„Představte si
v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na
obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel.“ Vladimír Mišík
Vladimír
Mišík je český muzikant, zpěvák, kytarista a zakladatel rockové skupiny
ETC. Svou tvorbou ovlivnil celou řadu umělců ať už z hudebního, výtvarného či
literárního prostředí. S kapelou ETC je, přes mnohé personální změny a dvouletý
zákaz činnosti v 80. letech, stále na scéně. Prošel si dvouletým martýriem, kdy
vážně onemocněl a byl upoutaný na invalidní vozík. Doktoři a víra ho však znovu
postavili na nohy. V roce 2010 vydal své zatím poslední album Ztracený podzim s nímž momentálně
koncertuje po celé republice. O bolševikovi, muzice, nemoci a nové desce jsme
si s Vladimírem Mišíkem povídali v hotelu Radisson Blu Alcron.
Po
čtyřiceti letech vychází reedice vašeho nejpopulárnějšího alba Kuře v hodinkách. To jste si
nadělil k vašim pětašedesátinám?
To je shoda okolností.
Vyšlo to čistě náhodou zrovna v době, kdy jsem slavil 65 let. Celá deska
je remasterovaná – zvuk je upravený současnou moderní technikou. Pouštěl jsem
si to doma na bednách a zní to naprosto soudobě, jakoby to ani nebylo nahrané
před čtyřiceti lety! Vzpomínám si, jak jsme to tehdy s klukama nahrávali
na čtyřstopý magnetofon. A míchačky byly opravdu náročné.
Jak
jsem už zmínila, nedávno jste oslavil pětašedesátiny. Narodil jste se 8.
března, na Mezinárodní den žen. Ovlivnilo toto datum nějak váš život?
Nikdy jsem tento svátek
neprožíval, je to sice původně americký svátek, ale u nás si ho komunisti
přivlastnili a zprofanovali ho a dostal úplně jiný význam. Továrny, kanceláře,
„zábava“. Nic pro mě. Snad možná, když jsem donesl nějaké ženě květinu, dostal
jsem láhev. To bylo na tom asi to jediné pozitivní.
Vzpomenete
si na úplně první kapelu, kterou jste založil?
Já prošel tolika seskupeními… Ale první byl Uragán,
to si pamatuju! Byla to amatérská skupina v době, kdy jsem se učil
truhlářem. Ale taková první ve smyslu profesionální kapely, to byli Matadors.
Tam jsem byl do doby, než jsem nastoupil na vojnu. Pak tam přišel z tehdejšího
Flamenga Viktor Sodoma. A jeden čas byla tato skupina považována za nejlepší
českou beatovou skupinu. Já po Matadors a po vojně zpíval v orchestru Karla Duby a pak jsme
založili kapelu New Force. Ta se rozpadla také osmašedesátým rokem.
Pamatuji
si vás ze skupiny Blue Effect. Jak došlo k jejímu vzniku a proč tento
název?
S některými kluky,
s nimiž jsem tuto kapelu zakládal, jsem se znal už z dřívějších
kapel. Ale Blue Effect vznikli v roce 1968 a hráli jsme ve složení
Radim Hladík, já, Jirka Kozel, Vlado Čech a Miloš Svoboda. No a tehdejší doba
byla plná symbolů, to určitě víte, takže i my jsme si dali název Blue Effect
z recese. Všichni ze skupiny měli modrou knížku.
Ale
vy jste přece na vojně byl…
Byl. Ale jen na tři
měsíce, protože jsem astmatik. Takže já jediný mám knížku šedou!
Váš
hit Sluneční hrob se dostal do
povědomí současné mladé generace díky filmu Pelíšky,
kde se stal ústřední melodií. Potěšilo vás to?
