„Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se
sebou v extremních situacích.“ Tereza Lenerová Hradilková
Moderní
divadelní tanec prošel za svoji existenci mnohými změnami, včetně svého názvu. S
otevřením hranic na konci osmdesátých let minulého století se Česká republika
postupně dostávala na evropskou úroveň a termín „výrazový tanec“ se v souladu
s mezinárodní terminologií změnil na „současný tanec“, či na „moderní divadelní tanec“. Přesně tomuto
druhu tance se věnuje Tereza Lenerová Hradilková, talentovaná dcera manažera české
hokejové reprezentace Slavomíra Lenera. Tato atraktivní mladá dáma, ze které
energie přímo sálá, přijala naše pozvání do pražského hotelu Radisson Blu
Alcron, kde ji pro náš rozhovor fotil fotograf Robert Vano ve spolupráci s AVON Cosmetics a kadeřnictvím Honzy Hlaváčka.
Jakou
historii má u nás v České republice moderní divadelní tanec, dříve známý pod
pojmem výrazový tanec?
Jelikož jsem chodila na
Konzervatoř Duncan centre, znám pouze větev tzv. českého duncanismu, který byl nesmírně
významný. Všeobecně se výrazový tanec po celém světě začal objevovat až koncem
19. století, či spíše začátkem 20. století a to hlavně díky Isadoře Duncanové,
tanečnici, která údajně jako první svlékla piškoty, tančila k divákům zády a
prostě dělala všechno naopak, než bylo v baletu zvykem.
Jaké
významné osobnosti vnímáte v tomto oboru u nás?
U nás byla významnou
osobností Jarmila Jeřábková, která měla možnost studovat tanec profesionálně v Salzburgu
u Elizabeth, sestry Isadory Duncanové, kde poté dokonce i učila. Jarmila
Jeřábková v Praze pak pracovala jako tanečnice, choreografka a pedagožka. S
příchodem komunismu byl tento směr tance omezen pro jeho individualitu a hledání
osobního jazyka. Eva Blažíčková, bývalá ředitelka Duncan center, byla její
žákyní a já zase její. V posledních desetiletích v rozvoji současného tance
sehrál významnou roli festival Tanec Praha, který již od devadesátých let představuje
na naší scéně špičky světové taneční scény.
Je
nutné znát základy nějakého jiného tance, abychom se této disciplíně mohli
věnovat?
Vždycky jsem záviděla
svým spolužačkám, které měly pevné základy v baletu, jelikož měly skvělé
dispozice, ale ony mně zase mohly závidět průpravu z Valášku, kde jsem se naučila
velké muzikálnosti. V dnešním moderním tanci ale může představovat přínos třeba
i fotbal nebo karate. Znám takové, co nikdy netančili, ale protože byli
pohybově nadaní a věnovali se sportu, tak jsou z nich dnes hvězdy.
Co
si myslíte o kombinaci klasického tance, třeba baletu, a výrazového tance?
Funguje to, že se tanečníci živí třeba více druhy tanců?
Určitě jsem pro
otevřenost v tanečních směrech. Taneční styly se mezi sebou mísí a poptávka na
konkurzech většinou zní: „Hledáme moderní tanečníky se základy baletu. Zkušenosti
v break-dance, akrobacii, zpěvu a jiných směrech vítány.“ Já většinou
zaškrtávám ty konkurzy, kde chtějí osobitý projev.
Jaké
taneční prvky jsou pro výrazový tanec nejtypičtější?
Normální chůze, běh a
skok. Myslím, že moderní tanec se dnes snaží co nejvíce přiblížit lidskosti, a
proto využívá jeho přirozeného pohybu, který posléze modifikuje. Ale pozor, i
když se to nezdá, mezi tanečníky se říká, že chůze na jevišti je to nejtěžší. A
je to pravda. Zkuste se v tanečním představení jen tak projít po scéně, diváci
pak najednou sledují každý detail. Například když jsem teď pracovala s
choreografem Fabricem Ramalingomem (představení Brut, taneční skupina Nanohach), tak jeho taneční prvky se skládaly
hlavně z chůze, běhu, skoku, pádu, skluzu, přitáhnutí, odtáhnutí, bouchnutí… Ovšem
ze způsobu, jakým on tyto pohyby poskládal a do jakých souvislostí, vznikl umělecký
zážitek. Mám to tak ráda! Přijde mi, že divák může být tak mnohem lépe citově
zasažen, protože ty pohyby zná, a může se s nimi ztotožnit.
