„Ze škatulky ,rychlokvaška ze
SuperStar‘ se dostává opravdu těžko. Snad se mi to začíná dařit“. Ben Cristovao
Ben Cristovao je mladý,
dynamický umělec, který se s nasazením sobě vlastním pouští do všeho, co mu současný
showbusiness nabízí. Do SuperStar se přihlásil spíše jen z hecu, ale uspěl.
Díky tomu se mu otevřely dveře tam, kam by se asi jinak jen stěží dostával.
Tancuje, zpívá, vydává desky a hraje v populárním televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Odlišuje se nejen svým talentem, ale i barvou pleti a to
se u nás někdy neodpouští, což již také zažil na vlastní kůži. Spolu
s autorem fotografií Robertem Vanem jsme se sešli v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde jsme si velmi otevřeně popovídali o tom, jak to
v hudebním světě chodí.
V čem dnes, již
s odstupem, vidíte klady a zápory soutěže SuperStar?
Kladem
je možnost dostat se rychle do povědomí lidí, být populární a s tím pak souvisí
i všechno další. Pro další část veřejnosti, ale i lidi ze showbusinessu, je
záporem nálepka „ten ze SuperStar“. Rychlokvaška.
Jak jsem pochopila, živit se
zpěvem (na rozdíl od většiny účinkujících v této soutěži) nebylo vaším
hlavním cílem. Na rovinu, co je vašemu srdci bližší? Hudba, nebo tanec?
Před
SuperStar jsem nezpíval nijak profi. Spíše jsem si jen tak broukal
v koupelně ve sprše. Takže paradoxně navštěvovat hodiny zpěvu, pracovat na
hlasovém fondu a učit se správnému dýchání jsem začal až po SuperStar. Dnes se
to snažím obojí propojit. Ale bližší mi je určitě tanec.
Aby toho nebylo málo, začal
jste fušovat do řemesla i hercům. Nedali vám to někteří v Ordinaci „sežrat“, že vy, ač neherec, jste
dostal roli Maxe Suchého, syna hlavního hrdiny primáře Suchého?
Vůbec
ne. Nikdo mi nedal nic sežrat. Všichni se ke mně chovají přátelsky a vstřícně. Mnozí
z mých, můžu-li to tak říct, hereckých kolegů jsou dnes již legendami.
Tady se ukázala výhoda mého známého obličeje. Kdybych nebyl známý, tak bych
tuto roli těžko dostal. Ale jsem za ni rád.
Jak se cítíte jak herec?
Ordinace je pro mě herecká akademie. Já se zde učím hrát.
Takže zatím jsem student herectví.
Moje maminka se do vás během
SuperStar skoro zamilovala a dokonce vám posílala hlasy. Jak široké bylo
spektrum vašich fanynek?
Tak
to jí poděkujte. (úsměv) Dnes už je
spektrum mých fanynek mnohem širší. Dříve to byly pouze teenageři, teď
v souvislosti s Ordinací se
věkový průměr zvedl. Tady se zase hodně projevila ta nálepka „SuperStára“. Tato
soutěž je pro holčičky a vy se ocitnete v šuplíku, z něhož se pak
těžko dostáváte.
Jak snášíte zvýšený zájem o
vaši osobu?
Beru
to jako součást toho, co dělám. Lidé mě poznávají a to samozřejmě nejenom kvůli
mým schopnostem, ale také proto, že jsem jiný, mám jinou barvu kůže. Teď, co
hraji v Ordinaci, tak je ten
zájem spíše pozitivní. Lidé mě zastavují na ulici, ptají se mě na to, co bude
dál v seriálu. To je milé.
Setkal jste se někdy s negativními
projevy kvůli barvě vaší kůže?
Setkal,
mám více nepříjemných zkušeností, ale jedna byla taková zásadní. Slavili jsme
narozeniny mé tehdejší přítelkyně, bylo to v jedné hospodě. Vedle u stolu
seděla parta nabušených kluků, u kterých hned poznáte, že chtějí vyvolat
konflikt. Vadí jim to, že jste jinej. Jedno jestli černoch, mulat, nebo gay.
Prostě jinej. Tak tito na mě začali pokřikovat a vydávat zvuky, kterými mě
chtěli urazit, něco ve stylu „vrať se na strom, ty opice“. Přátelé se rozhodli,
že půjdeme pryč, bylo to opravdu nepříjemné. Ale najednou k nám jeden
z nich přišel a řekl mi, že nikam nepůjdeme, dokud si já nekleknu a
neřeknu, že se stydím za to, že jsem černoch. V tu chvíli už nešlo, nic
nedělat. Začala rvačka, naštěstí se mě zastali mí přátelé, ale přiznám se, že
jsem byl opravdu štastnej, když přijela policie. Nikdy jsem neviděl policii tak
rád, jak tehdy.
Tak to muselo být hrozné. Co
vám tato skutečnost dala, nebo vzala?
Nic
mi nevzala, věděl jsem, že takoví lidé jsou a vždycky budou a že jednou se
s nimi potkám. Ale strach jsme měli všichni, to ano. Díky tomu jsem začal
chodit na kickbox, abych se v případě nejhoršího uměl bránit.
Takže byste si teď už uměl
poradit…
Teď
je to zase těžší v tom, že kdybych dal nějakému takovému náckovi ránu, tak
z toho hned bude skandál, protože jsem známej. Hned by mě žalovali a
z obyčejné rvačky by bylo bůhví co. Takže jsou prostě místa, kam už raději
nechodím.
A to jsou jaká místa?
Na
hokej, na fotbal, do horších hospod, všude tam, kde se setkávají skupiny lidí,
kteří vyvolávají rvačky a konflikty. Tam zkrátka nechodím. Nevyhledávám
zbytečně problémy. Ale tehdy, při tom konfliktu, jsem byl panna nepolíbená. (úsměv) Dnes už bych se zachoval jinak.
Jak to máte s rodinou? Maminka
je bloňďatá Pražanda…
…a
tatínek pochází z Angoly. Do mých čtyř let jsme do Angoly jezdili, ale
potom se naši rozvedli. Mamka se podruhé vdala a našla si super chlapa, který
je už třináct let mým tátou a se kterým si skvěle rozumím. Mamka je také skvělá,
mám ještě ségru, které je jednadvacet a studuje scenáristiku v Americe. A
nesmím zapomenout na malého brášku, který žije tady s námi.
Jaké jste byl dítě?
Byl
jsem hyperaktivní a netrpělivý, což mi neumožňovalo se učit na hudební
nástroje. Ale na druhou stranu jsem měl vždy respekt z rodičů. Vážil jsem
si jich. Doma jsem byl slušný a hodný. Zlobil jsem pouze ve škole. (úsměv) Ale zase ne tolik, abych měl
třeba dvojku z chování. Se sestrou jsme měli a máme super vztah.
Co jste studoval?
Studoval
jsem německé gymnázium a potom anglo-americkou vysokou školu, obor diplomacie a
mezinárodní vztahy.
Kdybyste se, čistě teoreticky,
měl přihlásit do jiného soutěžního pořadu, než je soutěž pěvecká, na jaké téma
či v jaké kategorie byste rád soutěžil?
To
vám teď neřeknu, jsem nepředvídatelný. Nikdy nevím, co mě napadne, pro co se
rozhodnu, takže záleží na okamžiku, na konkrétní situaci…
Jste člověk, který má rád risk?
Určitě
rád riskuji, to jo.
Co vyjadřujete ve svých písních
nejčastěji a jaký pro to volíte způsob? Kdo jsou vaši fanoušci?
Zpívám
hlavně pro mladé lidi, takže i hudba a texty tomu odpovídají. Něco ve stylu
„jsme mladí, pojďme ven a bavme se“. Takhle teď vypadá moje první deska a v podobném
stylu je i ta druhá. Mám producenta v Torontu, sestra tam žije a má
spoustu kontaktů, tak mi ho dohodila. Je fakt třída.
Zpíváte rád duety? V čem
shledáváte jejich náročnost a naopak výhodu vůči sólovému zpívání?
S Monikou
jsme nazpívali duet, který jsme vydali loni v říjnu. Ale já nejsem typ na
duety. Střihnout si takhle občas nějaký to ano, ale že bych vydal desku duetů,
no tak to asi ne. (úsměv)
S Monikou tvoříte pěkný
pár, jak jste spolu vlastně dlouho?
S Monikou
jsme se seznámili v SuperStar a jsme spolu… no, už to budou dva roky.
Monika sice bydlí v Brně, ale každý týden je několik dní v Praze a
bydlí u mě. A já zase občas jezdím za ní na návštěvu k jejím rodičům.
Nežárlíte na sebe, oba dva jste
velmi atraktivní, to k tomu přímo svádí?
Já
jsem žárlivý dost a myslím, že i Monika. Ale to snad ke každému vztahu patří.
Ale vraťme se k vaší práci.
Bez jakých vlastností myslíte, že se dobrý zpěvák neobejde?
Určitě
je to charisma. V dnešní době, kdy světem vládne internet, všechno je
zrychlené, je podstatným prvkem „show“. Prostě to není jen o zpěvu. Vždy mě
vytáčí, když někteří chytrolíni říkají například o Madonně, že neumí zpívat, že
to je jen o show. Jasně, že když zpívá a u toho tancuje a skáče, že to občas
ujede, ale komu ne? Nicméně když jsem ji pak slyšel jen s kytarou, bylo to
čisté. Ta ženská už je na scéně třicet let a hlas má vytrénovaný.
Když cestujete do zahraničí,
třeba do USA, vozíte si domů inspiraci?
Můj
producent říká takovou chytrou větičku „kolo znovu nevymyslíš“. Když prostě
něco funguje, je to zajeté, tak proč to měnit a vymýšlet novinky? Takže
samozřejmě si ze států vozím inspiraci, protože oni jsou prostě úplně někde
jinde, ať vezmu klipy, sound, přístup k fanouškům. Ale nesnažím se
vymýšlet věci, které před mnou už někdo vymyslel. A líp.
Myslíte, že je vůbec možné
udržet si při tom množství hudby na trhu udržet přehled o populární hudbě?
Tak
na české scéně není problém mít přehled, protože tady se zase nedělá tolik
věcí.
A co se vám na naší scéně líbí?
Tak
Petr Hapka je skvělý, nebo Tomáš Klus, také Vojta Dyk je obrovský talent a
Matěj Ruppert. Ty bych dal na světovou úroveň. A legendou je stále Karel Gott.
Zaslouží si jí být. Byl dlouho dobrej, je vlastně stále dobrej, má velikou
fanouškovskou základnu. Umí se chovat. Je to mistr a člověk by k němu měl
mít úctu už jen pro to, co všechno dokázal.
Chodíte na muzikály?
U
nás ne. Ale v Londýně, to je něco jiného, je to zážitek.
Máte chuť někdy poslouchat
docela „jiný šálek kávy“, než je zrovna hudba, kterou nejčastěji posloucháte či
produkujete?
Posloucháme
s Monikou rádi jazz, zpěváky jako je Jimmy Colon, nebo pak Stinga, Steveho
Wondera, Michaela Jacksona, Noru Jones, Alicii Keys…
Při tom, jaký máte přehled o
současné hudbě, vás asi jen tak někdo nenachytá, ale co třeba hudba staršího
data, jak ta vás ovlivnila, jestli vůbec nějak?
Určitě
vás ovlivní to, co v dětství poslouchají rodiče. Mamka poslouchala
Beatles, Aerosmith, takže tady se orientuji. Ale teď poslouchám současnou
muziku.
Jste mistrem světa ve
snowboardingu? Kde jste se naučil tak dobře jezdit na prkně?
Když
mi bylo jedenáct, tak naši koupili byt ve Špindlu. Mamka jezdila deset let
závodně na lyžích. A já se z lyží tak nějak přemístil na snowboard. To
bylo někdy v roce 2000.
Jakých úspěchů si na závodním poli ceníte nejvíce?
No,
tak určitě prvního místa v Českým poháru 4×4. Ale jsem hlavně rád, že se nemusím
stydět za to, jak jezdím. Černoch na sněhu, to bylo nejdříve pro některé
pozdvižení, ale nakonec jsem jim zatnul tipec. (úsměv)
Jak hodnotíte podmínky pro
snowboarding v České republice?
U
nás jsou dobré podmínky pro snowboarding, tedy když je sníh. Jinak Česká
republika je v centru Evropy a kamkoliv můžu zajet. V létě jsme byli
na ledovci.
Jezdíte stále závodně?
Už
nejezdím. Měl jsem úraz, otřes mozku a přestaly mi fungovat krční svaly. To byl
pro mě asi ten zdvižený prst od toho tam nahoře. Na závodech se lidé často
hecují a dělají věci, které jsou vyloženě nebezpečné, nebo věci, na které
jednoduše nemají. Jen aby se ukázali.
K vaší image patří i váš
vlastní styl oblékání. Jak se u vás ten styl vyvíjel?
Vždy
mě bavila móda. Už od dětství. Oba dva s Monikou máme rádi módu, když někam
vyrážíme spolu, tak se snažíme sladit. Dneska na focení mám tričko
s želvama Ninja a sako. (smích)
Jak reagujete, když si vás
vezme do parády bulvár?
Trápí
to hlavně Moniku, je citlivá a některé věci si hodně bere. Já jí pořád říkám,
že bulvár musí psát negativně, protože dobrý věci by nikdo nečetl. Sám mám tunu
špatných zkušeností, ale je mi to jedno. Když někdo chce napsat něco blbého,
tak to napíše. Ale pokud by to už překročilo hranici, tak si to vyříkáme!
Jste gentleman?
To
jde asi v ruku v ruce s věkem. Karel Gott, nebo Jiří Kanyza jsou
gentlemani. Já doufám, že budu gentleman. Není to jen o chování, je to všechno
dohromady. Ale baví mě ten pojem, ta myšlenka být gentleman. (úsměv)
Jakými lidmi se rád
obklopujete?
Mám,
jako asi každý, své kamarády. A pak rodinou. Tím, že hodně cestuji, tak mám spousty
přátel v Americe a v Londýně.
Máte nějaký recept na dobrou
náladu?
Je
to v hlavě. Jak si to tam uspořádám. Já si pořád říkám, jak jsem na tom
dobře. Že mám zatím v životě štěstí. Na rodinu, přátele, lidi, kteří mi
pomáhají. Říkám si, že je skvělé, že si můžu dělat věci po svém, že by mohlo
být i hůř. Takže jsem vlastně permanentně šťastný. (úsměv)
Děkuji za rozhovor.
Text:
Dita Brančíková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Make
up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz
Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