To víte, že ano. Je to
povedená písnička. Na koncertech ji hráváme dodnes, ale v D, protože v E
už ji nevyzpívám. Takhle vysoko to tady vytáhne snad už jen Karel Gott. (smích)
Pak
jste hrával s dalšími kapelami: Flamengo, Formace Nova, Energit Luboše Andršta…
…až do roku 1974, kdy
jsem založil ETC, tedy správně Vladimír Mišík & ETC, kde už pak bylo jedno,
když někdo odešel. (smích) S Flamengem
jsme začali natáčet naši nejúspěšnější desku Kuře v hodinkách, ale v tehdejších dobách byla výrobní
lhůta rok. Takže když deska vyšla, Flamengo už neexistovalo. Rozpadlo se
z důvodů normalizace a kvůli odchodu některých členů do pop-music. Nicméně
deska byla velmi dobře hodnocená kritikou i posluchači. Dodneška boduje
v různých žebříčcích. Otextoval nám ji básník Josef Kainar.
Uděláme
teď takovou malou odbočku a podíváme se na vaše dětství. Jaké bylo?
Jaké člověk může mít
dětství, když se narodí takřka v padesátých letech? Vyrůstal jsem v době
komunistických procesů a ostnatých drátů. Nic jiného jsme neznali. Moje maminka
pracovala na americké ambasádě. Tatínek nebyl. A já byl od mládí rebel. Do
školy jsem chodil v pruhovaném tričku a džínách, žvýkal jsem. Takže mě
nevzali do Pionýra. Nesl jsem to tehdy těžce. Chodili tam všichni mí spolužáci.
Jak
se maminka dostala k práci na americké ambasádě
Moje maminka mě počala
s americkým důstojníkem v době těsně po válce. Žila s ním nějaký
čas v Německu a až když byl odvelený pryč, tak se vrátila do Prahy. Mého
otce už nikdy neviděla. Padnul v Koreji. No a díky všemu tomuhle se
maminka uchytila na americké ambasádě. Nicméně já dlouhou dobu nevěděl, jak to
s mým tátou bylo. Pravdu mi maminka řekla, až když už jsem byl větší. Bála
se, abych někde něco neřekl. Byla to zrovna nejhorší možná doba a já byl přece
jen malej kluk.
Byla
matka v kontaktu s rodinou vašeho otce?
Jistý čas ano. Babička
s dědečkem posílali balíčky s oblečením, psali dopisy. Maminka
všechno, co se týkalo táty, zničila. Opět v tom hrál roli strach. Ta doba
byla hrozná, stačilo podezření, že udržujete nějaký kontakt se Západem a bylo zle.
Takže jako vzpomínku mám opravdu jen pár fotek. Víc nic. Maminku celá ta doba
ovlivnila. Nikdy si už nikoho nenašla a to byla mladá holka. Zhroutila se a
několikrát pobývala i v nemocnici.
Ta
doba poznamenala spousty rodin. Po válce jste údajně měli takové „veselé“
bydlení…
Dnes, když na to
vzpomínám, tak se musím smát. Tehdy to ale zase tak směšné nebylo. Bydleli jsme
v rozděleném bytě. Byl to byt tři plus jedna a já tam s maminkou
obýval pokoj o velikosti sedmnácti metrů. Dále tam žil pan Hejhal a
v dalším pokoji rodina akademického malíře pana Bílka i s babičkou. Takže
dohromady nás tam bylo osm v jednom bytě. A nakonec se Hejhal odstěhoval a my
získali jeho pokoj, který byl větší a lepší. No, a aby to bylo ještě víc
zamotané, tak pan Bílek vyměnil pokoj s jednou starší osmdesátiletou paní,
která se za nějakou dobu odstěhovala ke svému milému, taky asi osmdesátiletému dědečkovi. A ještě stihli uspořádat svatbu. Díky tomu
se nám podařilo získat i tento pokoj a konečně jsme měli větší byt. Ale to bylo
až v roce 1974.
Takže
po celá ta léta jste žili v jednom bytě s různými nájemníky?
Ano. Nakonec se maminka
vrátila na Slovensko, odkud pocházela, a já se oženil a nastěhoval si k sobě
svou první ženu. V roce 1975 se nám narodil syn Martin a podařilo se nám
konečně získat celý byt pro sebe. Jenže začalo období, kdy přišel zákaz, já měl
deprese a to všechno s sebou přineslo i rozpad našeho vztahu s mou první
ženou Katarínou. Odstěhoval jsem se. Nicméně dnes máme dobré vztahy. A
prvorozený Martin žije s námi, sice ne v bytě, ale ve stejném domě. A
před dvěma roky se k synovi přistěhovala i moje první žena. Takže tam teď
bydlíme všichni, dalo by se říct, pod jednou střechou.
Máte
tři děti. Co dnes dělají? Potatily se?
Martin je výtvarník,
grafik a tvůrce webových stránek, také muzikant, hrával ve skupině Tata Bojs,
spolupracoval s Anetou Langerovou. S druhou ženou Evou máme ještě
Barunku, té je dnes 26. Vystudovala HAMU u Borise Hybnera, alternativní divadlo.
Našemu Adamovi je 14 a momentálně udělal zkoušky na státní konzervatoř, obor
herectví. Už se ale objevil několikrát ve filmu, například v Krásce v nesnázích a teď hraje
v seriálu, který běží na ČT1 – Život
je ples. Adam se potatil asi nejvíc. Hraje
ve skupině Colorblinds a už vydali jedno CD.
V osmdesátých
letech jste dostal zákaz činnosti. Na zdi v Praze-Holešovicích se tehdy
objevil nápis: „Nechte zpívat Mišíka“. Nápis prý byl opakovaně zamazáván, ale
objevoval se tam pořád znovu. Jak na tuto dobu dnes vzpomínáte?
Bylo to v letech
1982 až 1984 a
ten nápis byl na vratech Bohemky. Ano, objevoval se tam pořád dokola. STB tehdy
vypracovala zprávu, že rocková muzika není muzikou socialistickou a že narušuje
mládež. Moje texty byly otevřený a dravý, takže bolševikům vadily. Je pravda,
že jsem v té době byl bohém se vším všudy. Zpíval jsem si co jsem chtěl, když
jsme jezdili komponované koncertní programy, tak jsem improvizoval, což bylo
pro tehdejší společenské klima neúnosné. Vždy na každém koncertě byl někdo, kdo
nás „kontroloval“, takže se informace o tom, že jsem nedodržoval jejich
pravidla, dostala tam, kam měla. Navíc všechna práce byla domlouvána přes
státní agentury, které začaly všechny kapely a osoby „rekvalifikovat“.
To
vypadalo jak?
Součástí
rekvalifikačního procesu byl politický pohovor. A tam se vás třeba zeptali, kdo
je současný ministr zemědělství Albánie. Když jste nevěděl, tak vás zrušili.
Bylo
u vás něco, jako pověstná „poslední kapka“, nebo jste režimu vadil tak nějak z
podstaty?
V roce 1981 natočil
režisér a kameraman M. Čvorsjuk dokumentární film se
mnou a o mně, který jsme lidem promítli při našem koncertě v Lucerně – na
trencle.
Tak
to mi prosím trošku přibližte. Jak na „trencle“?
Představte si
v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na
obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel. Vlastně
jsme to promítali na tu zadnici. Výsledkem byl dvouletý zákaz činnosti. Pár
měsíců po nás zakázali Pražský výběr.
Kdybych
si měla představit „zákaz“, jak vypadal ten váš?
Na agentuře mě už
dopředu varovali, že se nad naší kapelou stahují mračna. Abychom si dávali
pozor. Takže jsme sice trošku přibrzdili, nezpívali jsme provokativní texty,
ale tehdy tady stačilo být normální. Takže mi nakonec jeden takovej
„spolupracující“ z agentury řekl, že by se to dalo vyřešit. Čímž
samozřejmě myslel spolupráci s STB. Setkali jsme se v Redutě, kam přišel
už kovaný agent-estébák. Jako argument mi uvedl, že „Elvis by také bez spolupráce s CIA
nebyl Elvisem“. Spolupráci jsem odmítl.
A
dělo se něco?
Asi po třech měsících
mě strýc mé manželky zkontaktoval s člověkem, který se nějak představil,
ale jméno nebylo pravé. Ten mi nabídl, že zjistí, co by se dalo dělat. Myslel
jsem tím, zda by šlo vystupovat, aniž bych musel podepsat spolupráci
s STB. Dotyčný mi potom volal, že se sejdeme na veřejném místě, před Bílou
labutí. Tam ke mně přistoupil, odvedl mě za roh – pravděpodobně aby vyvolal
napětí, a tam mi sdělil, že se to domluvou řešit nedá. Verdikt zněl: do
zapomnění.
