„V České republice
byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění
forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti.“ RNDr. Daniel Vaněk, PhD.
Mnozí
z nás si dokážou svůj rodokmen sestavit sami a dopátrat se tak ke svým
praotcům a pramatkám. Ovšem genetika dokáže zajít mnohem dále. S pomocí
analýzy DNA, třeba ze vzorku slin, dokáže určit, odkud pocházíme a kdo byli
naši předkové řádově před tisíci lety. O rozsahu tohoto oboru, jeho vývoji a
klíčové úloze především v kriminalistice, jsme si povídali s RNDr.
Danielem Vaňkem Ph.D., který je nejen odborníkem na slovo vzatým, ale je to také
velmi sdílný a otevřený člověk.
Pane
doktore, jak je to s naším původem? Dá se opravdu určit, odkud všichni
pocházíme?
Pomocí analýzy DNA se
podařilo prokázat původ druhu Homo sapiens v Africe. Na to jsem ale nepřišel
já, ale mnohem chytřejší kolegové-vědci. Genetika (přesněji genetická
genealogie) nám ale může pomoci i s odpovědí na otázky původu našeho rodu
z bližší historické doby. Pokud zkoumáme Y-chromozóm u mužů, tak můžeme
například zjistit, že prapředek zkoumané osoby má znaky charakteristické pro
aškenázské židy. Stejně tak můžeme z analýzy mitochondriální DNA (tu máme
ve svých buňkách všichni, pouze ženy ji ale předávají svým potomkům) odvodit
příslušnost testované osoby k určité geografické oblasti. Kromě
zodpovězení otázek „Kdo jsem?“ a „Odkud pocházím?“ dokážeme pomocí genetiky
ještě vyhledat naše genetické bratrance, tedy
osoby, jež mají natolik podobný Y-chromozom či mitochondriální DNA, že můžeme
spočítat, před jakou dobou měly tyto dvě zkoumané osoby společného předka. Analýzy
původu dle DNA se v posledních letech také staly poměrně populárním dárkem
a výsledky analýz se tak staly poměrně frekventovaným námětem nejrůznějších
diskuzních fór. Více informací naleznou čtenáři na specializovaném webu www.genetickagenealogie.cz.
Pokud
jsme se z Afriky rozšířili do Evropy a dál, dá se změna zabarvení pleti,
očí a vlasů přisuzovat klimatu, ve kterém žijeme?
Samozřejmě! Vliv
okolního prostředí působí na všechny živé organismy a člověk není výjimkou. Ve
Skandinávii či Grónsku není žádnou výhodou mít tmavou pleť jako ochranu před UV
zářením, takže tato vlastnost může z populace klidně zmizet. Naopak se vám může
hodit genetická výbava zajišťující schopnost odolnosti proti chladu či lepší
metabolismus tuků.
Je
tedy pro zajištění přenosu kvalitnějších genetických informací lepší založit
rodinu s nějakým cizincem než s našincem?
Prvoplánový pohled
genetika by samozřejmě preferoval takovýto typ spojení, protože je zde mnohem
menší či nulové riziko inbreedingu
(křížení mezi příbuznými jedinci). Pokud si ale jeden z partnerů nese ve
své genetické výbavě nějaké dědičné onemocnění, tak k přenosu může dojít
bez ohledu na geografický původ partnera. A pokud odhlédneme od genetiky, tak
jsou pro plánovaného človíčka velmi důležité i sociální a kulturní aspekty.
Asi
je zbytečné se ptát, co soudíte o Hitlerově snaze zachovat árijskou rasu.
Přesto, pokuste se shrnout, jaký by to mohlo mít genetický dopad, kdyby se
v tomto záměru, v podstatě vytvořit „nadřazenou“ arijskou rasu,
pokračovalo?
Pokud by Hitler dokázal
zamezit plození mimo určitou úzce definovanou skupinu „nadřazených“ jedinců,
tak by v krajním případě mohlo dojít k eskalaci dědičných onemocnění,
ztrátě imunity, neplodnosti a podobně. A myslím, že toto v plánu rozhodně
neměl.
Měl
jste někdy možnost nahlédnout do materiálů, které patřily nechvalně známému
doktoru Mengelemu? Případně, co jste zjistil, nebo co o tom víte?
Já jsem Mengeleho
studoval jen povrchně, když jsem si před několika lety připravoval
popularizační přednášku o genetice dvojčat a vícečat. Navíc moje inklinace
v rámci genetiky je nejvíce do oblasti aplikovaného výzkumu ve forenzní
genetice, genetické genealogie a archeogenetiky a klasickou „mendelovskou“
genetiku přenechávám kolegům.
Jaké
genetické informace dědíme po svých rodičích a jak nás geneticky ovlivňují
prarodiče?
Každý jedinec dostává
od každého ze svých biologických rodičů přibližně polovinu genetické informace
(od matky o něco více, protože potomkům předává i mitochondriální DNA). Od
prarodičů pak máme analogicky pouze 1/4 genetické informace, od praprarodičů
pouze 1/8 a tak dále. Za deset generací by měl mít neinbrední jedinec DNA od 210
předků (1024). Tento počet je ovšem hypotetický a nepředpokládá například
zplození potomků bratrancem a sestřenicí. Čím bližší je náš genetický příbuzný,
tím více genetické informace s ním sdílíme a tudíž je i větší šance, že
s ním budeme sdílet stejné vlohy.
Je
pravidlem, že děti jsou svým rodičům podobné?
Pokud s někým
sdílíte polovinu DNA, tak je samozřejmě větší šance i na faciální podobnost.
Zažil
jste někdy situaci, že dítě vypadalo naprosto odlišně než rodiče a přesto bylo
podle testů DNA skutečně jejich dítětem?
Takových případů, kdy
se děti nepodobaly svým rodičům, jsem měl za svoji dosavadní kariéru celou řadu
a už si sám pro sebe raději ani netipuji, kdo je a není biologickým rodičem.
Asi nejextrémnější byl případ, kdy o ověření otcovství požádal Rom, který měl
všechny charakteristické faciální rysy, včetně velmi snědé pokožky a uhlově
černých očí. Jeho údajný syn, narozený z Romky, byl zrzavý, pihatý,
s velmi světlou pokožkou a měl zelené oči. I přes vizuální rozpor byla
geneticky paternita prokázána a následně se ještě podařilo zjistit, že za
„přísun“ genetického materiálu ovlivňujícího zásadním způsobem vzhled tohoto
nezletilého chlapce mohla jeho babička z otcovy strany.
Je
vůbec možné nějak ovlivnit to, jak bude dítě vypadat?
Pokud nemáte na mysli
nějaké patologické změny způsobené negenetickou zátěží (například některé léky
mohou při používání v těhotenství způsobit závažné poškození plodu), tak
je jakékoli ovlivňování vzhledu potomka téměř nereálné, nikoli však absolutně
vyloučené.
Někteří
rodiče by si vyloženě přáli třeba chlapce. Dokáže to dnešní věda zařídit, aby
to tak bylo a rodiče spolu počali dítě vytouženého pohlaví? Pokud ano, jak?
Pokud vynecháme
„babské“ návody, tak za použití vědy lze „zajistit“ narození potomka určitého
pohlaví. Postupy je však možné aplikovat pouze v případech, kdy je
zapotřebí eliminovat dědičnou chorobu spojenou s určitým pohlavím (například
hemofilii).
Jsou
to asi nejčastěji otcové, kdo žádá o test DNA, nepletu se?
Pokud hovoříme o
testech otcovství, tak mezi zákazníky opravdu převažují muži. Ženy o testy
otcovství žádají zejména v případech, kdy v době trvání manželství
počaly dítě s jiným mužem, ale dle zákona o rodině byl do rodného listu dítěte
zapsán „úřední“ otec. Pak je nutné vypracovat znalecký posudek a určit, kdo je
biologickým otcem a kdo je naopak vyloučen. Vzpomínám si ale i na postarší klientku,
která chtěla zjistit, kdo z jejích čtyř podřízených je otcem právě
narozeného dítěte. V tomto případě se testy neprováděly s cílem určit
muže, který bude platit alimenty či se bude muset oženit. Klientku před
návratem do jejího zahraničního rodiště zajímalo, který z mladých mužů,
jež s ní během bouřlivé podnikové oslavy souložil, měl nejrychlejší
spermie a má tak právo být za odměnu v rámci firmy povýšen. K raketovému
kariérnímu postupu tedy může pomoci i chvilka rozkoše a výstřik ve správnou
dobu.
Co
všechno potřebujete, nebo co vám stačí pro to, abyste získal dostatečný vzorek
pro zjištění DNA?
Pokud byste mi tuto
otázku položila před 25 lety, když došlo ke zrození forenzní genetiky, tak bych
odpověděl, že je pro analýzu zapotřebí poměrně velké množství DNA odpovídající
mililitrům krve či desítkám gramů tkáně. Technologie používané molekulárními
biology a genetiky se však vyvíjejí raketovým tempem a dnes dokážeme při
striktním dodržování protikontaminačních opatření zpracovat i vzorky, jež
obsahují pár desítek buněk. Klasickým příkladem dříve nezpracovatelné stopy
jdou nejrůznější dotekové stopy, kde kromě otisků prstů zanecháte i dostatek
DNA pro analýzu.
Jaké
potřebujete ke své práci podmínky?
Těch věcí, jež tvoří
moje optimální pracovní prostředí, je celá řada. On-line přístup k vědecké
literatuře, možnost navštěvovat vědecké konference, odpovídající laboratorní
prostory, kalibrovaná přístrojová technika, kvalitní chemikálie, dostatek
financí pro chod laboratoře, dobrý nebo žádný nadřízený (úsměv), skvělý pracovní
kolektiv atd. Optimálního pracovního prostředí pro forenzní genetiku jsem se
ale dočkal až ve své vlastní laboratoři, jež se nachází v Ústavu soudního
lékařství Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze.
Nebylo
by od věci uvést, že se zabýváte především forenzní genetikou. Co to přesně znamená?
Jedna
z nejpoužívanějších definic slova forenzní
je aplikace vědy pro zodpovězení otázek
spojené s právním systémem. V rámci forenzní genetiky tedy
aplikujeme poznatky z molekulární biologie, genetiky či biochemie a snažíme se
u forenzních vzorků (míněno neznámých stop z místa činu) získat DNA profil
a zodpovědět otázky typu: „Kdo zanechal stopu na místě činu? Můžete
identifikovat neznámou mrtvolu? Kdo je biologickým otcem?“
Analýza
DNA není totéž jako otisk prstu. Ten je jedinečný, ale DNA, kterou po sobě
zanecháme, může být shodná s DNA někoho z mé rodiny, je tomu tak?
Jelikož sourozenci
dostávají DNA ze stejného soudku (polovinu od otce, polovinu od matky), tak je
i jejich DNA podobná, ale nikoli zcela shodná. Pouze jednovaječná dvojčata však
mají DNA naprosto identickou, tedy alespoň v systémech, jež se zkoumají
v rámci forenzní genetiky. Otisk prstu tedy umožňuje stejně jako analýza
DNA individuální identifikaci. Tedy za předpokladu, že se zkoumání provede
správně a nic se „neošvindluje“.
Představuje
v takovém případě analýza DNA věrohodný důkaz u soudu? Pokud ano,
v jakém případě? A v jakém případě to vylučujete?
Pokud je celá analýza
provedena správně, výsledky jsou rigorózně interpretovány a existuje možnost
znalecké posudky přezkoumat v celé jejich šíři, tak můžeme hovořit o
věrohodnosti. Zároveň si však musíme uvědomit, že naše věrohodnost je založena
na určitém stavu vědeckého poznání. Pokud dojde k popření či zpřesnění
určitých vědeckých základů použitých pro forenzní analýzu DNA, tak je
samozřejmě odpovídajícím způsobem ovlivněna naše předchozí míra hodnověrnosti.
Za nevěrohodné považuji všechny analýzy DNA, které jsou prováděny na nevědeckém
základě či s využitím zastaralých poznatků. Stejně tak jsou nevěrohodné
výstupy, jež nelze přezkoumat.
Víte
o někom, kdo byl právě z tohoto důvodu neprávem odsouzen?
O vině a nevině u nás
rozhoduje moc soudní, takže bych svoji odpověď formuloval spíše tak, že dle
mého kvalifikovaného odhadu bylo v ČR na základně nesprávně provedené analýzy
DNA odsouzeno přibližně 20 nevinných osob. Ve svých aproximacích vycházím i ze
zkušeností získaných v rámci případů, jež přezkoumávám. Jaký by byl váš
názor u případu, kde pracoviště Policie zlikviduje všechny vzorky a záznamy
k případu ve chvíli, kdy zjistí, že kvalitu jejich práce a věrohodnost
závěrů má přezkoumat nezávislý znalec? Co byste si myslela o vině či nevině,
když je člověk odsouzen na základě dobrozdání policejního experta, jenž ani
nezná základní genetickou terminologii a jednotky používané pro vyjádření
množství zkoumané DNA? Jaké by bylo vaše mínění, kdyby byl člověk odsouzen na
základě analýzy vzorku, který nebyl dle záznamů nikdy na místě činu zajištěn?
Co
se týká vaší účasti na odhalování masových hrobů v Bosně, s jakými
očekáváními jste do tohoto projektu šel?
Projekt identifikace
obětí z masových hrobů v bývalé Jugoslávii byl nesmírně zajímavý,
protože se v době, kdy jsem do Bosny odjížděl (leden 2002), jednalo o
největší identifikační projekt, ale bylo zapotřebí vymyslet robustní metodu DNA
analýzy kosterních pozůstatků. To se mi naštěstí společně s kolegy
podařilo.
A
jaký byl závěr po uzavření tohoto vyšetřování?
Projekt v Bosně
pokračuje i v současné době, protože stále ještě nejsou nalezeny či
identifikovány všechny oběti válečného konfliktu. Jediné, co by mohlo tuto
„genetickou“ misi na Balkáně ohrozit, je nedostatek finančních prostředků
z vyspělých států. Válkou zbídačený Balkán by totiž neměl dostatek zdrojů
na provádění nákladných analýz, a proto se musí spoléhat na finanční pomoc ze
zahraničí.
Pracovat
v takto psychicky náročných podmínkách muselo být velmi obtížné.
S čím jste se zvláště potýkal?
Se smrtí či násilím
jsem se téměř každodenně setkával i při mém předchozím působení u Policie ČR,
ale na masové hroby se stovkami obětí, jež byly až na výjimky popraveny ranou
do týla, se člověk dopředu připravit nemůže. Já jsem z důvodu „duševní“
očisty vyjížděl každý volný víkend buď za rodinou do Čech, nebo na lyžování do
Alp, či si dobít baterky na pobřeží Jadranu.
Po
2. světové válce došlo k otevření mnoha hromadných hrobů přilehlých k mnoha
koncentračním táborům. Jak tehdy vypadala práce genetiků a jak radikálně odlišné
byly jejich podmínky k práci?
Identifikační
genetika je stará přibližně 25 let a proto se po 2. světové válce prováděla
identifikace obětí pomocí klasických antropologických metod. Pokud bych ale
odpověď na otázku pojal šířeji, tak genetické a biologické laboratoře se od 2.
světové války změnily k nepoznání. Pomocí sofistikované techniky a nových
metodických objevů, z nichž některé byly oceněny Nobelovou cenou, dokážeme
věci, o nichž se našim předchůdcům ani nesnilo. A je mi jasné, že za dalších padesát
let budou laboratoře zase zcela jiné.
Byl
jste to také vy, kdo hovořil v Bosně s pozůstalými . Jaké jste si
z toho odnesl zkušenosti?
Některá setkání
s přeživšími byla velmi dojemná a svým způsobem nezapomenutelná. Ale až
v těchto rodinách jsem pochopil, jak moc jsme jim pomohli, když se nám
podařilo identifikovat kosterní pozůstatky jejich bližních. Genetika jim
vlastně pomohla ten hrůzný příběh konečně ukončit a matky mohly pochovat své
syny či manžele a začít žít bez neustálého čekání a klamných nadějí.
Existují
u nás v České republice nějaká místa, která by vás jako vědce-genetika zajímala?
Jestliže ano, která to jsou?
V České republice
existuje celá řada lokalit, jež by stála za archeogenetický průzkum.
Z naší nedávné historie spojené s totalitou jsou to například hroby
vězňů zahynuvších v komunistických lágrech, masový hrob na Ďáblickém
hřbitově či hroby neznámých Němců zabitých při poválečném odsunu. Z těch
starších kosterních pozůstatků by mne především zajímal výzkum kosterních
pozůstatků přemyslovské rodiny a dalších známých rodů. Stejně tak jsou ale pro
mne z výzkumného hlediska zajímavé archeologické nálezy „s příběhem“, jako
byl například nález ostatků „vampýra Tobiáše“ z Hrádku nad Nisou.
Jaké
poznatky z oblasti výzkumu DNA považujete za rozporuplné a hodné
přezkoumání?
Já bych například
přivítal revizi výsledků sekvenování genomu neandrtálců s cílem zjistit,
zda opravdu docházelo ke křížení mezi H.
sapiens a H. neanderthalis, či
zda se jedná jen o nepřesnou interpretaci dat.
Je
šance pokusit se vyvrátit něco, co už někdo před vámi oficiálně legalizoval, ale
vy přitom víte, že to dokážete zvrátit? Na jaká úskalí byste mohl narazit?
V České republice
byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění
forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti. Tato hegemonie však bez
možnosti vnější kontroly nezaručuje 100% bezchybnost. Když jsem v rámci
jednoho mediálně velmi sledovaného případu, kde jsem byl ke zpracování
konkurenčního znaleckého posudku přibrán obhajobou, soudu předložil můj nález,
ve kterém jsem poukazoval na chyby spojené s DNA analýzou provedenou Kriminalistickým
ústavem Praha, tak přišla ze strany policie poměrně tvrdá odezva ve formě
podnětu, aby mi bylo odebráno znalecké oprávnění. Nakonec se ale ukázalo, že
jsem měl pravdu a k pochybení opravdu došlo na jejich straně. To co se
snažím zvrátit, je neexistence zákona, který by upravoval podmínky používání
DNA pro identifikační účely. Pevně doufám, že se mi podaří napomoci tomu, aby
toto právní vakuum bylo v dohledné době zaplněno kvalitním Zákonem o DNA.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Zdeněk Fencl
Foceno v hotelu
Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz