„Dnes
už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní
literaturu faktu“.“ Ondřej Suchý
Jako literát oslovuje Ondřej Suchý své
čtenáře velmi silně, o čemž vypovídají tisíce prodaných monografií o známých i
méně známých osudech českých filmových a hudebních umělců a knih nejen o
prvorepublikovém světě filmu a grotesky. Kromě jiného je Ondřej Suchý rovněž autorem
skvělých textů operetních libret a více jak 600 hudebních textů. Kladla jsem si
i za vás otázku, jak se asi Ondřejovi žije ve stínu jeho bratra, Jiřího
Suchého, ale je zřejmé, že na nějakou rivalitu můžeme zapomenout. Oba dva
pánové, kteří se věnují stejnému oboru, se mu věnují se stejným citem a
postřehem pro detail, s láskou k umění a především k lidem!
Když
jsem shlédla operetu Netopýr
v brněnské Janáčkově opeře a Mam’zelle
Nitouche v pražském divadle Semafor, zauvažovala jsem, co
předcházelo výběru textu pro tyto dvě operety.
Popravdě
řečeno – nic. V obou případech to byla výzva: V případě Netopýra to byla výzva režiséra toho
představení, Ondřeje Havelky, pro kterého jsem v minulosti psal řadu let
texty „na tělo“ (především do zábavných televizních pořadů pro děti),
v případě Mam´zelle Nitouche to byla nabídka od mého bratra
Jiřího poté, cosi přečetl mé texty z Netopýra
a líbily se mu. Co se Netopýra
týče, musím se přiznat, že jsem k té práci přistupoval s dost velkým
strachem, jestli takový velký projekt zvládnu. Vzpomínám, jak jsem se
několikrát v noci prostřednictvím mailů radil s člověkem, kterého si
nesmírně vážím a který má za sebou velké zkušenosti s inovováním textů
operních libret, s Jarkem Nohavicou. Několikrát, když už jsem chtěl práci na Netopýrovi vzdát, byl to on, kdo mi
pokaždé „dobil baterky“.
Byl jste vždy milovníkem divadla? Co vás tam nejvíce
táhlo?
Miloval
jsem éru tzv. divadel malých forem už od konce padesátých let. Nebylo divu,
vždyť zakladatelem dvou z nich – Na Zábradlí a Semaforu – byl můj bratr. Sám
jsem se tehdy snažil založit také nějaké malé amatérské divadélko, ale úspěch
se nedostavil. A tak jsem po létech o malých divadlech začal raději psát. To
ale bylo jen v šedesátých letech a pak krátce v letech devadesátých,
kdy jsem byl požádán o to, abych sepsal vše, co si z oné doby pamatuji do
Databáze českého amatérského divadla.
Jak
vnímáte jako autor textů výsledné představení a propojení s vnímáním
diváka? Schází se vždy s nějakým vašim očekáváním?
Jediné mé očekávání je, jestli se ty mé texty budou
líbit. Pokud to dopadne tak, jako v Brně, kde o úspěchu Netopýra svědčí skutečnost, že
předpremiéra byla v roce 2009 a představení je na repertoáru dodnes, tak
jsem pochopitelně spokojen.
Mají
některé texty, které jste skládal pro různé české zpěváky i nějaké zvláštní
opodstatnění?
Na takhle položenou otázku neumím odpovědět. Ale pokaždé mi udělala
velkou radost písnička, která u posluchačů měla úspěch – ať už to bylo u
posluchačů dětských, to v případě písničky pro Dádu Patrasovou, Chytila jsem na pasece žížalu – anebo u
posluchačů dospělých, což byly především písně pro Hanu Hegerovou (Buďto ty, anebo já, Váňa), Karla Černocha (Srdce
z plíšku, Víš, je to prosté) anebo Marthu a Tenu Elefteriadu (Je to on, Dirlada).
Kam nejčastěji přispíváte svými články jako novinář?
Do
měsíčníku Revue 50plus, předtím do Xantypy, a do internetových deníků
Neviditelný pes a Pozitivní noviny.
Jakého charakteru je vaše volné tvůrčí psaní? Jakých
témat se nejraději dotýkáte?
Dnes
už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní
literaturu faktu“. Píšu o historii filmových komedií, kabaretů, o hercích,
klaunech, zpěvácích, a to téměř výlučně z doby byvší v průběhu 20. století.
Kolik
máte doposud na svém kontě knih?
Přesně to nemám spočítané, ale včetně zpěvníků, které jsem sestavil a
opatřil svým komentářem, je jich myslím něco kolem třiceti.
Co
obvykle předchází vašim dílům, než se do nich pustíte?
Mám stále „v zásobě“ přibližně kolem desítky
námětů, které bych chtěl postupně zpracovat do knižní podoby.
Jaké
složitosti obnáší psaní knihy jako spoluautor a v čem vnímáte výhodu
tohoto propojení?
V poslední době, poté, co mi vyšla knížka, na které jsem
spolupracoval poprvé společně s bratrem (Pan Werich z Kampy), dostávám často otázku, jak se píše taková
knížka s nějakým spoluautorem. Všechny knížky, které jsem psal
s někým ve dvojici – s Oldřichem Dudkem, Dášou Cortésovou, Jaromírem
Farníkem, Jiřím Vlastníkem nebo se sourozencem – vznikaly tak, že jsme se
párkrát sešli, abychom si rozdělili úlohy a pak už jsme si dělali každý na
„svém písečku“. Podobně jsme kdysi psali s Dudkem po dobu třinácti let Malé televizní kabarety; neuměli jsme
to, co dělali třeba Šimek s Grossmannem, kteří se scházeli v pražské
kavárně Slavie a tam psali své scénky a povídky společně…
Jak
hodnotíte dnešní čtenáře a jejich volbu? Po čem lidé v knihkupectví
nejčastěji sahají?
Já si všímám jen těch čtenářů, které zajímají memoáry, biografie a
literatura faktu. Pro ně píšu. A nestěžuji si – těch je hodně.
Jaké
jsou vaše zkušenosti s veřejným předčítáním?
Nejsem
typický spisovatel-předčítač. Tu zkušenost jsem udělal jen několikrát a to,
když jsem se v roce 2000 zúčastnil akce Škvorecký non-stop, kdy různí spisovatelé, publicisti a dramatici
četli po dva dny a jednu noc úryvky z tvorby Josefa Škvoreckého. Sám jsem
předčítal několikrát jen z jediné své knížky, která se jmenuje Dobrý a ještě lepší František Nepil. František byl můj dobrý kamarád,
a když zemřel, tak jsem o našem přátelství napsal tuhle knížku. A protože jsem
uměl napodobovat Františkovu intonaci, tak jsem si mohl dovolit předčítat
některé kapitoly, které posluchače rozesmávaly. Dokonce v mém podání vyšla
kdysi i audiokazeta.
Vrátím
se k vašemu psaní – zaujala mě již v pořadí čtvrtá kniha o Janu
Werichovi. Dalo by se o něm jistě napsat mnoho, mnoho knih… V čem se
lišily ty, které jste publikoval?
První – Jan Werich doplul k moři
– vyšla ještě na konci osmdesátých let jako bibliofilie. Druhá – Werichův Golem a Golemův Werich –
v té jsem se zabýval Werichovým celoživotním obdivem k tajemnu a
k postavě Golema. Toho viděl poprvé ještě v němém filmu, když mu bylo
deset let, a naposled pak na konci sedmdesátých let v karlínském divadle,
kdy ve hře Golem, kterou kdysi
vytvořili s Jiřím Voskovcem, hráli hlavní role Jitka Molavcová s mým
bratrem. Třetí knihu jsme pak napsali spolu s Dášou Cortésovou, dcerou
našeho kdysi slavného zpěváka Rudolfa Cortése, který po válce spolu
s orchestrem Karla Vlacha spolupracoval s Janem Werichem. Knížka se
jmenovala Werich, Cortés a Vlachovci – Dáša v ní psala o tátovi a
Vlachovcích, já o tom, co všechno Jan Werich dělal po návratu z USA
v prvních patnácti letech po válce. Čtvrtá kniha se týkala pouze světové
výstavy Expo 1958 v Bruselu, kde tenkrát slavila obrovský úspěch naše
Laterna Magika a kam Jan Werich jel jako „dopisovatel“ tehdejších Literárních
novin. Knížku Magická laterna a kamera
pana Wericha jsme psali s publicistou Jiřím Vlastníkem podobným
způsobem, jakým jsem předtím psal s Dášou Cortésovou. A pátá knížka – máte
pravdu – ta je vlastně knížkou čtvrtou, protože mimo jiné obsahuje v té mé
polovině také onu bibliofilii, kterou jsem kdysi o panu Werichovi napsal.
V téhle knížce jsme s bratrem dali dohromady veškeré své vzpomínky,
které jsme – každý zvlášť – „nastřádali“ o svých setkáních s tím
obdivuhodným Panem Werichem z Kampy.
V jakém
největším nákladu se historicky tiskly vaše knihy?
Budete se divit – 155 000 kusů. Ale hned musím dodat, že ten vysoký
náklad způsobila skutečnost, že šlo o prémii knižní edice Kamarád v
nakladatelství Práce, která byla kdysi velmi populární. Knížka se jmenovala Exkurze do království grotesky a vyšla
v roce 1981.
Jak
složité je získat pro psaní knih podklady, když píšete o osobnostech již
nežijících?
Odpověď je prostá: Já už od takových patnácti let prolézal antikvariáty
a kupoval si leccos z toho, co využívám dodnes. Tenkrát to všechno – staré
časopisy, knížky, fotografe atp. – bylo za pár korun. Pak jsem začal dostávat
celé osobní archivy od některých herců, jako třeba od Járy Kohouta, Ljuby
Hermanové, Dalibora Pokorného… A nejvíc jsem toho získal z pozůstalostí.
To už jsem byl známý jako autor knížek o hercích a zpěvácích, a tak se mi
začali ozývat lidi, kteří nějakým způsobem přišli k písemným a
fotografickým pozůstalostem, s nimiž si nevěděli rady. A než by to vzali a
vyhodili do kontejnerů (ano, i o takových případech jsem mnohokrát slyšel!) našli
si na mě spojení a nabídli mi, ať si pro to přijedu a odvezu. Takhle jsem
přišel k podstatným částem pozůstalostí po zpěvačce Ince Zemánkové, herci
Václavu Tréglovi anebo docela nedávno po humoristovi Bedřichu Zelenkovi, díky
jeho synovi, se kterým jsem se znal už z dob dávných.
Existuje
někdo, o kom jste již napsal knižní životní příběh a hodláte o něm psát znovu?
Znovu chci psát o Oldřichu Novém. Ta knížka se bude jmenovat Ženy kolem Oldřicha Nového a bude nejen o herečkách, se kterými hrál ve filmech a na
divadle, ale i o jeho manželce a dceři. Hodně si o nich nyní povídám
s Nového zetěm Josefem Včelákem. Pak mám rozdělanou knížku o Adině
Mandlové – Čemu se smála Adina Mandlová?
– ale ta, podobně jako Nový, půjde nyní stranou, protože bych chtěl nejprve
napsat knížku o letos zesnulém Josefu Škvoreckém. Byl bych rád, kdyby byla
podobná té, kterou jsem s láskou kdysi napsal o Františku Nepilovi.
Kdo
jsou lidé, o kterých do budoucna coby autor knihy uvažujete?
Zatím prozradím jen jedno jméno. Chci napsat objektivní a opravdu
hezkou knížku o herečce Haně Vítové, s níž jsem se také přátelil a která
si takovou biografii zaslouží.
Jak
dlouho přibližně trvá sepsání takovéto knihy?
To je tak různé, že vám na to nedovedu odpovědět. Určitě ne týden nebo
dva, jak dneska také dovedou knížky psát někteří „autoři“.
Daří
se vám psát několik knih najednou, nebo spíše pracujete v jakémsi
pořádkumilovném, pro lidi ve znamení panny typickém, systému?
Mám rozepsaných několik knížek najednou, ale nakonec dám vždycky
přednost té, o kterou má nakladatelství přednostní zájem. Co se týče té
pořádkumilovnosti lidí ve znamení panny – já budu asi panna poněkud „odpaněná“.
Jednou mi Karel Šíp, když se dozvěděl, že jsem se narodil ve znamení panny,
řekl, že ve stejném znamení je i Jarda Uhlíř a že jsme mu oba svou
pořádkumilovností odporní, protože prý určitě máme na stole srovnané tužky
podle velikosti, a tak podobně. Nevyvracel jsem mu to, ale pravda je taková, že
pracuji zavalen hromadami knížek, papírů, starých novin a časopisů, stohy
fotografií, gramodesek, CD, DVD, VHS, různých šanonů, krabic rozličných
velikostí…mám pokračovat? No, důležité je, že se stále ještě alespoň
z padesáti procent vyznám v tom, kde co asi tak mohu mít.
Jaké
místo pro svoji práci nejraději vyhledáváte? Jakým prostředím se obklopujete?
Žiju v kokořínských lesích v jednopatrové pracovně, kterou mi před
léty vybudovala moje žena z pro ni pochopitelných důvodů – nechtěla se už
v naší nevelké chaloupce dívat na to, jak jsem obsypaný svým milovaným,
leč neuspořádaným a neustále se rozrůstajícím archivem.
Kdo
byste si přál, aby byl případně autorem knihy o vašem životě?
Já sám. Jde ale o to, jestli by se našel nějaký čtenář, kterého by
taková kniha zajímala.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