Jak
jste takovou situaci nesl, čím jste se živil?
Byl to dva roky dlouhej
večírek. Říkali jsme tomu „den otevřených dveří u Mišíků“. Naštěstí jsem měl
nějaké peníze, které jsem získal za desku z tantiém,
takže jsem přežíval. Co také má člověk dělat, když mu chybí muzika. To, co ho
celý život živí a co umí. V podstatě jsem se stal takovým pankáčem „no
future“. Ke konci toho období jsem občas někde něco zazpíval, třeba na folkovém
festivalu. Dostal jsem honorář na paragon, jako že si slečna koupila záclony.
Až když se v Rusku dostal k moci Gorbačov, tak se trochu povolilo i u
nás. Zavolali mi z Pražského kulturního střediska, že můžu začít
vystupovat. Z mých čtyřiceti písniček mi povolili dvanáct textů. Což ovšem
na koncert nestačilo, takže jsem hned na prvním koncertě opět porušil
socialistická pravidla. (smích)
Jste
spokojený s tím, jak se společnost dnes vyrovnává s odkazem komunismu?
Víte, myslel jsem si,
že budou vymírat. Ale vidím, že mají pořád dost silnou základnu a to už tam
nejsou jen ti staří, ale co je smutnější, přidávají se k nim mladí. Jeden
čas jsem byl v České národní radě jako poslanec a protože KSČ je stále legální
strana a nebyla nikdy postavena mimo zákon, tak komunisti jsou neustále ve
sněmovně. Je to asi tím, že ač tento režim byl lidskej úpadek, spoustě lidí to
vyhovovalo. Měli práci, co jíst a víc je nezajímalo. Byli rádi, že se stát
postará. Já jen doufám, že současná mladá generace už na tuhle pomýlenou
ideologii neskočí.
Proč
vám říkají „Legenda“?
Vymyslel to Olin
Nejezchleba, že prý už jsem na scéně fakt dost dlouho. Tak se to mezi kamarády
ujalo. Ale je to legrace.
Před
pár lety jste byl hodně nemocný. Jak jste se z toho všeho dostal? Silná
vůle, nebo šikovní lékaři?
Jako muzikant jsem na
svůj zdravotní stav příliš nedbal. Od mládí mám astma, k tomu se přidala
cukrovka, a nakonec jsem skončil půl roku na vozíčku. Odvápňovaly se mi dolní
končetiny, nárty a okolí kotníků. Najednou mi začaly otékat nohy, nemohl jsem
pořádně chodit. Bolelo to. Ocitl jsem se v nemocnici u diabetologa doktora
Zamrazila. To bylo moje jediné štěstí. Ten totiž okamžitě poznal, o co se
jedná. Tehdy prohlásil, že se na nohy už postavit nesmím a to minimálně dva
roky. Diagnóza zněla Charcotova osteoartropatie.
Jak
to ovlivnilo vaši práci a koncertování?
Když mě po čtrnácti
dnech pustili z nemocnice, jel jsem hned na nasmlouvaný koncert.
Samozřejmě na vozíčku. „Odberlil“
jsem se do auta, odjel jsem na místo, kde mě kluci přehodili na vozejk a třeba
v kulturáku mě museli vynést až do druhého patra.
A
jak jste se cítil jako vozíčkář?
Filip Smoljak natáčel
dokument o lidech, co jsou na vozíčku, ale pracují a podnikají. Přizval mě,
abych se projektu zúčastnil. Takže jsem se s tím prostředím trochu
seznámil. Oblíbil jsem si velká nákupní centra, která jsou vozíčkářům nakloněna
a uzpůsobena. Projížděl jsem se tam a cítil se lehce dekadentně a euforicky. Na
vozíku jsem naštěstí byl jen půl roku a zbytek času jsem strávil o berlích.
Setkal jsem se ovšem s pánem, který měl podobné onemocnění jako já, ale
měl smůlu. „Charkot“ je totiž těžce diagnostikovatelná nemoc. Pán šel na
ortopedii, kde mu nohy pouze zrentgenovali a nic nenašli, a než zjistili
správnou diagnózu, tak se mu to v noze všechno přelámalo a je nadosmrti
invalida. Musí nosit boty zvané plechovky. Takže mám vlastně velké štěstí.
