„Pro každou ženu je lepší, když si
dokáže uvědomit, na co má a na co ne, což je velmi osvobozující.“ Beata Rajská
Nic
se nedá naplánovat s určitostí a i v módě se vyplatí riskovat. Beata
Rajská se o tom nejednou přesvědčila ve své tvorbě. Ať už šla do zcela nových
projektů, nebo přinesla do své kolekce nový, někdy až troufalý nápad, třeba i takový,
který se nezdál být favoritem, byla mile překvapena výsledkem! Práci módní
návrhářky provázejí mnohá úskalí, jak už tomu bývá kdekoliv, kde okolo sebe potřebujete
nejen tým schopných lidí, ale kde vaše práce neustále vyžaduje přímý kontakt se
zákazníkem. Dovolím si říci, že jsem hovořila s velmi ostřílenou
návrhářkou, která nepostrádá postřeh, smysl pro ženskost a pozornost, kterou
věnuje svému okolí. S Beatou jsme fotili v hotelu Alchymist Grand
Hotel and Spa v Praze, kde byla v péči vizážisty Zdeňka Fencla a
fotografa Roberta Vana.
Když
jste ve vašich začátcích vstupovala do podnikání, měla jste jistě nějaké plány
a představy. Kdybyste dnes začínala znovu, nakolik byste své plány pozměnila?
Naopak, když jsem do
podnikání vstupovala, neměla jsem žádné vize. Celý ten nástup byl spontánní.
Posouvala mě touha dělat hezké věci, ale učila jsem se za pochodu. „Kdyby“ je
zdržující slovíčko. A cesta za kariérou přináší úspěchy i neúspěchy cyklicky.
Jak
se srovnáváte s úspěšnými či méně úspěšnými obdobími?
I velký úspěch je
nelehké unést, stejně jako neúspěch, který mě vždy nakopne, abych šla dál.
Říkám si, že ten nahoře dobře ví, proč mi přináší do života obojí, aby mi sláva
nestoupla do hlavy. Zažila jsem sezónu, ve které, na co jsme sáhli, to se nám
podařilo a vzápětí přišel týden, kdy zase na co jsme sáhli, to se příliš
nepovedlo. Tím mám na mysli modely nebo zakázku.
Souvisí
to s tím, že jste ve své práci závislá na dalších lidech a faktorech?
To je s tím spojené
téměř vždy, proto se snažím spoléhat vždy na svoje pocity a rozhodovat se za
sebe, jak nejlépe to cítím a pak jsem ochotná za výsledek nést zodpovědnost.
Jste
zastánkyní odvážných vizí, nebo se spíše držíte při zemi a jste otevřená
příležitostem?
Vůbec se nebojím
odvážných vizí, pracuji na sobě i na svém týmu, abych byla připravena na
jakoukoliv výzvu.
Někteří
návrháři pracují současně na pánské i dámské kolekci. Nemyslíte, že je lépe
dělat buď jen dámskou, nebo jen pánskou?
Silně rozlišuji
technologii pánského a dámského oděvu. Nemá význam rozmělňovat sílu. Anebo
musíte mít dokonalé technické zázemí a lidské zdroje pro obě dvě technologie.
Co
se ve svých modelech snažíte zdůraznit na ženě především?
Mojí snahou je
zdůraznit ženskost, vlastní já, touhu získávat a být získávaná. Cítím potřebu
zdůraznit to, co znásobuje ženskou sexualitu a charisma. Má kolekce se nemusí
všem líbit. Svými modely chci vzbudit v ženách touhu tyto modely mít.
Při
množství zákaznic, které máte, není možné se všemi jednat osobně. Což může být
v rámci služeb, které nabízíte, citlivé. Jak to řešíte?
Budete se divit, ale
děláme vše pro to, aby každá klientka v zakázce měla možnost se se mnou setkat.
V tomto mi velmi pomáhají mé kolegyně, které dokážou perfektně naplánovat
a zorganizovat schůzky. V dobré organizaci je dobrý potenciál pro to,
abych vše stihla.
Nazýváte
své asistentky kolegyněmi? To je neobvyklé.
Jsem přísná šéfová,
která je v pozici jednatelky firmy, a určitě si občas taky neberu
servítky. Na mně je, abych odhadla, nakolik si je nebudu brát. Ale moje
kolegyně jsou se mnou na jedné lodi. Ač v rolích asistentek, tak mají
svoji důležitost a žádnými servítky se nic nemění na jejich pozici a stupni
důležitosti. Vím, že s nimi mohu konzultovat, spolehnout se na ně a cítit v nich
opravdovou pravou ruku. Proto kolegyně.
Jaké
modely či prvky jsou pro vás v současné době největší výzvou?
Pro rok 2012 je to exkluzivně
ruční křížková a vyřezávaná výšivka, kterou realizuje a realizovala moje
maminka. Do svých modelů jsem zapojila také vzor zvaný „kohoutí stopa“ a to
jako doplněk šatů v podobě opasku, který je možné použít i jako šál okolo
krku. Pokud tento doplněk vyjde z módy, může zákaznice doplněk přestat
nosit.
Vnímáte,
že ženy od sebe rády kopírují, drží se trendu, nebo se spíše chtějí odlišit?
Podle mne je čím dál
více vidět snaha být svá.
Je
to znát i ve vašich kolekcích, že s novou kolekcí přichází snaha se
odlišit, nebo se spíše snažíte navázat na to, čím jste jako návrhářka
specifická?
Ve své tvorbě jsem
zvyklá na to, že když dotahuji kolekci, přicházejí mi nápady na prvky, které už
tam nevpasuji, ale často jej vpasuji je do té další. Alespoň já to tak mám, že v největším
stresu při tvorbě modelů, tedy před finišem jejich realizace, přicházejí další
a další nápady. Jenže to by znamenalo hodně předimenzovat počet prvků
v kolekci, takže si je raději nechávám na kolekci další.
Napadá
mě, zda módní tvůrce, pokud je specifický, se tím tak trochu nelimituje, sám
sebe neškatulkuje? Jaký je váš názor?
Určitě se limituje.
Hlavně v autorských přehlídkách. Pokud je chci mít „čisté“, musím pracovat
s prvky jako se šafránem, proto je úžasné mít kromě autorské tvorby –
brandu – i módní salón.
Široká
veřejnost mohla vaši kolekci vidět v září poprvé na Prague Fashion Weekendu. Jaké
máte pocity z této nové zkušenosti?
Byla jsem velmi mile
překvapená z reakcí. Z předváděné kolekce se prodalo mnoho modelů
hned po přehlídce a koupily si je ženy, které dříve nebyly mými zákaznicemi.
Dokonce jedna mladá dáma si zamluvila kabát, který nestál zrovna málo peněz, a
moc jsme nevěřila tomu, že si pro něj přijde. Ale ona skutečně přišla. Kolekce
zaujala a z reakcí jsem nadšená. Byla to nová vlna ohlasů, které mě
nesmírně potěšily.
Foto: Robert Vano
Vaši
kolekci jsem viděla osobně a udělala na mě dojem svojí nápaditostí, vkusem,
elegancí. Nebála jste se barev a kombinací materiálů a za ženy si dovolím říci,
nejen že vaše modely fantasticky vypadaly na módním molu, ale pro většinu žen jsou
opravdu nositelné. To se o přehlídkových kolekcích návrhářů často říct nedá…
Módu vždy dělali
homosexuálové. Dělají ji krásnou a mají pro ni cit, ale neuvědomují si, že ženy
nenosí jen velikosti 34 nebo 36 a nemají proporce modelek. Na tohle všechno si
můžeme hrát, ale nikdo z nás, českých návrhářů, nebude ovlivňovat, alespoň
zatím, světovou módu natolik, aby se zapsal mezi módní domy s titulem haute couture,
kterých je ve světě asi patnáct. Návrhář u nás může dělat módu buď jako
business, nebo ji může dělat pro zábavu. Moje práce je pro mě můj koníček, moje
pracovní náplň, ale nepovýšila jsem ji nad důležitější životní hodnoty.
Jaké
jste měla pocity bezprostředně po přehlídce? Co se návrháři v takovou
chvíli honí hlavou?
Když jsem přišla po
přehlídce mé kolekce na molo, atmosféra byla super a úplně mě to zhltlo. Nedá
se to lépe popsat. Vždy, když to cítím, vím, že je to ok. Není důležité, co mi
kdo řekne, ale co vnímám. Z přehlídky jsem si odnesla skvělé pocity a
fakt, že má tvorba oslovila nové zákazníky, ve kterých vzbudily modely touhu.
V jakém
směru vnímáte, že je česká společnost konzervativní a v čem je naopak
odvážná?
Už není konzervativní,
alespoň v Praze ne. Ale bohužel stále ještě je stádovitá.
Jak
hodnotíte volbu oblečení pro vybrané příležitosti?
Svým oblečením
projevujeme úctu události, pro kterou se oblékáme. A pokud někdo míchá vkus
s hodnotou oblečení, tak je to často omyl. Pro příklad, když si muž vezme
do divadla džíny, ačkoliv jsou velmi drahé, stále jsou to džíny a nejedná se o
vhodné oblečení.
Jaký
je váš názor na to, že ženy tvrdí o kostýmku, že je vhodný pro večerní
společenskou událost?
U nás mají ženy
zkreslenou představu o tom, co je kostým pro večerní příležitost. Určitě ne
ten, který si vezmou přes den do práce. I kdyby ho sebelépe ozdobily doplňky,
tak rozhodně není vhodný na společenskou akci probíhající po sedmé hodině večer.
Jak
se zachovat v roli pořadatele, když přijde host, který je nevhodně
oblečený?
To je velmi nepříjemná
situace. Pokud to hostovi řeknete, může naštvaně odejít, pokud neřeknete,
nemusí ho napadnout, že jeho oblečení je nevhodné. V lepším případě mu to
dojde, protože se bude ve společnosti adekvátně oděné, cítit trapně. A pro
hostitele je to velmi nepříjemné a současně je to i jeho urážkou. Nikdy jsem
takovou situaci neřešila, ale vím, že se to děje a může se to stát. Všimla jsem
si například v případě dámy z jednoho módního časopisu, že se na
mnoha akcích objevuje v černé péřové bundě, která je už pověstná.
Třeba
to považuje za svůj styl a domnívá se, že si to z titulu své pozice může
dovolit. Tím pádem může očekávat, že to bude přijímáno jako něco, co je
v pořádku, co tvoří součást její image.
Image je image, ale
péřová bunda je péřová bunda.
Jste
i vy sama v něčem konzervativní?
Miluji klasické šperky,
hodinky, klobouky a určitě jsem konzervativní v některých postojích a způsobech
chování, ale naopak je spousta věcí, za které by mě do kláštera nevzali.
Když
srovnáte tvorbu začínajících návrhářů, v čem je odlišná od tvůrců vaší
generace?
Mají větší přehled,
možnosti učit se ve světě, ale chybí jim zdatnost v klasickém řemesle a v přístupu
k oděvu a jeho tvorbě jako k byznysu.
Se
kterými textilními materiály máte nejlepší zkušenosti?
Zbožňuji hedvábí, vlnu
a jejich varianty.
S jakými
materiály už vůbec nepracujete a máte spíše špatné zkušenosti?
Při kterých se „oklepu“
na dotek. (smích)
Jaké
povahové rysy by měl mít módní návrhář, pokud chce ve svém oboru uspět?
Musí být vizionářem,
empatickým člověkem, businessmanem, ekonomem a marketingovým manažerem
současně.
Co
považujete za největší problematiku trhu v současné době a z čeho
máte výhledově v tomto směru obavy?
Určitě je to strach z další
krize a ze ztráty kupní síly střední vrstvy.
Když
se řekne klasika, co je klasikou v dílně Beaty Rajské?
Bezesporu šaty, nejvíce
business a koktejlové šaty, dále kabáty, kalhoty v jezdeckém stylu –
rajtky.
S jakou
konkrétní filosofií nebo definicí byste spojila svoji tvorbu?
Jednoznačně
s touhou po životě, který miluju a ke kterému mám úctu.
Jaké
jsou vaše zkušenosti, případně vize v navrhování šperků či obuvi?
Šperky ano, teď i do
budoucna, základ tvoří Jablonecká bižuterie. Boty ne, ne, ne! Když nosíte boty
z nejluxusnějších módních domů, nedáte svým klientkám ušít boty ve druhé
lajně, protože víte, že ty v první by při vaší možnosti produkce, vyšly na
desítky tisíc.
