„To, jak člověk působí osobně a jak přes kameru, v tom
je rozdíl.“ Petr Nikolaev
Profese
režiséra s sebou přináší mnohá úskalí a především velkou prověrku umění práce
s lidmi, tvůrčím týmem, předpokládanými podmínkami a dispozičními
možnostmi. Pro režiséra Petra Nikolaeva představoval takovou prověrku historický
film Lidice. O tom, jak probíhalo
natáčení a jaké osobní důvody vedly Petra Nikolaeva k realizaci tohoto
projektu, se dozvíte v našem rozhovoru, který je podtržen režisérovým
silným životním příběhem. Petra
pro náš rozhovor v areálu zahrady Kinských v Praze fotil Robert Vano
a oblékala firma BANDI VAMOS.
Na
čem je postaven dobrý film? Je to vždy jen o hercích?
Dobrý film je postaven
na celé řadě elementů, které vytvářejí jakousi synergii. Film je kolektivní
práce, a pokud není na základních postech ta správná parta, tak pochybuji o
výsledku.
Slyšela
jsem o termínu „mít vyčerpaný výraz“ a to překvapivě přímo od herce, který
takto definoval sám sebe. Jaké máte s tímto faktem u herců zkušenosti vy?
Jsou herci, u kterých
tomu tak skutečně je a většinou jsou to právě ti herci, jejichž výrazná
osobnost převažuje to, že by jim to někdo vytýkal. Když jsem natáčel
s Jiřinou Bohdalovou, která patří k nejlepším herečkám a které si
nesmírně vážím, měl jsem u ní opačnou zkušenost. Právě ona si uvědomuje tu
výzvu a přistupuje k hraní s určitou nervozitou a nasazením současně.
Když se nějakému herci podaří překvapit, tak to všichni vidí a právě to je
spojené s osobní odvahou a vynalézavostí současně.
Když
se vrátíme k filmu Lidice, které
scény v něm považujete za nejobtížnější?
V tomto případě žádná
scéna nebyla fádní. Pro mě byla velmi těžká scéna popravy a scéna, kdy brali
matkám děti. Nebylo to obtížné v tom, že by se natáčení těchto scén organizačně
nějak lišilo od zbytku. Ale měl jsem hrůzu, aby ta forma, jakou to budu
filmovat a vyprávět, byla ta správná. Dlouho jsem nevěděl, jakým způsobem to
posadit, vzhledem k tomu, že dané věci musí být ukázány naplno, ale
současně se nesmí přehoupnout do stereotypu toho, jak se takové scény točí.
Jakou
jste zvolil metodu?
Nakonec jsem se rozhodl
pro určitý pseudodokumentaristický postup. Věděl jsem, že není možné přivádět
děti do tak strašné situace opakovaně, protože ony nerozlišovaly mezi fikcí a realitou.
Použil jsem několik kamer, abych scénu zvládnul napoprvé a mohl ji sestříhat
z více úhlů.
Máte
nějaký návod či recept na to, jak vyvolat podobné situace při natáčení?
Ne, to nemám. Mám
recept na to, jak situaci nechat proběhnout technicky, zachytit a sestříhat.
Není v tom až taková inscenace. Ta se inscenuje na divadle a já jsem
bytostně filmový režisér, ne divadelní.
Jaké
shledáváte klíčové rozdíly mezi divadlem a filmem?
Divadlo stojí hodně na
textu a na projevu celé postavy, zatímco herec u filmu musí mít především oči.
Když někoho „nemá kamera ráda“, byť je to výborný herec, tak mu to není moc
platné.
Jak
mám rozumět termínu – když někoho nemá kamera ráda?
Je rozdíl, jak člověk
působí osobně a jak přes kameru. Špatně se to vysvětluje. Herec může být ve
skutečnosti nevýrazný, ale v televizi je jeho výkon obdivuhodný. Jde o
určitý dar.
Jak
to tedy provádíte při castingu?
Tam se s herci jen
pozdravím, ale pak už je sleduji pouze přes kameru. Věřím jen tomu, co vidím a
co mi zprostředkuje kamera.
Chodí
na castingy opravdu všichni herci?
Pro některé je docházení
na castingy ponižující a pak jsou herci, kteří ač jsou velmi populární, dokážou
se o tu svoji roli „porvat“ s jinými kandidáty, považují to za výzvu. Čím
je herec populárnější, tím je obtížnější až delikátnější zvát jej na casting.
Ale má to své opodstatnění.
Do
jaké míry jsou herci svolní měnit kvůli roli svou image? Ptám se také proto, že
zrovna v Lidicích měl Karel
Roden stejné vlasy na začátku i na konci filmu, kdy jeho milenka měla již
šedivé vlasy. Docela mě to překvapilo.
Málokterý herec si
nechá sáhnout na svou image. V případě Karla šlo o to, že současně točil
další čtyři filmy, ale nepopírám, že je škoda, že to s těmi vlasy takto
bylo. Není to o tom, že bych si to nepřál. Ta patka do kriminálu skutečně moc
neseděla a v závěru by měl mít vlasy šedivé. Ale chápu i to, že jakákoliv
změna image představuje pro určité riziko. V tomto směru jde o kompromisy.
Jak
početný štáb je pro vás optimální?
Štáb je orchestr
složený z lidí, kteří mají za úkol vytvořit iluzi autenticity. Nemám rád
takový ten „Hollywoodský cirkus“. Upřednostňuji malé štáby. Mám radši „malou
údernou jednotku“.
Je
těžké sehnat pro film všechny rekvizity a technologie?
Není to těžké, spíše
drahé. Díky tomu, že se do Čech pořídila spousta věcí pro velké americké filmy,
které tu následně zůstaly, tak je možné čerpat z fantastického zázemí. Lidi
tady filmovat uměli, ta tradice tady je a navíc se k nám přes zahraniční
zakázky podařilo dodat moderní technologie, ať už rekvizity, tak výrobní
postupy. Štáboví profesionálové, kostyméry a maskéry počínaje, jsou na velmi
vysoké úrovni a často i mladí lidé jsou během velmi krátké doby schopni připravit
pro natáčení profesionální podmínky.
Kdo
z vaší „filmové rodiny“ s vámi do tohoto projektu šel?
Tím, že film byl již
rozeběhnutý a já jsem jej kvůli nemoci režisérky Alice Nellis převzal dva
měsíce před natáčením, tak jsem tam ze svých lidí neměl nikoho, kromě skriptky.
Pro mě to byl tým neznámých lidí, což bylo zajímavé, inspirující a současně také
vysilující.
Cítil
jste, že se vás tento film vnitřně nějak víc dotýká?
Dotýkalo se mě to
hodně, protože můj dědeček byl v době Heydrichiády popraven. Bylo to asi
tři neděle po tom, co byli popraveni lidičtí muži. Nebylo to v přímé
souvislosti s Lidicemi ale v podstatě ze stejného důvodu. Dědeček byl
český vlastenec, legionář, důstojník. Na veřejnosti se vůči nějakému
kolaborantovi vyslovil ve smyslu, že ještě bude líbat zemi, po které chodil tatíček
Masaryk. Na základě toho byl uvězněn a popraven v Kounicových kolejích. Takže
tuto výzvu jsem vzal kvůli němu. Považoval jsem to za příležitost určité
odplaty vůči lidem, kteří ho zavraždili. Navíc jsem tento film režíroval ve
věku, kdy byl popraven. Bral jsem to velmi osobně a to byl také jeden
z důvodů, proč mi to vzalo tolik energie a proč jsem se zaťal, i když už
jsem se cítil na pokraji sil.
O
jakém projektu budete hovořit v příštích rozhovorech?
Připravuji film na
motivy životního osudu Františka Mrázka. Tam jsem také koproducentem projektu.
Proč
jste se rozhodl právě pro tento projekt?
Okolo tohoto tématu se
točím již tři roky. Nejsem scénárista, ale dělám to na základě toho, že jsem na
tohle téma nikoho lepšího nenašel, kdo by to udělal.
Jak
hodnotíte českého diváka a do jaké míry vás ovlivňuje?
Myslím si, že jsem
především vděčný divák já sám a snažím se, aby se to, co dělám, líbilo i
ostatním. Odhadnout, co pofrčí, čím se zavděčím, to lze jen těžko. Film už je
od povahy takový.
S jakými
pocity jste šel do natáčení filmu Lidice
a jaké máte pocity nyní?
Doufám, že náš rozhovor
je poslední velký rozhovor, který na toto téma dělám, protože mě jak téma, tak
i hovory o něm dodnes trochu traumatizují. Jsem rád, že to už mám za sebou.
Stálo mě to mnoho sil a jsem rád, že jsem zase vykročil k novému projektu.
Kolik
materiálu se natočí v poměru s tím, co se použije?
Asi tak jedna ku
patnácti. Pak je otázka, na kolik kamer se točí.
Pochopila
jsem, že raději točíte na více kamer?
Ano, to mám kvůli
střihu raději. Někdo to nemá rád, ale já to dělám.
Kolik
času pak trávíte ve střižně?
Záleží na způsobu
spolupráce se střihačem. Měl jsem ve zvyku sedět ve střižně od začátku do konce
a považoval jsem to za základ. Dnes vím, že to není nezbytné.
Jak
se vám pracuje s hudbou pro film? Jakými procesy prochází?
To je další velké téma.
Hudba je hrozně nebezpečná věc. Snažím se k ní přistupovat s největší
obezřetností. Když vezmete skoro jakýkoliv obraz a vezmete skoro jakoukoliv
hudbu, tak je to zajímavější, ale neznamená to, že to je dobře. Existuje málo
návodů, které vás přivedou k souladu s filmovou hudbou. Hudbu je
potřeba velmi pečlivě zvažovat, obrazně řečeno jakoby na lékárnických vahách.
Používáte
existující hudbu?
Použil jsem ji jednou a
to bylo ve filmu A bude hůř, kde jsem
použil pouze existující hudbu do úplně celého filmu a měl nad tím absolutní
kontrolu. Je to snadnější.
Když
jste v areálu Pražského hradu pro film Lidice
natáčeli scénu Heydrichova hudebního vystoupení, přišel se na natáčení podívat i
prezident Václav Klaus?
Nepřišel se podívat.
Ale myslím si, že kdyby se to natáčelo za úřadování prezidenta Václava Havla,
tak ten by se podívat přišel.
Takže
vás to zklamalo?
Ne. Nezklamalo. Myslel jsem si, že možná přijde, ale
když nepřišel, tak mě to nepřekvapilo
Jaký
máte vztah k Praze jako rodák z pražského Starého Města, který část
svého života dýchal ovzduší Francie?
Jsem lokální patriot.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak Praha je pro mě na prvním místě. Narodil
jsem se na Štvanici, cvrnkal kuličky Na Františku, chodil hrát čáru na Kozí plácek…
A tady jsem prožil dětství. Kdykoliv je k tomu nějaká příležitost, tak se
tento můj vztah k Praze snažím nacpat i do svých filmů. Například ve filmu
Báječná léta pod psa, kde je střihový
začátek, běží pejsek a to je ta krajina mého dětství, místa, o kterých jsem
mluvil.
Jaká
místa jsou pro vás srdcová hned po Praze?
Na prvním místě jsem
Pražák, na druhém Pařížan a na třetím jsem z České Kanady, kde mám
chalupu.
Kde
to máte v Paříži rád?
V místech, kde
jsem žil a to je čtrnáctý obvod. Za tu dobu, kdy jsem tam žil, tak skoro ke
každé čtvrti se mi váže nějaká vzpomínka. Mám rád jejich zvláštní nekonečné
metro, kanál St. Martin, zapomenuté bary, ve kterých jsem byl jako doma… Paříž
je velmi intenzivní město.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv
zapůjčila firma Bandi Vamos www.bandi.cz
Styling: Eva Šebestová
Foceno v zahradě Kinských v Praze www.nm.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz