„Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám.“ Betty Lee
Za
jazzovou hudbou by někteří šli světa kraj. Do New Yorku – kolébky jazzu – se
vydala i zpěvačka Betty Lee. Štěstí v podobě hudebních příležitostí a první
desky, kterou právě v NY měla příležitost natočit, na sebe nenechalo
dlouho čekat. Jazzová hudba je pro Američany téměř běžnou záležitostí, ovšem u
nás ji uslyšíte jen vzácně, nejčastěji v úzkém okruhu lidí, kteří se o ni
nekonzumně zajímají. A to je jeden z důvodů, proč se do České republiky
vrátit. Přinést lásku k jazzu a hudební originály také k nám. Se
zpěvačkou Betty Lee a fotografem Robertem Vanem jsme se sešli v pražské
restauraci Zlatý had, která je příznivkyní živé hudby a je jedním z míst,
kde si můžete poslechnout zajímavé interprety živě.

Jak
si podle vás mají lidé najít vztah k jazzové hudbě, která je určitým způsobem
specifická?
Spousta lidí poslouchá
jazzovou hudbu jako nějaký vjem z rádia a neřeší to. Doporučuji zažít si
jazzovou hudbu na živo. Už proto, že tam zapojíte mnohem více faktorů a
dokážete se napojit snáze, než když ji jen posloucháte z reproduktorů.
Lidé nacházejí lásku k jazzu v jakémkoliv věku. Klíčový je rozhodně živý
koncert. To docela změní pohled na tuto hudbu. Ovšem ani studiové nahrávky se
netočí stejně jako pop. Jazzová skladba se nahrává několikrát, a co se povede,
to na nahrávce zůstane. Popová hudba se skládá z tzv. fejků.
Co
nám sděluje jazzová hudba?
Jazzová hudba sděluje
mnohem víc než to, co je snadno pochopitelné. Stává se relaxací až ve chvíli,
kdy se do ní člověk „položí.“ Jako zpěvačka si písničky také skládám, a tak vím
něco o harmonii, o tom, co ve skladbě probíhá, ale to ještě neznamená chápat tu
hudbu, najít její kouzlo. To musí člověk cítit.
Jaké
jsou možnosti živých vystoupení jak pro posluchače, tak i pro umělce?
Myslím si, že je to
dané tím, nakolik se o to člověk zajímá sám. Vidím to u sebe. Čím více se
zajímám, zjišťuju, tak tím více vidím možností. Jediné úskalí, které vnímám,
jsou prostory pro styl hudby, kterou hrajeme my – moje kapela. Ne všechny
prostory jsou pro tento styl hudby úplně vhodné. Prostory tvoří součást dojmu,
se kterým posluchač z koncertu odchází. Mnoho klubů je vyhraněných, ale
pak tam vystupují i kapely s jiným stylem hudby a to už tak nezapadá.

Když
vystupujete po republice v různých klubech, nemíváte potíže s technikou
a ozvučením?
To bývá často problém.
Pokud přicházíme například do rockovějších klubů a máme něco nového, tak tam je
problém. Brát si s sebou zvukaře je neekonomické, a tak každá domluva
s místním zvukařem je individuální a stále platí, že člověk se musí
spolehnout především sám na sebe, takže si mnohdy vozíme i vlastní aparaturu.
Kdy
jste sama u sebe začala vnímat jazz jako hudební oblast, ve které se chcete
realizovat?
Bylo to v době,
kdy jsem studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Prošla jsem si přes
rock, pop, funky a různé další žánry, „osahala“ jsem si je, ale stále mi tam
nesedělo to, že se musím držet jakési linky, která je tam daná. Tou dobou jsme
začala chodit s Ondřejem Pivcem, který mě k jazzové hudbě přivedl.
Vnímala jsem jazzovou hudbu jako hodně zajímavý styl, kterému jsem se začala
věnovat.
Kde
jste začala vystupovat veřejně?
Začala jsem vystupovat
po restauracích a barech, kde bylo shovívavé publikum. Tam se člověk může hodně
naučit, protože když to nedopadne dobře, tak to není úplně průšvih.

Nové
zkušenosti na sebe nenechaly dlouho čekat a brzy jste se svým tehdejším
přítelem Ondřejem Pivcem navštívili New York, odkud jste si přivezli vlastní
desku.
To jo, no…
S Ondřejem Pivcem jsme tam odletěli v podstatě ze studijních důvodů.
Chtěli jsme poznat místní atmosféru a nenapadlo nás, že bychom tam hráli, ale
nakonec jsme si v několika dobrých klubech opravdu zahráli. Tam nás
slyšel jeden Čech, žijící v Londýně, který navštívil náš koncert v New
Yorku a umožnil nám něco neuvěřitelného – pronájem studia na tři dny, kde jsme
natočili naši desku.
Jaké
jste z toho nahrávání měla tehdy pocity?
Velmi smíšené. Na jednu
stranu to bylo strašně super, protože muzikanti, se kterými jsem točila desku, byli
na mnohem vyšší úrovni než já, která se vzpamatovávala z toho, co se tam
vlastně děje. Byl to motivující zážitek, který mi pomohl k rozhodnutí
vrátit se do Čech, kde taková hudba takřka není, než abych zůstala v New
Yorku, kde by to bylo nošení dříví do lesa.
Jak
na vás zapůsobila tato zkušenost nejen profesně, ale také osobně? Jaký dopad
měla na vaši osobnost?
New York pro mě
představoval hodně velký impuls. Uvědomila jsem si, že jsem dříve žila tak
trochu ve zlaté kleci pod vedením rodičů. Teprve tam jsem zjistila, že musím
začít nějak fungovat sama a pokud chci mít nějakou vlastní osobnost, musím být
samostatná jednotka. Dnes mám samostatnou kapelu Cosmic people, doděláváme
desku, hraní nám funguje, což je něco, co jsem si dříve nedokázala představit,
že bych dokázala.
Jaké
nové vlastnosti jste u sebe objevila?
Dříve jsem byla člověk,
který se nechával unášet proudem a výborně jsem plnila úkoly. Ale nebyla jsem
schopná chodit včas, zadávat úkoly někomu jinému, organizovat, až do doby, než
jsem pochopila, že bez toho nejde dělat lídra kapely. Dříve bych si nedokázala
představit, že budu kromě zpěvu dělat i manažerskou práci, ale jinak to nejde.
Už
kvůli tomu, abyste se mohla plně věnovat zpívání a skládání, neuvažujete o tom,
že najmete manažera?
Uvažuju o tom každý
den, ale ještě jsem nikoho takového neviděla. Buď to byl někdo, kdo z nás
chtěl vytáhnout peníze a bylo to vidět na první dobrou, nebo ten člověk nebyl
schopný, ač sliboval hory doly. Přesto stále čekám a doufám, že někdo takový
přijde a já se pak budu zase moci věnovat jen hudbě.

Co
hudební agentury?
Pro hudební agenturu
nejsme záruka. Styl hudby, který děláme, není pro agenturu zárukou, že se to
lidem bude líbit. Popové kapely si každý zapamatuje po první písničce, když je
dobrá. Jsou zapamatovatelné. Takové písničky bych uměla udělat také, ale
nestojím o to.
V čem
přesně máte touhu být odlišná, specifická?
Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám. Myslím si, že mám lidem co dát jako
člověk a zpěvačka a nechci dělat věci, které mi někdo nadiktuje. Máme zde mnoho
příkladů, na kterých je zřejmé, že nejsou sami za sebe, ale dělají to, co jim
někdo diktuje. Samozřejmě si ráda poslechnu názor kohokoliv, ale vstupovat do
svých rozhodnutí si nenechám.
Pro
mnoho lidí je hudba především business. Jak se na tyto postoje díváte vy?
To je právě ono. Hudba
ale není business. Chodím na školu, kde je spousta muzikantů, kteří dělají
hudbu a to poslední, proč by ji dělali, je business. Kdyby to bylo primární,
tak by to ani nešlo dělat. Na konzervatoři má každý pocit, že když bude dobrej,
tak bude známej – logicky. Ale tato logika bohužel asi nefunguje.
Vyučuje
se na konzervatoři i obchodní oblast hudebního průmyslu?
S tím jsem se
nesetkala, ale možná by to tam mělo být. Protože by to pak nebyl pro všechny
takový šok. (smích)
Co
říkáte na společná vystoupení více kapel? Funguje mezi jazzovými kapelami nějaká
rivalita?
Zrovna máme naplánovaná
čtyři vystoupení s jinými kapelami. Je to tak, že rivalita je taková věc,
která funguje daleko víc tam, kde funguje business, a ne tam, kde je hudba. U
jazzové hudby nikdo nežárlí, ale jazzový muzikant lepší výkon obdivuje a chce
dosáhnout takových kvalit, jako ten, koho vnímá jako lepšího.
Vydělat
si hudbou je asi hodně složité?
Je to tak. Mám
kamaráda, který je jedním z nejlepších bubeníků v republice a možná i
dál, a přes den si přivydělává vydáváním obědů. Každý hledá ještě jiné
alternativy, pokud se chce v hudbě prosadit a udržet si finanční bilanci,
což zvláště v hudbě rozhodně není hned.

Musí
mít jazzová zpěvačka jiné dispozice než zpěvačka popová? U operních pěvkyň rozdíl
pochopím, ale tady si nejsem jistá.
Být popová zpěvačka
obnáší mnoho věcí, které jazzová zpěvačka řešit nemusí, jako například styling.
Ale nemyslím si, že by popová zpěvačka byla například schopná zazpívat sólo
jazzové skladby. Taková věc je běh na docela dlouhou trať. Pop je připravená
show s efekty a má jasně daný vývoj. Zazpívá ho každý člověk s dobrým hlasem.
Jazz je spíš takový „okamžitismus“, zpěvák musí být muzikant, musí poslouchat a
chápat muzikanty, přizpůsobit se jim. Může je vnímat jako podklad pro zpěv.
Jak
reagujete na rušivé elementy při koncertech?
To je věc, na které
hodně pracuju, protože špatné vjemy opravdu mohou přijít kdykoliv, ať už jsou
to hlučně se bavící lidé, nebo něco jiného. Je to hodně otázka koncentrace.
Jak
vnímáte propojení mediálního světa a jazzové hudby?
Myslím si, že
v České republice je tohle nepropojitelné. V Americe to nějakým způsobem
funguje, ale u nás lidé poslouchají to, co se jim nějakým způsobem naordinuje.
Z 90 % je zde skutečně konzumní společnost. Což je škoda, protože si
myslím, že pokud by lidem u nás někdo ukázal cestu k něčemu, co není
konzumní, tak by se jim to mohlo hodně líbit. Jazzová hudba je hodně osobní a
intimní. V ní musíte pochopit, co chce muzikant sdělit, podělit se.
Když
skládáte hudbu, jak při tom postupujete?
Dávám si dohromady
hrubý nástřel, většinou přichází první klávesy a zpěv a postupně se dávají
dohromady další prvky.
Vybavil
se mi film Jen ho nechte, ať se bojí.
Hudební skladatel, kterého ve filmu hrál Luděk Sobota, dokázal tvořit nejlépe,
když zažil nějaký šok. Jaké impulsy pro tvorbu potřebujete vy?
To je taky zajímavá
věc. Když mám klid, tak mě nenapadne nic. Čím víc mám práce, tím víc mám nápadů
a podnětů k tomu, abych něco udělala.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Stránky kapely Cosmic People www.cosmicpeople.cz
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vlasy a make up: Mili
Dvořáková
Foceno v pražské restauraci
Zlatý had www.zlatyhad.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
