„Obklopuji se pouze lidmi, se kterými se mi
dobře spolupracuje“. Hana Robinson
Když Hanka studovala na prestižní hudební škole Berklee College of Music v Bostonu, netušila, že se její život
najednou, ze dne na den, změní. Vyřčená diagnóza jí na čas rozmetala všechny
plány. Hanka se však nezhroutila, naopak se rozhodla bojovat a vrhla se osudu
v ústrety. A tak je dnes na světě její vlastní autorské album Brouk v hlavě, s nímž chystá
šňůru koncertů. O vážné nemoci, manželství, nové desce a muzice, která ji
v současné době drží nad vodou, jsme si povídali v hotelu Radisson
Blu Alcron.
Od doby, co vyšlo album Ohrožený
druh, uteklo hodně vody. Jak vzpomínáte na spolupráci s Michalem
Horáčkem na tomto albu?
Na toto období vzpomínám velmi ráda.
S Michalem Horáčkem jsem spolupracovala po návratu z Anglie. Album Ohrožený druh mi přineslo obrovskou
zkušenost, práci s profesionálem a hlavně pěkné šansonové písně. Pak také
koncertní šňůru, s níž jsme vystupovali a cenu Anděl, kterou jsme za desku
získali. Navíc jsem se během spolupráce na albu potkala se spoustou zajímavých
lidí.
Teď jste ale vydala svoje vlastní autorské album Brouk v hlavě.
Ano, je to moje prvotina a jsem na ni velmi pyšná. Jsou zde jazzové a
šansonové skladby, sama jsem si napsala hudbu i texty, CD zprodukovala a vydala. Aktuálně mám naplánovanou sérii
koncertů, ve které představím naživo své
Hana Robinson Trio, vlastní tvorbu, ale i vybrané písně právě z alba
Ohrožený druh.
Jak byste
charakterizovala vaši vlastní tvorbu?
Asi jako lehce bluesovou, šansonovou, jazzovou, ale
i ironickou, k zamyšlení.
Popište mi,
jak skládáte jednotlivé písničky?
To je různé. Někdy přijde
například melodický nápad při řízení auta, který si nahraju do telefonu a pak
doma v klidu rozpracuju. Jindy mě zase napadne nějaké hezké slovní
spojení, které si ihned zapíšu na papír. Většinou ale sedím jen tak u klavíru a
z broukání vzejde nápad a z nápadu píseň.
Čí tvorba
vás při skládání ovlivňuje, odkud čerpáte nápady?
Od dam, které hrají na
piáno, jako například Diana Krall, nebo Carol King. Poslouchám jazz a klasickou
hudbu, ale také hodně rádio, abych měla představu o různých žánrech. To je pro
skladatele důležité.
Máte kolem
sebe lidi, s nimiž se vám dobře spolupracuje?
Ano, já už se obklopuji
pouze lidmi, se kterými se mi dobře spolupracuje. To byla v hudbě první
větší lekce, kterou jsem se naučila, a není tomu dávno. Jinak to ani nejde,
s nesprávnými lidmi nejste s to vyprodukovat dobrou muziku.
Jak vnímáte konkurenci ve vašem oboru?
Konkurence je
v pořádku, protože vás nutí se neustále zlepšovat a to je dobře.
Vraťme se ještě k vašemu studiu na světově
proslulé hudební škole Berklee College of Music v Bostonu. Můžete mi popsat
jeden den v této škole?
Ráno
dvě dvouhodinové „classes“ o harmonii a tzv. „ear training“. Třídy jsou malé, většinou
kolem deseti studentů. Po krátkém obědě hodina klavíru a další „classes“,
například o tom, jak se píše písnička, nebo něco z mého oboru – hudební
business a management. Po škole následuje samozřejmě cvičení na klavír a domácí
úkoly, ty jsou na denním pořádku. A večer v mém případě práce v baru
do pozdních nočních hodin.
Co vám dalo studium v Bostonu?
Nejenom
studium na Berklee College of
Music, ale především samotný život v USA mi
dodal velkou životní disciplínu. Nemohla jsem si například dovolit jít večer do
baru a další ráno prospat, protože jsem musela buď do práce, nebo do školy. V USA
se hodně pracuje, a pokud chcete něčeho dosáhnout, nesmíte zahálet.
Vím, že Ameriku máte hodně ráda. Co se vám tam
během vašeho pobytu líbilo?
Bylo to
určitě nejkrásnější období mého života. Obdivuji jejich pozitivní přístup
k věcem, to jejich „keep smiling“. U nás se na to sice většina lidí dívá poněkud
s despektem, ale myslím, že je to lepší, než ty stále nespokojené
obličeje, které často vídám v Čechách. Celkově je v Americe jiná pracovní
morálka, jejich systém je nastavený tak, že Američané dělají věci tak, jak se dělat
mají. Dodržují pravidla. Je tam všechno jednodušší. Jsou pracovití a výkonní. Když
se ti daří, tak ti to přejí, nebo to alespoň tak vypadá.
A vadilo vám
tam vůbec něco?
Někdy ty jejich zákazy. Takové někdy až směšné věci
jako třeba „nevystupujte do rybníka“. Také je tam dost fastfoodu a tlustých
lidí, ale když si to uvědomím, tak vlastně u nás také.
Vraťme se do roku 2009. Tehdy jste zažila štěstí v podobě svatby a
pak, čtyři měsíce po svatbě, vám zjistili roztroušenou sklerózu. Jak na toto
období vzpomínáte?
Několik měsíců po svatbě mi
najednou na několik dní ochrnuly ruce a nohy. Ihned jsem vyhledala lékaře,
tehdy v Brně neurologa, který mě poslal na magnetickou rezonanci. Už před
několika lety jsem měla podobné problémy, ale teprve tehdy vyřkli diagnózu –
roztroušená skleróza. Takže veškeré štěstí mi to rázem zastínilo. Myslela jsem,
že všechno končí. Navíc to lékaři člověku příliš podrobně nevysvětlí, a tak musí
hledat informace na internetu, což je zrádné. Dočte se tam věci, které se ho
vůbec nemusí týkat, ale srazí ho na zem. I když toto onemocnění není
v současné době vyléčitelné, lze
jeho aktivitu u mnoha pacientů výrazně zpomalit.
Co jste si o nemoci sama zjistila?
Když nebudu počítat katastrofické
scénáře, tak teď vím, že touto chorobou podle odhadů trpí na celém světě na dva
a půl miliónu lidí a v České republice je přibližně deset tisíc nemocných. Toto
onemocnění nejčastěji postihuje mladé lidi, ale může se projevit již v dětství,
nebo naopak až v pokročilejším věku. V materiálech jsem se dočetla, že je
to „nemoc s nenápadným začátkem a nepředvídatelným průběhem“. Nemocní mohou mít
na začátku pocit, že neovládají své tělo, pociťují únavu, obtížně se pohybují,
mají potíže se zrakem, nebo jim ochrnou ruce a nohy jako mně. Typický nemocný
vlastně neexistuje. Proto je někdy těžké nemoc diagnostikovat. Což byl i můj
případ. Trvalo léta, než lékaři zjistili skutečnou diagnózu. Nemoc je velmi
individuální, u každého probíhá jinak, ale v žádném případě neplatí, že musí
mít hrozný závěr.
Asi největším zklamáním se pro vás v tom nepříjemném období stal
vlastní manžel. Člověk, od kterého byste očekávala podporu a pomoc. Napadlo
vás, že to nezvládne?
Nenapadlo. Bylo mi to vážně líto,
protože jsem tomu svazku věřila, manžela jsem velmi milovala. V době, kdy jsem začala mít zdravotní
problémy, jsme se zrovna měli stěhovat z Brna, kde jsme tři čtvrtě roku
bydleli, zpět do Anglie. Protože jsem se ale začala léčit v Praze,
vyvstaly pochopitelně logistické problémy, které vyústily v rozvod. Když
se nad tím zamyslím, manžel byl vlastně srab. Neustál to.
Kdo vám naopak nejvíce pomohl?
Samozřejmě rodiče. Ti mě drželi nad
vodou. A přátelé.
Co vás motivovalo, abyste nepropadla sklíčenosti a lítosti nad nepřízní
osudu?
Moje profese, na kterou jsem se
upnula. Naštěstí ale nejsem člověk, který propadá beznaději, i když mu není
zrovna nadržováno.
Jak pokračujete s léčbou v současné době?
Zařadila jsem se do programu, v němž se testují nové léky. Je to
výzkumný program prováděný v Centru roztroušené sklerózy ve Fakultní
poliklinice na Karlově náměstí v Praze. První dva roky není jisté, jestli
berete placebo, nebo účinný lék. V následném pětiletém programu, do kterého
jsem se před rokem přesunula, se již lék podává a zkoumá se jeho dávkování.
Plynou vám z toho nějaká omezení?
Nesmím teď například otěhotnět. A
to mám před sebou ještě čtyři roky. Ale díky tomu jsem začala spolupracovat s
nadačním fondem Impuls, který se
snaží o této nemoci všestranně informovat veřejnost a samozřejmě pomáhat těm,
kteří jí trpí. Nadační fond funguje již dvanáct let a za tu dobu uspořádal desítky
besed, dražeb, koncertů, vše na podporu výzkumu této nemoci.
Jak
reaguje okolí, když hovoříte o své nemoci?
Dnes už o své nemoci hovořím otevřeně,
i když vím, že tak mohu přijít o práci. Lidé mají pochopitelně obavy, jestli
ještě můžu odvést za klavírem dobrou práci. Poprvé jsem o této nemoci a svém
životě otevřeně mluvila v pořadu Před
půlnocí před dvěma lety. Byla bych ráda, kdyby se veřejnost nenásilnou
formou o této nemoci dozvěděla více.
Stalo se vám,
že jste o nějakou práci opravdu přišla?
V podstatě ano, ale nechci se k tomu
vyjadřovat.
Z vašeho
nepovedeného manželství jste si ale přece jenom něco odnesla – hezké příjmení.
Vím, že to není asi to, co byste očekávala od manžela, ale Hana Robinson zní
prostě dobře.
No, to opravdu není to, co by měl chlap po sobě
zanechat. (smích) Ale nic s tím
nenadělám.
Možná je to
jméno osud. Robinson Crusoe ve známé knížce se také musel potýkat
s nepřízní osudu…
… a nakonec si také zvykl a nebylo to ani tak
hrozné. Myslím, že člověk si zvykne na ledacos.
Co vás
v současné době těší?
Stále ještě
prožívám euforii ze svého autorského alba. Máme také naplánovaná skvělá
vystoupení jako například koncert s kapelou No Name v Brně,
v pražské Lucerně vystoupíme s Duke Ellington Orchestra či opět
v Brně v Divadle šansonu u Jirky Vondráka v představení Mě to tady nebaví. Ale jinak mě to tady
baví. (smích)
Děkuji za
rozhovor.
Oficiální stránky Hany Robinson
www.hanarobinson.cz
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Šaty: Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz
Styling: Jana Masluková a Mária Halahijová
Make up: Pavel Bauer http://pavelbauer.cz/
Vlasy: Kadeřnictví Toni and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz
Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Produkce: Michael Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz