„Člověk je tvor nenasytný a
herectví je nekonečný hlad po něčem novém a lepším.“ Jan Révai
Životní
příležitosti, které herec, a příležitostně i dabér Jan Révai proměňuje, nesou s
sebou současně také jakési pomyslné životní mezníky. Nacházet a přijímat výzvy,
jako tomu je zrovna v jeho případě, je skutečně inspirativní. Přesně
v tom smyslu, že když něco chcete, tak toho dosáhnete a když už něco
děláte, tak naplno. S Janem Révaiem jsme se sešli v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde ve spolupráci s Robertem Vanem, týmem z AVON
Cosmetics a s BANDI VAMOS vznikla série stylových fotografií.
V jakém
rozsahu se aktuálně věnujete tanci a herectví?
Herectví je mou
profesní náplní, věnuji se jí téměř denně, takže v rozsahu maximálním. (úsměv) Tanec jsem v podstatě
pověsil na hřebíček, ale díky představení Zpívání
v dešti v Libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde hraji Cosmu Browna,
jsem se konečně naučil stepovat. Takže jsem se opět začal trošku hýbat.
Pociťujete
v uvedených profesích sám u sebe nějaký vývoj?
V obou stále
stoupající a nabízející vždy překvapivé momenty, které mi připomenou, že nikdy
není pozdě a že se nikdy nepřestanu učit.
Existují
těžké a lehké role?
Jsou role, o kterých se
nemusí říkat, že jsou těžké, protože těžké jsou. Ať už díky autorovi, textu či režisérovi. A lehké nejsou
žádné, protože na každou se musíte připravit.
Dokážete
předem odhadnout, že nabídnutá role je pro vás ta pravá?
Jste-li dobrý herec,
každá role je pro vás ta pravá. Samozřejmě pokud se diametrálně nelišíte věkem,
typem nebo fyziognomií. Také je na místě soudnost a pokora. Ale v herectví
je možné vše.
Už
jste se v tom někdy zmýlil?
Myslím, že jsem měl
doposud velké štěstí, takže zatím ne.
Máte pocit, že vaše životní
příležitosti jsou současně i jakýmisi životními mezníky?
Stoprocentně.
Hlavně když vezmu začátek mé profese. Můj první projekt, muzikál Drákula,
odstartoval mou profesionální taneční dráhu, stejně tak jako film Rebelové filmovou. Poté si mě našlo
Docela velké divadlo Litvínov a já konečně rozšířil své působení na jevišti o
činoherní role. A tak vše na sebe hezky navazuje.
Jaký je váš vztah k okolí, které vás
coby herce stále pozoruje? Jste pod drobnohledem, což zasahuje i do soukromí.
Není to někdy nepříjemné?
Nepříjemné
je jedině to, jaké se občas o sobě dozvím lži z tisku. To potom možná ovlivní i
to okolí, ale lidé, kteří mě znají, tak vědí, kde je pravda. Byť jsem v tomto
malém rybníku malá ryba, občas mě to procento pozornosti, které mi média
věnují, dost naštve.
Děláte někdy totéž, pozorujete lidi,
kategorizujete je?
Rozhodně
lidi rád pozoruju. Často jezdím MHD, to je docela pestré panoptikum. Kategorizaci
se asi taky nevyhnu.
Na základě čeho si vytváříte názor
na lidi?
Na základě
jejich chování a vlastní intuice.
Když vás někdo zklame, dokážete mu
odpustit, nebo je to pro vás zásadní konec?
Někdy si až
nadávám, jak zapomínám. Ale to bude tím, že si radši pamatuji ty hezké
věci. Ale
odpouštět by se mělo.
Jaká kritéria máte na své profesní
okolí, tedy na kolegy?
Dochvilnost,
pravdivost a lidskost, prostě slušnost.
Kdo
z hereckých partnerů byl pro vás ve vaší kariéře nejvíce klíčový?
Budu se opakovat, ale
rád. Byl to Boris Rösner. Byl mým prvním obrovským partnerem na jevišti Divadla
pod Palmovkou. A měl jsem možnost z něj čerpat, nasávat a učit se. Děkuju
mu za to.
Za kým z branže byste dnes šel pro
radu týkající se opravdu složité role a vyžadující odbornou konzultaci?
Mám to
štěstí, že jsem pracoval se spoustou lidí, na které se mohu spolehnout. První
by byl asi ruský režisér Jurij Galin, nebo Jan Kačer.
Jsou k sobě kolegové v tomto ohledu
vstřícní?
Nyní hraji v jednom z mých nejoblíbenějších představení a tím je Láska a párečky, kde jsme se na jevišti sešli
neskutečně vyrovnaní, hraví a právě vstřícní k sobě i k postavám. Až si říkám,
že je to asi výjimka. Ale vše je o lidech.
Máte
pocit, že přiměřeně k věku jste si splnil své ambice?
No, ambice jsou jedna
věc a přání druhá. Myslím, že s ambicemi jsem už dávno skončil. Teď je na
řadě práce a schopnost se k ní nějak postavit, nezamrznout a nespokojit se
s dočasným úspěchem. Ovšem přání mohou být nekonečná a ta si necháváme pro
sebe. Sny, ambice, přání jsou v této profesi málokdy splněné do posledního
puntíku. Povede-li se vám někdy něco, po čem jste toužili, okamžité nastupuje
další nesplněné přání, a tak je to pořád dokola. Člověk je tvor nenasytný a
herectví je nekonečný hlad po něčem novém a lepším.
Co
byste doporučil herci-začátečníkovi, aby v této profesi zásadně
nepodceňoval?
Selský rozum, intuici a
rady a připomínky.
Co
soudíte o riziku škatulkování seriálových herců?
To je jednoduché. V době,
kdy vás veřejnost vidí denně na obrazovkách, pomalu v každém plátku a je
vás všude plno, tak vás někdo zabalí do takovéhle škatulky. Protože zrovna
hrajete v seriálu. Na počátku tohoto seriálového boomu, myslím vlastní
české tvorby, byla spousta herců, kteří se tomu vyhýbali a tvrdili, že se takto
nikdy nezaškatulkujou. No, a podívejte se dnes. Škatulkování je blbý výraz
produkcí, které vás neobsadí jinam, protože jste teď zrovna moc vidět, anebo
hrajete na jiné komerční stanici. Vás se to ale v podstatě netýká, protože
každý herec dělá pouze svou práci a váží si toho, že vůbec nějaká je. Proto mně
osobně tzv. škatulkování vadí. Ale zřejmě s tím nic neudělám. Navíc to
značí, že někdo, kdo vás takhle označí, nemá vůbec o vaší pracovní vytíženosti
přehled.
Jaké
jsou vaše zkušenosti s dabingem?
Velice řídké a vtipné.
Jednou za čtvrt nebo půl roku si mě zavolá pan režisér Michal Vostřez a obsadí mě do poměrně velké či těžké
role. Vždy když přijdu, tak se ho ptám, jestli ho to ještě nepřestalo bavit,
takhle se mučit. Ale on zase rád mučí lidi, takže si se mnou dá tu práci a
výsledek je pak dobrý. Ale ambici tohoto rázu jsem nikdy neměl. Namluvil jsem i
pár dokumentů. Je to bezvadná zkušenost. Ale nejvíc mě na tom baví to, že je to
právě jen občas.
Osobně
mě láká dozvědět se něco o vaší rodině a o vašem původu. Oficiální zdroje
hovoří o uherském rodu, ale s velkou nepřesností. Povíte nám více?
Nepovím, protože sám o
tom moc nevím. Nechávám si tuto zálibu ve zkoumání rodokmenu až na důchod.
(úsměv)
Kdybychom
se chtěli dozvědět více o vás, jako o člověku, kde byste sám začal?
Asi na začátku.
Prostřední novorozenec v dělnické rodině. Trochu hyperaktivní, milující
zvířata, dobrodružství a přírodu. Citlivý, ctižádostivý, nebojící se rizika. Posléze
potrestaný, poučený a vděčný. Dnes šťastný, zamilovaný, milovaný a těšící se na
vše, co přijde.
Věříte
tomu, co se říká o manželství, že to druhé bývá lepší?
Nevím, to slyším
poprvé. Ale asi na tom něco bude, uvidíme. (úsměv)
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz
Make up: Mili Dvořáková
AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Vlasy: Veronika
Soukupová www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz