Ing. David Farský – ředitel společnosti Soliditet, s. r. o.

 

 

 

 

„Ojedinělost v kladném slova smyslu vidím
v kombinaci kreditních a marketingových informací.“Ing. David Farský

 

 

 

 

Společnost
Soliditet, s. r. o. se zabývá poskytováním informací týkajících se solventnosti
a ekonomického zdraví společností, se kterými se jako podnikatel dostáváte do
obchodního styku, a také službami určeným marketérům a obchodním šéfům českých
i zahraničních firem. Ředitel společnosti, Ing. David Farský, vás nenechá
pochybovat o aktuálnosti a potřebnosti služeb, které nabízí. Současně však
rozhovor prostřednictvím jeho odpovědí nabízí i zajímavý pohled na současnou
ekonomickou recesi, o které se v médiích hovoří stále častěji. Sám
potvrzuje, že nynější situace nahrává monopolům a rozevírá pomyslné nůžky –
daří se „společnostem, které nabízejí buď luxus a kvalitu, nebo low-end“.

Ing. David Farský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Ve společnosti
Soliditet, s. r. o., která poskytuje informace týkající se solventnosti,
marketingové a finanční stránky českých i zahraničních firem, jste zodpovědný
za strategické směřování a celkové řízení. Jaká je filozofie vaší firmy, na
které je založena?

Otevřenost, rozvoj, férovost, široká zodpovědnost, to jsou
hodnoty, které prosazujeme, a kterým sami věříme. Snažíme se vytvářet prostředí
vzájemné podpory a důvěry.

 

Na jaké konkrétní
produkty a služby se v současné době vaše společnost především zaměřuje?

Poptávka je zaměřena na informační komplexnost a zároveň
přesnost v detailu. V tomto směru rozvíjíme obě části našeho
produktového portfolia. První z nich, která pomáhá řízení kreditního
rizika, je reprezentována produkty s příznačnými názvy Lustrátor a Systém
sledování vazeb. Druhou část portfolia, tzv. obchodně-marketingovou, zastupuje
naše silná vlajková loď Albertina a na ni navazující služby přímého marketingu.

 

Dnešní
podnikatelské prostředí si žádá inovace a služby flexibilně reagující na
poptávku. V čem lze společnost, kterou vedete, považovat za výjimečnou a
inovativní?

Hodnocení výjimečnosti firmy bych ponechal na našich
klientech. Osobně jsem vždy viděl výjimečnost v lidech, jakými se vám
podaří obklopit. Už jen fakt, že změnám a rozhodnutím nebrání osobní antipatie,
nekompetentnost či jen slabá vůle kooperace, považuji za obrovskou hodnotu. Na
tým v Soliditet jsem měl obrovské štěstí. Je kompaktní a plný svébytných
osobností s různorodými zkušenostmi. Motivovaný tým už z podstaty
nemá problém s inovativností produktu.

 

Nabízíte v rámci
českého trhu produkty, které jsou ojedinělé, nebo existuje v oblasti úvěrových
registrů a poskytování finančních a kreditních informací dnes již velká
konkurence?

Konkurence v tomto oboru pochopitelně existuje. Neřekl
bych však, že ji vnímáme příliš silně.

Ing. David Farský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co specifického
podle vás nabízí vaše společnost a co ji odlišuje od ostatních, pohybujících se
v této oblasti?

Ojedinělost v kladném slova smyslu vidím
v kombinaci kreditních a marketingových informací. Zároveň se snažíme, aby
naše produkty byly čím dál více „user friendly“. Do této oblasti jsme za
poslední období investovali nemalé peníze. A v neposlední řadě je přidanou
hodnotou přístup a způsob komunikace našeho týmu s klienty. Sice to zní jako
klišé, ale existuje řada firem, které se svými zákazníky jednají jako
s někým, kdo je obtěžuje a brzdí v jejich administrativní rutině.

 

Zkusíte, prosím,
vysvětlit podnikateli, který se s podobnými službami ještě sám nesetkal,
proč by se měl zajímat o produkty vaší společnosti?

Každý podnikatel hledá nový trh, klienty, vstupuje do
obchodních vztahů a potřebuje ochránit své peníze a investice. My jsme schopni
pro něj nalézt, a za pomoci služeb přímého marketingu oslovit potenciální
zákazníky, zároveň zajistit správné a komplexní informace, které mu umožní
rozkrýt ekonomický rozměr těchto vazeb a jejich příslušné riziko. Náklady
podnikatele vynaložené do segmentace trhu a jeho oslovení přes Soliditet jsou
v porovnání s výsledkem zcela zanedbatelné.

 

Jaké hlavní výhody
jako podnikatel spolupracující s vaší společností získávám?

Vidíte dál než ostatní, jste schopni lépe rozkrýt potenciál
umístění produktů a služeb na trhu, lépe odhadnout tržní i finanční pozici vaší
firmy i obchodních partnerů ve střednědobém horizontu.

 

Proč jsou podle
vás služby, které vaše společnost nabízí, nyní tak důležité?

V zásadě existují dva typy společností. Ty, které
v době krize mezi prvními škrtají náklady na marketing. Anglický pojem
„cost cutting“ zní v české transkripci velmi trefně. A ty, které i
v krizi vidí příležitost. Zejména pro takové společnosti, které si připustí
myšlenku, že i v době krize je třeba vydávat „energii“ a nikoliv různými
řezy osekávat a podřezávat budoucnost, máme řadu efektivních řešení.

 

Společnost
Soliditet je součástí mezinárodní skupiny. Jak vnímáte v kontextu mezinárodního
zastoupení společnosti její pozici na českém trhu?

Naše pozice je na českém trhu velmi pevná a její začlenění
do silné mezinárodní skupiny Bisnode jen tuto pozici zesiluje. Bisnode je totiž
vedoucím poskytovatelem digitálních obchodních informací v Evropě,
současně však klade významný důraz na lokální zaměření. V dohledné době
díky know-how našeho vlastníka přineseme na český a slovenský trh naprosto nové
produkty a služby, které na jiných evropských trzích ve skupině stabilně velmi
dobře fungují.

 

Vaše společnost
působí na českém trhu již devatenáct let. Jak byste zpětně hodnotil progresi
vaší společnosti?

Společnost vznikla téměř „garážově“ v rámci raného
českého podnikatelského prostředí, a tak si logicky postupně prošla všemi
možnými fázemi vývoje. Od prvotního nadšení zakladatelů až po mentální změnu
vnímání firmy jako rostoucího organismu. Měnil se i způsob řízení, od hledání
té správné míry sebevědomí až po vystřízlivění z vlastních úspěchů. Dnes
je firma připravena na další intenzivní růst se standardizovanými procesy.

 

Představuje oblast
poskytování marketingových, finančních a kreditních informací o firmách v České
republice i v zahraničí v současné době lukrativní odvětví?

Určitě skýtá obrovské možnosti. Existují pochopitelně
oblasti, které jsou co do absolutního finančního objemu výnosnější, ale
informace a jejich hodnota mají budoucnost. Z hlediska střednědobého a
dlouhodobého se jedná o velmi lukrativní odvětví.

 

Dochází
v oblasti aktuálnosti služeb a produktů, které nabízí vaše společnost,
k určitým změnám?

Ano, neustále přibližujeme naše produkty reálnému informačnímu
stavu. V dynamické době, kterou všichni prožíváme, to není paradoxně úplně
triviální. Všichni chtějí informace up-to-date a ideálně ještě interpretaci
jejich významu. Směr je jasný – maximální aktuálnost a okamžitě získaná přidaná
hodnota.

Ing. David Farský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V době, kdy roste
nejen zadluženost domácností, ale i firem, se zdá být oblast působení vaší
firmy jako klíčová. Máte přesto představu, jaká část českých firem považuje
výdaje za informace týkající se solventnosti obchodních partnerů, za zbytečné?

Těžká otázka… Obecně v českých luzích a hájích
rozšířená nedůvěra ve své okolí v kombinaci s rychlou dobou,
která nenahrává strategickému přemýšlení, a někdy i s přehnanou důvěrou
v sebe sama, příliš neukazuje na docenění informačních znalostí. Máme na
trhu ještě pořádný kus práce před sebou.

 

Vaše společnost si
klade za cíl chránit proti potenciálně špatným obchodům a pohledávkám. Jak
vysoká je úspěšnost preventivních opatření?

Úspěšnost plně závisí na způsobu integrace našich produktů a
řešení do obchodních a rozhodovacích procesů klienta. My se snažíme ve
spolupráci s klientem nacházet optimální nastavení. To je ale vždy
individuální. Hovoříme-li o kreditních informacích, pak každý jednotlivý
zákazník vnímá riziko, které za pomoci Soliditet snižuje, odlišně. Smyslem řízení
kreditního rizika není jeho totální eliminace, ale nalezení jeho správné míry.
Ta vždy záleží na vnitřních a vnějších okolnostech každého podnikatele. Samotná
úspěšnost je ovšem znatelná ve všech případech.

 

Mnohé společnosti
spoléhají až na řešení nastalých problémů, obracejí se na společnosti
zabývající se vymáháním pohledávek a spoléhají na soudy. Proč byste jim takový
postup nedoporučoval?

Téměř vždy dochází k případům, že obchodní partner
nezaplatí, ať se ochráníte sebevíc. Já ovšem tvrdím, že při využití našeho
know-how se počet takových případů razantně snižuje. A v případě, že problém
nastane, pak jsme schopni nabídnout i řešení, které efektivně pomůže pohledávku
vymoci.

 

Jaký typ
podnikatelského subjektu představuje vašeho typického klienta?

Disponujeme téměř dvěma tisíci klienty. Od velkých až po
střední a menší, snad ze všech oborů. Jsme schopni „ušít“ produkt jak pro
banku, tak i pro živnostníka.

 

Jak velký je zájem
o vaše služby?

Zájem se liší dle subjektu a oboru podnikání, ze kterého
klient pochází. V tržním segmentu „banky a finance“ a v segmentech jemu podobným,
zákazník přesně ví, co chce, a poptává již konkrétní typ řešení. U ostatních je to mnohdy
o edukaci. Paradoxem je, že řada firem či podnikatelů nikdy nevyužila produkty,
které obsahují kreditní informace či služby, které umožňují velmi efektivně
zaměřovat a oslovovat potenciální klienty. Síla kombinace kreditních a
marketingových informací je například v tom, že jsme schopni adresovat jen
zdravou část trhu.

 

Jakým způsobem
jsou v rámci spolupráce s vaší společností využívány dotace plynoucí
z Evropské unie?

Existují různé dotační programy, které umožňují nákup
informačních služeb. My sami je ovšem nijak nepropagujeme. Administrativa
s nimi spojená převyšuje efekt, který jsme si odhadli. Spíše se s nimi
setkáváme přes naše klienty, kteří čerpají prostředky při nákupu našich řešení.

 

V současné době se
opět hovoří o finanční krizi. Všímáte si určitých alarmujících změn, které
napovídají, že se českému podnikatelskému prostředí skutečně příliš nedaří?

Domnívám se, že v řadě odvětví středního a velkého
byznysu situace není příliš špatná a je poslední roky poměrně stabilní.
Největší problém se zdá být v B2C sektoru, tedy tam, kde jsou společnosti
velmi přímo napojeny na koupěschopnost spotřebitelů. Výjimkou pak jsou
samozřejmě síťová odvětví, jako je například energetika, kde k velkým
výkyvům nedochází.

 

Jakým společnostem
se podle vás v současné době postižené stigmatem nedostatku finančních
prostředků a ekonomické represe bude paradoxně dařit?

Společnostem, které lapidárně řečeno nabízejí buď luxus a
kvalitu, nebo low-end. Dále všem různým typům monopolů.

Ing. David Farský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Přesto i ve
ztížených ekonomických podmínkách budou vždy společnosti, které obstojí. Jakým
způsobem je podle vás možné jako podnikatel úspěšně přežít finanční krizi?

Je třeba se pokoušet být stále něčím zajímavý, či výjimečný.
A sledovat poptávku. Je třeba prostě produkovat to, co se v rámci byznysu
vyplatí. To je čisté podnikatelské hledisko. V době krize se může
v řadě odvětví rychle měnit tržní potřeba, proto je dobré si raději
dvakrát rozmyslet, co za náklady odřízneme a co má smysl zainvestovat. Je nutné
sledovat navazující odvětví a jejich trendy. A samozřejmě je nutné mít štěstí a
být ve správný čas na správném místě.

 

Jaký je váš osobní
názor na možná řešení současné ekonomické situace, o které se neustále hovoří
nejen v médiích?

Nejsem profesionální makroekonom, i když jsem tento obor
vlastně vystudoval. Řešení, dle mého, souvisí s analýzou příčin krize jako
takové. Kořeny aktuální krize je nutné hledat již v druhé polovině 90.
let, tedy před více než deseti lety. Naše současná ekonomická situace má přímou
souvislost s tzv. internetovou bublinou, následovanou různými opatření FED
v USA, v kombinaci se zahraničním obchodem USA a Číny, navazující
krizí hypoteční, v některých ohledech velmi netransparentně fungujícími
finančními trhy. Žijeme v globálním světě, neexistuje jednoduché lokální
řešení. Všechny momenty, které zapříčinily současný stav, by se měly stát
východiskem pro hledání způsobů řešení. Nesmí však existovat příliš silný tlak,
ze strany těch, kterým finanční krize v zásadě vyhovuje.

 

Přišlo skutečně
období finanční krize, nebo se jedná z velké části především o problém
uměle vytvořený médii?

Spíše než krize finanční je zde ekonomická recese. Problém
samotný nejde na vrub médiím. Ostatně v dnešní době má každý možnost
sledovat média jak mainstreamová, tak i alternativní. Každý se může dopídit ke
znalosti objektivních souvislostí. Krom faktů, které jsem zmínil v předchozí
odpovědi, je zde obecně problém s důvěrou. Důvěra je pro pozitivní vývoj
ekonomiky velmi klíčová. Dle mého názoru je jedním z faktorů, které
ovlivňují tendenci spadnout do recese či krize komplexní vnímání důvěry, a to
v politický systém a politickou garnituru, ve snadnost či složitost
vymáhání práva, ve způsob fungování sociálního systému a dovolím si ještě
přidat důvěru ve sdílení morálních a společenských hodnot.

 

Co by měl znát
podle vás začínající podnikatel o možnostech finančních a kreditních informací
o firmách, se kterými hodlá spolupracovat?

Jsem přesvědčen, že ti, kteří rozjíždějí vlastní byznys a
hledají strategické partnery, např. dlouhodobé dodavatele, či poskytují služby
a produkty, lidově řečeno „na fakturu“, pak hazardují s vlastním majetkem,
pokud nevyužívají řízení svých procesů na základě finančních a kreditních
informací.

 

Jaké informace
jsou podle vás stěžejní, vstupujeme-li do obchodních vztahů s novými zákazníky
a odběrateli?

Vždy se jedná o kombinaci informací. Mám na mysli informace
o stabilitě, tedy finančním zdraví obchodních partnerů, odhad jejich
ekonomického vývoje. Klientům je poskytujeme v komplexní podobě. Důležité
jsou ale i reference, které je možno o svých partnerech získat a následně je
třeba pracovat s podmínkami zajištění obchodních vztahů, resp. ochranou
sebe sama.

 

Jak rychle je vaše
společnost schopna poskytnout informace, které potřebuji znát o solventnosti
svého obchodního partnera?

Ihned. Téměř všechny informace jsou pro klienty
k dispozici on-line.

 

Mezi vaše služby
patří také registrace faktur. Jak to přesně funguje v praxi a je to
zajímavé pro úplně všechny členy? Mohou si to pořídit i nečlenové?

Systém je poměrně jednoduchý. Všem, kteří mají o takovou
registraci zájem, nabízíme monitoring, zda a přesně kdy jim jejich odběratel
zaplatil za dodávku jejich zboží či služby. Tyto informace jsou pak dále
sdíleny v našich informačních systémech. Každý uživatel se pak může
seznámit s tím, jaké platební chování ten který podnikatelský subjekt má.
Což je samozřejmě pro obchodování velmi cenná informace.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

Ing. David Farský – ředitel společnosti Soliditet, s. r. o. www.soliditet.cz  

Text: Soňa Matochová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Anamy Pónya – marketingová ředitelka a publisherka časopisu Glanc

 

 

 

 

„Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes.“ Anamy Pónya

 

 

 

 

S Anamy
jsem se poprvé potkala rok před tím, než vznikl tento rozhovor. Zanechala ve
mně ohromný dojem svou komunikativností a přístupem, který byl tak ojedinělý,
že se pro mě stala časem výzvou. Na moji výzvu k rozhovoru reagovala
maďarská rodačka přesně tak, jak se na výzvu reagovat má – uchopila ji! Nutno
podotknout, že její temperament, usilovná, svědomitá práce a soudnost jdou ruku
v ruce a dnes se právem může ohlížet a pyšnit lifestylovým čtrnáctideníkem
Glanc. Pro náš rozhovor fotil Anamy Robert Vano, který si s marketingovou
ředitelkou příjemně popovídal v její rodné maďarštině v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde focení probíhalo.

Anamy Pónya, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Co
vás přivedlo k novinářské profesi?

Touha na tomto světě
něco změnit. Bude to znít jako klišé – a ono to vlastně i klišé je – ale mým
dětským snem opravdu bylo stát se novinářkou.

 

V
čem pro vás spočívalo kouzlo novinařiny?

Věřila jsem, a pořád
věřím tomu, že touto prací děláme něco užitečného pro společnost. Z některých
ideálů jsem samozřejmě časem vystřízlivěla. Dnes už třeba vím, že jen některé
informace, které novináři přinášejí, jsou užitečné, a že zbytek je spíše
konstatování.

 

Kdy
jste začala poprvé publikovat?

Už v patnácti jsem
psala do maďarských novin, na střední škole jsem pak byla šéfredaktorkou
studentského časopisu. Novinařinu jsem chtěla studovat, ale život mě posadil na
jiný vlak a já jsem z něj vystoupila na Hlavním nádraží v Praze. Do svého prvního
vydavatelství jsem se dostala tak, že mě oslovili jako překladatelku.

Glanc - titulka
Ilustrační fotografie

 

Pocházíte
z Maďarska. Kdy jste se začala učit česky?

Češtinu jsem poprvé slyšela
až na tom zmíněném Hlavním nádraží. Dala jsem si závazek, že tu zůstanu pouze
pokud budu schopná se do půl roku naučit česky. Jestli jsem se to po deseti
letech naučila dobře, musíte posoudit sama.

 

Jak
se Maďarce podařilo prosadit se v české redakci?

V době, kdy moje práce
tlumočnice skončila, jsem od svého zaměstnavatele dostala nabídku věnovat se
dalšímu projektu, a to v redakční oblasti. Po čase se můj zaměstnavatel rozhodl
přijít na trh s novým projektem, a tím byl časopis Glanc. Do týmu lidí, kteří
ho měli připravovat, přibral i mě. Měla jsem tedy možnost vidět, jak to naše „dítě“
vzniká. Byla jsem u porodu, u prvního kroku a jsem i u jeho dospívání. Už se
nám ten „potomek“ výrazně projevuje, vždyť právě oslavil páté narozeniny!

 

Kdy
přišly další, pro vás zásadní profesní změny?

Ukázali jsme, že
koncepce Glancu funguje, a byli jsme začleněni do vydavatelství Astrosat. Dostala
jsem na starost marketing všech periodik, která v té době tato společnost vydávala.
Takže jsem postoupila, řekněme, o stupínek výš, a stala jsem se marketingovou
ředitelkou Astrosatu. Dnes spravuji osm titulů a před dvěma lety jsem se stala
publisherkou časopisu Glanc.

 

Změnil
se za těch pět let jeho obsah nebo periodicita?

Glanc byl vždy čtrnáctideník
a drží se stále stejné koncepce. Jdeme ovšem s dobou, a to vyžaduje větší
či menší změny. Řekla bych, že náš časopis je dnes vyzrálejší a stejně jako spousta
věcí v životě prochází neustálým vývojem.

 

Pokud
jde o případné změny jeho podoby – za jakých okolností se uvádějí do praxe?

Vždy si musíme dopředu odpovědět
na základní otázky: Proč změnu chceme? Čeho tím hodláme dosáhnout? Co to přinese
časopisu? Jaký dopad bude mít změna na koncového uživatele? Kam se tím chceme
dostat a proč to vůbec děláme? Pokud si na tyto otázky nedokážeme odpovědět, je
lepší žádné změny nedělat. Čtenáři jsou na změny velice citliví a rozhodně ne
vždy je ocení. Tím myslím změny, které diametrálně ovlivní produkt, na který je
spotřebitel zvyklý, zejména podobu, pro kterou si ho začal kupovat.

Anamy Pónya, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Přivádí
vás k tomuto konstatování i vlastní zkušenost? Šla jste někdy v rámci změn do
rizika?

Ano, už tím, že tu jsem,
jsem šla do rizika.

 

Podle
čeho definujete cílovou skupinu?

Pokud hodláte vydávat
magazín, už na začátku si musíte ujasnit, jaké čtenáře chcete oslovit. A když
už ho pak na trhu uvedete, zjišťujete, zda se vám to podařilo. Pokud se
představa / plán sejdou se skutečností, je to známka dobře zvolené strategie,
tedy úspěch. A pokud ne, musíte jako vydavatel zjistit, co není v pořádku. Tedy
proč, pro koho, za jakou cenu a kde. A podle toho koncept doladit, nebo
přehodnotit.

 

Bezpochyby
jste nastavili velmi dobrou cenovou politiku. Podařilo se vám i proto být v
době finanční krize odolnější, nebo jste museli optimalizovat náklad?

Optimalizujeme jej
stále, a to právě z toho důvodu, abychom reagovali na určité období či
tržní situaci.

 

Jak
si děláte průzkum trhu?

Jdu do terénu. Stojím třeba
u trafiky a ptám se zákazníků, co se jim líbí, co by se muselo stát, aby
kupovali nás a ne konkurenci, co je „vedle“ zaujalo víc. Prostě hledám
odpovědi. Samozřejmě spolupracujeme i s výzkumnými agenturami a jednou za čas
proběhne kvantitativní a kvalitativní výzkum, který naše předpoklady buď
potvrdí, nebo nějakou teorii vyvrátí a donutí nás vrátit se k poslednímu
kontrolnímu bodu.

 

Listujete
si z podobných – řekněme průzkumných – důvodu ve starších číslech Glancu?

Kdo nezná svoji
minulost, nemůže pokračovat do budoucnosti. Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes. Neustále to kolegům připomínám.
Srovnání, díky kterému dokážeme udělat pokroky, jsou důležitá. Je to, jako když
si prohlížíte album fotek, vzpomínáte a zároveň plánujete další dovolenou…

 

Mají
pro vás některá vydání Glancu takový osobní význam, že si je schováváte na
památku?

To víte, že ano. Chci
neustále mít na očích odkud, a kam jdeme.

Glanc - titulka
Ilustrační fotografie

 

Cítíte
po těch pěti letech na trhu, že si můžete dovolit udávat trend a zvolit na
titulní stranu někoho méně známého, zato velmi zajímavého?

Udávat trend si můžeme
dovolit, ale nesmíme při tom zapomenout, že obálka prodává. Kdybychom na ni
dali veřejně méně známou osobu, byl by to rozhodně zajímavý experiment, ale
také velké riziko.

 

Na
základě jakých kritérií vyhodnocujete, kdo bude na titulní straně?

S tím je vždy
nejvíce práce. Titulní strana by měla být dokonalá, je přece výlohou celého
časopisu! Výběr osobnosti na titul obnáší mnoho aspektů. Plánujeme ji měsíc až
dva dopředu. Máme seznam jmen, která se na titulní stranu hodí, a vybíráme z něj
podle toho, jak moc je dotyčný společensky známý a zda poskytuje smysluplné
rozhovory.

 

Rozumím
tomu dobře, že kategorizujete, jakou mají různé osobnosti sdílnost nebo
schopnost projevu, a že i to je součástí volby, zda bude na titulní stránce?

Sama jako novinářka
víte, že je potřeba přinášet nové informace. Jsou lidé, se kterými se dělá
rozhovor dobře, protože se otevřou a mají zajímavé postřehy, zkušenosti a umí
informace podat. A pak jsou tací, kteří jsou vizuálně „v pořádku“, ale mají
tendenci být spíše uzavřenější. Rozhovor s nimi pak nepřináší to, co by
měl. Samozřejmě na to nejsou žádné tabulky, o všem diskutujeme s ohledem na
dobu, téma a na to, že jde o nejdůležitější část časopisu.

 

Co
by podle vás měl každý rozhovor obsahovat?

Ducha. Aby ten, kdo
píše, a ten, kdo mluví, v něm zanechali kus sebe. V tom dobrém slova
smyslu samozřejmě.

 

Jakýma
rukama prochází celý proces výroby časopisu?

Redakce – inzerce –
výroba – distribuce – marketing. Pořadí se může měnit, ale tato oddělení vše
spoluvytvářejí. Bez redakce by nebyl obsah. Bez inzerce by vydavatel neměl
příjmy. Bez výroby by se to nevytisklo. Bez distribuce by se vytištěný časopis
nedostal do trafiky, abyste si ho mohla koupit. A bez marketingu byste zase do té
trafiky třeba vůbec nešla, protože byste nevěděla, že (a proč vůbec) si ho kupovat
máte. Marketing vám vlastně radí, co máte jako spotřebitel dělat. Zní to
zvláštně, ale opravdu denně každý z nás dostává mraky takových „příkazů“.

redakce Glanc
Tým časopisu Glanc, foto: archiv Glancu

 

Jak
se určuje náplň jednotlivých čísel?

Máme stálé rubriky a
víme, kolik inzertních stran v tom kterém čísle bude. V rámci redakční
porady pak zanášíme obsah do takzvané „plachty“. O tématech samozřejmě
diskutujeme včetně toho, kolik prostoru jim věnovat. V okamžiku, kdy se nápady ustálí,
dostanou redaktoři jasné úkoly, na co se zaměřit, jak téma zpracovat a kdy je odevzdat.

 

Jak
se vám pracuje s tím, že každý redaktor má svůj vlastní jazykový styl, ale zároveň
jeho práce musí zapadat do koncepce jednoho časopisu?

Myslím, že čtenáři,
kteří náš časopis znají, dokážou rozlišit, který redaktor psal ten či onen
článek. Každý má svůj vlastní rukopis, ale také každé psaní má svá pravidla,
která je potřeba dodržovat. „Učesání“ jednotlivých článků je na editorovi. Tím nemyslím
to, aby je komplet přepsal, ale aby sladil formu, tedy titulek, perex a obsah.
Je na editorovi, aby posoudil, zda se informace zakládají na pravdě, jestli na
sebe věty logicky navazují a některá slova se neopakují. Pokud shledá, že se
článek do Glancu svojí formou nehodí, může jej samozřejmě vrátit autorovi
s poznámkami k přepracování.

 

Vracet
někomu jeho práci musí být dost citlivá záležitost. Jak se vám daří jednat s
lidmi, aby si to nebrali osobně?

V tomto směru je velmi
důležitá komunikace, diplomacie a soudnost. V okamžiku, kdy vám někdo odevzdá materiál,
který neodpovídá vaší představě, musíte se zamyslet nad tím, zda vaše původní zadání
bylo přesné. Jestli vás redaktor správně pochopil. Protože chyba nemusí být
nutně na jeho straně.

 

Což
vyžaduje značnou dávku pokory. Ale vyplácí se, že?

Když na velké redakční nástěnce,
kde vidíme celý připravovaný časopis, přistane věc, která se mi nezdá, zamýšlím
se a hledám důvody, proč se tak stalo. Jestli jsem se při zadávání úkolu dostatečně
srozumitelně vyjádřila, nebo zda jsem třeba neřekla něco, co mohlo být zdrojem
nedorozumění. A společně se vracíme na začátek, abychom zjistili, z jakého
důvodu k tomu došlo. Zadání je zásadní, musíte mít jistotu, že mu druhá
strana rozumí. Eliminujete tak možnost, že dostanete na stůl něco, co jste nechtěla.
I to je úkol manažera – ujistit se, že podřízený skutečně správně chápe zadaný
úkol.

 

Jakým
způsobem získáváte fotografie?

Některé máme z
fotobanky, jiné kupujeme od konkrétních majitelů, anebo nám je na základě našeho
zadání zhotoví fotograf.

 

Pro
titulní stranu vždy platí, že se fotí aktuální fotografie?

Ano. Ale když na nás
tlačí čas, hledáme i už existující fotky, které by se daly využít.

 

Jak
probíhá standardní uzávěrka časopisu?

Chaos management! S
šéfredaktorkou procházíme celý časopis a sledujeme stránku po stránce, jestli
je vše v takovém stavu, že se pod to můžeme podepsat.

 

A
pokud není? Jak často se v této fázi dějí změny?

Posledních pár měsíců
je jich naštěstí čím dál méně. Svému týmu pod vedením šéfredaktorky Markéty Behinové
věřím. Všichni vědí, že mi nemají ukazovat nic, čemu oni sami nevěří. Chci mít kolem
sebe takové lidi, kteří si budou za svou prací stát.

Anamy Pónya, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak
jste na tom jako šéf se svojí direktivností?

Na to byste se měla
zeptat spíše mých podřízených. Mám za to, že s nimi o věcech diskutuji.
Nesnažím se za každou cenu prosadit svůj názor, přestože se často stává, že ho máme
odlišný. Pak je nutné hledat argumenty na obou stranách.

 

Kolik
hodin denně pracujete?

Když svoji práci děláte
ráda, nepočítáte ji na hodiny. Jste vždy připravena! V naší branži ani nejde
vypnout. Nelze zastavit svět, nebo zavřít oči a dělat, že tam není. To by novinářům
neustále něco unikalo.

 

Jak
člověk pozná, že už pracuje příliš?

Možná v okamžiku, kdy vás
hledá už jen daňový úřad a policie? Ptát se na tohle workholika-recidivisty je
nebezpečné.

 

Jakou
radu máte pro ty, kteří své práci podléhají a stávají se workholiky?

Doporučila bych jim,
aby se zamysleli nad tím, jak dlouho ještě můžou podávat takový výkon. Po
nějaké době se vyčerpají a přestanou být ve své práci přínosem.

 

Myslíte
si, že je možné své kolegy z práce považovat za přátele?

Záleží na tom, na jaké jste
pozici. Po určitém stupínku, kde už hodně „fouká“, nejen že nemáte přátele, ale
ani byste je tam neměla hledat. Snižujete tak pravděpodobnost, že vás někdo
zklame. Prostě nic neočekáváte, a tudíž budete šťastnější. Já jsem ve svém
pracovním prostředí přátele našla, a i když kvantitativně asi za průměrem
zaostávám, jejich kvalita je nezpochybnitelná.

 

Kde
se cítíte doma?

Doma může být třeba tam,
kam se vrátíte a oni vás musí pustit dovnitř. (úsměv) Abych ale odpověděla na otázku, která platí na všechny
státy, které se v mém životě prolínají: Doma je vždy tam, kde zrovna jsem. Teď jsem
tady.

 

Děkuji
za rozhovor.

Z focení v Radisson Blue Hotel Alcron Praque
Anamy Pónya a Robert Vano

 

 

Text: Michaela Lejsková

Make up: Pavel Bauer –
Estée lauder www.esteelauder.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Jan Přeučil – herec, dabér, lektor

 

 

 

 

„Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt.“ Jan Přeučil

 

 

 

 

Málokterý herc je tak výrazný a při osobním setkání zdvořilý a
příjemný. A málokterý herec má životopis, který by vydal na román, nebo
celovečerní film. Jan Přeučil ano. Herectví ho lákalo již od dětství a měl k
němu všechny předpoklady v podobě rodičů, kteří v mládí ochotničili a strýčka,
majitele pražského kina. A přesto jeho cesta k vysněnému studiu na DAMU nebyla
jednoduchá. Zasáhla do ní rodinná tragédie. I přesto všechno nakonec herectví
vystudoval a později ho i vyučoval. O rodině, těžkém dětství a dospívání, o
svých láskách, své profesi, o tom všem jsme si povídali nejprve v brněnské
restauraci BORGO Agnese a později ještě v divadelní kavárně v pražské
Ypsilonce. Jana Přeučila fotil pro náš rozhovor Robert Vano v pražské restauraci
Zlatý had. Do slušivých a perfektně šitých obleků na míru jej oblékala firma
Mejta Zlín, klobouky zapůjčila a umělci některé i věnovala firma TONAK.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Při vyslovení vašeho jména se
všem vybaví charizmatická a šarmantní herecká osobnost. Šlechtic mezi herci, o
tom není pochyb. Byl jste už v dětství „svůj“?

Nevím, zda „svůj“, ale byl jsem
malý rošťák s velkou fantazií. Chtěl jsem být vším možným od popeláře až
po zahradníka. Bylo to vlivem mých rodičů, tatínek i maminka od mládí
ochotničili v divadle, a také strýčka Jana Přeučila, který vlastnil tehdy
v Praze kino Bruska. Jako dnes si vzpomínám na první film, který jsem u
něj viděl. Byl to „Laurel a Hardy v cizinecké legii“.

 

Také jste byl členem známého
křesťanského sdružení mladých s názvem YMCA. Co vám toto sdružení dalo?

Sdružení YMCA ovlivňovalo životy
spousty mladých mužů, jak duševně, tak tělesně. A také život můj. Každé setkání
začínalo nějakou sportovní aktivitou a pak se šlo do klubovny. Zde se zapálil
oheň v krbu a povídalo se, diskutovalo o knihách, literatuře, o všem
možném. Tato setkávání určitě modelovala můj další život.

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na
rodiče a mladší sestru?

Tatínek byl žurnalista a posléze
také poslanec Prozatímního národního shromáždění. Byl to velmi aktivní a činorodý
člověk. Maminka byla ženou v domácnosti, plně oddaná svému muži. Tatínek
byl pro ni vším, celým jejím světem. Posledním členem naší rodiny byla má
mladší sestřička Marta, která je dnes farářkou. Tatínek vlastnil do roku 1948
nakladatelství Pamír. Vydávaly se zde knihy a také časopis „Mladý konstruktér“,
který byl tehdy velmi populární. Přáním mého otce bylo, abych až dospěji,
převzal nakladatelství a šel v jeho šlépějích. Také s maminkou
plánovali, že mne pošlou na školu do Anglie.

 

Ale všechno bylo nakonec jinak,
ve třinácti letech vám komunistický režim ve vykonstruovaném procesu zavřel
tatínka do vězení. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Byla to velmi zlá doba. Většina
lidí ví, co následovalo po roce 1948. Celý národ ovládli komunisté, všechno se
znárodnilo, všude visela hesla typu „se SSSR na věčné časy“. A všichni co
propagovali demokracii a nechtěli přistoupit na komunistickou diktaturu, začali
být perzekuováni. Tatínek byl velkým obdivovatelem Masaryka, byl osobním
přítelem jeho syna Jana a dopisoval si s Winstonem Churchillem. A to už
byl na tehdejší dobu těžký přečin.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Váš otec byl tehdy odsouzen
k doživotí v procesu s Miladou Horákovou. Kvůli tomu se vám
změnil celý život.

Ano, a symbolem třídního
nepřítele se stala Milada Horáková. V tomto hrůzném procesu byl
tatínek odsouzen jako pátý ze třinácti lidí. Dostal doživotí. Za nic. Jen za
to, že měl svůj názor a věřil v demokracii. Všichni odsouzení byli
významné osobnosti, zajímavé dámy, zajímaví muži. Komunismus lidi zdrtil. A já
mu nemohu odpustit tu manipulaci s lidmi, myšlením, lámání charakteru,
věčnou přetvářku a faleš. Jinak se mluvilo doma, jinak v práci, jinak ve
škole. Nic se k nám nedostalo, nic nebylo, jen strach. Komunisté mi
zničili rodinu.

 

Současná generace mladých si nedokáže
ani představit, co všechno se nesmělo a co se naopak všechno muselo…

Jídlo, pivo, montérky a seriály, o
víkendu chata a plná zaměstnanost. To je doba komunismu. Víte, bylo hrozné, jak
se o celém procesu psalo, jak se ti nešťastní lidé stali rázem synonymem zla, byli
škůdci. O procesu vyšla kniha, kde se shromáždily rezoluce, psaly tam například
celé školy, dokonce mateřská školka, aby tito lidé (můj tatínek a ostatní) byli
co nejpřísněji potrestaní. To je hrůzné. A mělo to samozřejmě vliv na celé
rodiny, na příbuzenstvo.

 

Takže došlo i na vás. Byli jste vystěhováni z bytu a místo plánovaného studia
jste se šel vyučit dřevomodelářem. Našel byste na tom alespoň něco pozitivního?

Byl jsem v situaci, kdy jsem
měl mezi dělníky smývat vinu svého otce. Bylo mi třináct, chtěl jsem jít na
herectví, ale to bylo v té chvíli nemyslitelné. Byli jsme vystěhováni do
rozpadlého domku v Rusové u Kadaně. Výměnou se nám podařilo získat malý
suterénní byt v Braníku. A já nastoupil do ČKD Stalingrad Praha na obor
dřevomodelář. Možná v této situaci bylo pro mne takovým malým světýlkem
to, že zde byl divadelní kroužek, který vedl pan Gsöllhofer, který mi slíbil,
že mi pomůže s přípravou na DAMU.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A zkoušky na DAMU jste udělal.

A přesto mě nevzali. Minulost se
neodpouští tak lehce. Řekli mi, že si musím dát dohromady osobní záležitosti.
Ale začal jsem se připravovat na další rok, na další zkoušky. V té době se
na sjezdu v SSSR začal řešit kult osobnosti. A snad tato situace ve straně
a Radovan Lukavský mi dopomohli k přijetí. Byl to můj vysněný obor a
otevřel se mi zcela nový svět.

 

Co bylo mezitím s vaším tatínkem?

Za tatínkem jsme směli jednou za
půl roku. A poprvé jsme ho viděli až po dvou letech od jeho nástupu do vězení.
Tenkrát to byl Mírov. Maminka však ten stres, stesk a ponížení nevydržela a
v roce 1959 umřela. Bylo jí devětačtyřicet a mně dvaadvacet. Já ten den
hrál „Strakonického dudáka“ a den následující jsem to musel jít tátovi oznámit
do vězení. Tehdy už byl zavřený v Leopoldově. Dali nám deset minut. Za
zády nám stáli dva bachaři a byl tam mikrofon. Tatínek mi stihl jen říct, že
ten den, kdy maminka umřela, za ním k malému vězeňskému okýnku přiletěl
ptáček. Chvíli tam poseděl a pak odletěl.

 

To jsou ty smutné okamžiky,
které si člověk pamatuje celý život. A vy jste v té době přijal první
angažmá v Divadle Na zábradlí, které na chvíli přerušila vojenská služba.
Odsloužil jste si plné dva roky?

Divadlo na Zábradlí mi doporučil
pan Lukavský. Prožil jsem tam nádherných třiatřicet let. A musel jsem
samozřejmě i na vojnu. Dostal jsem se do Českých Budějovic ke spojařům.
Tehdejší ředitel Jihočeského divadla pan Míka mi zařídil, že jsem tam mohl
hrát. Působil jsem i v rozhlase, kde jsem se naučil rozhlasovému herectví
a navázal kontakty. A tak jsem si ty dva roky odsloužil.

 

V roce 1964 vám po patnácti
letech pustili tatínka z vězení. Byl jste dítě, když ho zavřeli a vrátil
se, když už jste byl dospělý muž. Jak jste se s touto velmi těžkou situací
vyrovnal?

Bylo mi osmadvacet. Museli jsme
k sobě s tatínkem znovu hledat cestu. Ale táta byl velmi citlivý a
ohromný člověk, takže všechny mikroproblémy jsme překonali. Z vězení nám
psával dopisy hůlkovým písmem, ve kterých nás vychovával a radil. Ještě si
vzpomínám, že tatínek měl trest doživotí zpřísněný „tvrdým ložem a propadnutím
majetku“. Dokonce měl být vůdcem povstání, které se
odehrálo v Leopoldově a dostal dva a půl roku navíc. Také nám vyprávěl,
jak tam fungovalo „zakování vězně jako ve středověku“ a k tomu ještě vězně
posypali DDT (přípravek proti hmyzu, který je velmi škodlivý a dnes už zakázaný).
Když tatínka propustili, dostal navíc sedmiletou podmínku. Tak se bál, aby se
tam nevrátil, že raději ani neřídil auto, aby něco náhodou nezpůsobil.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Symbolické je, že si váš otec po
návratu z vězení vzal za manželku svoji společnici z někdejšího
vydavatelství Elišku Hruškovou, a vy po letech Evu Hruškovou…

Ano, ano, je to úsměvné. Eliška
byla tatínkova společnice v práci a vím, že už před tím, než ho zavřeli,
si velmi rozuměli. Vzali se a zůstali spolu po zbytek života. Když jsme byli
malí, často k nám chodívala, byla vždy sama a asi měla tatínka ráda už
tehdy. Pomáhala mu i finančně, když bylo nejhůř. Byla to velmi atraktivní dáma.
A tatínek se nakonec dožil skoro devadesáti let. S bývalými vězni-mukly,
se stýkal po celý zbytek života. Všichni vždy vzpomínali, jaký byl náš táta
optimista, jak je držel ve vězení při životě.

 

Ale vraťme se k vám. Vaší
první manželkou a velkou láskou se stala Štěpánka Haničincová, tehdy velmi
populární televizní moderátorka dětských pořadů.

 

Když jsem si Štěpánku bral, měla už
dvě děti. A na naši svatbu se přišlo podívat více jak dva tisíce lidí! Štěpánka
byla tehdy velmi populární žena. Pamatuji si, že táta mě tehdy v dobrém
varoval. Říkal: „víš, že má Štěpánka dvě děti, víš, do čeho jdeš“. Odpověděl
jsem mu, že jsem se vším srozuměn. Bylo to moje první manželství, Štěpánčino už
třetí. Jejími muži byli Petr Haničinec a Jan Valášek.

 

Jak jste vycházel s jejími
dětmi?
    

Měla Sašku a Honzíka. Ovšem Saška
si vzala chartistu a emigrovala do Rakouska. Vím, že to Štěpánka nesla velmi
těžce. Vznikalo z toho hodně nepříjemných situací. Poté, co Štěpánka
umřela, mé vztahy s jejími dětmi ochladly. Bylo to dáno i tím, že žili
každý jinde, takže jsme se tolik nestýkali.

 

A potom jste potkal Popelku Evu
Hruškovou, která měla děti pro změnu tři…

Rok jsem byl sám a potom jsem se
začal vídat s Evinkou. A ta mi tehdy řekla, zda jsem srozuměn s tím,
že má tři syny. Byl jsem. Evinka bydlela naproti a měla špatný manželský vztah.
A jak já říkám, navzájem jsme se zachránili.

společná
Jan Přeučil a Eva Hrušková, foto: Robert Vano

 

Na mě i mé přátele působíte jako
pár vystřižený z období první republiky. Co děláte pro to, aby váš vztah
byl stále tak pevný?

Evinka je nesmírně hodná a
vzdělaná, citová, umí tři jazyky. Je mateřská a ohromně láskyplná. Jsem
s ní absolutně šťastný. Víte, snažíme se o to, aby ten náš krásný vztah
nezakrněl. Každý den udělat pro toho druhého něco pěkného, vztah se musí
občerstvovat. Já teď cítím doma to teplo rodinného krbu. Cítím z Evinky
lásku, která je jakoby pořád poprvé, jako bychom se potkali dnes. A také si hodně
si povídáme, cestujeme a máme společné divadlo pro děti, kde se realizujeme.

 

Kdybyste měl vybrat z vašich divadelních
představení, která z nich ve vás zanechala nesmazatelnou stopu?

Tak v 60. letech to byl bezesporu „Král Ubu“, kde jsem hrál
protivného kapitána Čuřislava, v inscenaci Jana Grossmana. Potom koncem
šedesátých let to byl Kafkův „Proces“. A ještě rád vzpomínám na hru Fernanda
Arrabala „Architekt a císař Asyrský“.

Na tehdejší dobu to bylo průlomové představení. Možná i proto,
že to v historii českého divadla byla první inscenace, v níž herec na
jeviště vyšel nahý. Potom  se
v Rudém právu objevila zdrcující recenze, kde normalizační kritik Horuda
označil tuto hru za projev západního dekadentního umění, jež
v socialistickém realismu nemá právo na existenci.  A stáhli to z repertoáru.
Nicméně to rozbilo socialistický realismus tehdejších divadel. No a ještě
vzpomínám na Violu, kde jsme hráli „Bláznovy zápisky“ od Gogola. S tímto
představením jsem procestoval kus Evropy. Bylo velmi úspěšné, také proto, že se
zde podařilo uplatnit spoustu protiruských narážek.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Několik let jste také
v Divadle Na zábradlí šéfoval činohře, nicméně jste se vrátil zpět
k hraní, proč?

Bylo to v létech 83–87 a byl jsem šéfem činohry. Podařilo se mi
tehdy vytvořit soubor sedmnácti výrazných osobností, mezi něž patřili například
Jirka Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Jana Preissová, Zuzana
Bydžovská, Tereza Brodská a další. Chtěl jsem, aby divadlo sloužilo jevišti,
vytvořit apelativní divadlo, které nenechá diváka v klidu, provokuje ho,
nutí ho přemýšlet, reagovat. Divadlo, které rezonuje! Divadlo, kde se mluví o
tom, o čem se jinak jen tajně špitá. Díky tomu se Divadlo Na zábradlí stalo
takovým malým ostrůvkem svobody a dostalo se do širokého povědomí lidí. A na
lístky se tehdy stály 24hodinové fronty. Ale potom se mi opět zastesklo po
hraní, tak jsem se k němu vrátil.

 

Co vaše filmová kariéra, kterou
diváci, díky dostupnosti televize a internetu, asi registrují více než tu
divadelní?

Když jsem kdysi točil pro Českou televizi „Televizní úsměvy“, nechal si
pan režisér vytáhnout celou moji filmografii. Až jsem byl sám překvapený, co
jsem natočil. Bylo to přes 150 filmů, ať již v hlavní, nebo epizodní roli.
Můj první film se jmenoval „Smrt v sedle“. A ze současných filmů hraji
například v „Bastardech I“ a „Bastardech II“, nebo ve filmu, který se
právě dotáčí s názvem „Zejtra napořád“.

 

O tom jsem slyšela, některé
záběry se točily v Brně, kde bydlím. O čem bude tento nový film?

Je to o mladých lidech, kde já hraji starého a zkušeného strýce Karla a
formou dialogů vstupuji do kontaktu právě s mladou generací. Je to taková,
jak se dnes říká, roadmovie.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kromě vaší herecké kariéry jste
i pedagog. Byl jste vedoucím populárního ročníku spojovaného se jmény jako
Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Eva Holubová, Veronika Žilková, Pavel
Vítek… Potkáváte se s nimi?

Tento ročník si užíval svého vysokoškolského života plnými doušky. Byl to
velmi výrazný ročník a dobrá parta. Všichni byli osobnosti a recesisté a já si
s nimi občas užil, ale co bylo podstatné, všem těmto lidem šlo čistě o profesi.
Byl jsem vedoucím jejich ročníku po celou dobu jejich studia, tedy čtyři roky. A
se spoustou z nich se dnes potkávám, nedávno jsem hrál s Veronikou
Žilkovou v „Cukrárně“, nebo teď třeba účinkuji s Pavlem Vítkem ve „Světácích“.

 

Jaký jste byl pedagog? Na DAMU
jste učil sedmadvacet let.

Pedagogickou činnost jsem nikdy
nepovažoval za práci, byla to moje láska. Poslání pedagoga herectví jsem viděl
spíš v tom, otevřít před adepty knihu, říci jim, co by měli sledovat, kde se
učit, od koho a proč. A stavěl jsem se k nim, jako jejich budoucí starší
kolega. Asi tak.

 

Jak vůbec vnímáte současnou
mladou generaci?

Možná by si dnešní mladí lidé měli uvědomit, že žijí v demokracii. A
že to tak vždycky nebylo. Že mohou svobodně projevovat své názory a mají šanci
utvářet si život tak, jak oni sami chtějí. Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt. Když bude práce člověka bavit, bude ji dělat s láskou, když bude
svojí profesí posedlý a k tomu bude mít i kapičku štěstí, tak bude i
úspěšný. Ta šance tady je.

 

Co vás v současnosti pracovně
zaměstnává nejvíce?

Společně s Evičkou jsme založili loutkové divadlo Evy Hruškové a
Jana Přeučila. Potřebujeme být v životě platní a toto
divadlo mě i Evinku naplňuje. Má dobrou úroveň a hlavně nás to baví a vidíme
odezvu u dětských diváků. Všechno je v našich rukou. Jaké si to uděláme,
takové to máme. Spolupracují s námi třeba hudební skladatel Zdeněk Barták,
nebo Jiří Chalupa, který kdysi dělal televizní Studio Kamarád.

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vím, že jste velmi zaměstnaný muž, co dalšího chystáte pro své
příznivce?

S houslistou Jaroslavem
Svěceným jsme se znovu vrátili ke Gogolovým „Bláznovým zápiskům“. Bude to
představení pro koncertní sály, ovšem v jiné podobě a formě, než bylo to původní,
které jsme dělali před pětačtyřiceti lety ve Viole. Na to se moc těším. Také
hraji v Ypsilonce, kde se cítím jako doma. Je to divadlo, které má svoji nezaměnitelnou
tvář. A cestuji s divadelním spolkem Háta, právě již s výše
zmiňovanými „Světáky“.

 

Je něco, co vám vadí na
současném vývoji v naší zemi?

Tak to je na seminární práci. (smích)
Pořád si říkám, když se tak kolem sebe rozhlédnu, že se nemáme zase až tak
špatně. A mrzí mě, že hodně lidí to nevidí, dokážou pouze reptat, stěžovat si a
domnívají se, že všechno za ně zařídí stát. Ale tak to nefunguje. Ten bolševik
je v nás ještě stále zakořeněný. No, není se čemu divit. Byl tady 45 let. Myšlení
lidí je stále zkostnatělé. Musí se přetavit. Ale všichni by si měli uvědomit,
že život je dar. Nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme, tak je dobré si užívat
každý den. A moc si přeji, aby ta naše demokracie, byla demokracií
s velkým D.

 

Velmi děkuji za rozhovor.

 

společná
Jan Přeučil, Eva Hrušková a Robert Vano

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Doplňky: TONAK www.tonak.cz

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Interview proběhlo v brněnské restauraci Borgo Agnese www.borgoagnese.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Jan Přeučil, foto: Robert Vano
Na fotografii s Jaroslavem Mejtou, který Jana přeučila pro náš rohovor oblékal.
Foto: Robert Vano

 

Tomio Okamura – majitel CK MIKI TRAVEL, viceprezident Asociace českých cest. kanceláří a agentur

 

 

 

„Prosadit přes ignoranci
odpovědných politiků a úředníků něco zásadního, co by bylo v zájmu
zlepšení služeb, je téměř nemožné.“ Tomio Okamura

 

 

 

 

S Tomiem
Okamurou jsme se sešli v krásném hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, odkud
to má do své cestovní kanceláře MIKI TRAVEL na Národní třídě coby kamenem
dohodil. Ve slušivý oblecích od firmy BANDI VAMOS Tomia Okamuru pro náš
rozhovor fotil Robert Vano. Tématem našeho rozhovoru byl cestovní ruch a
statistiky s ním spojené, zkušenosti s mediálními výstupy a zkušenosti
s novináři. Tomio Okamura se rozhodně nebojí píchnout do vosího hnízda,
diskutovat pomyslný kámen, který tlačí v botě nejen jeho, ale mnohé
z nás, kdo se v České republice pokoušíme důstojně podnikat.

Tomio Okamura, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano, obleky: Bandi

 

Jako majitel cestovní
kanceláře nabízíte své služby zahraničním, především japonským, čínským a
dalším asijským turistům.
Jaké služby může u vás využívat český
klient?

Českým klientům služby
v podstatě nenabízíme. Máme jen několik českých klientů, kteří k nám
přišli na doporučení, není jich mnoho, ale dělají milionové obraty.

 

Myslíte
přímo firmy, či fyzické osoby?

Myslím fyzické osoby.
Klienty, kteří mají velké nároky na své požadavky.

 

Jak
si mohu představit takové velké nároky?

Není to nic
nového, jedná se o spolehlivost, přesnost, slušnost, přátelskost. Pro moji cestovní
kancelář není nic nemožné, klient je na prvním místě. Proto nám klienti volají
i o víkendech, prostě když si vzpomenou. My jejich požadavky rádi přijmeme a
zajedeme za nimi.

 

Jaká
jsou nejčastější přání zahraničních turistů v rámci návštěvy České republiky?

Ono se špatně říká, co
je nejčastější, protože struktura zájezdů je taková, že si klienti koupí
balíčky (ubytování, stravování, průvodce, vstupy do objektů, kulturní
představení) a Česká republika je v rámci jednoho zájezdu jednou
z několika navštívených evropských zemí. Co se týče zahraničních turistů,
nejsme cestovní kancelář, která by přímo prodávala lidem zájezdy. Struktura
businessu je trošku jiná. Jsme velkoobchod s evropským cestovním ruchem,
který je postavený na tom, že asijské a americké cestovky nemusí zařizovat
služby přímo, jelikož je to pro ně daleko a nemohly by garantovat kvalitu, ale
objednají si služby ode mě. Jejich záležitostí je tvorba zájezdů a práce
s jednotlivým klientem. Mými klienty jsou pak tyto cestovní kanceláře.

 

Kolik
lidí ročně přivezete do České republiky?

Je to okolo osmdesáti
tisíc klientů ročně.

Tomio Okamura, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano, obleky: Bandi

 

Jaké
máte za dobu svého podnikání zkušenosti se službami v oblasti cestovního
ruchu konkrétně u nás, v České republice?

V České republice,
hlavně po revoluci, bylo nutné velmi pečlivé proškolení dodavatelů, aby vše
odpovídalo japonskému standardu. Každý chtěl hodně peněz za málo muziky.
Chování a služby neodpovídaly a to se řešilo celé roky, až se těm lidem muselo
sáhnout na peníze. Což zafungovalo a služby se zlepšily. S vybranými službami
cestovního ruchu již tolik problémy nemáme, horší je to s taxikáři,
směnárnami a kapesními zloději.

 

Jak
přistupujete k lidem, kteří vás zklamou, se kterými nejste spokojený?

Český způsob je, že
pokud někdo není s někým v práci spokojený, nahradí ho někým jiným.
Japonský způsob je konzervativnější a ten volím já. Zkouším se se zaměstnanci
či dodavateli nejprve i opakovaně domluvit, a pokud to nejde, tak teprve poté je
měním.

 

Jaká
úskalí vidíte vy osobně ve své práci?

Nevidím téměř žádná
úskalí, protože mám velké štěstí, že mojí klientelou jsou národy, které jsou
obrovské. V České republice je málo Čechů, kteří by ovládali dobře
japonštinu a čínštinu a zároveň by byli talentovanými podnikateli, kteří by
současně chtěli podnikat v cestovním ruchu. Jediné úskalí, které vidím,
jsou teroristické útoky, nebo výbuch sopky. A jediné, co mi dělá problémy, když
nemohou moji klienti létat, nebo se létat bojí. Zkrátka problémy, které nemohu
ovlivnit.

 

Jaké
klienty obvykle přivážíte do Evropy na poznávací pobyty?

Jsou to většinou ženy,
nebo starší páry, protože muži ve středním věku musí pracovat. Japonští muži na
dovolenou příliš nejezdí kvůli pracovnímu vytížení.

 

Existuje
nějaká nabídka, kterou jste dělal pro japonské turisty, která se vám třeba vůbec
neosvědčila?

Japonci jsou jiní
v tom, že nemají zájem o hluboký historický výklad, protože je jim evropská
kultura v podstatě cizí, mají docela jinou mentalitu a kulturu. Například
židovská historie jim vůbec nic neříká, o Romské problematice také nic nevědí,
jelikož tyto národy v Japonsku nežijí… Neláká je chodit se dívat do pražského
Židovského města. A nešli tam, ani když jsem jim dával vstupné zadarmo
v rámci toho, abych propagoval nějaká nová turistická místa.

Tomio Okamura, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano, obleky: Bandi

 

Co
je tedy pro japonského turistu největším lákadlem?

Rozhodně je to především
Praha. V České republice není jiné město, které nabízí skutečně komplexní
nabídku, řekl bych, západního standardu společensko kulturního vyžití. Jedna
ulice v Karlových Varech to skutečně suplovat nemůže. Když se procházíte večer
po centru Českého Krumlova, je tam úplně mrtvo, žádný život, a ubytování je tam
jednou dražší než v hlavním městě. Pokud jsou tu statisticky turisté v
průměru tři noci, tak jen minimum z nich je ochotno si zaplatit jednou
tolik za ubytování v Krumlově místo toho, aby byli v Praze.

 

Jaké
jsou statistiky návštěvnosti Prahy a dalších českých měst v číslech?

V minulém roce
navštívilo Českou republiku 6,3 milionů zahraničních turistů, z čehož 65 %
pouze Prahu. 85 % klientů jsou „individuálové“, tedy nejezdí přes cestovky.
Takže se rozhodují sami, kam pojedou.

 

Nepreferujete
jako poloviční Moravák třeba tuto oblast právě kvůli její kultuře, vinařství a
mnohým jiným lákadlům?

Nemohu je tam vozit,
protože o to zájem ze strany japonských turistů není. Každý rok se snažím
nabízet nové destinace. Třeba letos Kroměříž. V nabídce jsme měli také
Lednici a Valtice, ale nemělo to valný úspěch, turisté chtěli být raději o den
déle v Praze či Vídni. Úplně můžu bohužel vynechat Telč. Přenocování
z hlediska historie je zajímavé, pokud vás ta historie zajímá. Pak ovšem
vyvstane otázka, co večer? Jaký si udělat program, když tam není žádná nabídka?

 

Podařil
se vám v rámci vašeho působení v Asociaci českých cestovních
kanceláří a agentur (AČCKA) nějaký významný posun v tom, abychom mohli turistům
u nás nabídnout lepší podmínky?

Prosadit přes ignoranci
odpovědných politiků a úředníků něco zásadního, co by bylo v zájmu
zlepšení služeb, je téměř nemožné. Dílčí úspěchy ale jsou, to ano.
V letošním roce jsem s Českou národní bankou a Magistrátem hlavního města
Prahy připravil novelu devizového zákona, ve které by mělo být řešeno klamavé
jednání směnáren, s čímž se hodně potýkáme. Usiloval jsem několik let o
to, aby se to podařilo. Zákon o taxislužbě, na jehož tvorbě jsem se také
podílel, už podruhé vláda shodila bezdůvodně ze stolu.

 

Co
považujete za největší problematiku, která narušuje, nebo může narušovat klidný
pobyt cizinců na území České republiky?

Jednoznačně jsou to kapsáři,
směnárníci a taxikáři. To jsou stále dokola největší problémy. S touto
problematikou se potýkáme ustavičně a to proto, že ji nikdo z politiků za
dvacet let nebyl schopen efektivně legislativně vyřešit.

 

Jaké
pokroky za osm let vašeho působení v AČCKA vidíte a oceňujete?

Jsou to spíše výsledky
výjezdového cestovního ruchu. Tam jsme zaznamenali velký posun ohledně práv
spotřebitelů. Podařilo se nám vytvořit místo – naši asociaci, kam se lidé
z celé České republiky mohou obracet o rady a pomoc. Vytvořili jsme místo,
které spojuje klienty s médii a naopak. Asociace, kterou nikdo neznal, se
stala kvalitním informačním zázemím. Díky tomu, že se z naší asociace
stalo známé sdružení, obracejí se na nás tisíce klientů, politici nás začali
více reflektovat a to nám usnadňuje za naše klienty „kopat“.

Tomio Okamura, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano, obleky: Bandi

 

Jste
člověk, který je s médii v každodenním kontaktu, máte mnoho
zkušeností. Můžete mi tedy sám za sebe říci, zda skutečně dochází
k přesnému citování ze strany všech médií?

Moje zkušenosti
s médii jsou kladné. V tomto směru s nimi nemám žádné problémy.
Za ty roky jsem také pochopil jednu důležitou věc. Pokud chci, aby výsledek byl
optimální, musím umět já sám správně formulovat své myšlenky a správně
nastavovat tu PR situaci tak, aby tok myšlenek byl takový, jaký si představuji.
Spoléhat se jen na interpretaci novináře je chyba, protože novinář řeší každý
den jiné téma a není odborníkem pouze na dané téma. Myslím si, že je velmi
důležité podat a vysvětlit novináři informace tak, aby to bylo pochopitelné a i
ten mediální výstup byl tak optimální. Na novináře se svádí kde co, ale úvodní chyba,
pakliže je člověk nespokojený se svým mediálním výstupem, je podle mého názoru právě
v respondentovi. Tedy v tom, že neumí informaci novináři správně podat.

 

Žádné
bulvární zkušenosti?

Byla jakási snaha mě bulvarizovat,
ale to jsou drobnosti, které se v tisících mediálních výstupů naprosto
ztrácejí. Druhá věc je, že bulváru k tomu nedávám příležitost, aby měl o
čem psát. S médii jsem absolutně spokojený. Určitou nespokojenost jsem měl
dřív, před šesti, osmi lety, dokud jsem nepochopil, že chyba byla ve mně, jelikož
jsem nebyl dostatečně dobře připravený a profesionální.

 

Radíte
se, případně využíváte služeb profesionálního koučingu?

Ve své firmě mám PR
poradce, který je také spoluautorem i mé první knihy Český sen. My spolu ale již dávno neřešíme komunikaci s médii. To
jsme řešili před těmi zhruba sedmi lety. Nyní se soustřeďujeme na jiné,
sofistikovanější úkoly.

 

Proč
jste se rozhodl psát své blogy na portál iDNES.cz?

Co se týká blogů, tak
důvod je ten, že nejsem spokojený se situací v České republice. Dětství i
podnikání mě naučily, že pokud nejsem s něčím spokojený, mám to otevřeně
pojmenovat, jít k věci a navrhnout řešení. Takže jsem se rozhodl, že
nebudu mlčet a se svými celospolečenskými názory půjdu do volného a otevřeného
ringu.

 

Necítíte,
že takové otevřené projevy mohou být někomu i nepohodlné?

Samozřejmě bych se mohl
schovávat, abych si nekazil svojí image, nebo se případně nestal někomu
nepohodlným. Nepovažuji se ale za člověka s „plastickým charakterem“, to
není můj styl. Píšu své názory a návrhy řešení. Píšu přesně to, co si myslím,
nelavíruji. Zajímavá je tzv. karma blogu, což je volné a necenzurované
hodnocení blogu čtenáři. Těší mě, že jsem za celý rok blogerem s nejvyšší
karmou na serveru iDNES.cz a že moje blogy mají velmi vysokou čtenost
dosahující někdy i přes sto tisíc čtenářů, což odpovídá čtenosti celostátního
periodika. Ověřil jsem si, že většina lidí to cítí jako já a pálí je stejné
problémy.

 

Dostáváte
ze strany politiků impulzy na některé své otevřené postoje?

Ano, vrcholní politici
mi říkají, že moje blogy také čtou. Mnoho z nich již četlo i moji knihu Umění vládnout. Mile mě překvapilo, že mé
názory lidi zajímají.

Tomio Okamura, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano, obleky: Bandi

 

V čem se odlišuje vaše druhá kniha Umění vládnout od vaší první publikace Český sen?

Český sen je můj životní příběh
– od seznámení rodičů až po současnost. Je tam popsaná moje cesta a peripetie,
které ji provázely, včetně mých podnikatelských či mediálních začátků. Umění vládnout je o něčem úplně jiném.
Je to moje konkrétní vize, konkrétní návod, co by podle mého názoru bylo potřeba
udělat ve všech oblastech našeho každodenního života, abychom naši zemi dostali
na evropskou, nebo nejlépe na světovou špičku.

 

Kam si přejete, aby kniha čtenáře nasměrovala?

Cílem je
zaktivizovat nás všechny, abychom se všichni více začali zajímat o naši zemi a
byli více aktivní. Jenom pasivně nenadávali, nestěžovali si. Nebyli lhostejní.
Jinak se tato země opravdu stane zemí jen těch „nahoře“.

 

Jaké máte poznatky z vašich autogramiád, na nichž se setkáváte
s veřejností? Co s vámi lidé nejčastěji diskutují?

Nejvíce diskutují
celospolečensky palčivá témata, ptají se mě na moje návrhy řešení. A také mě
vyzývají ke vstupu do politiky.

 

Stále ještě neuvažujete o vstupu do politiky? Za jakých okolností byste o tom vůbec uvažoval?
Na obě otázky mám jednu odpověď: Toto téma není teď pro mě na pořadu dne, i když se nad ním musím zamýšlet, jelikož mne k tomuto kroku neustále vyzývá mnoho lidí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Zdeněk Fencl – vizážista

 

 

 

„Je známo, že muži jsou
obecně se sebou více spokojeni než ženy.“ Zdeněk Fencl

 

 

 

 

 

Zdeněk Fencl, náš přední český vizážista, se své profesi věnuje již
bezmála dvacet let. Ovšem vždy to u něj nebylo tak jednoznačné. Jako student
chtěl být nejprve prodavačem knih a posléze dokonce lisovačem gramofonových
desek. Což má k profesi vizážisty poměrně daleko. Naštěstí pro nás se lisovačem
nestal a mohl tak obohatit módní svět svým umem. Spolupracuje s lidmi z českého
showbyznysu, podílí se na přípravě módních přehlídek, reklamních kampaní a
módních editorialů. Ve svém studiu Visage Factory se věnuje i běžné klientele
„z ulice.“ Je vtipný, plný nápadů a energie. Posuďte sami. Zdeňka pro náš
rozhovor fotil Robert Vano v pražském hotelu Alchymist.

Zdeněk Fencl, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Poprvé jsem vás zaregistrovala při vaší spolupráci s dnes již zesnulým
Danielem Procházkou. Můžete zavzpomínat?

Potkávali jsme se v práci, při
focení, na natáčení. Seznámila nás Kačenka Kornová. Ta Danovi v začátcích velmi
pomáhala a angažovala ho jako svého osobního stylistu. Stali se známou dvojkou
a Kačenka byla ve své době vyhodnocována jako nejlépe oblékaná celebrita v
Čechách. Dan i Kateřina se velmi doplňovali. Já s Danem jsme společně pracovali
na různých projektech, svého času jsme se spolu hodně kamarádili a hodně se
chodili bavit.

 

Dnes jste spojován převážně s Helenou Vondráčkovou. Stojíte za jejím
návratem na výsluní a pravidelně ji vymýšlíte novou „image“. V čem tkví její
stále mladistvý vzhled?

Především bych rád podotknul, že
nevím o nějakém Helenině návratu na výsluní, na tom je v průběhu své kariéry de
facto stále. U Heleny se nám podařilo propojit změnu jejího šatníku s její
celkovou image a hlavně s ochotou do toho jít. Změna probíhala kontinuálně.
Helena nikdy nestála mimo módu a vždy se oblékala a líčila úměrně svému věku.
Zhruba před patnácti lety jsme spolu postavili novou image, která
korespondovala se živým a dynamickým stylem desky, kterou připravovala. Helena
se začala mladistvěji oblékat i líčit, a tak vyplnila na trhu mezeru dobře
vypadajících žen, které se po čtyřicítce rozhodně nechystají do důchodu a
klidně to mohou „natřít“ i mladším kolegyním.

 

Jaké byly tehdy reakce?

Způsobilo to šok. Protože do té
doby žádná její kolegyně podobného věku takhle nefungovala a nezískala tím rapidní
nárůst mladého publika. Navíc celá kampaň byla provázena ojediněle masivní
billboardovou kampaní, takže ji viděl opravdu každý, kdo nasedl do auta. Ženy
začaly napodobovat Helenin účes a několik zpěvaček dokonce i její hudební styl.
Helena se odlišovala nejen vzhledem, ale i přístupem k životu – vždy na
sobě pracovala a pracuje stále. Umí obdivuhodně obhospodařovat svůj talent a
krásu, ráda se baví. Proto mě práce s ní baví a nikdy nenudí. Je naprostý
profík. Naučil jsem se od ní spoustu věcí.

Zdeněk Fencl a Helena Vondráčková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Jaký typ žen se vám líbí?

Já jsem stále uchvácen první
republikou, fascinuje mě sociologický vývoj naší země. Tehdy šly ženy s módou,
kterou udávaly výhradně herečky. Neexistovala televize, byl jedině tisk a film
a tam byly prezentované pouze ženy, které vypadaly dobře. Musely být dokonalé
od přírody – žádná počítačová habaďůra s Photoshopem – pouze dokonalá krása a
precizní nasvícení. Komunismus to celé postavil na hlavu, potlačil ženu jako
takovou. Do popředí vystoupila žena-údernice v montérkách. Utlumila se péče
ženy o sebe samu. Bylo to považováno za buržoazní přežitek, výsadu městských
žen a bohatších rodin. Na dlouhých čtyřicet let nastoupila uniformita,
standardizace a hlavním pravidlem bylo nevyčnívat. Jinak byl člověk po zásluze
potrestán!

 

Neodpustím si otázku, na kterou jste již určitě odpovídal přinejmenším
stokrát: Jak se malý Zdeněček Fencl dostal k vizážistice a stylingu? Bylo to ve
vás již od dětství?

Já jsem vděčný za svoji rodinu,
která, ač žila v minulém režimu, nerezignovala na pěkné věci. I náš panelákový
byt rodiče přestavěli za vydatné inspirace německých časopisů a katalogů. Mamka
nás vedla k uměleckým koníčkům, nic nám zbytečně nezakazovala a nechala nás
rozvíjet naše tvůrčí schopnosti. Jako malý jsem si nejdříve myslel, že budu
zubařem. Později jsem chtěl být prodavačem knih v knihkupectví. Líbilo se mi,
jak se balí knihy, měl jsem rád vůni nových knížek. Doma jsme měli spoustu
knih. Pravidelně jsem je prodával. Tedy, hrál jsem si na prodavače a prodával
je členům rodiny. Abyste si nemyslela, že jsem našim rozprodal knihovnu. No a
ve dvanácti jsem měl jasno. V příručce o budoucím povolání jsem si vyhlédl
jedno, které mě vypočítavě dostalo. Byl to „lisovač gramofonových desek“.

Zdeněk Fencl, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

…takže vás bavila muzika? Že jste kvůli tomu chtěl lisovat desky? 

Hudbu jsem měl rád vždycky, ale samozřejmě
jsem se domníval, že takhle budu mít gramofonové desky zadarmo. Rodiče si
tenkrát kupovali především desky a knížky. Byli jsme jimi doma přímo zavaleni.
Velmi rychle jsem zjistil, že by to asi nebylo ono a rozhodl jsem se, že se
stanu kadeřníkem. Už odmalička se mi líbily maminčiny kamarádky, které měly
dlouhé vlasy. Rád jsem jim zaplétal copy. Jenže to mi nestačilo, takže to
odnášela chudák moje o dost mladší sestra a její panenky, na kterých jsem
trénoval. Když byla malá, tak jí to nevadilo, ale později začala vzdorovat a
dokonce se nechala dobrovolně ostříhat, abych na ní nemohl nadále provádět své
experimenty. Tím mi zatnula tipec.

 

Vy jste tedy byl bratr! To se vůbec nedivím, že se sestřička nechala
ostříhat.

Demokracii jsem opravdu moc
neuplatňoval. Hráli jsme si například na prodavače a zákazníky. Já byl prodavač
a ona zákazník, stejně tak, když jsme si hráli na doktory. Sestra byla vždy
pacient nebo asistentka. Vytvořili jsme si kartotéku pacientů, obsahující
všechny její panenky, medvídky, mončičáky… při očkování jsme používali
opravdové stříkačky a jehly! Samozřejmě, že se mojí sestře to rozdělení úloh
příliš nelíbilo.

 

Ale, ale, co se nám to tady klube? Vy jste byl takový malý domácí
tyránek!? Předpokládám, že jehly a ostříhané panenky zařadíme do vašeho raného
dětství…

A víte, že ani ne… Ale nehledal
bych v tom nic divného, sestra je o deset let mladší.

 

…člověk nikdy neví! Ale vraťme se k vašemu rozhodnutí stát se kadeřníkem.

Začínal jsem těsně po revoluci na
škole v Děčíně, kde jsem navštěvoval teorii. Odbornou praxi jsem měl v
soukromém sektoru, což byla tenkrát poměrně novinka a od začátku velká škola,
hlavně díky přístupu ke všem informacím důležitým pro tuto práci. Na trh tehdy
vstoupily do té doby u nás neznámé vlasové firmy a na běžných školách nebyly jejich
produkty ještě dlouho k dispozici. Svoji první praxi jsem měl v Novém Boru. Moji
rodiče se odstěhovali na Šumavu, takže jsem pendloval každý týden mezi Děčínem,
Novým Borem a Šumavou. Ve druhém ročníku jsem přestoupil z Boru do Prahy a
pendloval dál, což mi díky práci zůstalo dodnes, i když už žiji dlouho v Praze.

 

Ve své profesi jste špička a díky tomu jste se dostal i do zahraničí. Můžete
porovnat podmínky pro vaši práci tady a tam?

 

V zahraničí má práce vizážisty
dlouhodobější tradici a tím je řečeno vše. Už jenom pouhý výraz vizážista se u
nás začal používat až po revoluci, dříve to byli maskéři, nebo kosmetičky. A
podobně to vypadalo i s mnoha ostatními obory naší branže.

 

Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi produkcí u nás a na Západě, kromě
toho, že fungují déle a mají více zkušeností?

V Čechách dost často pracují spíše
„přátelsky“ ucelené týmy a pro nováčky je opravdu těžké se mezi již zajetou
skupinu dostat. Venku se lidé více točí, jdou po výsledku jako takovém. Tady se
spíš hledí na to, kdo to dělá, ale už ne na to, jak to dělá. Nikdy se mi na
natáčení v zahraničí nestalo, že by se někdo ve své době pozastavoval nad mým
nízkým věkem, doma mi to bylo dost často pracovně předhazováno a vidím, že se
tomu děje dodnes, nejen v showbyznysu. Venku lidé neberou pracovní výtky až tak
osobně. U nás jsem například zažil některé kameramany, kteří byli schopni se smrtelně
urazit a hádat, když jsem jim naznačil, že světlo, nebo určité záběry, které
vytvořili, nejsou lichotivé. A že párkrát opravdu nebyly. V televizi by měla
každá profese podat maximální výkon a ne výsledky s rezervou. V zahraničí si
také lidé více váží vzájemně stráveného času, jede to jako na drátkách, neřeší
se všechno tak emočně. U nás mi právě tohle přijde hloupé a malé.

Zdeněk Fencl, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vnímáte konkurenci?

Konkurence je zdravá a já s ní
problém nemám. Rád pracuji na módních přehlídkách a při své práci se stýkáme
všichni dohromady. Mám v branži i kamarády.

 

Ve starém Řecku se užívalo spojení kalokaghatia – aplikováno na člověka
to vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a
dobroty, ctnosti a statečnosti. Jaký je váš pohled?

Vždy je potřeba vyváženost. Pokud
někdo není v pohodě, tak to z něj je cítit. Je známo, že muži jsou obecně se
sebou více spokojeni než ženy. Muži řeší spíše velikosti různých orgánů, výšku,
množství vlasů, ale neberou to jako dogma. Ženy to prožívají více a hlouběji.
Jsou schopny pro svoji vizáž podstupovat kolikrát neuvěřitelná martýria. Ale to
je začarovaný kruh. Tak jako všude i tady platí – všeho s mírou. Jakmile se
něco přehání, projeví se to někde jinde. Zevnitř i navenek. Lépe se ale určitě
cítí lidé, kteří jsou obdivovaní, a je o ně zájem.

 

Ale jak je známo z historie i současnosti, i lidé slavní a obdivovaní trpěli
depresemi a často skončili špatně…
A
dnes je trend být hubená až vychrtlá…

Kdysi byla hubenost ženy znakem
nemoci. Žena měla vypadat plodně. Z toho plyne, že každé století má o kráse své
představy. Na molech možná chodí více vychrtlých modelek, protože se na ně lépe
šije, ale na focení se už preferují holky s ženskou postavou. Taktéž na spodní
prádlo.

 

Co je tedy pro vás tak „akorát“?

To nelze říct jednou větou. Každému
se líbí něco jiného. Také každý člověk je jiný. Někdo je sám se sebou
spokojený, i když má nějaké to kilo navíc, umí s tím žít, prodat to a tím pádem
je všechno v pořádku. Druhý se pro změnu zhroutí, když ručička na váze překročí
určitou hranici. Ale i já si myslím, že by se lidé obecně neměli přejídat –
považuji to za osobní neukázněnost a neschopnost zvládat sebe sama. Také by si
měli vybírat zdravější potraviny a zajímat se o to, co jí, měli by cvičit a
chodit upraveni.

 

Jaké jsou největší nešvary českých žen a v čem by si měly vzít příklad
ze zahraničí?

To, že se žena ráno lehce do práce
nalíčí a věnuje pozornost pleti a vlasům, nezabere zase tolik času. Když ráno vyjde
žena z domu upravená, dodá jí to sebevědomí, na rozdíl od toho, když
vystartuje nenalíčená s neupravenými vlasy (s tím, že se to dotáhne v práci) a
modlí se, aby nepotkala žádné známé. Takhle se den přece začínat nemá! V
zahraničí jsou ženy mnohem častěji upravené a to za každé situace. A nebojí se
experimentovat.

 

Jaký tip nebo trik byste poradil ženě po čtyřicítce? Co by v žádném
případě neměla dělat a naopak, bez čeho se žena v produktivním věku neobejde?
 

Určitě by se neměla podceňovat péče
jako taková – hydratace, čištění pleti a podobně. Každá žena by si především
měla uvědomit, že ne vše, co jí dříve slušelo, jí bude slušet věčně. V mládí se
někdy dívky spíš přeličují, což nevadí – je to zábava. Ovšem od určitého věku
příliš mnoho make-upu věk přidává. Pravidlo, že méně je více, stále platí a
platit bude. Tím neříkám, že by se ženy měly vyhýbat novým trendům. Naopak! Do
všeho je ale zapotřebí jít s citem, nebo vyhledat někoho, kdo ho má a poradí.
Nebrat věk jako handicap

 

Někde jsem vyčetla, že se české ženy bojí sytě rudých rtů?

Češky nemají odvahu, ale co je na
tom hrdinského, natřít si rty různými odstíny červené? Tak ať si vezmou černé
brýle, namalují si rty červenou rtěnku a chvíli tak chodí po městě. Za chvíli
jim to přijde normální. Většině žen právě červená sluší, vypadají lépe a jsou
výraznější.

Zdeněk Fencl, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

Podle televizního seriálu „Ošklivka Katka“ je možné i z opravdu
nevzhledné dívky udělat sexy krasavici. Platí to i v reálném životě?

Ano, platí, ale je důležité, aby
ona slečna měla odvahu to „nést“. Spousta žen to bere tak, že make-up je něco
jako radioaktivní záření. Použiji okřídlené „každá žena je krásná“, ale musí se
to umět najít a podtrhnout. Vizážista ve spojení se stylistou a šikovným
fotografem dokážou udělat divy i s dívkou, která nepůsobí na první pohled
jako sexy krasavice. Nalíčit pěknou modelku není podle mě bůhvíjaké umění.
Umění je nalíčit člověka, který úplně dokonalý není.

 

A co děláte pro to, abyste byl stále v obraze, tedy jak se teď říká
„in“?

Sleduji hlavně cizí tisk, který je
vždy o sezonu dopředu. Sleduji módu, její jednotlivé trendy, hodně inspirace
hledám ve filmech, v nových i starších, a v neposlední řadě kolem sebe.
Kolikrát vás může inspirovat i náhodný kolemjdoucí.

 

S Džamilou Novákovou provozujete studio Visage Faktory. Je přístupné i běžné
klientele, jako jsem třeba já?

Naše služby si může objednat každý,
kdo pocítí potřebu posunout se ve svém vzhledu dál, ať už se jedná o vlasy,
make-up nebo oblečení. Baví mě pracovat s každou ženou, u které vidím zájem na
sobě pracovat a její radost z dobrého výsledku. Nemusí se zrovna chystat na
stříbrné plátno. Naučit někoho, jak vypadat lépe v kanceláři, je také super
pocit. Naprosto specifickou atmosféru má pro mě například práce při přípravě
líčení a účesů na svatby.

 

Lze v dnešní době vypozorovat „rukopis autora“?

Dříve jsem byl schopný rozpoznat,
kdo co dělal. Dneska už je lidí, kteří se zabývají vizážistikou a stylingem
opravdu hodně, takže spíš tipuji, že to mohl dělat ten, nebo onen. Často také
podléhá styl líčení vkusu módního redaktora konkrétního časopisu, nebo
zadavatele práce. Já ani moc make-upy neposuzuji podle toho, kdo je dělal. Spíš
je rozděluji na dobré a špatné.

 

Děkuji za rozhovor.

 


Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Alchymist Grand Hotel
& Spa Prague www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Backstage 10/2011/2

 

 

Pražský hotel
Alcron
ve třicátých letech minulého století slavnostně otevřel
Ing. arch. Alois Krofta (název hotelu je zkratkou jeho jména). Jak
hotelový personál, tak i vybavení hotelu a kvalita kuchyně byly
vždy prvotřídní a dokládaly Kroftovu vysokou odbornost. A
nejinak je tomu i dnes, po mnoha desetiletích hotelové historie.

 

 

 

O samotném hotelu
si v samostatném interview popovídáme s jeho generálním
ředitelem Michalem Chourem
.

Pro tentokrát jsme
se v hotelu Alcron sešli kvůli docela jiným lidem. Produkci pro
magazín Best of
jsme realizovali v užším okruhu lidí, než bývá
v rámci našich obvyklých produkcí zvykem.

Robert Vano fotil k
našim rozhovorům podnikatele a předsedu Asociace cestovních
kanceláří Tomia Okamuru, který jako vždy přišel v dobrém
rozmaru a po focení s námi ještě poseděl u přátelského
rozhovoru a dobré kávy v restauraci Rotonde. Dalším gentlemanem,
kterému jsme spolu s Andrejem Vámošem a Evou Šebestovou z firmy
Bandi Vamos věnovali péči, byl moderátor, herec a podnikatel Tomáš Krejčíř.

Firma Bandi
Vamos
kompletně zajistila styling pro naše focení, kterému opět
vládla báječná atmosféra. Nutno podotknout, že k ní velmi
přispělo zázemí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, o které
se osobně postaral jeho obchodní ředitel Milan Švára. Jak už je
v hotelu Alcron dobrým zvykem, zanechala v nás jeho atmosféra a
dokonalá spolupráce další krásné vzpomínky!

 

Za bezvadnou
spolupráci děkuji především Robertu Vanovi, firmě Bandi Vamos,
kterou za její profesionalitu „plácám po rameni“ a hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze, ve kterém je všechno možné. A děkuji
také vám, čtenářům
, kteří věnujete svoji pozornost
profesnímu magazínu Best of!

 

 

Srdečně, Michaela
Lejsková

Romana Štrynclová – výtvarnice, bytová designérka

 

 

 

 

„Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.“ Romana Štrynclová

 

 

 

 

Půvabná mladá dáma,
která na své životní výzvy nečeká se složenýma rukama. Romana Štyrnclová,
umělkyně a dáma, žena s citem a postřehem pro detail. V rámci své
tvorby pracuje také s počítačovou grafikou, což ale její práci neubírá důležitý
lidský faktor projevující se v jejím výsledku. O tom, co důležitého ještě
potřebuje ke své tvorbě, se dozvíte více z následujícího rozhovoru. S Romanou
jsme se sešly v zahradě Kinských v Praze, kde pro náš rozhovor
zhotovil fotografie Robert Vano.

Romana Štyrnclová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vypadalo vaše
dětství? Bylo bohaté na umělecké příležitosti?


dětství bylo pohodové a vzpomínám na ně ráda. Moji rodiče byli skvělí a natolik
chytří, že mě do ničeho nenutili a naopak mě podporovali v mých zájmech.
Maminka krásně malovala, teta byla učitelka výtvarné výchovy, děda umělecký
litograf. Malovali a pomalovávali v podstatě všechno. A tatínek byl sportovec.
Všeho bylo tak akorát.

 

Jaký je váš osobní styl
a nejčastější motivy?

Mám
ráda rostliny, zvířata, lidi a to se promítá i do mých obrazů. Dlouhou dobu
jsem se zajímala o symboliku a znamení, a tak vznikla i řada věnovaná tomuto
tématu. Dnes bych je už nemalovala, ale pamatuji si to nadšení,
s jakým jsem hledala a kombinovala symboly a jejich významy. V poslední době jsem zjistila, že mi jdou portréty a to je velká výzva.

Kralovny slz a ostruzin
Královny slz a ostružin

 

Která svá díla
považujete v životě za stěžejní?

Pro
obrazy jsou vlastně stěžejní mé hlavní vernisáže, které jsou současně i mými
životními etapami. Nejdůležitějším krokem byla ta první v roce 2001
v Městském divadle Brno a naproti v kavárně Galeryje. Jednak proto, že se
změnila doba a bylo možné vystavovat i bez akademického titulu a členství ve Svazu
umělců, ale hlavně proto, že jsem konečně přestala jen snít a plánovat a svůj
dlouholetý sen jsem zrealizovala. I proto vystavené Prvotiny, Zvířata i Symbolika měly a mají pro mě obrovský
význam. Pak následovala druhá velká výstava v roce 2007 v Domě pánů z
Lipé plná zvěrokruhových znamení. Součástí byla i kolekce Afrika, kterou mám hodně ráda a slýchám samé pozitivní ohlasy.

K africkému obrazu „Náhrdelník“ mám přímo srdeční vztah. Je na něm
náhrdelník, který jsem kdysi dostala, obraz se moc líbil mému tatínkovi, který
v Africe strávil pracovně nějaký čas a nyní, k mé radosti, visí
v ložnici mé kamarádky. A nakonec poslední letošní vernisáž v Galerii
Aviatik v Pršticích. Spisovatelka Sylva Lauerová se rozhodla vydat knihu
současné ženské milostné poezie a navrhla mi, ať namaluji obraz na titul. Spolupráce
se Sylvou byla velmi příjemná a almanach „Královny slz a ostružin“ vyšel na
začátku roku 2010. Některé básně mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla
pokračovat v malování na texty básní dál. Tak vznikla zatím poslední
kolekce obrazů a tu mám momentálně ráda celou.

 

Kdy vás napadlo spojit
řekněme manuální tvorbu a počítačovou grafiku?

To
přišlo vlastně samo. Počítač používám při návrzích interiérů. Jednou jsme
potřebovali obraz na zeď, ale ne originál. Majitelé věděli co, a já věděla jak.
Tak vznikly první grafiky. Na řadu přišly dárky k narozeninám a podobně a
pak jsem si ve volných chvílích začala hrát s portréty mých kamarádek. A když
jsem hledala témata k básním z almanachu, tak jsem zjistila, že už
mám některé předchystané. Důkazem je obraz „Queens“ na motiv básně Svatavy
Antošové. Na něm je moje kamarádka Linda a podkladem je počítačově upravená
fotografie.

Romana Štyrnclová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Máte ke každé své tvorbě
stejný vztah?

Je
mi vlastně jedno, jestli natírám zeď, maluju olejem nebo si skicuju do projektu.
Baví mě, když hlava vede ruku a naopak. A hlavně si užívám té pestrosti. Jsem
typ člověka, který nevydrží dělat dlouho jednu věc a malování obrazů,
navrhování interiérů a spousta drobností obdobného rázu je pro mě ta nejlepší
kombinace.

 

Patříte mezi umělce,
kteří dokážou tvořit vyloženě na zakázku? Nebo raději prosazujete vlastní
myšlenky, které buď někoho osloví a najde si je, anebo se spíše
nepřizpůsobujete?

Začínala
jsem autorskou tvorbou a byla jsem přesvědčená, že je nejlepší. Můžete tvořit
co chcete a jak chcete, a máte pocit volnosti. V současnosti mám za sebou
několik zrealizovaných obrazů a hlavně interiérů na zakázku a baví mě to mnohem víc. Vytyčené mantinely a
konkrétní osoba vše posune dál a já můžu jít víc do detailu. Nicméně vždy do
tvorby vnáším kus sebe, takže slovo přizpůsobení bych nepoužila. Přirovnala
bych to nejspíš k vaření. Pro toho, jehož chutě znám, jsem schopná
připravit zajímavější a chuťově výraznější jídlo, než pro někoho anonymního.

Queens
Queen

 

Jak vlastně probíhá vaše
práce s interiérem zákazníka? Jaký proces si máme představit?

Nejdříve
se musíme trošku oťukat a klient mi musí začít věřit. Povídáme si o lecčems.
Musím mít nejen představu o tom, co se mu líbí, ale i o tom jak žije, jaké má
zvyky, návyky a sny. Pak začnu pracovat na návrhu a podle potřeby se scházíme a
konzultujeme. Výsledkem je koncepční řešení, jakýsi manuál, kterého se držíme. Ze
zkušeností vím, že s ohledem na finance, kvalitu a design nábytku a ostatních
zařizovacích předmětů nelze vyrazit na nákupy a pořídit vše naráz. U občanských
staveb ano, ale ne při tvorbě konkrétního domova. Je to pestrá a zajímavá
práce. Stává se, že mi klient předestře svoji vizi, já mu ji obrátím naruby,
zdůvodním proč a on přistoupí na něco, co by nikdy předtím nepřijal. Ale na
druhou stranu i já se tak dozvídám spoustu zajímavostí.

 

Jaký je váš názor na
kombinování starožitností a moderních prvků v interiérech?

Existují
hezké a kvalitní kusy nábytku, ale jsou i ty druhé. Dovedu si představit čistý
minimalistický prostor s masivní starožitnou sedačkou, ale záleží na
spoustě dalších faktorů. Vždy vyhledávám a vítám starší kus nábytku, ke kterému
se váže rodinná historie, nebo něco podobného. Popravdě jsem více proti
moderním prvkům, ve smyslu uniformity, kterou si sebou nese každá doba.
Interiér by měl být nadčasový a co nejvíc by měl charakterizovat jeho majitele.
Ale abych odpověděla na otázku, tak ráda kombinuji

Romana Štyrnclová, foto: Robert Vano
Foto: Robert vano

 

Jakým barevným prvkům
dáváte například přednost v prostředí, kde se pracuje?

Pokud
myslíte mé pracovní prostředí, tak slunci a zeleni.

 

Vnímáte, že některé
barvy vycházejí z módy obzvláště rychle?

Osobně
to nevnímám. Ale když procházím designové časopisy, tak ano. Střídavě probíhá
barevná a nebarevná vlna a bohužel se to v mnoha návrzích odráží. Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.

 

Jaké prvky
v našich domácnostech stále velmi postrádáte?

Osobitost.
A také umění a někdy květiny. Myslím, že je velká škoda, že z interiérů
mizí obrazy a umění celkově, ale ještě víc jsem překvapená absencí květin. V
mojí domácnosti květiny kralují a zabírají spoustu místa. Chápu, že ne každý by
to tak chtěl, ale někdy stačí jedna dominantní rostlina a ta vlastně může nahradit
i to umění.

 

Jak byste hodnotila vkus
naší společnosti, zaměříme-li se na to, jak si kdo zařizuje bydlení?

Netroufám
si hodnotit. Díky své profesi se setkávám s lidmi, kteří chtějí změnu a
chtějí si nechat poradit. A moji přátelé vkus a snahu mají. Pěkné bydlení není zas
tak moc otázkou peněz a ti, co si to myslí, mě naštěstí k sobě domů
nezvou.

 

Kdo vlastně představuje
vaši přímou konkurenci?

Architekti
a bytoví designéři, ale myslím si, že zatím jediné komplexní vzdělání
v tomto oboru poskytuje fakulta architektury. Někdy začínám spolupracovat
už u hrubé stavby, kdy na poslední chvíli posouváme příčky, nebo provádíme jiné
stavební zásahy. V těchto případech čerpám ze znalostí z nedokončeného
studia architektury, z kompletní rekonstrukce mého domu, kterou jsem
absolvovala sama a hlavně atakuji svými dotazy přítele, který se architekturou
živí od studií a ví mnohem víc než já. Ve druhé fázi mi při navrhování
interiéru zase pomáhá zkušenost s olejovými barvami a vlastně i několik let
práce s látkami, kdy jsem pod značkou Romy Rose navrhovala autorské
oblečení, většinou malé večerní a večerní. Takže vlastně netuším, jak to
s tou konkurencí je. (úsměv)

Náhrdelník
Náhrdelník

 

Promítá se případná
špatná nálada do vaší tvorby?

Ne.
Když mám špatnou náladu, tak nemůžu nic dělat. A taky ji nechci nikam přenášet.

 

Máte zaručený recept na
to, jak se zbavit chmur a dobít baterky?

Zalézt
do postele s dobrým vínem a vrnícím kocourem.

 

Je dle vašeho názoru
pro umělce klíčová koncentrace?

Nevím,
jestli je klíčová, ale čím jsem starší, tím více se nořím do tvorby a přestávám
vnímat okolí. A potřebuji, nebo spíš mám ráda při práci klid.

Romana Štyrnclová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Myslíte, že právě to by
mohl být důvod, proč mnoho tvůrčích lidí tráví hodně času raději o samotě?

Myslím,
že ano. Mně samota vůbec nevadí. Na tvůrčí práci je krásné, že tvořím, i když
vykonávám běžné denní úkony. Představovat si můžu stále.

 

Zažila jste někdy pocit
vyhoření? Myslíte si, že určitému melancholickému stavu se nevyhne žádný
umělec?

Vyhoření
si nevybavuji, ale melancholii ano. Pochybuji o tom, co dělám, jestli to má
smysl a nějakou hodnotu. Pochybuji zpětně i dopředu. Jsem narozená ve znamení lva,
takže prožívám i chvíle sebeoslavné geniální euforie, ale vzápětí zase pochybuji.
Prý je to hnací motor, ale mě to docela vyčerpává.

 

Co byste doporučila
každému začínajícímu umělci ve vašem oboru?

Paradoxně
pravý opak mé cesty. Doporučila bych, vybrat si jedno zaměření a tomu se
pořádně věnovat a nějakou dobu vytrvat. Vystudovat školu, jít na praxi,
cestovat…

 

Děkuji za rozhovor.

Romana Štyrncl a Robert Vano
Romana Štrynclová a Robert Vano, foto: Michaela Lejsková

 

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Jana Bulínová

Foceno
v zahradě Kinských v Praze

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Backstage 11/2011

 

 

 

V hotelu Radisson Blu Alcron jsme byli uvítáni přímo jeho
generálním ředitelem Michalem Chourem, který se o nás velmi pečlivě a citlivě
staral.

 

 

 

 

Zvláště pak o produkční tým, který tvořil fotograf Robert Vano, vizážistka
firmy AVON Cosmetics Mili Dvořáková, báječně tvůrčí a odvážná kadeřnice
Veronika Soukupová z kadeřnictví Honza Hlaváček and friends, redaktorka Dita Brančíková, která přijela až z Brna a já, která
jsem si tento fantasticky sehraný orchestr nemohla vynachválit!

V našich rukou se
ocitla zpěvačka pocházející až z dalekého Kapského Města, Victoria Velvet,
která rozzářila ráno v hotelu Alcron, jako by snídala elixír života!
Chystáme se představit vám i další profesně zajímavé lidi, jimiž jsou manikérka
Veronika Mořkovská, náš kolega a skvělý fotograf Vratko Barcík, umělecký šéf
opery Státní opery Praha Rocc
, nejlepší český horolezec a velký sympaťák Radek
Jaroš
, účetní a daňová poradkyně, která pro nás sice nemá pozitivní daňové
novinky, ale zato okouzlující a nezlomný optimismus, Marta Šobová, která svoji
cestu vážila až z Brna!

Ve znamení tanečního pohybu budou naše dva nové rozhovory, a to s
Terezou Lenerovou a Terezou Bonnet Šenkovou. Obě dámy se nebojí ani
odvážného pohybu, ani odvážného stylingu, o čemž nás přesvědčily během
focení. Jejich společnost byla více než inspirativní!

Pozvání na focení
autorských portrétů pro rozhovor přijal akrobatický a vojenský pilot Martin
Šonka
, s nímž jsme se domlouvali na focení už od jara, a po řadě
neúspěšných pokusů nám to konečně vyšlo. Martina, stejně jako herce Jan Révaie
a Zdeňka Podhůrského a mistra etikety Ladislava Špačka oblékala pro focení
firma Bandi Vamos v doprovodu Andreje Vámoše a Evy Šebestové. Pánové byli
v oblecích Bandi velmi okouzlující a každý trochu jinak stylizovaný. Však
budete moci posoudit sami, jaké proměny může pánská kolekce Bandi Vamos nabídnout.

Další autorské focení
pro naše profesní rozhovory máme za sebou, a tak z tohoto báječného dne
sdílím fotodokumentaci v podobě ne vždy úplně kvalitní, ale rozhodně
optimistické backstage i s vámi, našimi čtenáři, pro které jsme fotili.

 

Přátelský pozdrav a
velké díky
patří všem přítomným z hotelu Radisson Blu Alcron, který sídlí ve
Štěpánské ulici v Praze a kde jsme fotili v den státního svátku, a to
17. listopadu 2011!

 

Za magazín Best of,
Michaela Lejsková

Petr Salava – prezident FC Amfora, producent, moderátor

 

 

 

 

„Dokud něco funguje, tak se to asi
nemá měnit.“ Petr Salava

 

 

 

 

 

Fotbalový klub Amfora je již skutečnou legendou, o čemž jasně
vypovídají statistiky. Některé nám v našem rozhovoru prozradil sám
prezident klubu, Petr Salava. Z rozhovoru se o Amfoře dozvíte mnohé, a já jsem
měla možnost dozvědět se i ledacos o Petrovi. Že je to velmi kontaktní a
přátelský člověk, který budí v lidech naději v lepší atmosféru ve společnosti,
v utužení vztahů a fair play hru. Dle mého soudu to pro Petra Salavu bylo a
zůstalo prioritou od okamžiku, kdy vstoupil do hry zvané život! I astrolog Petr
Messany na jeho adresu pravil: „Milý Petře, tvé postavení planet je tak
mimořádné, že jsem něco podobného za 42 let své činnosti nepoznal. Osm
konjunkcí, to je jako když se hvězdičky spolu drží za ruce, a to v jednom
znamení, ve lvu.“ Petra Salavu ve slušivých oblecích Bandi Vamos fotil Robert Vano.

Petr Salava, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co vás vůbec vedlo k tomu, založit ve svých devatenácti
letech fotbalový klub Amfora?

Toužil jsem
si zahrát na krásných trávnících a známých stadionech. Věděl jsem ale, že ze
mne ligový fotbalista nebude, tak jsem si svoje mužstvo vymyslel. Byl to
odvážný a bláznivý nápad, ale vyšel!

 

 

Kdo byli první členové Amfory? A jsou jimi do dnes?

Prvními
členy byli Jiří Schelinger, Jiří Hrzán a František Ringo Čech. První dva
jmenovaní už bohužel oblékají dres naší „nebeské jedenáctky“. Franta Čech už za
nás také nehraje, ale když jsem vloni nastupoval ke svému 600. zápasu, tak
přišel a nastoupil na trávník. Bylo to příjemné a dojemné.

Amfora
foto: archiv Amfory

 

Kolik členů v současné době máte a kolik jich bylo za celou
historii klubu?

V současnosti
máme osmdesát pět členů. Historicky prošlo Amforou okolo 350 lidí.

 

Dáte mi prosím také statistiky realizovaných utkání a vyhraných
utkání?

Amfora
sehrála za dobu existence, tedy od roku 1974, celkem 638 zápasů. Protože si
dobře vybíráme své soupeře, prohrála jen 114 utkání…

Petr Salava, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké předpoklady musí splňovat ten, kdo se chce stát členem klubu?

Musí
alespoň trochu umět hrát fotbal, ale především být člověkem do party.

 

Musím být známá osobnost, abych mohla hrát? Pokud tedy jako hráčky
nabíráte i ženy?

Podmínka známosti
a popularity je jen jednou z několika. Hráčky jsme nikdy mezi sebou
neměli. To samozřejmě neplatí pro čestné výkopářky. První byla Helena Růžičková
a zatím posledním přírůstkem je Tereza Kostková. Třeba taková Jiřina Bohdalová
už je členkou klubu Amfora už více jak 22 let… Ale máme i ženskou rozhodčí,
v současnosti první dámu českého fotbalu, Dagmar Damkovou.

 

Jaký je váš názor na ženský fotbal?

Je to
správné, že se hrají soutěže žen v kopané. Někdy to bývají i krásné zápasy.
Škoda jen, že na utkání fotbalistek nechodí v České republice tolik lidí,
jako v zahraničí.

 

Co musí ovládat správný fotbalista?

Musí umět
nějak přežít devadesát fotbalových minut. (smích)

Amfora
Foto: archiv Amfory

 

Jsou pravidla fotbalu v Amfoře v něčem jiná než ta v klasickém
fotbalu?

Pravidla
jsou stejná, jen skóre u nás bývá divočejší. V řadě případů končí naše
zápasy třeba 6:5 nebo 8:7. Padá hodně gólů a to mají diváci rádi. Vždyť ligový
fotbal bývá většinou na branky hodně skoupý. Naše zápasy bývají správnou
sportovní show. Patří k tomu trestňáky, penalty, parádičky. Výsledky ale
dopředu nedomlouváme, jen dbáme vždy na to, aby jeden nebo druhý tým neprohrál
příliš vysoko.

 

Spojují se aktivity Amfory také s charitativní činností?

Za
posledních patnáct let přispěla Amfora na nejrůznější charitativní konta
částkou, která už překročila dva a půl milionu korun. Navíc výtěžky ze
vstupného z našich utkání zůstávají v pokladnách pořádajících klubů a
tělovýchovných jednot. Kromě fotbalových zážitků i pomáháme. Z toho máme
dobrý pocit.

 

Proti komu hraje Amfora svá utkání?

Hráváme většinou
proti starým fotbalový gardám. V zahraničí pak i proti bývalým
reprezentačním celkům. Žádáme soupeře nad 50 let, jelikož i naše opory jsou už
v letech (Jožka Černý 69, Karel Šíp 66, Jan Rosák 64, Antonín Panenka 64
atd.), takže někdy hledáme soupeře dost složitě. Pánové v takovém věku už
téměř nesportují.

Petr Salava, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak se vlastně plánují mezinárodní utkání a na čem jsou závislá?

Zahraniční
zájezdy připravuji maximálně jedenkrát ročně. Vzhledem k tomu, že si
všechny náklady spojené s takovou cestou platíme sami, jsme velmi žádaní. A
když je česká ambasáda v té či oné zemi schopná a akční, prezentuje naším
příjezdem Českou republiku, její fotbal a kulturu a téměř nic ji to nestojí.
V roce 2009 jsme byli v Keni, letos ve Švýcarsku, příští rok máme
namířeno do Rakouska a Slovinska, ale projeli jsme už skoro celý svět. Ve výčtu
navštívených zemí tak nechybí Brazílie, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, USA,
Rusko, Kambodža, kde nás přijal král Norodom Sihamoni a řada dalších zemí…

 

Daří se vám organizovat práci s tolika lidmi? Narážíte na
nějaká úskalí?

Někdy je
dost obtížné organizovat akce s tolika výraznými osobnostmi, které jsou
zvyklé stát v čele, rozhodovat a svým způsobem poroučet. Ale všichni mne
respektují a já se naopak snažím nedělat špatná rozhodnutí. Je to už letitá a
zaběhlá spolupráce.

 

Podle čeho se vybírají země, které s Amforou navštěvujete a podle
čeho hráči, kteří tam jsou vysláni?

Sestavu
zájezdu přináší většinou život sám. Nikdy nemohou jet všichni členové Amfory. A
tak bývá počet cestujících členů výpravy okolo padesáti osob. V každé zemi
bývá vždy někdo, kdo nám radí, kdo nám poskytuje cenné informace a kontakty.
Protože to je víc, než nějaký finanční příspěvek. V Japonsku to byl třeba
Ivan Hašek, který tam v té době hrál, v Brazílii předseda FIFA Joao
Havelange, který byl v úzkém spojení s vedením ČMFS, v Kambodži
zmíněný král Norodom Sihamoni, v Jižní Africe, USA a Keni diplomatka Dr.
Gita Fuchsová. A tak bych mohl pokračovat. V současnosti máme nabídky
z Číny a Vietnamu, ale to je hodně náročné. Vždyť příprava takové cesty
trvá i celý rok a doba není na takové projekty příliš vhodná.

Petr Salava, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Máte na nějakou zemi zvláště silné vzpomínky?

Je to bezesporu
Nový Zéland s úžasnou přírodou. Vše umocnilo i to, že jsem tam s dalšími
kamarády viděl velryby na širém moři.

 

S jakými lidmi se v hostujících zemích zpravidla setkáváte
na formální úrovni?

Pravidlem
bývá, že naši výpravu přijímají vysocí vládní činitelé, ministři, předsedové
parlamentů, představitelé měst a fotbalových svazů. Většinou bývají nadšeni
z toho, že takový klub, jako je Amfora, existuje bez přerušení 37 let a že
kromě fotbalu a kultury zvládá i charitu.

 

Vzhledem k tomu, že jste s Amforou doslova obletěli
svět, jistě jste se v jednotlivých zemích zajímal i o místní kulturu. Kde
jste kupříkladu narazil na komunikační problém, nebo zcela odlišné způsoby, případně
kde pro vás byla místní kultura doslova nepředvídatelná?

Člověk se
musí přizpůsobit a podrobit odlišnostem. Někdy dostáváme i písemné návody, jak
se chovat. Například při královské audienci. V Japonsku se mi jednou
stalo, že jsem si při jednání a přijetí dal bezděčně na chvíli ruce v bok.
Překladatelka a průvodkyně za mnou utíkala, abych to okamžitě přestal dělat, že
to v Japonsku vnímají jako urážku a výzvu k boji.

 

A které země považujete v rámci fotbalových aktivit té naší za
nejbližší, budeme-li se bavit o přátelských utkáních Amfory?

Vzhledem
k tomu, že se k nám kromě ambasád vždycky hlásí i krajanské spolky,
ať je to v Evropě či v daleké cizině, cítíme se pokaždé dobře a mezi
svými. Nebyli jsme nikde, kde bychom se báli, nebo cítili špatně. Obdrželi jsme
i různá vyznamenání a třeba i čestná občanství hlavního města Paraguaye Asunciónu.

 

Překvapilo vás v některých zemích, že se do založení podobného
klubu vůbec pustili?

Klubů, jako
je Amfora, po světě moc není. Setkali jsme se s podobným týmem pouze na
Slovensku, v Itálii, Tunisku, Kostarice, Rusku, Finsku a Švýcarsku. Proto
jsou našimi soupeři bývalí profesionální fotbalisté a my nemáme na hřišti
velkou šanci uspět. Ale bojujeme. Třeba se starými pány brazilského týmu
kouzelníků s míčem z FC Botafogo jsme prohráli jen 3:5 a s hvězdami
Paraguaye v čele s Romerem a Ramonem (hráči FC Barcelony a
Manchesteru United) 1:4. A to byl úspěch!

Petr Salava, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Byl jste osobně vždy na všech utkáních v zahraničí?

Ano,
nechyběl jsem nikdy.

 

O jakých zemích můžete hovořit?

Rakousko,
Itálie, Německo, Belgie, Anglie, Francie, Řecko, Portugalsko, Brazílie,
Japonsko, Slovensko, Tunisko, Austrálie, Nový Zéland, Thajsko, Jihoafrická
republika, Spojené arabské emiráty, Indonésie, Rusko, Kostarika, USA, Chile,
Paraguay, Kambodža, Finsko, Keňa a Švýcarsko.

 

Které zahraniční kluby jste hostil u nás v České republice?

Celek
italských herců a zpěváků v čele s komikem Lino Banfim – Nazionale
Italiana Calcio Attori, finské mužstvo Suomi Stars a slovenské umělecké a
fotbalové hvězdy. Řada našich soupeřů, s kterými jsme se utkali v zahraničí,
se snažila zorganizovat zájezd do České republiky, ale většinou to zkrachovalo
na tom, že neměli takového blázna, jako jsem já, který tomu věnuje tolik času,
jde za svým a nevzdává to…

 

Zdá se, že váš vztah ke sportu je velice přirozený a vřelý. Musím
zde tedy prozradit, že své pozice ve sportu jste si tvrdě obhájil.
V jakých sportovních odvětvích jste to zkusil a u kterých sportů jste
zůstal?

Fotbal,
tenis, kolo a lyže.

 

Existuje sport, který vás naopak vůbec neoslovuje?

Nesnáším
box a vůbec bojové sporty.

 

Souhlasíte se mnou, že lidé, kteří sportují, jsou veselejšího
ražení a jejich sportovní povaha se pozitivně projevuje i v životě?

To určitě a
navíc sport přináší i dobrou partu. V případě Amfory pak spoustu legrace a
smíchu. A smích je opravdu kořením života a v dnešní nelehké době i
správnou drogou.

 

Amfora
Foto: archiv Amfory

 

Jak je to vlastně s prezidentováním v Amfoře? Prezident
se do čela klubu volí, nebo jste jím, coby zakladatel, od začátku a soudíte, že
je to pro chod klubu nejlepší?

Jako
zakladatel klubu jsem se do jeho čela logicky postavil hned na začátku a dodnes
jsem nebyl svržen. Petr Novotný v legraci říká, že jsem jeden
z nejdéle fungujících vládců na světě… Myslím, že kdybych svoji práci
dělal špatně, tak už jsem byl ale dávno sesazen. Dokud něco funguje, tak se to asi
nemá měnit. Stejně, jako se ve fotbale nemění vítězná sestava.

 

Pracujete i jako moderátor. Je pro vás přijatelnější moderování ve
dvojici, nebo raději moderujete sám?

Práce ve
dvojici je velmi obtížná. Měl jsem sice řadu kvalitních kolegyň, jako Renatu
Dlouhou, Olgu Šípkovou, Janu Adamcovou, Ivu Kubelkovou či Janu Štefánkovou, ale
nejraději moderuji ve dvojici s Honzou Čenským. Máme za sebou přes 500 společných
akcí a výborně se doplňujeme. Ale nárazová práce ve dvojici s někým cizím
je fakt velmi těžká. Takže raději moderuji sám.

Petr Salava a Michaela Lejsková, foto: Robert vano
Petr Salava a Michaela Lejsková, foto: Robert Vano

 

Zároveň jste také podnikatelem. Jak hodnotíte obchodní etiku
v našem prostředí?

Tak to je
něco, co mě trápí. Myslel jsem si, že podvod a lest patří jenom do rejstříku
arabských obchodníků, ale tyto prvky se prosazují často i u nás. Slušnost a
poctivost se moc nenosí. Co mě ale naprosto štve, je fakt, že náš stát poctivé
podnikatele, kteří nekončí v mínusu a živí řadu lidí a jen platí a platí a
platí, nikterak neodměňuje. Třeba nějakými výhodami a bonusy, jako je tomu
třeba při bezškodném průběhu u pojištění automobilů…

 

Jakým činnostem se kromě sportovní oblasti ještě věnujete?

Moje
Agentura Amfora produkuje ročně okolo stovky nejrůznějších kulturních a
sportovních akcí. Baví mě na tom, že jsem jeden den producent, další den scénárista,
režisér, moderátor a výjimečně se ještě postavím i za DJ pult. Ta pestrost je
skvělá a navíc mám štěstí, že dělám to, co mám rád!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení:
Bandi Vamos www.bandi.cz

Foceno v zahradě
Kinských v Praze

Vytvořeno ve spolupráci s FC Amfora www.amfora.cz

Společná s Petrem Nikolaevem, Petrem Salavou a Robertem Vane
Na společné fotografii Petr Nikolaev, Robert Vano a Petr Salava

RNDr. Karel Wolf – pořadatel cestovatelského festivalu

Poznávat,
poznávat, poznávat! Toto sousloví patrně nejlépe charakterizuje muže, který
stál u zrodu cestovatelského festivalu Kolem světa, Karla Wolfa. Festival se stal
centrem dění pro všechny cestování chtivé, anebo o cestování snící nadšence. Je
v podstatě spojkou pro všechny, kteří se kdy na nějakou dobrodružnou cestu
vydali, případně cestování na vlastní pěst zvažují, anebo cestovat nemohou. Těm
všem nabízí festival ochutnávku v podobě osobních setkání návštěvníků s cestovateli
a fotografy, ale také návštěvníků mezi sebou. Sdílení skutečných osobních zážitků
z cest totiž nenahradí žádná televizní reportáž.

Karel Wolf

Práce
na cestovatelských projektech pro vás již dávno není pouze koníčkem. Poměrně
velkou část produkce zvládáte sám. Co nějaký asistent? Neuvažujete o posílení
týmu?

Přípravu festivalů mám
rád stejně jako cestování, takže dokud většinu záležitostí kolem organizace
cestovatelských projektů zvládám, sám o asistentovi neuvažuji. Ale kdo ví, jak
tomu bude za pár let. Samozřejmě s prezentací festivalů mi pomáhají
partnerské firmy stejně jako s grafikou grafické studio. Festival jsem
tvořil od počátku sám, na první akci tehdy přišlo pět lidí, na další sto a následující
rok přišly více než čtyři stovky lidí. V současné době festival navštěvuje
několik tisíc návštěvníků. Lze ho přirovnat k dítěti, které mi vyrostlo
pod rukama. Festival nyní žije veřejným životem, do kterého přispívá svými
nápady mnoho cestovatelů a přátel, ale hnacím motorem jsem stále já sám.

 

Dokážou
vám vaše záznamy z cest přinést takovou rentabilitu, která vám pak umožní další
poznávací cestu?

Cestování mi přináší
radost ze života, nový pohled na svět a hlavně jistou dávku dobrodružství. Fotografie
a reportáže, které po návratu zpracuji do cestopisných článků či veřejných
diashow a přednášek, mi poté vytvářejí část příjmů, které přispějí na další
cestu za poznáním. Jak tomu bude, až budu mít rodinu, to je otázka do budoucna.

 

A
co třeba nějaké knižní publikace?

Nejste první, která se
mě na toto téma ptá. I z řad mých posluchačů a návštěvníků festivalu
vychází poptávka po nějakém knižním zpracování mých cest doplněném o vlastní
fotografie. Nevyhýbám se tomu, jen při současném pracovním a cestovatelském
nasazení asi ještě nenastala vhodná doba.

Karel Wolf

Jak
vnímáte problematiku distribuce materiálů z cest ze svého úhlu pohledu?

Co se týče fotografií,
tak od té doby, co si lidé mohou pořídit za rozumné ceny téměř
poloprofesionální zrcadlovky, je trh kvalitními fotografiemi doslova zahlcen. Časopisy
potřebují ušetřit na nákladech a při tom množství nabídky fotografií pak honoráře
padají dolů.

 

V čem
myslíte, že vám sdělovací prostředky nemohou nikdy konkurovat?

Předávání informací prostřednictvím
psaného textu probíhá pasivní formou. Když čtete nějaký článek, tak je takový,
jaký si ho představíte, či jak ho vykreslil autor. Ale na festivalu vystupují
lidé, kteří na vás živě přenášejí své vlastní zážitky. Svým osobním komentářem plným
entuziasmu vám představují kulturu a přírodu, kterou viděli a zažili na vlastní
kůži. Takové setkání nelze sdělovacími prostředky nahradit.

 

Máte
podobný názor i na televizní reportáže?

Samozřejmě, že často
právě díky televizním reportážím se někteří diváci dozvědí vůbec poprvé o méně
známých destinacích naší planety, což je dobře. Když však jako nezávislý
cestovatel dokážete svá dobrodružství přednést posluchačům vlastními slovy i s obrazovým
doprovodem, tak tím jejich zážitek z poznání nových světů ještě znásobíte.

 

Takové
nezávislé cestování ale není pro každého…

Pravdou je, že to, aby
člověk vyrazil na cesty takříkajíc na vlastní pěst, vyžaduje trochu
dobrodružného ducha. Takoví cestovatelé pak na festivalu sbírají další nápady,
kam vyrazit příště. No a ti lidé, kteří se třeba bojí vyrazit do světa sami,
ale o takových cestách sní, si přijdou na festival alespoň poslechnout o
dobrodružstvích těch druhých.

Karel Wolf

Máte
pocit, že vás na vašich cestách dokáže ještě něco zaskočit? I když toho tolik
znáte a hodně jste cestoval?

Na mnoho věcí se připravit
nemůžete. Vyjedete a během své cesty potkáváte různá úskalí. Pobyt v cizí
zemi vám usnadní vaše aktivní komunikace s místními lidmi, váš zájem o
jejich životní situaci, o jejich problémy. Často jsou osobní příběhy velkým
překvapením.


S manželkou
jezdíte na cesty za poznáním a dobrodružstvím společně. Poznali jste se na
cestách?

Překvapivě jsme se poznali
na festivalu. Manželka v současné době studuje doktorské studium a věnuje
se loutkovému divadlu jihovýchodní Asie. Na Bali studovala přes rok balijský
tanec. Od svého návratu v Čechách již několik let prezentuje indonéskou
kulturu a v Indonésii se věnuje humanitárním projektům. Na jeden
z festivalů mi Indonéské velvyslanectví doporučilo její vystoupení
s balijským tancem, a tak jsme se setkali poprvé. Spojuje nás zájem o cizí
kultury a touha po poznání. Časem jsme zjistili, že k sobě zkrátka patříme
a že chceme spolu už zůstat.

K tomuto
poznání vám blahopřeji!

 

Co
pro vás znamenají slova „dovolená“ a „cestování“?

Dovolenou si spojuji
s pasivním odpočinkem, kdy člověk leží na pláži mezi mořem a hotelem.
Cestování je pro mě spojené s pohybem, kdy se člověk snaží poznat každý
kout vybrané destinace. Hledá si sám potřebné informace, nebo si najme průvodce
a projíždí oblast s aktivním zájmem se seznámit s místní kulturou,
přírodou a lidmi.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Vy
sám takové průvodce často využíváte?

Pokud cestujete
v civilizovaných oblastech, tak si člověk obvykle vystačí
s angličtinou a knižním průvodcem. Jinak je tomu třeba v zapadlých
koutech Afriky či Asie, kde pouze místní průvodci mohou zprostředkovat
komunikaci s místními, kteří obvykle hovoří jen svým dialektem. Zároveň vás
tito průvodci často zavedou i na místa, která v tištěných průvodcích
nemusejí být ani zmíněna. Díky nim si tak můžete i s místními popovídat
více, než jen co dovoluje komunikace „rukama nohama“.

 

Jakými
jazyky se vy sám domluvíte?

Anglicky, francouzsky,
španělsky a trochu indonésky. Pro jižní Ameriku je velmi důležitá španělština.
Jinak angličtina je základem, který vám otevírá svět. S lokálním průvodcem
se pak dostanete k místním lidem. Když jsem v arabsky mluvících
zemích, rád bych hovořil arabsky. Bohužel k tomuto jazyku jsem se ještě
nedostal.

 

Jaký
příběh vás v poslední době nejvíce ovlivnil?

Bylo to teď naposledy v jižní
Etiopii, kde se těží černá bahenní sůl. Místní lidé tam nemají práci a toto je
jejich jediná možnost. Bohužel se tato sůl těží z černého kráterového
jezera, které je velmi slané, a lidem to časem bere sluch, čich, přestávají i
vidět. Je to „černé peklo“, které jim ničí zdraví, ale protože nemají jinou
možnost, tak tam přicházejí den co den, aby za malý plat uživili své rodiny.

 

K čemu
takový produkt slouží?

Odkupuje ho Keňa a krmí
s tím dobytek, který pak rychleji přibere na váze. Je to jedno z dalších
krmiv.

 

Jak
se vyrovnáváte s civilizačními rozdíly?

Často to není
jednoduché. Celý svět nemůže být jako Evropa. S touto představou vyrážíme
na cestu. Po první návštěvě země třetího světa je člověk šokovaný z toho, jak
jednoduše někteří lidé žijí. Jakmile cítíme, že jsou životní podmínky na místě
obtížné, tak se snažíme lidem pomoci, jak je to jen možné. Buď si koupíme od
místních lidí drobné suvenýry, které nabízejí k prodeji, nebo si najmeme místního
průvodce a tím mu dáme práci.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Nepřemýšlel
jste o tom, že byste začal nějaký produkt do České republiky dovážet?

Tím by se ze mě stal
obchodník a to by bylo pro mne omezující. Rád předávám kulturu různých zemí,
ale takto bych se upnul pouze na jednu zemi, ze které bych se rozhodl dovážet
zboží. Mě zajímá, co dělají indiáni v Brazílii, jakým způsobem žijí
kolonie tučňáků v jižní Patagonii, rád bych pozoroval medvědy na Aljašce, nebo
domorodce na Nové Guineji, jak tančí své rituální tance. Nemám touhu
upoutat se jen na jedno konkrétní místo. Opakem je v tomto má žena Jana,
která založila občanské sdružení Kintari Foundation s cílem pomoci chudým
dětem v Indonésii. Do Čech dováží drobné šperky a výrobky místních, a
z výtěžku jejich prodeje pak pomáhá dětem se stavbou školy nebo tiskne
učebnice angličtiny.

 

Kam
jste si jel poprvé splnit sen?

Nejprve to byla cesta
do Mexika a Guatemaly, kterou jsem rok a půl připravoval, a cestoval jsem tam
dva měsíce. Indiánská Guatemala mě obrovsky nadchla. Když jsem se vracel, tak
jsem si neuměl představit, že můj sen skončil. Proto jsem si hned na další rok vymyslel
dvouměsíční cestu po Indonésii, pak následovala Bolívie a další země. Na každé
léto jsem si naplánoval nějakou jinou cestu. Spolu s tím začal vznikat
cestovatelský festival Kolem světa. Cestování mě naprosto nadchlo. A mým velkým
posledním splněným snem byla Antarktida a příroda na Jižní Georgii.

 

Jak
to je s financováním cest?

Jde o to, jaké má člověk
náklady. Cestovatel dokáže své náklady minimalizovat a dokáže si poradit i s
troškou.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Cestovatelské
festivaly s sebou přinášejí nejen osobní zážitky, ale i osobní kontakty. Jaké
máte na festivaly reakce s rostoucím počtem zájemců?

Zdá se, že návštěvníci
jsou spokojení. Převládá však názor, aby se festival nezvětšoval, aby nezmizel osobní
kontakt mezi cestovatelem a divákem.

 

Jak
je festival dostupný lidem po republice?

Festival Kolem světa
organizuji v Praze, Brně a v Ostravě, ale uvažujeme i o dalších
městech.   

 

Myslíte
si, že v rámci cestovatelských programů i festivalů je některá země
nedoceněná?

Pár nedoceněných a
„neznámých“ zemí by se našlo. Každý cestovatel by zmínil jinou zemi, kterou by
rád navštívil a poznal. Já bych třeba upozornil na Burundi nebo Mosambik. Jsou
to krásné a velmi málo navštěvované země.

 

O
které zemi se naopak diskutuje nejvíce?

Mezi takovou, řekl bych,
cestovatelskou klasiku patří například Peru, Keňa, Patagonie (Chile a
Argentina), Island nebo Indie.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Lokace: restaurace Fama Grand www.famarestaurant.cz 

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.bestof.cz