„Tanečníci musí být s hudbou
sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí.“ Vlastimi Harapes
Každý
redaktor, který kdy dělal s Vlastimilem Harapesem interview, bude se mnou jistě
souhlasit, že patří k neobyčejně pozitivně laděným lidem. Jeho neustálé
prozpěvování, umění ocenit druhé, pozornost a opravdový zájem doslova rozsvěcí
každý okamžik. To už má asi člověk v sobě a u sólisty baletu, který tak
silně jako on, promlouval formou klasického baletu k divákům po celém
světě, tomu nemůže ani být jinak.
Hned
z kraje si dovolím vám gratulovat k ceně Thálie za celoživotní
mistrovství v oboru tanec a balet, kterou jste nedávno obdržel v Národním
divadle! Našel jste pro tuto krásnou cenu doma nějaké zvláštní místo?
Ano, myslím, že je
dobré, že si cena našla své místo a těším se z ní. Každá doba přináší něco
jiného a například pět Televizních rolniček (pozn.
redakce: jednalo se o diváckou cenu v oboru tanečním 1984–7) si našlo místo na chodbě. (smích) Abyste rozuměla, všechna místa
v mém bytě na Malé Straně, kde žiji již čtyřicet let, jsou obytná a na
chodbě je police s knihami. Každá doba si přináší své úspěchy a každá cena
má své místo.
Je
těžké smiřovat se s tím, že sólista baletu a šéf baletu jsou funkce dnes
již, alespoň v tom prvním případě, v nenávratnu?
To ne, já jsem
fatalista. (smích) Jako sólista jsem
skončil, když se mi dařilo. Nečekal jsem, kdy to nepůjde. Odešel jsem
v nejlepším. Šéfa baletu jsem dělal celou řadu let a naposledy také
v Bratislavě, kde jsem přijal práci na dva roky. Nyní se věnuji přednáškám,
moderování v rádiu, sem tam nějakému divadlu, a ve své podstatě si užívám
důchodu a mám rád svůj klid, ve smyslu tom, že mám čas na věci, které má rád.
Takže navštěvuji galerie, divadla a jak jste viděla, navštívil jsem křest
magazínu Best of, takže si užívám i společenského života. Tohle je období,
které člověka nepřekvapí. Víc mě překvapilo a znejistěl jsem, když jsem měl
zhruba po třicítce a stal se mi úraz. Zlomenina, která mě na několik týdnů
zcela vyřadila z „provozu“. A tehdy mě napadaly věci jako – co se mnou
bude? Co budu dělat, když už nebudu moct tančit? Naštěstí jsem se mohl na
divadelní prkna vrátit a ve své kariéře sólisty baletu pokračovat.
Do
jaké míry zasáhla do vašeho života politika?
Když jsem začal
profesionální dráhu, přišli mi říct, že by bylo pro mě lepší, kdybych vstoupil
do strany. To bylo v šedesátém devátém roce, kdy byl u moci Dubček, a já
si říkal, že to bude asi dobrý, tak jsem vstoupil. Proto, když mi už několikrát
nabízeli, ať kandiduji do senátu, tak jsem řekl ne. Nešel bych tam už z té
podstaty. A jsem přesvědčený, že by to tak mělo všeobecně být, že by se
dřívější členové komunistické strany neměli hlásit do politiky. Ať už tam byli
z jakýchkoliv důvodů.
Chodili
vás do divadla kontrolovat? Cítil jste se pod drobnohledem, nebo naopak ne?
Asi všichni byli
nějakým způsobem kontrolováni. Nicméně i politici mají a měli rádi umění. Jedna
věc mě ale zaujala: Když byl později na představení prezident Husák a já byl
druhý den pozván na Hrad, všiml jsem si, že ho nikdo neoslovoval soudruhu, ale
pane prezidente.
Přesvědčil
jste se v Rusku, když jste měl možnost srovnávat po celém světě, že
skutečně oni jsou v baletu největší špičky?
Je to tak. Ruská
baletní škola je skutečně fenomenální záležitost, až kulturní bohatství.
Italové mají balet také velmi rádi, ale blíže mají k opeře. Bezvadný vztah
k baletu mají Dánové. Královna sama dokonce navrhuje kostýmy. Legenda dánského
baletu August Bournonville se podílel
na vývoji baletní techniky a vytvořil velmi specifický styl klasického baletu.
Řekl byste, že některá
baletní představení jsou doslova povinná? Pohorší vás, když vám někdo řekne, že
nikdy neviděl například takovou klasiku, jakou je Labutí jezero?
Vůbec ne! Takové generalizování a posuzování nemám rád, dokonce to
nesnáším. Vyrůstal jsem v době, ve které neustále někdo říkal co je dobré
a co je špatné. Každého volba je, co se rozhodne vidět, anebo dělat. To často
dělají lidi, kteří tančí modernu, tak ošklivě mluví o klasickém baletu,
odsuzují a posuzují ho horem dolem. Klasika je základ, to je profese a pak ať
si každý dělá, co chce.
Jak se díváte na
zpracování některých klasických baletních variací?
Kupříkladu nyní mohou diváci shlédnout Popelku v Národním divadle v Praze. Tato Popelka už s naší klasickou Popelkou nemá příliš mnoho společného.
Spíše připomíná styl My Fair Lady, kdy princ udělá z Popelky
princeznu způsobem, že jí dá příležitost žít v lepším světě, udělá
z ní první dámu. Je to vlastně obdoba amerického snu. Příběh ztrácí na
svém charakteru.
Jaká role vám nejvíce
seděla, či naopak neseděla?
Když je člověk zaměstnaný, tak musí tvořit bez ohledu na to, zda se mu to
líbí, nebo ne. Ale na volné noze už bych si vybíral. Labutí jezero nebyl můj sen nebo styl. Osud to ale „zaonačil“ a
bylo to, jak to bylo. Lákala mě choreografie Francouze Maurice Béjarta, ale nikdy jsem neusiloval prosadit se tam, ani na žádném
konkurzu, ale bylo to to, co se mi líbilo a co jsem chtěl dělat. Možná, kdybych si důsledněji šel za svým, tak bych
asi dělal to, po čem jsem víc toužil, ale to bych asi musel emigrovat, a tak
dobrodružnou povahu zase nemám. Proto říkám, že jsem fatalista.
Může to působit trochu smutně. Jaký jste z podstaty člověk?
Jsem fatalista, ale ne smutný. (smích)
Řekl bych, že spíše veselé povahy. Mám rád lidi a rád si zpívám, vidím život
optimisticky. Mám strašně rád, když se moje dobrá nálada odráží i v okolí.
Jak byste popsal smysl
vyjádření tancem?
Smyslem tance je vizualizovat hudbu. Tanečníci musí být s hudbou
sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí. V rádiu jsem se setkal
dokonce s tím, že mi volal posluchač, který je slepý, jestli by mu někdo mohl
popsat, co se na tom jevišti děje, když se tančí. Jak si to má představit.
S tím jsem se setkal poprvé a myslím, že by bylo mimořádně zajímavé, kdyby
se někdo naučil tlumočit takto postiženým lidem baletní představení. Dodnes mi
vrtá hlavou, jak by to mohl někdo dokázat. Což by mohl jen ten, kdo balet umí a
rozumí mu.
Jak často vysíláte
v rádiu?
Téměř každý týden dělám noční Mikrofórum.
Předtím jsem tam býval ráno v pořadu Dobré
jitro a to bylo od pěti do osmi hodin. Celý tříhodinový program jsem si
připravoval sám.
Jak jste si s takovýmto
úkolem poradil?
První hodinu jsem vysílal sám, od pěti do šesti jsem oslovil veterináře,
protože jsem si říkal, že lidi co mají pejsky, tak je ráno venčí, než půjdou do
práce, a ty by to mohlo zajímat a pak od sedmi do osmi už to není tak strašně,
tak tam už jsem si pozval hosta, který byl ochotný vstávat. Takto brzy ráno
přišla třeba milá paní Stella Zázvorková, a řada dalších. (úsměv)
Musel jste někdy
v práci zvednout hlas či křičet?
Řekl bych, že minimálně. Většinou to nebylo potřeba. Nekřičel jsem, ale
pouze jsem informace „důrazně sděloval“. Úplný kliďas nejsem, ale je pravda, že
kdo křičí pořád, ten pak není slyšet a nikdo ho nebere vážně.
Protančil jste doslova
celý život. Co si tak ještě nejraději zatančíte?
Už jsme spíše pohodlný, moc toho nenatančím. Ale zatančím si občas společenské
tance, třeba valčík, tango nebo jive atd.
Jak se vám dařilo
kombinovat tanec a herectví? Bylo to pro vás zpestřením?
Ve filmech jsem hrál většinou když jsem se zranil a nemohl jsem tančit.
Nebylo v tom nic jiného. Balet je náročný a provázely mě různé zdravotní
indispozice, které mi ale jinak dovolovaly hrát ve filmech. Díky své vizáži
jsem to měl jednodušší, protože to byl důvod, proč mě zvali na kamerové
zkoušky. A k tanci jsem se pokaždé vrátil.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert vano www.robertvano.cz
Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz
Styling: Jaroslav Mejta
Obuv: Salamander www.salamander.cz
Vlasová úprava: Michal
Zdeněk, Vlasové studio Vavruškovi www.vavruskovi.cz
Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