Nyní
jste už v pořádku a opět na scéně. Hudebně oscilujete od rocku
k folku, občas s náznaky country a reggae, jaká je vaše poslední
deska?
Naše poslední deska se
jmenuje Ztracený podzim. Je to směs
rocku, folkrocku, jsou tam pomalé písničky, lyrické polohy atp. V kapele
máme jednu zásadu, které se držíme. Nedbáme stylů.
Proč
Ztracený podzim?
Když jsem po dvou
letech opět začal chodit, tak se mi psychicky i fyzicky ulevilo a zase mě
začalo bavit skládání písniček. Výsledkem je Ztracený podzim. Jako důchodce mě nadchla stejnojmenná básnička od
Emila Boka a nazval jsem tak celé album. S kapelou jsme začali zkoušet,
naskočila chemie, dostavilo se vzrušení.
Opět
na scéně ve složení Jiří Veselý, Pavel Skála, Petr Pokorný, Jiří Zelenka,
Vladimír Pavlíček, nebo jsou nějaké změny?
Přesně v tomto
složení. Ale na albu spolupracovalo více lidí. Mistr zvuku Tomáš Jakl, který
album natáčel, Lukáš Martinek, který album smíchal a Vladimír Pecha, který
zajistil finální mastering. Na albu vystupuje i celá řada hostů: na violoncello
hraje Jaroslav Olin Nejezchleba, zpívá Pavel Bohatý, dechová sekce ve složení
František Kop, Jiří Hanzlík, Pavel Herzog a Martin Líska.
Kdo
vám otextoval písničky?
Texty pocházejí od
několika autorů – kromě mých se zde objevují texty Josefa Kainara, Františka
Gellnera, Marka Ebena, Jiřího Dědečka, Vlastimila Třešňáka, nebo již zmíněného
Emila Boka.
Opustil
jste velké vydavatelství. Je to v dnešní době lepší cesta?
Pro nás ano. Desku
vydal náš manažer, kamarád, muzikant a zvukař Šimon Kotek – 100% promotion. Po
zaplacení všech nákladů, což dělalo asi dva tisíce prodaných
kousků, jsme se dělili téměř rovným dílem. Do dnešních dnů jsme prodali už
deset tisíc kusů. Pro srovnání – u velké firmy
dostanete patnáct procent pro všechny. Takže
když si to spočítáme, tak na jednoho vyjdou dvě procenta. V jisté
době mělo smysl a logiku být pod křídly nějakého vydavatelství. Dnes jsme rádi,
že je to takhle, máme nad vším dohled, a co si uděláme, to máme.
To
je velmi slušné. Takže vás v současné době živí koncertování?
Samozřejmě
koncertování, ale v různém složení. Buď s ETC, nebo
s Variabilním triem, což je takové improvizované trio složené pokaždé
z různých muzikantů. Měsíčně máme cca 8 až 15 koncertů.
Kam
se chodíte odreagovávat?
Na gauč. Nebo si čtu,
také rád sleduji v televizi detektivky. V rámci zdravotních procházek
sednu do tramvaje, ta mě doveze na nějaké místo, tam si udělám zdravotní
kolečko a zase frčím zpátky, někdy tramvají, někdy pěšky. A pokud se cítím
unavený, tak si v nějaké hospůdce dám malé pivo a pak pokračuju. Stal se ze mě chodec. Ale jinak jsem
veselý důchodce.
A
nepřemýšlíte, že byste udělal další desku?
To víte, že přemýšlím.
Vždycky, když ležím na gauči s kytarou a brnkám si písničky. Už jich mám
několik nachystaných.
Co
vás v poslední době štve a co vám naopak dělá radost?
Mrzí mě, že si někteří
lidé dělají z politiky pouhý byznys a přitom by to měla být správa věcí
veřejných. Na druhou stranu jsem rád, že mám fungující rodinu, kde se máme
všichni rádi, že ještě stále koncertuji a je o nás zájem a dokonce na nás chodí
mladá děvčata. To mě nabíjí.
Děkuji
za rozhovor
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Produkce: Michaela
Lejsková
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
Fotografie z backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2012.html