Když
se bavíme o šperku, v jakém vztahu jste k bižuterii a luxusním
šperkům? Co a kdy doporučujete ženám nosit?
Líbí se mi, když jsou
doplňky vhodně a nápaditě sladěné. To, zda jde o drahý šperk, je spíše otázkou
toho, zda odpovídá sociální situaci a společenskému postavení. Vzpomínáte si na
větu z filmu Snídaně u Tiffanyho?
„Je nevhodné, aby žena pod čtyřicet nosila diamanty.“ A je to tak. Na drahé
šperky a kabelky by si žena měla počkat, až to bude adekvátní jejímu věku a tak
trochu i postavení.
Ženy
si rády dopřejí luxusní doplňky často i za cenu toho, že se jedná o kopie…
Jestli si ženy dokážou
něco závidět, tak šaty, boty, šperky a kabelky. Každá žena si musí uvědomit, co
si může dovolit a to po všech stránkách. Pokud budu chtít dohánět ženy, které
si to dovolit mohou, doženu jen sama sebe. Pro každou ženu je lepší, když si
dokáže uvědomit, na co má a na co ne, což je velmi osvobozující.
Máte
nějaký návrh, jakým způsobem vrátit na dostihy klobouky, které u nás dámy tak
málo nosí?
Doporučuji pořadateli,
aby to uvedl na pozvánku. A ženy by měly vnímat, jak je to krásná příležitost a
že jsou v kloboucích okouzlující ozdobou v rámci společenské
události.
Ohlížíte
se ve své tvorbě a stane se třeba, že se některé vaše modely z dřívějška
zase vrátí, ač třeba v trochu jiné podobě?
Určitě se to stává. Mám
ráda inovace ověřené klasiky.
Jak
tomu je ve vašem životě? Jste člověk žijící ze vzpomínek, nebo jednoznačně
jdete dopředu?
Miluji vzpomínky, těším
se z toho, co je dnes, ale určitě se s nadšením hrnu i do nových
prožitků.
V jakém
směru vás nejvíce ovlivnili vaši rodiče?
Kdo se kde narodil, tam
patří a stopy svých předků nesmaže. To je vaše identita. Velmi mě ovlivnili oba
rodiče. Po otci mám lásku k lidem, komunikativnost, spontánnost a takovou
tu víru v sebe. Maminka je větší pesimista, ona mi dala schopnost preciznosti a
pedantnosti, až mě to někdy štvalo. Takže si umíte představit, že jsme spolu
často bojovaly, že bylo období vzdoru, což s odstupem času zamrzí. Ale
dnes jsem ráda, že mám vysoké nároky, a že mám tu preciznost, protože je
součástí toho, co nabízím ve své profesi módní návrhářky.
Jaký
máte jako rodič názor na nošení uniforem ve školách?
Já už mám děti velké,
ale dost často slýchávám ze svého okolí, jak se děti ve školách kastují dokonce
i podle výběru toaletního papíru. Do školy by tohle nemělo patřit. Ze
sociálních důvodů jsem pro, aby se uniformy ve školách nosily. Není to ale jen
o tom, že jsou děti stejně oblečené. Děti by si měly uvědomit hodnotu toho, že
někam patří. Měla by to být tak trochu klubová záležitost. Být hrdý na to, že
někam patřím.
Co
vás přimělo k tomu, že každoročně publikujete kalendář?
Když jsem před osmi
lety šla kolem kalendářů, každý na nich vařil a všude byly recepty. To mě iritovalo
a řekla jsem si, proč by nemohla být každý den Rajská?! A tam byl ten impuls.
Začala jsem s kalendáři, které po osm let spojuje to, že jsou v nich
citáty, ale mají pokaždé jiné téma. Rajská
na každý den byl první kalendář. Třetí rok jsem vynechala a v tom
momentě se mi začali ozývat klienti a kalendář poptávali. Následující rok jsem
zase začala kalendář vydávat a pokračuji v tom již osmým rokem.
Jaká
rada rodičů či blízkého člověka se vám v životě nejvíce osvědčila?
Tím, že jsem druhým
povoláním filozofka, vnímám život trochu jinak. Více o něm hloubám a zrovna
včera jsem přemýšlela nad jednou radou, která je hluboce pravdivá. Nad nikoho
se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Zdeněk Fencl
Foceno v hotelu Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
