budovu, není to ani graffiti. Promyšlené dílo
nikdo neudělá na památku. Problém je jen v tom, že to lidé nedokážou odlišit. Za
graffiti označují jakoukoliv čmáranici, číslo, podpis. Krásné graffiti na
starém domě jsem snad ani neviděla. Pravda je, že hodně bývají na komunistických
činžácích a tam je otázka, zda jim to spíše nepomůže. Alespoň si jich někdo
všimne.
Koho z českého
prostředí obdivujete?
Jsem velká fanynka
Honzy Kalába a potom kamarádky Indy Art, která je skvělá, nezávislá.
A pokud byste měla
srovnat tuzemský street art s tím zahraničním, jak jsme na tom?
Domnívám se, že
nepokulháváme. Náskok západních zemí se nám podařilo dotáhnout. Můžeme být
rádi, že nežijeme ve Švédsku nebo Finsku, kde je graffiti naprosto zakázané. Komunity
jsou dnes díky Facebooku a internetu propojeny, proto se nám daří držet krok
s ostatními. Ale je pravda, že v Londýně a Berlíně najdeme naprosto
unikátní díla. Autoři mají totiž více peněz a mohou své nápady lépe
projektovat. Města tento styl také mnohem více podporují.
V Londýně působí
snad nejznámější street artista na světě Banksy. Je to naprostý unikát. Jak hodnotíte
jeho práci?
Jak říkáte, Banksy je
skutečný pojem, ikona. Základem jeho práce je výsměch a to jak politický, tak i
kulturní. On dělá graffiti citem a smyslem, což ostatní příliš neumí. Já mám
ráda černý humor, v Londýně mě překvapilo, že některé jeho graffiti jsou
za sklem a je z nich chráněná památka. Bohužel u nás něco podobného
nehrozí. Při situaci na radnici se něčeho takového nedočkáme.
Ještě se na chvíli
vrátím k vám. V současné chvíli vaše kariéra prudce roste. Máte jednu výstavu
za druhou a skoro ani nestíháte vernisáže. Která výstava pro vás byla stěžejní?
Každá je skvělá. Je ale
pravda, že na některé z nich vzpomínám trochu víc. Nejosobnější pro mě byla
výstava v muzeu Moderního umění Andyho Warhola, což byla taková moje srdeční
záležitost. A pak taky pražská Trafačka, to bylo opravdu hodně citové. Moc ráda
mám také Palác Akropolis, kam se teď v červnu vracím s výstavou. Cítím se tam
dobře, hrají tam skvělou hudbu, divadlo a perfektně tam vaří. (smích)
Jak na váš koníček
reaguje rodina?
Určitě ho podporuje, i
když manžel už spíše zpovzdálí. Na vernisáže se mnou již nejezdí, protože říká,
že když o to zakopává doma, nebude jezdit na výstavy. A dcera ta je pro mě
největší odborník. Dívá se na to dětskýma očima, to je pro mě skutečně
důležité.
Jaký je váš největší
cíl?
Já jsem v podstatě
spokojená, nemám nějaké přehnané nároky, cíle. Ale jedno bych vlastně chtěla.
Vystavovat v Tokiu. Japonsko mě opravdu láká. I když fotografií bych tam asi
moc nepořídila, představuji si, že ulice jsou naprosto čisté, uklizené, bez
plakátů.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Svobodová
Foto: Robert Vano www.robetvano.cz
Make up a produkce:
Michaela Lejsková
Foceno v areálu Žofín
Garden na Slovanském ostrově www.zafingarden.cz
Oficiální stránky Jitky
Kopejtkové http://kopejtkova.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
