„Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.“ Markéta Foukalová Tošovská
Markéta má
nádherný hlas. Je to hudebnice, která muziku cítí srdcem. Dělá to, co ji baví a
odmítá kompromisy. Skupina Lanugo, s níž zpívá již šest let, jí dává svobodu
a volnost, kterou k životu potřebuje. K tomu má milujícího manžela,
krásného syna a druhé miminko na cestě. Zatím se jí daří elegantně propojovat
rodinu i práci. Setkání s Markétou a Robertem Vanem, který pro náš rozhovor Markétu fotil v restauraci Zlatý had na pražské Malé Straně, bylo velmi milé.
Máte
krásný hlas, to samo o sobě si říká o profesi zpěvačky. Předpokládám, že jste
se zpívání věnovala už od dětství.
Děkuji vám za poklonu. Skutečně
jsem se zpěvu věnovala už od dětství. Nejdřív v pěveckém sboru, potom na
individuálních hodinách. Po gymnáziu jsem se dostala na konzervatoř. Už od
třinácti jsem ale zpívala po různých kapelách.
Byl někdo z vaší rodiny také úspěšný
v muzice? Máte po někom geny?
V naší rodině se
hudba vždycky pěstovala jen jako zábava, něco co udělá dobrou náladu a spojí
všechny dohromady. Láska k hudbě, kterou jsem kolem sebe vnímala, na mně
nechala nepochybně své stopy.
A kde se vzala vaše láska k jazzu?
Jazzu jsem se
začala věnovat trošku náhodou, i když se říká, že nic není náhoda. Přivedla mě
k němu profesorka konzervatoře Lída Nopová. Dál jsem pokračovala už sama,
začala jsem zpívat jazzové standardy a potom sama vymýšlet písničky inspirované
jazzem, soulem a popem. Jazz pro mě znamená způsob uvažování. Hra s tóny v
rámci určitých pravidel, zkoušení různých cest, ne jít pořád tou stejnou. Je to
inspirativní a dobrodružné.
Tak to určitě sledujete současnou jazzovou
scénu. Kdo ze současných jazzmanů se vám líbí?
V dnešních dnech
už se jazzu téměř nevěnuji, snažím se ale pořád sledovat, co se děje. Skvělí
muzikanti se vždycky točili kolem Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka, kterou
vedl Jaromír Honzák a v současnosti je pod dozorem jazzové zpěvačky Miriam
Bayle. Z líhně této školy vyšel Ondřej Pivec, Vertigo Quintet, Points atd.
Kolem těchto partiček se ale motá spousta dalších zajímavých formací a
osobností, např. Muff, Bucinatores, Beata Hlavenková, Matěj Benko, Luboš Soukup…
Je pro vás osobně těžké se muzikou živit?
Ano, bohužel je.
Já osobně jsem se před odchodem na rodičovskou dovolenou zpěvem uživila.
Uživila se i spousta mých kolegů. S celospolečenským utahováním opasků ale
došlo i na utahování v oblasti kultury a hudby. A to je v kombinaci s úpadkem
hudebního průmyslu, lidskou pohodlností a nepodporou veřejnoprávních médií
naprosto smrtící kombinace.
Nicméně i přesto jste u hudby zůstala…
Vše je ale i v
osobním nastavení. Mně například po narození syna došlo, že nechci dělat v
hudbě, kterou mám tak ráda, moc kompromisů. Není to žádné definitivní
stanovisko, ale v této chvíli to tak cítím. Rozhodla jsem se tedy věnovat se
pouze své kapele Lanugo a to samo sebou nepřináší žádné horentní výdělky. Jsem
ale spokojená. Vloni na podzim jsme vydali vlastním nákladem naše druhé album
pod názvem 2011. Křest desky se konal na Nové scéně Národního divadla.
Exkluzivní prostor, skvělá atmosféra. CD má unikání grafický design, kdy každý
kus je originál. Vybrali jsme si k sobě kreativní mladé tvůrce, grafické
designéry Ex Lovers. Desku jsme nahrávali v námi pečlivě vybraném studiu Sono.
Zkrátka děláme věci tak, jak nejlépe za daných podmínek umíme. A já věřím, že
lidi to z naší nálady a hudby ucítí. Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.
Vaše skupina se nazývá Lanugo. Proč právě tento
název a jak se kapela formovala?
Lanugo je
medicínský název pro ochmýření miminka v matčině lůně. Evokuje to, aspoň pro
mne, určitou nevinnost a nezatíženost. Má kapela Lanugo je i po šesti letech,
co spolu hrajeme, něco upřímného a opravdového. Jdeme si svou cestou. I když má
někdo z nás jasnou vizi, Lanugo je prostě takový malý živočich, který si
nakonec stejně udělá, co sám chce. Takže z rychlý písničky je nakonec krásná
balada a není co řešit.
Kde jste se s kolegy ze skupiny
seznámili?
S klukama jsem se
poprvé potkala právě na už zmíněné Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Jsme
spolužáci.
Co posloucháte ve volném čase?
Se svým synem moc
volného času nemám, ale mám ráda třeba muzikanty a kapely jako jsou Florence
and the Machine, James Blake, Little Dragon, Sigur Rós, Friendly Fires, Fink,
Feist, a mnoho dalších spíše alternativních či indie kapel a osobností.
Vaše plány
pro nejbližší období? Koncerty, turné, nebo třeba natočení klipu?
S Lanugem máme mnoho
plánů. Vzhledem k tomu, že jsme natočili novou desku, uvažujeme i o natočení klipu.
Čeká nás krátké jarní turné, v létě snad nějaké festivaly. Situaci ale trochu
zamotává to, že se mi v květnu má narodit další potomek, takže když budu moct,
budu zpívat, co to půjde. Snad mi to rodina dovolí. (úsměv)
Texty
vašich písní bývaly v angličtině. Jak se vám zpívá česky?
Na první desce jsou až na
jednu výjimku textu Josefa Kainara všechny písně anglicky. Nová deska 2011 je
ale celá bez výhrady česká. Na češtinu nedám dopustit. Je to můj rodný jazyk,
kterému zkrátka do všech nuancí rozumím. Takže určitou neohrabanost češtiny
beru na milost.
Máte rodinu, malého syna, koncertujete…
Máte čas i na něco jiného, nebo vás hudba a rodina plně zaměstnávají?
Na prvním místě,
jak už jsem naznačila, je moje rodina. Dál se věnuji, spolu se spolužačkou a
skvělou zpěvačkou Zuzkou Kropáčovou (ex S.O.I.L., nyní Performing Tomatoes)
vedení dětského sboru BezNot. Je to radost a obě se Zuzkou věříme, že si malé
čtyřleté zpěváčky vychováme do velkého sboru, kdy budeme moct dělat zase něco
kreativního, a tak trochu na pomezí.
Čekáte
druhé dítě, máte představu, co všechno se tím změní?
S jedním dítětem a skvělým manželem
se dá rodina, hudba, vystupování a cestování po koncertech docela dobře
zvládnout. Otázka je, jaké to je se dvěma dětmi. Uvidíme…
Děkuji
za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up a vlasy: Mili Dvořáková
Foceno v restauraci Zlatý had
v Praze www.zlatyhad.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz