„Přirozeně jsem si asi jako každé dítě
vizualizovala sen, ale pak jsem na něj netlačila, jen jsem si prostě říkala, že
pokud se budu snažit, tak se určitě zrealizuje.“ Iva Frühlingová
Své
místo na našem knižním trhu nachází v pořadí již druhá kniha autorky Ivy
Frühlingové, rodačky z Litvínova. Předmětem našeho rozhovoru, který má
ještě o něco slavnostnější formu právě proto, že jsme spolu s Ivou mohli
sdílet její velký den, křest její knihy Příběhy
ze showbyznysu, je tvůrčí psaní. V pražském hotelu Radisson Blu Alcron
její novou knihu pokřtili dva fantastičtí umělci, kteří značně ovlivnili Ivin
život. Za Českou republiku, kde se Iva narodila, se kmotrem knihy stal zpěvák
světového formátu, který si nachází své posluchače v každé generaci, Karel
Gott! Druhým kmotrem a mužem, který ovlivnil autorčin umělecký život a kromě
jiného s ní nazpíval krásnou píseň La
chanson de Pierre, byl i českým
publikem milovaný herec a skvělý vinař, Pierre Richard. Celá slavnostní událost
se nesla ve velmi magickém duchu a oba kmotři na adresu Ivy Frühlingové nešetřili
chválou. Sama Iva byla překvapená, kolik toho o ní a jejím životě kmotři vědí,
což svědčí o jejich opravdovém zájmu. Nezbývá než Ivě Frühlingové popřát, aby
se jí dařilo nejen na poli psaní, kde se „našla“, ale také v dalších
projektech, jakým je kupříkladu v České republice zcela ojedinělá školička
pro děti, které se chtějí věnovat showbyznysu!
Fashion fotografie
vznikly ve spolupráci se špičkami, jak jinak než světového formátu –Robertem
Vanem, Irenou Vavruškovou a Pavlem Bauerem. Slušivé outfity a doplňky ze své
kolekce zapůjčily firmy LERROS, Magique Moment a obuv Salamander. Fotili jsme
v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT. Autorem fotografií ze křtu je Jaroslav
Tatek.
Ivo,
jakou seberealizaci nacházíte ve svém psaní?
Stejně jako u zpěvu je pro
mě psaní o předávání pocitů. Baví mě, když začínám pracovat na novém projektu,
ať už je to kniha, CD, natáčení, nebo třeba něco úplně jiného. Baví mě pracovat
od rána do večera a vědět, že se z toho něco zrodí. Třeba že se dva lidé seznámí
zrovna u mých písniček a pak na ten den budou při mé desce nostalgicky
vzpomínat. Baví mě vědomí toho, že možná pomůžu mladé modelce tím, že si přečte
mou knihu o modelingu a vyhne se tak případným nepříjemnostem. Baví mě
představovat si, že se nějací lidé vžili do mé postavy ve filmu Krutá nevěra Filipa Renče a že s ní
soucítili, nebo ji nenáviděli, nebo cítili jakoukoliv emoci. Předávání emocí,
to mě baví asi ze všeho nejvíc. Nemluvě o dobrém pocitu z odvedené práce.
Podle
toho, jakým směrem se ubíráte, bych řekla, že máte obecně ráda příběhy.
Psala jsem už od doby,
kdy jsem ve čtrnácti letech poprvé přiletěla do Paříže. Neměla jsem kolem sebe
rodinu, přátele, ani nikoho, kdo by mluvil mou rodnou řečí. Jediným způsobem
komunikace v češtině se pro mě stalo psaní do deníčku. Za ta léta mám deníčků
plný šuplík. Jsou v nich básničky, příběhy, prózy, ale i delší romány, které
jsem ovšem nikdy nedokázala dokončit a vždycky jsem si říkala, jak to ti
spisovatelé dělají, že dopíšou delší příběh, když já skončím vždycky tak u
desáté kapitoly a pak nevím jak dál? Formou příběhů se mi však povedlo mou
první knihu dokončit už za čtyři krátké měsíce, protože každý příběh má jen pár
stran. Tím pádem jsem pokračovala stejnou formou i v další knize, ale stále
sním o tom, že se mi jednoho dne podaří napsat i nějaký ten román….
Stává
se vám někdy, že se zastavíte a jen tak pozorujete lidi kolem sebe? Co vás nejčastěji
zaujme?
Tím, že píšu příběhy a
zajímám se o historky ostatních lidí, se mi opravdu stává, že přemýšlím, jaké
životy asi lidé mají. Neprobíhá to tak, že se zastavím a přemýšlím, spíš se mi
to stává, když s někým sedím tváří v tvář, anebo jsem na nějaké akci,
večírku, koncertě atd. Fascinuje mě, že mám v tu chvíli sama se sebou nějaké
tajemství, přemýšlím nad životem toho člověka a on to vůbec netuší.
Narážíte
při psaní na nějakou, řekněme technickou problematiku?
Píšu na počítači, který
není nijak velký, ale zároveň není až tak malý, aby se mi vešel každý den do
kabelky. Když jsem pak venku a napadne mě, jak bych napsala to či ono, tak mě
znervózňuje fakt, že musím počkat, až budu doma, abych si to mohla zaznamenat.
Mám sice i tablet, ale tam bych to nezaznamenávala do stejného souboru a stejně
bych to pak musela přepisovat. To je asi jediný „technický“ problém, který mě
napadá.
Z domova
jste odešla s vlastní hlavou, vůlí a s chutí se seberealizovat. Co z toho,
co jste si s sebou odnesla z domova, se vám v životě osvědčilo?
Nad věcmi jsem takto
přemýšlela už odmalička, ale přirozeně jsem si asi jako každé dítě
vizualizovala sen, ale pak jsem na něj netlačila, jen jsem si prostě říkala, že
pokud se budu snažit, tak se určitě zrealizuje. Minulý rok vyšla spousta knih
právě s tématem „něco si přát“. A mě v souvislosti s tím napadlo, že
to tenkrát bylo asi to, co mi s mou kariérou nejvíce pomohlo.
Jak
jste se potýkala s odpoutáním od rodičů a jakou formou to probíhalo?
Když jsem odjížděla do
Paříže, tak mi bylo čtrnáct let – dítě v rané pubertě. Co myslíte, že jsem si
říkala? „Paráda, konečně svoboda bez rodičů! Jupí!“ Po pár měsících mě ale
smích přešel. Když obejdete všechny památky, ochutnáte francouzskou kuchyni,
vyřádíte se na několika povinných večírcích, tak se pak posadíte ve svém pokoji
a řeknete si: „Kéž by tady tak byli mamka nebo taťka.“ Tím začaly naše časté a
dlouhé telefonáty, díky kterým jsme si byli ještě blíže než před tím.
Které
věci vás, obecně vzato, v životě nejvíce svazují? A které jsou naopak vaším
hnacím motorem?
Asi jako každého
člověka mě svazuje společnost. Tím myslím názory společnosti na mou osobu: „Když
řeknu tohle, tak si asi řeknou, že…, když udělám tamto, tak si řeknou, že…,
když se neusměji, tak si řeknou, že…“ Je to stejné, jako by člověk žil v malém
městě. Ovšem na druhou stranu pro mě takovéto názory ostatních dokážou být i
hnacím motorem. Je asi důležité to brát tak, že se stejně nikdy nezavděčím
všem, což pro mě byla donedávna pouhá fráze, která mi však v poslední době
kupodivu dodává hodně vnitřní síly. Mohu být přece taková, jaká jsem, ať si říká
kdo chce co chce, stejně jejich názory nezměním.
Spolu
s myšlenkou napsat knihu Příběhy ze
showbyznysu přišla i myšlenka založit školu showbyznysu. Kdy a proč jste
začala mít touhu předávat své zkušenosti?
Tato touha vznikla už
spolu s mou první knihou Příběhy modelek.
Šlo mi o to, aby si tu knihu přečetla nějaká začínající modelka, nebo její
rodiče a aby tak byli na prostředí světového modelingu všichni mnohem lépe
připraveni. Když jsem kdysi odlétala do Paříže, tak mi spousta informací o této
profesi chyběla. Vím, že bych je tehdy velmi ocenila. S knihou Příběhy ze showbyznysu je to stejné.
Opět mi v ní jde především o předání informací. No a s tím přišel i nápad
netradičních víkendů z našeho uměleckého světa.
Jakou
formu výuky preferujete a kdo jsou, či mohou být, vaši žáci?
Víkendové kurzy jsou
pro děti ve věku 11–15 let (tedy podobný věk, ve kterém jsem i já poprvé
zatoužila po „velkém světě“). Děti, které se chtějí věnovat zpěvu, moderaci,
herectví atd. budou vyučovat známé osobnosti, kterých si v České republice
velmi vážím, jako např. Filip Renč, Vojta Kotek, Alice Bendová, Klára
Vytisková, Marta Jandová a další. Tito lektoři dětem na základě vlastních
zkušenosti vysvětlí, co tento byznys obnáší a proberou s nimi i základní
praktické aspekty. Děti také dostanou fotografie od profesionálních fotografů,
DVD z víkendu a spoustu dárků. Rodiče mohou během celé akce relaxovat v
hotelovém SPA. Jde spíše o příjemný zážitek jak pro děti, tak pro rodiče, ze
kterého si celá rodina odnese potřebné informace pro orientaci v showbyznysu.
Škola
showbyznysu je odrazem týmové spolupráce. Jak se vám zajišťovala náplň kurzu co
do obsahu a lektorů?
Co vám budu povídat.
Není to jako lusknutí prsty. Začalo to dlouhými hodinami u kávy s mou
manažerkou Kristýnou Gellerovou, se kterou jsme školu vymyslely, a pokračovalo
to oslovením profesionální agentury, která nám se vším pomáhá. Pak teprve začal
ten pravý šrumec – od zajištění webové stránky, loga, právních povinností až po
výběr lektorů, prostor, cateringu atd. … Když jsme nakonec ale zjistily, že je
to všechno velmi nákladná záležitost, tak jsme si hned vzpomněly i na děti,
které by se také o tomto světě chtěly dozvědět víc, ale nemají k tomu potřebné
finanční prostředky, a tak jsme se spojili i s nadací top modelky Pavlíny
Němcové a pracujeme na uspořádání takovýchto kurzů i pro děti z dětských
domovů.
Tyto
kurzy mohou děti navštěvovat v pětihvězdičkovém hotelu Radisson Blu
Alcron. Není to přece jen příliš okázalé? Nebojíte se kritiky ohledně zbytečné
nákladnosti a okázalosti?
Mysleli jsme na naše
hvězdné lektory a na svět nablýskaného showbyznysu. K tomu by se nějaký
pochybný prostor asi moc nehodil.
V tomto
hotelu, mimochodem, nově oceněném Michelinskou hvězdou, jste pokřtila svou
v pořadí druhou knihu Příběhy ze
showbyznysu. Proč jste si za kmotry zvolila právě Karla Gotta a Pierra
Richarda?
S Pierrem jsem se
seznámila před třemi lety, kdy jsme spolu nazpívali duet na mou třetí desku Strip Twist. V mé knize Příběhy ze showbyznysu o něm píšu
povídku, která vypráví o tom, jak mě Pierre pozval k sobě na snídani. A že to
pojal s humorem jemu vlastním, si můžete v knize dopodrobna přečíst. Když jsem
se pak dozvěděla, že má kniha vychází právě v době, kdy je Pierre v Praze kvůli
svému představení v Hybernii, tak nebylo o čem přemýšlet. No, a když se u nás
řekne showbyznys, nebo spíše když se řekne umělecký svět, nebo zpěvák, tak vás
automaticky napadne naše největší osobnost, což není nikdo jiný, než Karel
Gott, o kterém se v knize také zmiňuji. S velkou úctou jsem ho tedy oslovila s
prosbou o jeho účast na křtu coby křtitele a on k mému velkému překvapení
souhlasil. Určitě si umíte představit mou radost! Ještě dnes se vznáším na
obláčku. Ten den pro mě byl magický.
K
této vaší volbě přidávám velkou gratulaci a rovněž pochvalu za celkově skvěle
koncipovanou akci. Co si čtenář může pod přípravou takového křtu představit? Co
to všechno obnášelo a s čím vším jste se potýkala?
To je asi spíš otázka
na mou PR manažerku Irenu Gruntorádovou, které mi bylo velmi líto, protože
musela organizaci celého křtu zvládnout za pouhé tři dny (kvůli časovým
dispozicím křtitelů). Kontrolovala jsem ji a ještě je naživu, takže se za ty
tři dny ohromného stresu naštěstí nikomu nic vážného nestalo.
Jaký
je váš názor na české sdělovací prostředky a spolupráci s našimi médii?
Dle mého názoru je to
takový „barter“. Pokud my umělci prozradíme alespoň něco o našem soukromí, nebo
necháme bez řečí napsat novináře něco nemilého o naší osobě, tak je poté můžeme
poprosit o propagaci našich produktů (kniha, CD, film…). Je na každém umělci,
jak daleko je ochoten a schopen zajít.
Jak
toto srovnáváte s médii ve Francii?
Myslím, že to asi bude
všude stejné, ale nemohu to potvrdit, protože když jsem měla úspěch ve Francii
a v Belgii, tak mi bylo dvacet let. Byl to začátek mé kariéry, kde jsou média
obecně vstřícnější a spíše umělce lidem představují, než že by ho měli
zapotřebí ihned nějak propírat.
Ve
své knize popisujete mnoho vašich fantastických úspěchů, o kterých se u nás
příliš nemluvilo. Připomenu tři vystoupení v pařížské Olympii, hraní
vašich písniček v mnoha mezinárodních rádiích, cena Talent roku od francouzského
celoplošného rádia, vystupování ve francouzské televizi a mnoho dalších. Jak vnímáte
rozsah mediální pozornosti vůči takovým úspěchům, které se málokomu, i
s ohledem na věk, podaří?
Když jsem před osmi
lety začala působit v České republice, tak se média zmiňovala o mých úspěších
dostatečně a za to jim samozřejmě velice děkuji.
Co
pro vás znamenal modeling v Čechách a co ve Francii? Máte zájem se
v tomto směru nadále realizovat?
Modeling pro mě nikdy
nebyl víc než jen způsob obživy. Nenazvala bych to realizací, protože nemám
pocit, že má „věšák na šaty“ velký prostor k vyjádření svých pocitů. Obdivuji
dívky, které dokázaly působit v modelingu několik dlouhých let. Není to lehká
práce. Každý má ale jiné cíle a i když mi modeling nikdy příliš blízký nebyl,
tak to neznamená, že nebude pro někoho jiného to pravé. Modelingu jsem však
velmi vděčná za to, že mi otevřel dveře do uměleckého světa. Ono posílat CD do pařížských
vydavatelství je asi mnohem jednodušší s francouzského světa módy než z mého
rodného Litvínova. Jinak o modelingu v Čechách hovořit nemohu, protože jsem ho
tu až na pár reklam pro zahraniční klienty nikdy nedělala. Začala jsem ihned v
Paříži, Tokiu, Miláně, Barceloně atd.
Za
jakých podmínek, kromě fyzických dispozic, je pro modelku snadné udržet se na
špici i ve vyšším věku? Co s tím obyčejně jde ruku v ruce?
Aj aj, asi figura?
Nevím. Nemohu říci, protože mám díky bohu postavu po mamince, která dodnes
oblékne moje džíny. Ale pokud chcete vědět, co je zapotřebí kromě fyzických
dispozic, pak asi odpovím takto: věčně dobrá nálada a příjemná komunikace s
klienty. Ovšem to asi není otázka na mě, protože nejsem top modelka a v mém
věku na špici ve světovém modelingu nejsem, protože jsem se vždy spíše věnovala
hudbě než castingům.
Domnívám
se, že preferujete přirozenou krásu a nehrnete se do různých vylepšování
estetickou chirurgií. Jaký je váš skutečný postoj?
Zatím se do nich
nehrnu, ale kdo ví, jaký názor budu mít v pozdějším věku, nebo třeba po porodu,
až postava „ochabne“. Jako malé holce mi rodiče chtěli nechat přišít uši, protože
mi tak odstávaly, že mi moje starší sestra přezdívala „rogalko“. Jenže já jsem
se tak bála bolesti z operace, že jsem to nikdy neudělala. Ve Francii jim to
ale při focení a na přehlídkových molech nevadilo, takže jsem byla ráda.
Stalo
se vám někdy, že jste prioritně dostala práci díky tomu, že jste žádné
chirurgické úpravy své vizáže nepodstoupila?
Pokud se bavíme o
světovém modelingu, tak tam je méně více. Takže opravdová modelka není „nafukovací
panna“, ale štíhlá přirozená dívka bez přísad od plastických chirurgů.
Jakou
radu, či možná útěchu, máte pro mladé slečny, které jen velmi špatně chápou, že
ideály ze stránek módních magazínů se většinou nescházejí se skutečnou realitou,
a které jsou pro docílení podobné vizáže schopny dokonce i ohrozit své zdraví?
Pokud se nechtějí
prosadit v modelingu, pak bych jim řekla, že i my modelky máme občas nějaký ten
pupínek na obličeji, nebo špíček, který přesahuje hranici kalhot upnutých v
pase. Že ho na fotkách nevidí? No jistě, protože existuje jeden kouzelný počítačový
program, který vám klidně umaže kus těla, anebo vyhladí pleť. Všechno je to
jenom hra. Realita je jiná než v časopisech, nebo na billboardech, takže dámy
buďte v klidu a dejte si vydatné a zdravé jídlo, když vás o něj vaše tělo žádá.
Co
vy a zdravý životní styl?
Mohu si jíst, co chci.
Jak jsem již říkala, mám to po mamince, ale časem jsem zjistila, že mi po šesti
knedlících není příliš do zpěvu. Sunu se ulicí jako balvan a jsem příšerně
unavená. Z tohoto důvodu zastávám heslo „všeho s mírou“. Snažím se
poslouchat své tělo. Poslední dobou chce jíst často, ale po malých dávkách, má
potřebu pít hodně vody, občas chce nějaký ten pohyb, nebo procházku v přírodě,
na kopu dortů reaguje nemile, raději by chtělo ovocný salát a k obědu thajskou
omáčku s rýží a tak dále…
Necháte
si poradit, nebo máte spíše svoji vlastní hlavu?
Jsem takový „sběrač
informací“. Začíná to tím, že volám své manažerce Kristýně a ta řekne „nedělej
to“, pak pokračuji mou kamarádkou Annou, která mi řekne „nedělej to“, potom si vyslechnu
stejnou odpověď od maminky, a končí to u mého moudrého přítele, který mi řekne „no,
nedělej to, ale ty to stejně asi uděláš, co?“ a má naprostou pravdu.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz
Vlasy: Irena Vavrušková
Vlasové studio Vavruškovi www.vavruskovi.cz
Vycházkové oblečení: LERROS www.lerros.cz
Společenské šaty: Magique Moment www.magiquemoment.cz
Styling: Mária
Halahijová a Jana Masluková
Obuv: Salamander www.salamander.cz
Foceno v areálu BASTION
PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz
Fotografie ze křtu knihy jsou pořízeny v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html
Oficiální stránky Ivy Frühlingové www.ivaf.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
