„Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější.“ Jiří Neumann
Zajímalo
mě, jaký úhel pohledu má ze své profese DJ Jiří Neumann, jehož hraní, stejně
jako hraní mnohých jiných Djů, má svá specifika. Jeho oblíbenou hudbou, kterou
s oblibou pouští také v rámci svých videopárty, jsou 80. a 90. léta,
dnes tzv. „oldies“. Od roku 1996 jej také můžete zažívat obklopeni skvělou
atmosférou Lucerny, která doslova praská ve švech. Jak se dělá atmosféra, která
vás strhne? Na co lidé nejvíce reagují a čím je DJ pro lidi, kromě jakéhosi
zprostředkovatele hudby? Na to nám Jiří, který vnímá hudbu doslova všemi
smysly, odpověděl v našem interview.
Čím
je vaše hraní specifické?
Když jsem v roce
1983 vymýšlel svoji první diskotéku, měl jsem pocit, že skladby, které budu
hrát, musí být co nejnovější – zkrátka to, co se v té chvíli točí
v hitparádách. Stejný pocit se mě držel při každé další akci po celá
osmdesátá léta. Tato podvědomá „nutnost“ hrát vždy jen nové věci mě opustila
zhruba v polovině let devadesátých, kdy jsem zjistil, že většina „nové“
hudby už mě vůbec nebere. Tak jsem se vrátil tam, kde jsem začal. Na většině
akcí jsem hrál pouze hity z osmdesátých a poloviny devadesátých let. A
s příchodem satelitu do naší domácnosti jsem se začal zajímat též o klipy
z osmdesátých let. Když to shrnu, moje hraní je specifické třemi faktory.
Jak
vypadá „vaše parketa“ které se držíte?
Za prvé, zásadně
nehraji novinky, ale pouze „vykopávky“ z osmdesátých a devadesátých let. Za
druhé, všechny skladby hraji i s příslušnými videoklipy, z nichž
některé jsou velmi vzácné. A za třetí, nehraji české skladby, protože většina
českých popových „výtvorů“ z osmdesátých a devadesátých let mi připadá
(mírně řečeno) nehezká.
Výběr
hudby jistě navazuje na určité období popového boomu. Vnímáte toto období jako
nejsilnější, co se popu týká?
Hudební publicisté se
neshodují na tom, kdy přesně nastal největší popový boom. Pro mě osobně byl
tento boom právě v osmdesátých letech (hlavně v jejich první
polovině). A to je pro mě základním kritériem pro výběr hudby na 80´s & 90´s
videopárty.
Má
křivka poslechovosti tohoto žánru nějaké výkyvy závislé na dalších faktorech?
Podle mých dlouholetých
zkušeností nejen jako DJe, ale i jako programového ředitele pražského Radia 1
(v období 1991–1998), jedním z hlavních faktorů pro úspěšnost nějaké
skladby je melodie. Netýká se to samozřejmě úspěšnosti všech skladeb, ale
drtivé většiny z nich. Když je skladba melodická (nemám na mysli
podbízivá), je to první krok k tomu, aby zájem o ní po pár týdnech
nezmizel a aby si ji posluchači (návštěvníci diskoték) žádali i po mnoha
letech. To podle mého názoru také souvisí s tím, že posluchači ztrácejí zájem
o většinu současné popové hudby, která velmi postrádá melodické nápady.
Dá
se říci, že posluchači vaší hudby jsou spíše nostalgičtí, a tak se na párty
s nimi vídáte opakovaně?
V první řadě se dá
říci, že nostalgický v posledních létech začínám být já. Ale to je zřejmě
dáno postupujícími léty (jsem ročník 1965). A mám pocit, že svou nostalgickou
náladu přenáším i na své posluchače. To pomůže často vytvořit zvláštní
atmosféru celého večera, kdy se já i moji posluchači úžasně bavíme a přitom je
ve vzduchu zvláštní smutný duch časů dávno minulých. Možná je zrovna toto důvod,
proč se velká část návštěvníků na mé akce opakovaně vrací.
Jakým
způsobem vlastně obměňujete či ozvláštňujete své hraní?
Když jsem v roce
1996 začal se svými „oldies“ párty v Lucerna Music Baru, v duchu jsem
si říkal, že se během osmdesátých let hrálo na diskotékách několik tisíc
skladeb, tudíž budu mít opravdu z čeho vybírat a také budu moci playlist
svých akcí velmi často obměňovat. Ale už během prvních dvou let jsem zjistil,
že návštěvníci mých 80´s párty jsou velmi konzervativní. To znamená, že
jakýkoliv pokus o obměnu nebo ozvláštnění měl za následek to, že za mnou
neustále chodili návštěvníci a chtěli pořád dokola zhruba 100–150 „nejprovařenějších“
hitů. Dnešní situace vypadá zhruba tak, že přibližně 60 hitů musím (povinně…)
odehrát na každé své akci a zhruba 50 jich můžu obměňovat.
Co
vás přivedlo poprvé k hraní v Lucerně?
Ve zmíněném roce
1996 jsem působil jako programový ředitel (a spolumajitel) prvního soukromého
rádia ve východní Evropě po pádu komunismu, pražského Radia 1. Toto rádio
spolupracovalo s většinou pražských rockových klubů. A mezi těmito kluby
byl samozřejmě i Lucerna Music Bar. V té době byly hlavně v Británii
v módě kytarové kapely typu Blur, House Of Love nebo Oasis. Tyto kapely
měly své následovníky i v Čechách. Jedním z nich byla i skupina
Shannen Grey, která mi v té době přišla velmi zajímavá. S touto
skupinou jsme v té době uspořádali v Lucerna baru jakýsi komponovaný
večer, kdy se střídalo živé hraní Shannen Grey s videoklipy, které jsem
pouštěl já. Ohlas na videoklipy byl takový, že mi pronajímatel Lucerna baru
nabídl další spolupráci. Nejprve na dobu určitou a po neskutečném úspěchu
prvních akcí se naše spolupráce rozeběhla natolik, že jsme akce rozšířili i do
znovu obnoveného klubu Futurum na Smíchově a spolupracujeme dodnes.
Jaké
jste měl pocity z prvního hraní v Lucerně a jak se na to díváte dnes?
Při prvním hraní jsem
měl pocit, že prostředí Lucerna baru se hodí pro operetu nebo pro varieté,
které tam za první republiky bylo. Přišlo mi, že je to nejméně vhodné prostředí
pro diskotéku (ať už popovou, nebo rockovou) jaké jsem si kdy mohl představit. Brzy
se ukázalo, že to je velmi mylná představa a dnes si společně s posluchači
pochvalujeme krásný interiér, který jde perfektně k téměř jakékoliv muzice.
Klobouk dolů před panem Ing. Vácslavem Havlem, který palác Lucerna postavil.
Jedna věc se ale nezměnila. Když jdu dnes hrát, mám stejnou trému jako
v roce 1996 a celou cestu do Lucerny se mi v hlavě honí stovky
variant playlistu. I manželka mi občas říká, že takhle nepříjemného a nevrlého
manžela má vždy jen v pátek nebo v sobotu odpoledne (když se chystám
do práce).
Považujete
se spíše za konzervativního člověka?
Jsem velmi
konzervativní člověk, kterému trvá velmi dlouho, než dokáže přijmout jakoukoliv
novou věc, ať už je to novinka technická, nebo něco nového v osobním
životě. A uvědomuji si, že se to týká též přijímání nových lidí do své
blízkosti nebo třeba poslechu nějaké nové hudby.
Dokážete
si v soukromí ještě pustit hudbu, třeba při jízdě autem či relaxaci?
V soukromí si
pouštím hudbu neustále, ale striktně se vyhýbám skladbám, které hraji na svých
akcích. V praxi to vypadá tak, že si klidně (a rád) pustím desku The Works
od skupiny Queen, ale již při vložení CD do přehrávače vynechávám skladby Radio
Gaga a I Want to Break Free, ze kterých už mi po letech „naskakuje vyrážka“.
Mám obrovský archív desek od 60. let do současnosti, takže k poslechu se
dát vždy najít něco, při čem se dokonale odreaguji.
Nejste
někdy poslechem hudby přesycen?
Poslechem hudby
přesycen nejsem, dávkuji si ji přesně podle svých potřeb. Jsem spíše přesycen
množstvím hudby, které se objevuje na trhu. Bývaly doby, kdy jsem alespoň
rámcově stíhal sledovat, co vychází. Dnes je toho hlavně díky digitálním
technologiím tak neskutečné množství, že si sleduji své oblíbené kapely a na
víc mi téměř nezbývá čas. Takže pokud poslouchám nějaký nový objev, je to skoro
vždycky na popud některého mého kamaráda, který mě k poslechu nové kapely
dotlačí. Velmi často mě k novým kapelám přivedou mé dcery.
Jsou
někteří interpreti, kteří už se vám vyloženě „ohráli“?
Nejde ani tak o
interprety, jako o konkrétní skladby. Samozřejmě si doma nepustím Modern
Talking nebo Bad Boys Blue. Ale Depeche Mode, A-ha nebo R.E.M. si bez problému
pustím. Jen vynechám Personal Jesus, Take on Me nebo Losing My Religion…
Může
DJ zažít ve své práci pocit vyhoření? Zpozoroval jste něco takového u některého
kolegy?
Samozřejmě že DJ může
zažít pocit vyhoření. I já sám jsem měl párkrát k vyhoření velmi blízko.
Ale když už situace dospěla tak daleko, že jsem byl rozhodnut, že končím,
proběhla najednou 80´s & 90´s videopárty tak naplno, divoce a v parádní
atmosféře, že jsem si sám sobě říkal: „Proboha, proč bys tak úžasnou práci (a
koníčka v jednom) věšel na hřebík.“ A tak jedu dál…
Navštěvujete
své párty s kolegy z branže navzájem?
Pokud občas navštívím
nějakou jinou párty je to víceméně náhoda, rozhodně to nedělám cíleně. Ale když
už tam jsem, neubráním se určité profesionální deformaci. Podvědomě si neustále
říkám: „Tohle ten DJ udělal dobře, tohle udělal špatně, tohle bych udělal úplně
jinak atd.“ Zkrátka – nedokážu se úplně „odpojit“ a bavit se naplno.
Jak
vypadá vaše obvyklá příprava na večerní hraní?
Příprava probíhá
z 99 procent v mé hlavě, která (jak už jsem popsal výše) několik
hodin před akcí „šrotuje“ na plné obrátky. Ve chvíli, kdy začnu hrát, ze mě většinou
vše spadne a jedu jako robot do půl páté ráno. Také si odpoledne před akcí
musím jít alespoň na dvě hodinky lehnout a z domova odcházet s plným
žaludkem.
Jako
DJ jistě musíte čerpat určité zkušenosti z pozorování lidí kolem sebe. Dá
se říct, že tato práce sebou přináší také získání lepšího odhadu na lidi?
To je skvělá otázka. Já
osobně si myslím, že mám odjakživa poměrně přesný odhad na lidi. Tento odhad mě
také mnohokráte zachránil před potencionálními průšvihy v mém profesním i
osobním životě. Ale nikdy jsem si nepoložil otázku, zda na tento odhad měly
vliv zkušenosti z mého pozorování návštěvníků na 80´s & 90´s videopárty
a mé snahy napojit se na jejich momentální náladu při tvorbě momentálního
playlistu. Je velmi pravděpodobné, že ano.
Jak
hodnotíte naši společnost v rámci schopnosti bavit se.
Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější. Je to samozřejmě také dáno
velikostí nabídky tehdy a dnes. Dnes je nabídka tak obrovská, že je velký
problém si vybrat, kam večer zajít a jestli vůbec někam zajít. Ale člověk je ve
své podstatě většinou bytost líná, takže velké procento lidí raději zůstane
doma a v teplákách sleduje třicátou pátou reprízu nejprovařenějších filmů
nebo estrád. Jsem rád, že se to netýká celé společnosti, že alespoň určité
procento je zvyklé chodit do divadel, kin, galerií, diskoték a koncertních
sálů.
Jak
by podle vás měl vypadat a chovat se ideální DJ?
Za léta, kdy se snažím
muzikou bavit lidi, jsem získal jednu zásadní zkušenost. Zní to možná drsně,
ale DJ na diskotéce nesmí být vychovatel. Musí hrát to, co od něj návštěvníci
diskotéky v tu danou chvíli očekávají. Jakmile se rozhodne zahrát něco, co
stylově do dané akce nezapadá (i když doma u CD přehrávače byl z té
skladby nadšený), skoro vždycky přeruší pracně vybudovanou atmosféru. Je to
přesný opak DJe rozhlasového. Po celých osm let, kdy jsem seděl za mikrofonem a
vytvářel hitparádu alternativního Radia 1, jsem se snažil otevírat posluchačům
oči a seznamovat je s kvalitní hudbou z celého světa. Ovšem
z devadesáti devíti procent to byla hudba, kterou bych si ani na rockové
diskotéce nedovolil zahrát.
Jaké
faktory považujete při svém hraní za nejvíce omezující?
Dříve jsem považoval za
omezující nekvalitní hudební a obrazovou aparaturu. Od té doby, co má Lucerna Music
Bar jedno z nejlepších vybavení v republice, toto omezení padlo. Takže
pokud mě nebude s přibývajícím věkem zlobit zdraví, není snad nic, co by
mě při mém hraní omezovalo.
Co
hraní ve dvou a více, máte s tím zkušenosti?
V éře mého
působení v Radiu 1 jsme spolupracovali na mnoha koncertech a festivalech,
kdy jsme se běžně střídali v hraní s mnoha kolegy. Ale od té doby, co
jsem rozjel 80´s & 90´s videopárty, jsem si zvykl celou akci vždy odehrát
celou sám. Je to dáno tím, že chci, aby byla naplněna moje představa o tom
kterém večeru, a sám si chci ručit za kvalitu hraní. Kdybych hrál s někým
napůl, mohlo by se stát, že by každý z nás hrál zcela jiným způsobem a
celý večer by se dramaturgicky zcela vymknul kontrole. A perfektní dramaturgie
je hledisko, na kterém si dávám opravdu záležet.
Na
co lidé nejvíce pozitivně reagují?
Když budu pragmatický,
lidé nejvíc pozitivně reagují na čistotu a úpravu klubu, na přijatelné ceny vstupného
a nápojů, na co nejlepší dopravní dostupnost klubu. Ale to hlavní, co vyvolává
pozitivní reakce návštěvníků, je příjemné a slušné vystupování ochranky,
barmanů, DJe, šatnářek – zkrátka veškerého personálu.
Máte
osvědčený způsob, jak lidi zvednout ze židlí?
Když jsem o něco výše
popisoval, že existuje určitá skupina skladeb, kterou musím zahrát pokaždé,
jsou to přesně ty skladby, které lidi ze židlí spolehlivě zvednou. Já tomu už
léta říkám „smrtící série“. Některé skladby této série zůstávají, některé se
v průběhu let obměňují. Ale vím, že když je šikovně poskládám za sebou,
Lucerna bar se promění ve vroucí kotel.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Michaela
Neumannová
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz