„Každý moderátor musí být dobrý sólista. Teprve
potom zvládne práci ve dvou.“ Honza Musil
Mediální
komunikace a přenos informací prostřednictvím médií jsou dvě odlišné a velmi
rozdílné věci. Letitá práce v televizi přináší moderátorovi Honzovi
Musilovi mnoho zkušeností a nám, čtenářům, nyní také možnost, abychom se
s ním vypravili do zákulisí, všude tam, kde probíhá zhruba 80–90 %
z toho, co jako televizní diváci ve výsledku vidíme. Pro náš rozhovor jsme
zhotovili fotografie v krásném prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron,
kde ve spolupráci s Estée Lauder a BANDI VAMOS vznikala autorská práce
Roberta Vana.
Jak bys porovnal
pozice moderátora a redaktora?
Myslím si, že pokud jako moderátor dělám rozhovor „face to face“, je to
vždy lepší pro neverbální komunikaci, kterou získávám jakoby navíc. Psaná forma
neverbální komunikaci nemá, a proto musím jako autor najít formu, která by měla
zaujmout. V případě redaktora je vždy lepší, když se s respondentem setká a
cítí z něj nějakou energii.
Je dle tvého
názoru lepší mít „nastudovaného“ člověka, se kterým děláš rozhovor, nebo nechat
věci svému vývoji a zjistit si o něm vše přímo?
Obojí je dobře. A to proto, že pokud se na svého respondenta připravíš, tak
nabudeš dojmu, že o něm všechno víš. Ale co o něm můžeš vědět? Jen to, co ses
někde dočetla, doslechla.
Což mnohdy
může být zcela zavádějící…
Přesně tak! A pak hrozí, že moderátor přijde o spontánnost, přičemž spontánnost
je nejlepší zvědavostí. A tou zvědavostí dotazovaného člověka představíš.
Jak hodnotíš
sílu médií, o kterých se právem říká, že jsou „sedmou velmocí“?
Když se vrátím nějaký ten rok zpátky, do doby, kdy začaly vysílat soukromé
televize, kdy každý chtěl mít doma satelit a ladit co nejvíce kanálů, tak
nejsilnějším médiem byla opravdu televize. Televize pohltila 90 % informací.
Dnes se jich většinu člověk dozví pohodlně na internetu, po něm je na řadě televize,
pak tištěná média a nakonec rádia.
Myslíš, že
čtenář, divák či posluchač může mít představu o tom, jak výsledný mediální
výstup vznikl?
Iluze o tom, jak vzniká rozhovor, show či film lidé možná ani nemají,
protože to nikoho příliš nezajímá. To zajímá tebe, protože se zajímáš o profese
a v rámci magazínu je představuješ. Ale čtenář stejně jako televizní divák
se zajímá pouze o výsledek. Je jen málo lidí, kteří chtějí nahlédnout do
zákulisí. A pokud ano, tak jsou to lidé z branže, nebo lidé, jimž se tato
příležitost naskytne přímo.
Jak
v současné době vypadá tvé pracovní nasazení?
Poslední dobou proběhlo hodně změn, ale stále jsem i v rámci změn
zůstal moderátorem České televize.
Je mi známo,
že ranní vysílání Dobré ráno s ČT
skončilo a přesunulo se na odpoledne pod názvem Živě na Jedničce. Jak k tomuto kroku došlo a jak jej vnímáš?
To je filozofická otázka. Z mého pohledu, tedy z pohledu člověka,
který v televizi dělá tak dlouho, je to blbost. Televize se inspirovala
podobným pořadem na BBC. V důsledku toho ale na dvou kanálech běží něco
podobného a Česká televize vyklidila pole komerční televizi, která nyní jako jediná
vysílá ráno něco, čemu se dá říkat ranní program. Pořady jsou, lidi v nich
se mění, tomu rozumím, ale tento krok nevnímám jako šťastný. Nejsem odpůrcem
změn, pokud jsou změny přínosem. V tomto případě přínos nevidím a podstatu
nechápu.
Jak na tuto
velkou změnu reagovali diváci?
Řekl bych, že z toho byli velmi rozčarovaní. Divák je v podstatě
konzervativní, a pokud si na něco zvykne, má to zajeté, tak změny nerad
přijímá. I já sám jsem byl divákem Dobrého
rána, protože vstávám vždy brzy a pokud jsem zrovna nevysílal, tak jsem se
díval. Dobré ráno mě nakoplo,
rozsvítilo, nastartovalo do nového dne. I jako divák to postrádám.
Vzhledem
k tomu, že si hosty nevybíráš sám, dostáváš se do konfrontace s různými
lidmi, ovšem někteří ti tzv. „nemusí sednout“. Jak se ti daří v těchto
situacích reagovat a zvládat je?
Většinou hraje úlohu nějaký dojem, který člověk dělá, ale s tím se dá
pracovat. A pakliže moderátor dá prostor svému hostovi a nastaví atmosféru
takovou, aby jednak byla přátelská a za druhé plnila účel toho, proč byl host
pozván, tak se mnohé emoce překonají. Když to vezmu z pozice diváka –
pokud divákovi není sympatický moderátor, schytá to dvojnásob, než jeho
případně nesympatický host.
Máš dojem,
že moderátor je měřen dvojím metrem?
Rozhodně ano!
Co může
moderátor udělat pro to, aby se divákovi zalíbil?
Většinou se to změní po osobním setkání, ale takových setkání je minimum.
Moderátor toho mnoho udělat nemůže. Buď to se líbí, nebo ne. Mezi tím většinou
nic není.
Co je tvým
největším úkolem před televizní kamerou?
Zůstat sám sebou a být tím, kým jsem. Chovat se jako Honza Musil, protože
kvůli tomu kdo jsem a jaký jsem, jsem tu práci dostal. A to je ostatně nejlepší
ve všech životních situacích. Zůstat sám sebou. Moderátor by se měl vyhnout
představě, že se musí všem zavděčit. Ono to ani nejde. Pak je také zbytečné
číst nejrůznější internetové diskuze vedené na jeho adresu.
Kdo jsou
podle tebe lidé, kteří se věnují diskuzím na internetu?
Pokud jde o ty negativní a kousavé diskuze, kterých je, jak jinak, obvykle
všude více, paradoxně jsou to ti lidé, kteří jsou ti nejblíže, ale nikdy
v životě ti neřeknou nic z toho, co anonymně napíšou na nějakou
„zeď“, přímo do očí. Bohužel je to tak. Primárně tito lidé vynaloží čas, úsilí
a energii, aby psali věci, které by sotva dokázali vyslovit. Ale to je také
úskalí psaného projevu – klávesnice snese všechno. Ale pokud jsi někomu
lhostejná, nebude se věnovat nějakým diskuzím o tvé osobě. Řada těchto lidí si
ale neuvědomuje, že v dnešní době je jejich IP adresa nejen zaznamenána,
ale také snadno dohledatelná a identifikovatelná.
Jak se ti
při moderování pracuje s lidmi, o kterých nemáš příliš dobré mínění?
A najdou se tací! (smích) Je to
profesionalita, která mi dává mantinely… a umím se od toho oprostit.
Jsi
zastáncem toho, aby se v médiích hovořilo spisovně?
Jsem zastáncem toho, aby se vytvořila adekvátní atmosféra, a jsou pořady,
situace a místa trochu kontrastující se spisovným projevem. Třeba zábavná forma
pořadu či specifická lokace. Moderátor si nemůže pokaždé dovolit být žoviální,
ale měl by umět vycítit, kde ano a kde je to naopak žádoucí.
Další tvou profesní
příležitostí byla herecká role v pohádce Tajemství zlaté bambitky. Jaké nové věci jsi při natáčení zažil a
co tě překvapilo?
Bylo to super a jsem za tu příležitost moc rád. Moje role byla relativně
malá, natáčel jsem jen pět dní a překvapilo mě, jak strašně dlouho to natáčení
trvá. Je to opravdu zdlouhavé.
Jak se díváš
na spojení herecké a moderátorské profese?
Asi tak, že nejhorší moderátoři jsou herci a toto spojení příliš
nedoporučuji. Alespoň ne pro seriózní moderování, nemyslím zábavné pořady.
Moderátor by měl být nezatížený hereckou profesí. Nejlepší moderátor je ten, který je sám sebou.
Jakou
fatální chybu dělají lidé, kteří poprvé, nebo zřídka vystupují před kamerou?
Úplně nejzákladnější chybou je mluvení v holých větách a bez otázky.
Jinými slovy – každá televize má uschovaný kompletní surový materiál, což
ukládá zákon, aby tomu tak bylo. Ale jak ho sestříhá a pustí, to je věc druhá.
Proto pokud někdo odpoví na případnou otázku pouze „ano“, může být taková
odpověď docela jednoduše připojena jako odpověď k jiné otázce. Je mnohem
lepší se k otázce konkrétněji vyjádřit i v odpovědi, aby bylo zřejmé,
na co člověk odpovídá. To, že se něco nějak natočí, ještě neznamená, že se to
úplně stejně odvysílá. Sledovanost televizí je postavena především na tom, co
lidi upoutá. A dobře udělaný střih toho mnohdy docílí velmi efektivně.
Úplně stejné
to může být v tisku…
Představ si, že půjdeš na mejdan a budeš tam krásná a okouzlující. Ovšem
někdo vyfotí fotku, na které zrovna budeš hnusně a pak zveřejní jen tuto
hnusnou fotku. Čtenáře pak už nezajímá, a nikoho možná ani nenapadne, že tomu
mohlo být i jinak. Někdy mám pocit, že současný konzumní svět je postavený na
největších senzacích a pokud možno na negativech. (smutný výraz v obličeji)
Mediální
komunikaci se můžeme naučit i od tebe, jak vím. Jak taková lekce mediální
komunikace probíhá a kolik jich člověk průměrně potřebuje, aby si před kamerou
poradil?
V tomto směru je to naprosto specifická záležitost a nejde ji popsat
plošně. Každý člověk potřebuje pro určitou práci určité zásady. Jinak to má
moderátor, jinak tiskový mluvčí a jinak člověk, který vede firmu
Pracuješ
ještě stále na zvyšování úrovně svého projevu a vystupování, nebo čerpáš
převážně ze svých zkušeností?
Každý člověk by na sobě měl pracovat a moderátor určitě není výjimkou. U mě
je to dáno třeba typem akce, kterou moderuji, nebo typem pořadu. Stává se ale
potom velice často, že se najdou diváci, kterým se nezavděčím. Ale to je téma,
které jsem už vysvětloval stokrát … (úsměv)
Moderování
ve dvou jsi zažil již mnohokrát. V čem vnímáš jeho pozitivní efekt?
Předem bych chtěl říct, že ve dvou moderuji rád jen v televizi. Na akcích
různého typu jsem raději sám za sebe, protože člověk si pak snáze rozplánuje „práci“
s diváky v sále. U televizní práce je to jiné. Tam je dobré (byť třeba jen
kvůli technickým okolnostem) mít možnost se spolehnout na kolegu. Televize ve
dvou je navíc kouzelná, když natrefíte na dobrého kolegu či kolegyni, jakou je například
v Živě na Jedničce Monika
Brindzáková.
Řekla bych,
že moderování ve dvou je také určitou prověrkou toho, nakolik je moderátor
sólista, nepletu se?
Určitě ano. Ale opravím tě. Každý moderátor musí být dobrý sólista. Teprve
potom zvládne práci ve dvou. Vysvětlím to jinak. Pokud člověk moderátorem
vlastně není – leží veškerá práce na tom zkušenějším. Uvedu-li jako příklad naši
dvojici s Monikou, je to lahodné doplnění. Každého z nás baví jiné obory,
a tak si práci svým způsobem rozdělujeme, ale myslím si, že divák to vlastně
ani nezaznamená. (úsměv)
Vzhledem
k tomu, že vím, jak často cestuješ, překvapilo mě, že sis pořídil domů
nový přírůstek, pejska – tedy ne zcela malého pejska. Jak to s hafany
zvládáš?
Pejsci ke mně domů patří odjakživa a cestují stejně, jako cestuji já.
Troufám si říci, že jim to nijak nevadí. A navíc to „táhnou ve dvou“. Mám
osmiměsíční fenečku Troubu a šestiletého pejska Dudlíka.
Vybíráš si
stále stejnou rasu, nebo mám jen ten dojem?
Už několik let u mě vyhrává bordeauxská doga. První byla Bublinka, která se
dožila více jak deseti let, což je u tohoto plemene neuvěřitelná délka života.
Potom jsme si pořídili Bambulku, kterou teď vychovává můj expartner se svým
přítelem. Abych to vysvětlil – Bambulka Jakuba neskutečně miluje a mě tolik ne (úsměv) … další pejsek už byl Dudlík a
teď Trouba. Ale aby to nebylo málo – moje starší dcerka má se svým přítelem
Lentilku. (úsměv)
Jaký byl
tvůj úplně první pes?
Fena německého ovčáka – jmenovala se Ritta a narodila se ve stejný den jako
já – 24. 6. 1967. Žila se mnou do mých patnácti let.
Kromě toho,
že působíš jako sportovně založený člověk, jak mě utvrdíš v tom, že sportovec
skutečně jsi?
Nejsem sportovec. Mám rád kolo a bazén a do fitka chodím proto, že se
nechci rozpadnout a chci se normálně pohybovat. Nic jiného bych v tom nehledal.
Je ale pravda, že rád chodím po horách a v přírodě vůbec a taky mám rád power
jógu.
Co
v životě rozhodně bereš sportovně?
Život. Život
beru sportovně, a tak by to myslím mělo být. Se vším dobrým i špatným. A co v
životě převládá, záleží vlastně jen a jen na nás. (úsměv)
Děkuji za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz
Oblečení a
obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz
Stylistka:
Eva Šebestová
Make up:
Pavel Bauer Estée Lauder www.esteelauder.cz
Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
