„Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.“ Jiří Korn
Hudba je lék – slyšela jsem z úst mnoha lidí. V tom případě není
Jiří Korn jen oblíbeným zpěvákem, ale také „hudebním lékařem“. A jak se
písnička stane hitem? Rozhodně to není prvoplánové, jak tvrdí muž, jehož
dochvilnost je pověstná, a jenž je v mnoha ohledech velmi precizní,
spolehlivý a cílevědomý. Zcela jistě jsou to zásadní vlastnosti, bez kterých by
svého profesního úspěchu jen těžko dosáhl, natož jej udržel s laťkou stále
velmi vysoko nasazenou.
Která z vašich činností vás stála nejvíce úsilí?
Myslím si, že úsilí musí člověk vynaložit při jakékoliv práci, protože
samotný talent nestačí. Zpívat jsem chtěl už od dětství. Začínal jsem v dětském
sboru a v mém případě tomu bylo tak, že jsem se musel hodně snažit a spoustu věcí
naučit. Takže má nejvíc vydřená činnost je asi má profese. Nutno dodat, že mi ta
dřina ani tak nevadila, protože mě bavila.
Do jaké míry jste jako sólový zpěvák zasahoval do své hudby a textů?
Měl jsem štěstí, že jsem vždy spolupracoval s lidmi, kteří svoji práci
velmi dobře uměli. Mnoho skvělých textů mi napsal Zdeněk Borovec, který byl mým
blízkým přítelem a znal mě. Do textů jsem nezasahoval nikdy. Spíše jsem vybíral
muziku.
Jak vlastně probíhá zpěvákův výběr písniček? Na čem závisí jeho volba?
To je otázka vkusu a doby, ve které tvoříte. Každý chce být hodně současný,
což se někdy povede, ale někdy taky ne. Na výběr skladeb má vliv celá řada
okolností, včetně toho, za jakým účelem skladbu vybírám. V každém případě musím
vybrané skladbě především věřit. V případě původní tvorby je alfou a omegou
volba skladatele.
Když dostáváte od svých posluchačů zpětnou vazbu, odráží se v ní to, co
jste svou tvorbou chtěl projevit?
To je otázka spíše dlouhodobější. Když jsem se slyšel poprvé, byl jsem
hodně překvapený, protože výsledek na nahrávce byl jiný, než jak jsem jej
vnímal ve skutečnosti. To, jaký má ta která skladba dopad, to určitě není z mé
strany cílené. Cílené věci často bývají bez emocí.
Jak vzpomínáte na festival „Grand Prix“ v Paříži, kde zvítězila písnička
Robinson? Bylo to vaše první hudební
ocenění?
Této soutěže jsem se zúčastnil díky Josefu Kolínovi, který Robinsona napsal. Nejel jsem do Paříže s
nějakými ambicemi a o to víc jsem byl překvapen, že jsem vyhrál. Tenhle počin
byl poměrně dost nabíjející do další práce.
Mohl to být jeden z klíčových momentů ve vašem životě?
Mohl to být jeden z klíčových momentů, kdybych tam byl zůstal.(smích) Ale přiznám se, že mě to tehdy
ani nenapadlo.
Jste hudebník, který se rád vrací na pódia s kolegy, se kterými na nich začínal?
V jakých případech to děláte?
Tyto návraty vznikaly spíše kvůli úmyslu dramaturgů v rámci televizních
pořadů, nebo požadavkem pořadatelů akcí a koncertů. Ne vždy je možné takovou nabídku,
a to z mnoha důvodů, přijmout. Mezi mé občasné návraty patřilo účinkováni s
Rebels. Některé návraty jsou častější. Například účinkování s Helenou Vondráčkovou.
Občas se také vracím k některým mým skladbám z dávné minulosti.
Jak se vám s Helenou spolupracuje? Působíte oba dva velmi profesionálně a
z mé zkušenosti jste dochvilní!
No tak ne, že by Helena byla nedochvilná, ale občas se jí přijít pozdě
povede. Já mám nevýhodu v tom, že jsem všude dřív. A čím jsem starší, tím víc
se předbíhám. Dnes už někdy přicházím dřív i o hodinu. (smích)
„Nelynčujete“ pak opozdilce?
Všichni vědí, že chodím včas a někdy ještě dřív. Ale jsou i nenapravitelně
pravidelní opozdilci a o nich vím, že je nepředělám. V takovém případě je lepší
být tolerantní a to myslím, že jsem.
Kdy vás potkala první muzikálová zkušenost?
Má úplně první muzikálová zkušenost se odehrála ve Vídni, kam mě angažovala
choreografka Irene Mann von Cramm. Bylo to díky tomu, že jsem s ní předtím mnohokrát
spolupracoval v Baden Badenu na hudebních pořadech. Muzikál se jmenoval „Hans
Andersen“ a musel jsem ho nastudovat v němčině. Andersen (to byla má role)
naštěstí nebyl Němec, takže můj akcent nevadil. (úsměv)
Jaký je váš vztah k jazzové hudbě?
Já mám vůči jazzu příliš velký respekt, než abych se do něj pouštěl nejen
jako hudebník, ale i jako posluchač.
Nedávno jsem se bavila s pořadatelem jedné Miss, se kterým jsme došli k
závěru, že mužů zpěváků je u nás nedostatek a že už neví o nikom zajímavém, kdo
na jeho Miss ještě nevystupoval. Máte stejný pocit, že muži zpívají méně?
Jestliže tomu tak skutečně je, může to být tím, že muži mají snadnější
přístup k jiným profesím, které je uživí. V tomto směru mají ženy daleko méně příležitostí
a musí se více směrovat na profese, ve kterých se mohou prosadit. Je možné, že
je mnoho talentovaných zpěváků v pozicích, které by kvůli zpěvu nikdy
neopustili. Ale to je opravdu jen nepodložená spekulace.
Dá se podle vás profesi zpěváka naučit?
Pokud chybí základní předpoklady, například hudební sluch, je to nemožné.
Bylo by to, jako kdybyste učili prase létat. Ale jak víme, zpívat může každý. Jde
jen o to, kolik lidí to bude chtít poslouchat.
Vzhledem k tomu, že jste se sám dříve věnoval stepu, nemáte pocit, že jde
spíše o trend? Stepování je vidět méně a méně…
Step je poslední dobou u nás na pokraji zájmu, ale v Americe, kde má step
své základy, bude fungovat stále. U nás máme ohromně talentované stepaře. Třeba
Tomáš Slavíček, který byl již ve dvanácti letech mistrem světa a
několikanásobným mistrem republiky ve stepu. Ale je fakt, že poptávka po
stepařích je menší.
Aktuálně vás můžeme vidět vystupovat s vokálním kvartetem 4TET. Mnoho lidí
mě opravuje, ať nevyslovuji čtyřtet, ale fourtet, nebo také kvartet. Takže
musím za „kovářem“, aby mi potvrdil, co je správně. (smích)
Logicky to lidi svádí vyslovovat fourtet, ale správně je opravdu čtyřtet.
Na název jsme přišli docela náhodou. Autorem je Jirka Škorpík, který při psaní
not napsal 4TET a náš manager to přečetl jako čtyřtet. Nám se to tak zalíbilo,
že jsme tuto kombinaci začali používat. Někdo by řekl kvartet, fourtet, ale my máme
český čtyřtet! (úsměv)
Kdy vznikla prvotní myšlenka založit 4TET a na základě čeho?
Myšlenka byla moje a to v souvislosti se vzpomínkou na dětský sbor.
Připravoval jsem sólový koncert k albu TEP, který byl plný pohybu a tance. Do koncertu
jsem chtěl zařadit i nějaký protipól. Dlouho jsem snil o vícehlasém vokálním
zpěvu. Proto jsem oslovil Jirku Škorpíka, kterého jsem poznal v muzikálu, a
spolu s ním jsme začali o mém přání diskutovat. Jirka Škorpík pak přivedl
Dušana Kollára a ten Davida Uličníka. Nastudovali jsme jednu skladbu a k tomu jednu společně s dětským sborem. Teprve asi po roce, kdy
jsme vymýšleli a zkoušeli další písně, jsme začali samostatně vystupovat na veřejnosti.
V čem vnímáte, že v tomto případě bylo kritérium pro úspěch?
Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.
Uvažovali jste někdy o změně seskupení, třeba o novém členu?
Neuvažovali a je to naprosto vyloučeno. Najít hlasy, které spolu budou
souznít a fungovat, to je pro mě v rámci změny nemyslitelné. Pokud se někdo
z nás rozhodne odejít, tak se 4TET rozpadne. O tom jsem přesvědčený.
Jakou píseň jste si v tomto složení zkusili zpívat jako první?
Naše první píseň byla „How Deep Is Your Love“.
Podle čeho si vybíráte nové skladby?
Vždycky někdo přijde s nějakým tipem a pak záleží na tom, jestli se
shodneme.
Jste ve výběru dominantní?
Ne. Jsem tolerantní a jsou věci, které akceptuji. Vždycky to nejvíce záleží
na Jirkovi Škorpíkovi, protože je to on, kdo musí napsat aranž. Na něm vždy necháváme
rozhodnutí.
Vaše vystoupení ozvláštňujete o vtipné prvky a tak je tomu i v případě
písně Thriller. Jakými procesy
procházel vznik této písně?
4TET byl osloven do jednoho z TV pořadů. Chtěli jsme připravit něco od Michaela
Jacksona, kterého všichni obdivujeme, a Jirka Škopík navrhl právě Thriller s tím, že je vhodný pro
případnou 4TETovskou taneční choreografii. Netušili jsme, jaká tragédie
Jacksona postihne. Píseň jsme připravovali přibližně 2 roky před tím.
Kolik máte v tuto chvíli za sebou veřejných vystoupení se seskupením 4TET?
Přiznám se, že statistiky jsem si nikdy nevedl. Všechno vždy hrnu před
sebou. Statistika 4TETu je ale určitě vedená naším manažerem. Tuším, že to je
asi okolo 200 celovečerních koncertů a k tomu vystupování na akcích různého
druhu a v TV pořadech.
V čem jsou vaše vystoupení technicky nejnáročnější?
Příprava probíhá stále stejně. Koncert většinou začíná v 19 hodin a v 17
hodin máme zvukovou zkoušku. Asi technicky nejnáročnější je pro nás dopravit se
na místo a zpět. Během vystoupení je pro nás prioritou, abychom se při zpěvu
slyšeli – tedy kvalitní odposlechový aparát s kvalitním zvukařem.
Jak se vypořádáváte na pódiu s tím, co se na společenských akcích děje před
pódiem, tedy s případným hlukem? Dovolí si vás vůbec publikum rušit?
Ale to víte, že ano. Občas se to děje, zvláště na firemních akcích, kam si
přijdou lidé primárně popovídat. Dříve jsme zpívali na jeden mikrofon a to bylo
složitější. Dnes máme každý svůj, proto je síla zvuku trochu lepší. Ale i tak
potřebujeme poměrně klid. Počítáme s tím, a pokud se to děje v nepřiměřené
míře, tak se prostě sebereme, poděkujeme a jdeme pryč. Ale to se naštěstí stalo
jen jednou a už je to dávno.
Pokud jste takový odchod z jeviště kvůli hluku demonstrovali, co se dělo
pak?
Tehdy to bylo nejmenované setkání lékařů na závěr roku. Byla to chyba
pořadatele, který těsně před tím, než jsme šli na jeviště, otevřel raut.
Vlastně si v tom hluku nikdo ani neuvědomil, že zpíváme. V polovině druhé
skladby jsem zpívání zastavil, poděkoval za „pozornost“ a odešli jsme. Myslím,
že jim to nevadilo, protože o nás vůbec nevěděli. Měli jsme si pak celý večer o
čem povídat. (smích)
Jak hodnotíte společnost, která přichází na společenskou událost, v rámci
vhodného oblečení? Mnozí hosté své oblečení vůbec neřeší, ale jak k tomu přijde
umělec, který pro něj dělá program?
Až se jim stane, že někam přijdou a nebudou vpuštěni, tak si to budou muset
rozmyslet. (úsměv)
Preferujete, ať už ve stepu či zpívání, spíše sólo, nebo je pro vás lepší
vystupovat s někým dalším? Vystupujete vůbec ještě sólově?
Někdo je raději sólistou, já mám rád, když je na jevišti víc lidí. Mám
pocit, že je vystoupení pestřejší. Proto i rád vystupuji se 4TETem. Asi nejsem
tak úplně sólista.
Pokud máte svůj vlastní styl, ač mnohdy výstřední, v čem je tento styl
neměnný?
V tom, že mě oblékání baví!
To, že se oblékáte vkusně a nápaditě, je otázkou vašeho citu, nebo máte
svého návrháře?
Pakliže k tomu nemáte vlohy, což muži většinou nemají, tak je dobré najít
si někoho, kdo vám poradí. V mém případě to je Marie Marková a Jan Bouška, akademický
malíř. Baví mě s nimi modely i vymýšlet, ale poslední slovo má vždycky Mařenka.
A já cítím, že je to tak správně.
Jakých oděvních doplňků máte co do počtu nejvíce?
Přiznám se, že už ani nemám přehled, co doma mám. Spoustu věcí má Mařenka v
krabicích, naprosto přesně si pamatuje, kde co je.
Sbíráte něco? Třeba hodinky?
Hodinky? (smích) Hodinky se mi
líbí moc, teď mám nový nádherný kousek značky PERRELET. Mám také rád boty, ty
jsou pro mě důležité. Nebo tašky, pásky, brýle… , ale člověk je stejně vždy
něčím omezován. Především se takové sbírky hodně prodraží. Takže nesbírám, ale
užívám si toho, co mám rád.
Naposledy jsem vás zahlédla v jedné z menších rolí ve filmu Hranaři. Toužíte se objevit ještě v
nějakém filmu?
U nás jsou branže jakýmsi způsobem uzavřené a režiséři si do svých filmů
chtějí obsadit herce. Já nejsem herec, ale zpěvák a tím je to vyřešené. Je to také
o tom, jak fungují castingové agentury, které tyto nabídky dělají. Řekl bych,
že všechny role, které mě potkaly, jsou jaksi souhrou náhody. Ale film mám moc
rád a určitě bych se rád zase v některém objevil, tak uvidíme. Ale že bych mohl
něco zahrát, to se neodvažuji říct, protože tolik zkušeností nemám. Je to spíše
otázka, jak by si s mým potenciálem poradil režisér.
Ve filmové pohádce Honza málem králem
vás údajně daboval Michal Pavlata. Slyšela jsem, že v době, kdy se dělaly postsynchrony,
jste byl mimo republiku. Jak to bylo?
Tento princip není nic neznámého. To se stalo mně, stalo se to i Katharině
Hepburnové a stane se to ještě mnoha dalším. Představa pana režiséra Bořivoje Zemana
byla prostě jiná. Já jsem se mu líbil typově, ale na dabování se rozhodl pro
Pavlatu. To mě sice strašně mrzelo, ale to je život.
Během vánočních svátků nám tuto pohádku servírují takřka pravidelně. Díváte
se také?
Už je to hodně dávno, co jsem ji naposledy viděl.
Mnoho kolegů z vaší branže si osvojilo i profesi moderátora. Neláká vás to?
K moderování musíte mít určité schopnosti a drzost, a to já nemám. Mluvit spatra
je něco jako improvizace v jazzové hudbě, o které jsme mluvili. Práce s výrazy
a barvou hlasu. Když hodnotím ze své pozice moderátory, tak jsem velmi kritický.
Moderování odmítám. Raději budu zpívat.
Úplně odbočím od profesního tématu. Zajímalo by mě, co jako velmi
interesantní a předpokládám, že také náročný muž, považujete na ženách za
zvláště přitažlivé?
Myslím, že každý muž, ale i žena, dá na první dojem. Ten se může časem
zkorigovat na základě vzájemné komunikace. A co do vzhledu, mám rád ženy, ze kterých
vyzařuje pečlivost. Spíše se mi líbí sportovní typy žen. Ale jinak se žen
strašně bojím. Jsem opatrný. Proto jsem se dvakrát oženil. (smích)
Kteří lidé ve vašem životě na vás mají největší nároky?
Mé děti. A za to jsem rád.
Zdá se mi, že jste člověk velmi klidné povahy, až bych řekla, že spíše
nekonfliktní, zvládající stresové situace. Co byste v tomto směru o sobě řekl
vy?
Zatím jsem jako neaktivní sopka. Ale výbuch není vyloučen a může přijít
kdykoliv.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Styling: Radka Sirková
a Anna Tušková
Na míru zhotovené kalhoty a bunda značky
Chatty www.chatty.cz
Cestovní kufr značky Rimowa
Oblečení a boty značky Dolce & Gabbana
Svetr Yves Saint Laurent z obchodu Simple
Concept Store
Kabát Pietro Filipi
Smoking a boty Prada
Doplňky vlastní pana Korna.
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