Kolik
tanečníků bývá obvykle na scéně? Existuje nějaký ideální počet?
To záleží na záměru
choreografa. Častá jsou sóla, duety nebo choreografie pro skupinu čtyř až pěti
lidí. Projekty s větším počtem interpretů jsou finančně náročné a mohou si je
dovolit jen velké company a divadla. V České republice je taneční obor
podfinancovaný a z toho důvodu u nás velké company ani taneční centra
neexistují.
Proč
jste si zvolila právě tento styl?
Já si ho nezvolila, zdá
se, že on si vybral mě. Je to už dlouhá cesta od folkloru, přes jazz, k
modernímu tanci, který se neustále vyvíjí a s ním se vyvíjím i já. Proto také
asi u moderního tance setrvávám, je nesmírně různorodý, neustále u něj objevuji
nové a nové věci. Nemá v podstatě hranice, s každým choreografem se jeho styl
posouvá dál.
Kdy
jste se poprvé seznámila s tímto stylem a čím vás oslovil?
V Kanadě jsem poprvé
přičichla k jazzu a nejenom k němu, ale i ke spoustě dalších odvětví, jako
jsou step, balet, africký tanec aj. Byla jsem ve skvělém dětském souboru, kde
nás vyučovali profesionální choreografové a tanečníci, přes den učili nás a
večer se věnovali své vlastní skupině. Bylo to něco, co jsem v ČR nepoznala,
ohromný zážitek, už tehdy jsem tančila tance, které měly příběh, nesly nějakou
pointu, vtip, příběh a nebyly jen slepým estetickým tancováním. Když jsem se
vrátila do Čech, hledala jsem něco podobného. A byla to Konzervatoř Duncan centre,
která mě a mé rodiče oslovila právě svojí kreativností a důrazem na
individualitu. Samozřejmě, že se studiem v Amsterdamu se mi rozšířil rozhled a taková
zkušenost je k nezaplacení. Člověk přestal brát sám sebe a svoji pravdu tolik
vážně a najednou zjišťoval, kolik různých názorů a cest existuje.
Kam
doporučujete jet do zahraničí, pokud jde o opravdové umění ve výrazovém tanci?
Nejspíš do Belgie, kde
sídlí skupiny jako Rosas (Anne Teresa de Keersmaeker), Ultima Vez (Vim
Vandekeybus), Peeping Tom, Jan Fabre, Needcompany, nebo moje naprostá favoritka
Meg Stuart, která však pracuje na rozhraní divadla a tance a momentálně v Berlíně.
Záleží, co pro člověka znamená opravdové umění. V Belgii tato jména vyrostla v 80.
letech z opravdové touhy po změně, umělci obsadili fabriky, které si přetvořili
na své dílny a ateliery, a právě zde vznikaly ty nejzajímavější věci. Dodnes
fungují, je to obdivuhodné, ale zároveň mě hodně zajímá, co přinese dnešní
generace.
Znáte
Davida Parsonse (www.parsonsdance.org)? Jaký je váš názor na jeho umění?
David Parsons je
choreograf z New Yorku, ale jeho práci neznám. Nemám názor.
Je
těžké v tomto oboru najít učitele?
Opravdu dobrých a výjimečných
učitelů je málo. Na škole jsme měli tři roky průměrného učitele baletu a měsíc
naprosto geniální učitelku, jmenovala se Daniela Graça (učí momentálně v
Německu). S Danielou udělala celá třída za měsíc makání takové pokroky, jako s bývalým
pedagogem za rok práce. Teď, když už nejsem na škole, snažím se za dobrými pedagogy
jezdit do zahraničí, do Berlína nebo zpátky do Amsterdamu. Snažím se chodit na
jejich workshopy a vstřebat tak co nejvíc informací.
Jaký
sport je ideální v kombinaci s výrazovým tancem provozovat, aby si
tanečník udržel dobrou fyzickou kondici?
V tuto chvíli myslím,
že běh, je to trenér jak fyzické výdrže, tak i psychické, která je v tanečním
světě stejně tak důležitá
Vnímáte,
že se spolu s tancem nějak rozvíjí třeba schopnost koncentrace tanečníka?
Určitě, tancem se ve
vás začne rozvíjet úplně jiná koncentrace, je to především koncentrace na pohyb
a akce, ale zároveň i na čas a prostor okolo vás. Pak se může stát, tak jako
mě, že když jdu na divadelní představení, tak vůbec nesleduji, co říkají, ale
spíš jak se mezi sebou pohybují, jakou mají energii a tak, to samé třeba při zprávách.
Musím se vyloženě nutit, abych dávala pozor na slova a nekoukala se na detaily
každé gestikulace moderátorky, nebo kdo zrovna přeběhne v zákulisí za ní, to mě
totiž ohromně baví.
Dalo
by se říct, že vaše profes vám buduje současně i způsob jak odhadnout lidi.
Jaký nejpozitivnější dopad na psychiku
v této oblasti vnímáte u sebe?
Asi to, že u tance
poznávám sama sebe. Zní to jako klišé, ale je to tak. Naše tělo a psychika jsou
propojené. Věřím, že to, co člověk dělá, co vidí a slyší, se do něj promítá.
Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se
sebou v extremních situacích. A pak, v tanci si mohu prožít to, co si v realitě
třeba neprožiji, co si třeba nedovolím, ale vysním si to.
Jaká
naopak vidíte úskalí?
Jediné, zato velké úskalí
vidím v mé peněžence a v mém časovém harmonogramu. V tom, že nevím, co
bude tři měsíce dopředu, každý týden mám jinak rozvržené povinnosti, které mám
dost nabouchané, bez diáře jsem ztracená. Člověk musí být velmi flexibilní. V
žádném případě to není tak, že v šest se jde domů a hurá a smlouva na rok i s
mateřskou. To je pak obrovská úleva, když dostanete práci na projektu, a víte,
že dva měsíce budete vstávat a chodit domů ve stejnou hodinu. To je pak žúžo.
Kolik
hodin zabere takové denní zkoušení na projekt?
V zahraničí je normálních
10–18 hodin, u nás v Čechách většinou o něco méně.
Co
nejčastěji spadá do vašeho repertoáru, jaká témata se odehrávají na jevišti?
Ženskost, komunita,
vztahy, móda, temnota, nahota.
Jaká
témata vás nejvíce oslovují?
Jsou to témata, kterými
si procházím sama. Nejvíce mě osloví představení, kde se dozvím něco o sobě,
nebo se mě jednoduše nějak dotkne. Témata jako vztahy, smrt a víra.
Jaké
dosavadní úspěchy hodnotíte ve vaší kariéře jako stěžejní?
Mám velkou radost, že
jsem za minulý rok dostala příležitost hrát v Čechách v několika tanečních
představeních. A pak pokládám za úspěch, že se představení „Proměnná“, které
jsem vytvořila společně s izraelskou kolegyní Einat Ganz, dostalo na
mezinárodní taneční festivaly jako je Aerowaves Spring Forward festival a
DanceEUnion v Londýně.
Jaké
jsou vaše sny a ambice?
Rada bych ještě
pracovala pro někoho, kdo objeví přesné jádro mě a bude s ním pracovat a
rozvíjet je ve své práci. Pokud toho dotyčného nenajdu, budu to muset udělat já
sama.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Mili Dvořáková
– AVON Cosmetics www.avon.cz
Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
Tereza
Lenerová Hradilková začala
tančit ve čtyřech letech v souboru Valášek v Praze. Vystudovala konzervatoř
Duncan centre v Praze a The Theaterschool v Amsterdamu. V roce 2002
po maturitě odjela sama na dva měsíce tancovat do New Yorku. Poté, co se
vrátila, získala práci u Clauda Brumachona (FR), následně se rozhodla ještě studovat
v Amsterdamu. Jako umělkyně spolupracovala například s Fabianem Chyle (DE), Claudem
Brumachonem (FR), Sergem Ambertem (FR). V Čechách s taneční skupinou Nanohach
v projektech „Brut“ a „Písečná žena“, s VerTeDance na projektu „Transforma“, s Kateřinou
Stupeckou – „Sunyata“, s Andreou Miltner – „ Beneath the Skin“ a
s dalšími. Vlastní projekty: „Proměnná“ („Variable“) společně s Einat Ganz
(Izrael), „This is it“ společně s Petrou Púčikovou pro pražskou Meet Factory. Spolu
s manželem také vede prostor Truhlárna, který zatím funguje jako zkušebna a
malé divadlo. Momentálně žije v Praze, kde působí jako tanečnice na volné noze.