„Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!“ Lenka Nová
Lenka
Nová je žena disponující fantasticky silným hlasem, entuziasmem a rozhodností.
Žena, která ví, že na vše, co stojí za to, se vyplatí počkat, nechat událostem
a příležitostem svůj čas. Spolu s kariérou se Lenka nebála spojit také roli
matky dnes tříleté dcery Káti. S Lenkou se můžete setkávat v rámci
projektu Český kalendář či na jejích vlastních
koncertech. Vzhledem k nové desce jich určitě bude nemálo a je na co se
těšit!
Kterou
fázi vašeho profesního života považujete za stěžejní?
Zásadním zlomem pro mě
zřejmě bylo, když jsem ve svých jedenadvaceti letech díky konkurzu začala
zpívat v kapele Laura a její tygři. Ze dne na den jsem se ocitla
v profesionálním hudebním světě.
Řekla
byste, že jste ve svém žánru byla vždy jednoznačná?
Co se týče mého
působení v Lauře a jiných rockových kapelách, myslím, že se můj styl a
výraz zpívání určitým způsobem vyvíjel a stále vyvíjí i s ohledem na to, že
občas zabrousím do jiných žánrů a tyto výlety mě určitě ovlivňují.
Jevíte
se mi jako velmi cílevědomá žena. Jak dlouho vám obvykle trvá, než začnete
realizovat své sny?
Nevím, jestli jsem
velmi cílevědomá žena, nicméně se snažím k práci, která mě baví,
přistupovat poctivě. Vždy, když si nějaký cíl stanovím, pracuji na tom, abych
ho dosáhla. Ze zkušenosti vím, že v muzice se špatně plánuje, není to jako
stavět dům. Jste závislí na mnoha okolnostech, na osobním rozpoložení, na spolupracovnících,
na rodině. První sólovou desku jsem dělala čtyři roky a byla jsem z toho
nešťastná. Teď dokončuji druhou sólovku, na které děláme třetím rokem, a jsem
úplně v klidu, protože už vím, že některé věci se prostě uspěchat nedají.
Kdo
je vám z kolegů v branži nejbližší?
Je to určitě Karel
Šůcha, kapelník skupiny Laura a její tygři, se kterým spolupracuji už asi
dvanáct let a kluci z Laury, se kterými už jsme toho odehráli a prožili
opravdu hodně. A momentálně se mým blízkým spolupracovníkem stal můj muž, se
kterým jsme natočili mou druhou sólovku. Nevím, jestli to bylo dobré
rozhodnutí, několikrát jsme to skoro zabalili, několikrát se kvůli tomu málem
rozvedli, tak doufám, že to bude stát za to! (smích)
Jak
vypadá spolupráce s kolegy z branže v zákulisí – v čem se
zpravidla neshodují vaše názory?
Většinou se neshodují v
tom, že se na cestě z koncertu nebude kouřit v autě a zastavovat na
každé pumpě, kterou cestou potkáme. (smích)
Pustila
jste se do společného projektu s Michalem Horáčkem. Co předcházelo vaší
spolupráci, jak vznikala?
Je to vlastně třetí
projekt, na který mě Michal Horáček přizval. Prvním byla deska Ohrožený druh, druhým deska Kudykam a Český kalendář je třetím projektem. Nevím, co předcházelo na straně
pana Horáčka, ale já jsem měla písničky s podpisem Hapka/Horáček vždycky
ráda. Některé patří k mým nejoblíbenějším. Během naší spolupráce jsem
objevila i jiné věci, které napsal a je to prostě moc dobrej textař. Má
samozřejmě horší a lepší texty, ale i ty horší, jsou pořád dost vysoko nad
průměrem. Jinak naše spolupráce vznikla, když se natáčelo album Ohrožený druh a pan Horáček zval do
studia nejrůznější zpěvačky. Na mě si vzpomněl Michal Pekárek, dlouholetý
spolupracovník pana Horáčka, a zavolal mi. Přišla jsem do studia, nazpívala
písničku Jak ten chlap se na mě dívá, za týden ještě jednou, pak se půl roku nic
nedělo a pak mi zavolala nějaká paní, že se mám přijít vyfotit na obal desky. Z toho jsem pochopila, že se moje verze na desku dostala. Měla jsem
opravdu velkou radost.
Jak
vypadá spolupráce s textařem, jako je Michal Horáček?
Je to efektivní, to mě
baví. Ve studiu je většinou poměrně rychlý, víc se dělá, méně se mluví. Myslím,
že Michal Horáček má rád osobitost, když to člověk udělá podle sebe. Jemu se to
potom buď líbí, nebo ne. Určitě nikoho netlačí do něčeho, v čem by se
necítil. Mně zase pomůže, když Michal Horáček sám zarecituje svůj text, pak je
hned jasné, jak to myslel, co chce zdůraznit, jak navazovat řádky. To se děje
teď na Českém kalendáři. Jeden měsíc
svou baladu recituje Michal Horáček, při dalším představení to zpívá František
Segrado a třetí měsíc to třeba zpíváme všichni. Je to sice časově náročná, ale pro
mě zcela nová a zajímavá práce.
V čem
se vaše názory na společné projekty rozcházejí a dokážete si ty své prosadit,
obhájit si je?
Michal Horáček má o
svých projektech vždy jasnou představu. Na druhou stranu umí ostatním
naslouchat a je otevřený jejich názor přijmout. Pokud jsem chtěla něco změnit,
byly to spíš drobnosti a diskuse nad nimi byly součástí tvůrčí práce.
Vzpomínám
na projekt Ohrožený druh, který před
lety velmi úspěšné vkročil na hudební scénu a objeli jste s ním doslova celou
republiku. Splnil i vaše očekávání?
Já bych řekla, že je předčil.
Jak už jsem říkala, byla jsem dvakrát ve studiu zazpívat písničku na desku, o
které jsem toho moc nevěděla. Ta se vzápětí stala nejprodávanější deskou roku
2008, dostala cenu Anděl za album roku 2008 a koncerty, které jsme potom
odehráli v divadlech po celé České republice, byly skoro vždycky vyprodané.
Nebyla to samozřejmě moje zásluha, ale jsem moc ráda, že jsem toho mohla být
součástí.
Co
vás na projektu nejvíce chytilo za srdce?
Samozřejmě krásné
texty, myšlenka desky – seřadit za sebe písničky v časové ose života ženy.
Odvaha vsadit na méně známé, nebo úplně neznámé tváře. Zvuk desky, hudební
zpracování, aranže.
Kde
všude a s kým vás vaši příznivci uslyší živě?
Pro mě je teď důležité
datum 9. 5. 2012. To pokřtíme v Praze v Jazz Docku moji druhou
sólovou desku s názvem Psí hodina.
O několik dní dříve, 3. 5. 2012, ji pokřtíme v Metro Music Klubu v mém
rodném městě Brně. Další koncerty budou následovat. Více informací najdete na
mých stránkách www.lenkanova.cz. Přes
celé léto pak budeme hrát s Laurou na festivalech a městských slavnostech.
Od září bych se měla vrátit zpět do Švandova divadla k projektu Český kalendář.
Jak
hodnotíte zájem o živá vystoupení ze strany veřejnosti?
Řekla bych, že od té
doby, co se mluví ve společnosti o krizi, chodí diváci, až na výjimky, na běžné
koncerty o něco méně. Na letních akcích se to naštěstí neprojevilo.
Máte
pocit, že se zlepšilo i zázemí pro umělce, že máte lepší podmínky?
Myslím že ano. Na
velkých hudebních akcích je ve většině případů servis výborný. Na malých
městech a až rodinných akcích se o nás vždycky postarají jako o vlastní. Jen na
firemních akcích se někdy nechovají zrovna přívětivě. V šatně bývá sotva
voda. Hodně to závisí na produkční firmě, která akci organizuje.
Jaké
máte zkušenosti s hraním vašich písniček v rádiích?
Lauru moc nehrajou, ale
nehráli ji ani v dobách její největší slávy. My jsme nikdy neměli ambice
obsazovat první příčky rádiových hitparád, jsme hlavně koncertní kapela. Jak ten chlap se na mě dívá se překvapivě hrálo docela dost. Jako posluchač
bych přivítala větší pestrost a víc novinek. Je už dlouhodobým trendem, že když
nějaká známá česká kapela vydá desku, rádia začnou hrát její hit z minulé
desky. Ten aktuální budou hrát, až kapela vydá další desku. Největší katastrofa
je Radiožurnál! Vždycky to poslouchám na D1 a písničky ztišuji, protože to se
fakt nedá poslouchat. Oni se pořád ohánějí tím, že to posluchač chce, ale
Modern Talking nebo Jennifer Rush nemusí v roce 2012 denně poslouchat fakt
nikdo!!! Oni ani na Štědrý den nehráli koledy, ale ty jejich stokrát omleté
pseudohity. Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!
Pro
focení s Robertem Vanem pro náš rozhovor jsme pro vás zapůjčili
společenské šaty. Jak často je obvykle oblékáte?
Takovéto bohaté šaty
jsem na sobě měla poprvé v životě. Na společenské události oblékám většinou
jednodušší střihy.
Jaký
je váš vlastní styl, co k němu patří?
Mám velké rozpětí
oblečení, ve kterém se cítím dobře. Od jednoduché nápadité elegance až po
teplákovou soupravu. Od té doby, co mám dítě, preferuji před posledními trendy pohodlí.
Nicméně to neznamená, že bych úplně přestala sledovat, co se nosí. Momentálně
mám velkou radost ze spolupráce s přední českou návrhářkou Hanou
Zárubovou, se kterou jsme vybraly minikolekci pro focení bookletu mojí desky a která
mi bude šít i koncertní kostým.
Jak
se vám coby zpěvačce daří kloubit práci s rolí maminky?
Někdy je to těžké,
práce je to nepravidelná a někdy se toho sejde víc najednou. Čím dál víc si ale
uvědomuji, že práce se dá jinak zorganizovat, termíny se dají posunout, ale
dětství dítěte nepřesunete, nezastavíte. Snažím se být teď s Káťou co to
jde, budou jí tři a je to nádherný věk, o který bych nechtěla přijít.
Kdybyste měla být
hudebním průvodcem po Praze, do kterých pěti hudebních svatostánků byste „svěřeného
turistu“ zavedla, aby skutečně zažil nezapomenutelný hudební zážitek a proč
zrovna tam?
To
je těžká otázka a hodně individuální, v podstatě do každého, který dokáže život
obohatit o silný zážitek z koncertu, nebo o hezkou vzpomínku. Ale vzala bych
ho do Jazz Docku, což je klub na krásném místě s dobrým programem, kde se člověk
v podstatě nemůže splést. Do Rudolfina na některý z koncertů České filharmonie
a jejích hostů. Na Novou scénu, kde se v poslední době pořádají zajímavé
koncerty. Na festival Struny podzimu,
který poskytuje unikátní umělecké
zážitky, obohacuje českou kulturní scénu a rozšiřuje obzory českého publika. Na festival United Islands of Prague –
který přímo v srdci hlavního města nabízí kvalitní hudební i společenský
zážitek
Patříte
k maminkám, které uspávají své dítě zpěvem či pohádkou?
Každý večer čtu, nebo
si vymýšlím nějakou pohádku. V poslední době Káťa vyžaduje, abych jí ještě
zazpívala ukolébavku, kterou jsem napsala na svoji poslední desku.
Jakou
neobvyklou inspiraci vám přinesla dcera do života? V čem vás mateřství takříkajíc
„dostalo“?
Myslím, že nepřinesla
žádnou neobvyklou inspiraci, ale úplně nový rozměr života, jaký přinese dítě
každé matce. Zpočátku mě dostal ten nikdy nekončící kolotoč tříhodinového
režimu kojení, spánku, přebalování, uspávání. Bylo to dost náročné a rozhodně
se to neslučovalo s všude popisovanými nádhernými pocity z tolik očekávaného
děťátka. První půlrok byl šílenej!!! Dnes už si na to skoro nepamatuju, v tom
je příroda vynalézavá. Teď budou Kátě tři roky a je to krásný a vtipný období.
Včera jsem přišla domů a všechny miminka, o který se Káťa normálně stará jako o
vlastní, měly utrhaný hlavičky! (smích)
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer
Vlasy: Kadeřnictví Toni
and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz
Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz
Styling: Mária
Halahijová a Jana Masluková
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz