„Dřív jsem zásadně
pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv,
kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu
psát.“ Natálie Kocábová
Každé
období spisovatele s sebou přináší určitý vývoj. V případě Natálie
Kocábové jde současně o osobnostní rozvoj, přehodnocování a zachování si tváře.
S Natálií Kocábovou budete vždy vědět, na čem jste. A zda do své tvorby promítá
své zkušenosti, zážitky či vlastní sny? Na to už můžete přijít sami. Dost možná
v její tvorbě najdete i kousek vlastního příběhu. Natálčiny knihy jsou ve
své podstatě ze života, o kterém si autorka příliš iluzí už dávno nedělá.
Pokud
se ve vašem životě vyskytla zlomová období, dá se o takovém hovořit i nyní?
Asi ano, mnoho věcí
jsem si musela ujasnit vzhledem k tomu, že mi za dva roky bude třicet. Mám
za sebou dost zkušeností se zpěvem, školu, psaní, musela jsem si vyjasnit, co
se mnou bude a co vlastně od sebe chci. A pak jsem se zaměřila daleko víc na
rodinu, vdala se a podobně.
V jakém
smyslu vnímáte, že změny byly k lepšímu?
Já bych to nebrala jako
změny, ale jakési vyhodnocení dosavadního života. Samozřejmě se člověk pere se
ztrátami naivních představ a hlavně iluzí. Má tendenci ztrácet své sny, protože
některých podle všeho prostě nedocílí. Ale jedna chytrá paní mi řekla, ať si ty
sny nechám, že je jedno jejich procentuální pravděpodobnost, bez té představy
se jich v prvé řadě nedá dosáhnout a za každým velkým činem je sen. A to
je pravda.
Zdá
se mi, že jste dost omezila hudební vystupování. Jak to vlastně máte se zpěvem?
Já jsem nic neomezila,
já nikdy moc nevystupovala. Nejsem klasický zpěvák. Zpívám si a nahrávám, kdy
chci. Jsem prostě spisovatel, co si jednou za čas natočí desku. Ale zrovna teď
na nějaké hostuji, průběžně nahrávám, takže to není tak hrozné. S koncerty
je obecně problém, u většiny interpretů, to je na další diskusi.
Jak
se vyvíjí váš vztah k psaní v aktuální době, kdy zhruba rok působíte
ve vydavatelství?
Stále stejně, je to pro
mě hlavní činnost. Momentálně je v tisku má další kniha – „Jmenuji se
Veronika Peková“. Vychází v půli dubna a je to, v jistém smyslu, dost
odlišná kniha od toho, co jsem psala předtím. Předně není psána technikou
automatického psaní. A má jasný děj a je spíše komediálně-absurdního rázu. Jsem
zvědavá, jak na ni lidé budou reagovat. Už nějaký feedback ale mám, ta kniha
byla totiž původem scénář, který četlo mnoho lidí a vesměs jsem dostala pouze
nadšené reakce… no, já mám na kritiky smůlu, takže si nedělám iluze. Ale vím,
že to určitým lidem bude blízké. Je to hrozně praštěné.
Když
zhodnotíte svou literární tvorbu, jak se podle vás vyvíjí dílo od díla? Shledáváte
ve svém tvůrčím psaní změny?
Zcela jasně. Kniha od
knihy je vypsanější. Z tohoto úhlu pohledu mám jednu výhodu, první knihu
jsem napsala v sedmnácti letech a od té doby se spisovatel přirozeně
vyvíjí. Řekla bych, že nikdy není hotov, ale o tom, jaký bude, se rozhoduje,
podle mého, v rozmezí 30–40 let. Tříbí se okruh témat, technika psaní,
tempo, styl a podobně. Dále jsem vystudovala scénář, to bude mít nějaký vliv,
předně v dějovosti atd. Na mých knihách je vývoj zcela patrný.
Pro
jaký typ lidí myslíte, že je vaše tvorba určená?
Na to jsem právě nikdy
nemyslela, ale všímám si, že mě čtou holky mladšího věku, než jsem já, anebo
starší lidé, do kterých bych to nikdy neřekla. Byla byste překvapená, kolik
učitelek češtiny se mi hlásí. Baví je má práce se slovy… to mi bylo řečeno, tak
nevím.
Co
považujete při psaní za klíčové aspekty?
Fantazii, jistou
systematičnost, fanatismus. V tom světě knihy musíte žít pokaždé několik
let a drtivou většinu lidí to přestane bavit. Vždycky při psaní knihy se dojde
k bodu, kdy to začne být otrava a to je moment, kdy spisovatel zapne a bez
reptání knihu dopíše nejen stejně (kvalitativně), ale lépe, než začátek, který
ho bavil. Když začnete něco psát, musíte vědět, že to také dopíšete a že je to
vysloveně zábavné maximálně do půlky, pak to začíná být řehole. A pak žít na plný
pecky, s tím mnoho lidí nesouhlasí, ale já to tak mám.
Myslíte
si, že pro vytvoření literárního díla je lepší udělat je na několikrát, získat
odstup, nebo se do toho prostě pustit a nerozptylovat se přerušováním tvorby?
To je kniha od knihy,
každá se píše trochu jinak. U některých je dobré nechat prostor postavám, co
udělají, u jiných je nutné mít před sebou dějovou konstrukci apod. Já dosud
vždy psala volně, automaticky, ale přestalo mě to naplňovat. Je to strašně
energeticky náročné. Člověk musí být v takovém transu pořád. Teď jsem
objevila dar fabulace. Ale platí, že až při psaní z vás vypadnou nejlepší
věty. Obecně je lepší psát v tahu. Jedno jakým tempem.
Jste
spíše ranní ptáče, nebo raději pracujete do noci?
Dřív jsem zásadně
pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv,
kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu
psát. Den je lepší na spíše mechanické psaní, v noci létají nápady.
Jak
se stavíte k otázkám osobní koncentrace? Přece jen musíte zvládat své zaměstnání
i péči o rodinu. Je zde hodně aspektů, které tříští energii. Jak s tím
pracujete vy?
V hlavě mám pořád
knihu a vedle toho dělám vše ostatní. Je to svět, do kterého utíkám. Nedělá mi
to problém.
Když
jste se nedávno vdala, bylo to životní rozhodnutí, které jste udělala
v dlouholetém vztahu se svým partnerem. Doporučujete jiným párům, aby své
vztahy tzv. „nepřechodili“ a vzali se?
S tím bych
souhlasila. Když se pár nechce vzít, je to proto, že se prostě nechtějí vzít a
ne, že to není důležité. Rozvody jsou strašná věc, ale rozchody takhle
dlouhodobých vztahů také. Není v tom až zas tak velký rozdíl, podle mého. „Přítelů“
můžete mít v životě hodně, ale manželů ne. Je to prostě vyšší stav a ne
žádný papír, jak se vymlouvá spousta chlapů. A pak si nedovedu představit, že
se mi něco stane a v nemocnici ke mně budou pouštět jen rodinné
příslušníky, což leckdy „přítel“ není. A pak neznám ženu, co by se upřímně
nechtěla obléknout do svatebních šatů.
Do
vaší rodiny přibude nový člen. Jak vnímáte příchod druhého dítěte?
Stejně jako toho
prvního. Jsem nadšená a vděčná. Šťastná hlavně. A tlustá.
Čím
se v životě nejvíce řídíte? Jaká rada se vám osvědčila a sama byste ji
dala blízkému člověku?
To z hlavy nevím,
napadá mě: Nebuď blbej. Blbost a nevzdělanost jsou nejhoršími vlastnostmi
člověka.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Make up: Jana Bulínová
Vlasy: Veronika
Soukupová, kadeřnictví Honza Hlaváček and frends, Hotel Corinthia Towers
Praque www.honzahlavacek.cz
Oblečení: GOBI kašmír www.kasmir.cz
Foceno v kavárně
Mlýnská v Praze
Produkce: Michaela
Lejsková
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz