„Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen.“ Zdeněk Podhůrský
Je
několik věcí, které bych do Zdeňka Podhůrského rozhodně neřekla: Že je tak
citový člověk, že má obrovskou soudnost a pokoru, že mu už bylo padesát let! a
že dokáže fantasticky zaujmout nejen oko fotografa Roberta Vana, který zhotovil
v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze opravdu velkou sbírku fotografií pro náš rozhovor. Perfektní styling zajistila firma Bandi Vamos a AVON Cosmetics. Mohu
vám garantovat, že tento rozhovor vám servíruji s velikou chutí a radostí
z toho, že u nás máme takovéto umělce!
Když jsem vás naposledy viděla
v roli šerifa v muzikálu Robin
Hood, který se hraje v pražském divadle Kalich, tak ve mně tato role
rozhodně vzbudila otázku, zda vás režiséři nekategorizují.
Když
jsem studoval herectví na DAMU, byl jsem neustále obsazován do rolí milovníků a
to se pak na čas přenášelo i do filmu a televize. Ale já jsem byl v těch
rolích nešťastný, připadalo mi, že není co hrát a vadilo mi, že jsem obsazován
kvůli svému vzhledu. Takže když přišly první záporné role, z těch
výrazných to byl Černý princ v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a hned vzápětí u Zdeňka Syrového
role padoucha Chata v kovbojce Cesta
na Jihozápad, byl jsem blahem bez sebe. A přeneslo se to pak i do dabingu,
tam jsem také v osmdesáti procentech dabovaných rolí nějaký ten podlý
živel a záporák. Já mám tento typ rolí rád.
Vnímáte sám sebe jako vhodného
pouze pro určitý typ rolí?
Nemyslím
si, že bych byl vyhraněným hercem jen pro určité role, ale jsem si vědom, že tak
na mnohé režiséry nejspíš působím. Ale nedávno jsme nastudovali se společností
Anife Vyskočilové konverzační komedii Oskar.
Je to nesmírně vtipně napsaná hra, kde mám neskutečné množství textu a ryze
komediální roli, mimochodem, touto rolí se proslavil vynikající komik
Louis de Funès. Ohlasy jsou velmi pozitivní a mně se
to hraje moc dobře. Takže ono to s tou vyhraněností nebude tak horké. Moc
rád bych si někdy vyzkoušel televizní sitcom, to je žánr, který mě baví, ale
musí být dobře napsaný. U nás je tento žánr zatím v plenkách.
Jak byste vy sám zhodnotil vývoj
vaší herecké kariéry?
Já
jsem po škole (v osmdesátých letech) šel z filmu do filmu. Obsazovaly mě
v té době jak domácí, tak tehdejší zahraniční produkce. Točil jsem po boku
hvězd, jako jsou Michael York, Mario Adorf, Iris von Berben atd. Byl jsem několik
let členem avantgardního souboru Pradivadlo, kde mým kolegou byl tehdy například
Pepík Carda. Hostoval jsem v Praze ve Stavovském divadle, v Divadle E.
F. Buriana, v Kolínském divadle a dalších. Měl jsem spoustu práce u filmu,
zkrátka to byla skvělá doba. A pak přišla sametová revoluce a najednou se vztahy
mezi lidmi u divadla i u filmu začaly hrozně měnit (určitě stejně, jako i v jiných
oborech), nastoupila neuvěřitelná dravost a ti, co byli předtím rudí až za
ušima, byli najednou zářivě modří a dostávali se na rozhodující posty. A mně se
z toho dělalo nanic a řekl jsem si, že touhle cestou už jít nechci.
Změna, která přišla do vašeho
života, byla radikální?
Vše
jsem ze dne na den ukončil a opustil a šel jsem prodávat obrázky mé tehdejší
přítelkyně, později ženy, na Karlův most. Vydržel jsem to téměř dva roky. Kolem
mě procházeli denně známí z branže, kteří zpočátku nevěděli, jak se ke mně
stavět – poměrně známý herec najednou prodává na ulici nějaké obrázky, ale
postupem času se se mnou dávali do řeči a pak už si ke mně často chodili stěžovat
na změněný umělecký svět. Nakonec jsem ale stejně podlehl dvěma zásadním
nabídkám, které mne vrátily do divadla. Jednou z nich byl avantgardní
projekt Laterny Animaty, tou druhou byl muzikál Krysař Dana Landy. K divadlu se mi návrat podařil, ale
k filmu zatím nijak zvlášť. Prošvihl jsem ten nástup po devadesátém roce,
kdy se dávaly dohromady skupiny kamarádů a známých, a už jsem se prostě
nezařadil. Ale nevzdávám to. (smích)
Myslíte si po vašich zkušenostech
v podnikání, že lze nějaké podnikání kombinovat s hereckou profesí?
Máte
asi na mysli galerie a restauraci, že? S galerií jsem začal po zkušenostech na
Karlově mostě, v tom zmíněném divadelním mezidobí. Tatínek, jak už to tak
v této zemi bývá zvykem, po své smrti zcela zapadl, ačkoli byl vynikajícím
loutkářem, uznávaným po celém světě. Já vyrůstal v atelieru, kde se
scházela výtvarnická elita, a zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Koketoval
jsem dokonce i s loutkařinou, ale táta mi to rozmlouval, bál se abych nebyl
nešťastný. Velice dobře znal moji neklidnou povahu, a tak jsem nakonec tedy
skončil na herectví. Ale přesto jsem společně s obrázky na Karlově mostu
velmi úspěšně prodával i své vyřezávané marionety.
Umění si zkrátka našlo místo ve
vaší seberealizaci. To je hezké, že to přišlo tak samo.
Po
tátovi ve mně zůstala láska k výtvarnému umění a vrhnout se do první
galerie, kterou jsme otevřeli s mou bývalou ženou, mi přišlo zcela přirozené.
Je výborná malířka a já chtěl pro její obrazy důstojné prostředí. Navíc jsem
měl spoustu kamarádů známých výtvarníků – Emmu Srncovou, Ivu Hüttnerovou, Josefa
Flejšara, Jaroslava Fišera, rodinu Radovu a další, a tak jsme otevřeli, tuším,
že první galerii čistě naivního umění u nás. Byl to dobrý záměr v dobrou
dobu. Po třech letech začala galerie neuvěřitelně fungovat a postupně jsme v Praze
otevřeli další dvě. Jenže jsem na to nebyl sám, staral jsem se o PR a o výstavy,
ale vlastní prodej a chod galerií měla na starosti partnerka. Jenže čím víc
jsem začal hrát v divadlech, pracovat v dabingu (jako herec, režisér
a úpravce českého znění v dabingu – například Pulp Fiction, Mělký hrob, Trainspotting,
Pátý element… atd.), tím jsem měl méně času na podnikání, navíc přišel rozchod
s partnerkou a ten obchodní aktivitu galerií znatelně přibrzdil.
Proč jste se pak pustil zrovna do
gastronomie?
Otevřením
restaurace jsem si splnil další sen. Všichni přátelé mi to rozmlouvali, ale já
si nedal říct a musel jsem si to vyzkoušet. Odřízl jsem se na půl roku od
showbusinessu, uzavřel se v malé zapadlé Žižkovské uličce a trávil tam
denně 10–12 hodin. Mým snem bylo, mít hezkou útulnou restauraci, plnou přátel a
hostů. Jenomže pracovat v ní navždy, to jsem přece jen nechtěl. Mám ještě
hodně divadelních a uměleckých snů. Ale ono to jinak skutečně nejde. Kdykoliv
jsem opustil restauraci a pak se do ní po jednom či dvou dnech vrátil, byla to
katastrofa. Podnikání vyžaduje práci na plný úvazek, musel bych nechat divadla,
muziky, a to jsem ochotný nebyl. A tak jsem podnikatelské aktivity ukončil a věnuji
se pouze herectví, muzice se svou kapelou Underhill a jako koníček mi zůstává i
nadále focení. Herci umí zahrát všelijaké role, včetně galeristů nebo majitelů
restaurací, ale takové role mají konec, kdežto ta skutečná povolání jsou
navždy. A na to je herecká povaha, řekl bych, příliš svobodomyslná.
Jak se v herci vyvíjí jeho
profesionalita? Je posílena spíše v divadle, nebo ve filmu?
V tomto
mezi divadlem a filmem určitě není rozdíl. Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen. Herecká profesionalita je absorpce generačních
zkušeností a etiky, a kde zrovna není nějaká taková zkušenost po ruce,
nastupuje cit, a kde není pro tuto profesi cit, nikdy nemůže být řeč o
profesionalitě. V dnešní době se vytrácí určitě kvůli televizím
seriálovým továrnám, kde to, co nazýváme profesionalitou, je ve skutečnosti
jejím opakem, ale o tom bychom mohli debatovat velmi dlouze.
Jak tedy vnímáte profesionalitu sám
u sebe?
Já
prošel školou, která přes všechna negativa své doby, měla spoustu kvalitních
profesorů. Byla to starší garda, která nám předávala své zkušenosti a divadelní
etiku. Když mi umřel otec, měl jsem hrát večer představení ve Stavovském
divadle. Volal jsem své profesorce a zároveň kolegyni Regině Rázlové, co se
v rodině stalo a že večer do divadla nepřijdu, že se musí představení
zrušit, nebo že musí hrát někdo jiný. Hrozně mě tehdy zepsula a řekla mi, že to
nepřipadá v úvahu, a že hrát budu, nejen kvůli kolegům v divadle, divákům,
ale i kvůli sobě. Pomohla mi tehdy pochopit mnohé z herecké profese i
profesionality.
Jste srdcem raději divadelním
hercem? Pokud ano, čím si vás divadlo získalo?
Na
škole mi pan profesor Přeučil předpovídal skvělou filmovou kariéru, a musím
říct, že mne v té době film bavil mnohem víc než divadlo. Ale myslím, že
to plynulo i z určité vnitřní nevyrovnanosti a nejistoty. Film, když něco
pokazíte, dává možnost opravy, divadlo vám tu šanci nenabízí. Ale nejistota po
letech zmizela a já se na jevišti cítím dobře, naopak, baví mě ten adrenalin
neopakovatelnosti. Určitě za to vděčím i muzikálům. Je to žánr, který mám
hrozně rád a ve kterém jsem se, myslím, našel.
Lze vůbec z divadla chodit
s čistou hlavou?
Určitě
nejde chodit s čistou hlavou do divadla. Ovšem tam si ji alespoň na
okamžik vyčistíte, tam z vás všechno spadne – starosti, nervy, dohady. Pro
mě je každé představení úžasný relax. V té běsné, chaotické a zrychlené době se
vlastně i pro mě zastaví čas a já nemám na práci nic jiného, než si užít roli a
pobyt na jevišti.
Vnímáte mezi divadly nějakou
rivalitu, která se následně promítá i do vztahů herců k jednotlivým divadlům?
Řekl
bych, že něco takového panuje spíše mezi vedením divadel, je to dnes tvrdý
konkurenční boj. A herci si ani nemohou dovolit takový přepych, jako je
rivalita vůči jinému divadlu, protože se může stát, že se v něm v příští
sezóně budou ucházet o roli. On je ten náš „rybníček“ hrozně malý a pro herce
je příležitostí skutečně málo…
Podáte
herecký výkon, divadlo skončí, ukloníte se a najednou se ocitnete v klidu.
Vyžadují tyto změny vypětí práci s psychikou?
Je to role od role a
den ode dne. Někdy se vám zdá, že jste vyždímaná jako hadr na podlahu, jen si
sednete u svého stolku v šatně do židle, civíte na sebe do zrcadla a ptáte
se, jak dlouho to ještě vydržíte… A pak jsou momenty, kdy vám to vůbec nepřijde,
kdy vás představení naopak tak nabije, že nemáte co řešit.
Jak
hodnotíte české publikum?
To je docela
komplikovaná otázka, protože je hrozně velký rozdíl mezi pražským publikem,
oblastním publikem a publikem v jiných velkých městech. Já zažil publikum
minulé éry, které chodilo do divadel konspirovat proti společnému nepříteli –
proti komunismu a proti Sovětskému svazu. Dnes se lidé chodí do divadel hlavně
pobavit. Ale obecně máme dost vnímavé publikum, a kupodivu není zcela nakažené
televizními seriály, reality show a filmovým průmyslem. Ovšem skvělé publikum
jsou zahraniční sousedé – Slováci. Tam když jedeme, vždy končí představení
standing ovation. Jsou mnohem otevřenější a natěšenější.
Chodí
na představení podobné publikum, nebo dochází i k překvapením?
Nejen podobné, často chodí
i stejné. Například na muzikál Robin Hood,
ve kterém také hraji, přišla jedna divačka již jedenáctkrát. Ale rozumím otázce.
Víte, v hereckém žargonu je takový krásný příměr na publikum, které sedí
jak pěna a nereaguje na nic, ač se herci snaží sebevíc – to se pak říká „dnes
jsou v hledišti Holanďani“, jako že nerozumějí češtině, a proto nereagují
a netleskají. Nejednou se nám stalo, že při hraní víkendových dvojáků, kdy se
hraje od 14:30 a pak ještě od 19:00, přijde ve stejný den na každé představení úplně
jinak naladěné publikum. Jednou jsou to třeba právě ti „Holanďani“, ale při druhém
představení pro změnu diváci nádherně spontánně reagují, a jindy zase třeba
publikum po celou dobu ani jednou nezatleská, nezajásá, ale na konci
představení tleská jako o závod a nechce pustit herce z jeviště.
Existuje
podle vás ideální dárek pro herce-muže za představení, když pro ženy-herečky
obvykle volíme květiny?
Ono je to jedno, hlavně
že něco dostanete. V tu chvíli je to pro každého fajn pocit, je to
k potlesku odměna navíc.
Jaké
kulturní akce si jako rodilý Pražák nenecháváte ujít?
Výstavy, koncerty,
taneční festivaly, divadla. Praha nabízí hrozně moc akcí, tolik, že se
v tom člověk obtížně orientuje, ale snažím se alespoň některé zajímavé akce
nezmeškat. Například jsem hrozně rád, že jsem před rokem (nebo dvěma – hrozně
to letí) viděl baletní večer bratrů Bubeníčků. Pracují převážně jen
v zahraničí, bylo to ojedinělé, že se ocitli v Praze, a byla to vážně
nádhera.
Necítíte,
že je ve vaší profesi složitější najít si partnera?
Ne! Naopak! Tato
profese skýtá mnohem větší výběr partnerů a partnerek! (úsměv) Ale teď vážně, je to asi těžší po stránce důvěry. Herec je
profesionální lhář, musí umět zahrát zcela přirozeně i tu největší lež, a partner
to ví. Například žárlivost se v takovém vztahu rovná katastrofě.
Do
jaké míry vám nevadí, když jste ve středu zájmu médií? A prožil jste si i
nějaké nepříjemné chvilky?
Média – bulvár,
negativní reklama také reklama. Herec je exhibicionista a být středem pozornosti
je i v jeho zájmu. Bulvár je součástí showbusinessu, je to tak desítky let
nastavené i v zahraničí a po celou tu dobu probíhá i boj umělců s ním.
Nemám pocit, že bychom se v tom lišili od ostatních zemí a že by naše
klima bylo horší. Je to spíše o tom, že čtenáři takových plátků musí umět
v bulváru prosévat informace a nesmějí ho brát ve všem vážně. Tím ovšem
nechci říct, že prostředky, které někdy naši bulvární novináři volí, nejsou
někdy skutečně zarážející.
Co
soudíte o tom, že se umělci vůči bulváru nemohou nijak právně bránit? Nebo
myslíte, že nějak ano?
Bránit se dá právně, ale
zatím je to nerovný boj. Pokuty za nepodložené a poškozující informace nejsou momentálně
pro vydavatelství dostatečnou hrozbou. Věřím ale, že se i u nás nakonec podaří nastavit
určitá etická pravidla, která budou dodržována. A že se pak čtenáři skutečně
budou lépe orientovat v psaných informacích, přestanou je zajímat nesmysly
a budou vyžadovat podložené informace. (smích)
No jo, dobrý fór, já vím.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: Bandi
Vamos www.bandi.cz
Make up: Mili Dvořáková
AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
