„Nedávno jsme si povídaly
s kamarádkou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. A to je přece krásné“. Eva Hrušková
Herečka Eva Hrušková je dnes
velmi šťastná v manželství s Janem Přeučilem. Nebylo tomu tak ale vždy.
Jako sedmnáctiletá dívka získala vysněnou roli Popelky, která jí přinesla
velkou popularitu. Zatímco její sláva stoupala, v osobním životě už tolik štěstí
nenacházela. Přišlo první nezralé manželství, druhé poznamenané alkoholem,
třetí nešťastné a nakonec i tatínkův dobrovolný odchod ze světa. Přesto všechno
vychovala tři šikovné a úspěšné syny a ve věku, kdy jiní už na lásku téměř
nevěří, se bláznivě zamilovala. Se svým současným manželem založili divadlo pro
děti a užívají si života více než kdy jindy. Podobnost osudů Evy Hruškové a
Jana Přeučila je až zarážející. Možná právě proto jsou dnes spolu tak
spokojeni. Setkání, které proběhlo v pražské restauraci Zlatý had, kde
tento milý pár fotil Robert Vano, bylo inspirující a motivující.
Se svým manželem Janem Přeučilem
si život opravdu užíváte. Mezi vaše velké záliby patří i cestování. Kde všude
jste už byli?
S Jeníčkem hodně a rádi
cestujeme. Ona vlastně i naše práce je cestování. Máme společné divadlo pro
děti, takže jezdíme po celé České republice. Ale vás zajímá, kde jsme byli i
mimo naši milou republiku. Když se ohlédnu pár měsíců zpět, v září jsme
byli v Barceloně, v říjnu v Miláně a nedávno v Basileji,
kterou jsme proložili Luhačovicemi, kam jezdíme moc rádi do lázní. Navíc mi Jeníček
věnoval k výročí našeho manželství romantickou cestu vlakem Orient Express.
To bude jistě nádherné! Mojí oblíbenou autorkou je totiž Agatha Christie. Když
jsme například naposledy navštívili Londýn, byli jsme se podívat i na dům
Hercula Poirota. Naše cesta Orient Expressem se uskuteční příští rok v květnu.
Už se na ni velmi těšíme.
A co Asie? Ukazovala jste nám krásné
šperky od kamarádky, která po ní cestuje a fotí…
Asií jsem cestovala sama. Byla to
moje poznávací cesta a hodně jsem tehdy fotila a dovezla si spoustu náramků,
náušnic a krásných přívěsků, které vyrábějí příslušníci tamějších chudých kmenů.
Tím, že si turisté jejich výrobky kupují, je vlastně podporují a pomáhají jim.
A já jimi potom ještě obdarovávám své kamarádky tady u nás. Moc se mi líbilo také
v Thajsku a v Singapuru, už i proto, že jsou tam všichni velmi milí a
maličcí. Tak jsem si tam přišla jako doma. (smích)
G. B. Shaw na dotazy, proč si oblíbil
malou Stellu, odpovídal v legraci: „Z toho všeho zla jsem si vzal to
nejmenší.“ Znáte to?
Samozřejmě. A ještě přidám jeden
citát od Miroslava Horníčka. Ten říkával: „Co je malé, to je milé, a když to
není milé, tak je toho alespoň málo.“
Tak to je vtipné. Jste matkou tří dospělých synů. Jak vnímáte dnešní
zrychlenou dobu, kdy se většina komunikace odehrává přes emaily a mobily?
Co se organizačních věcí týká, tak
to beru jako úžasnou věc. Protože tím, že je nás hodně, musíme náš čas organizovat
společně. A pomocí mobilu a internetu je to nejjednodušší. Nejstarší syn dostal
svůj první mobil v šestnácti letech a velmi nám to všem pomohlo. Dříve,
když se někde zdržel, jsem šílela strachy. Takhle o sobě dal alespoň vědět. Já
to beru tak, že právě internet a mobily lidi spojují.
Takže jste také propadla kouzlu
Facebooku?
Nedá se říci propadla, ale mám ho.
Díky němu jsem našla spousty starých známých, s nimiž jsem se léta
neviděla. Já ten civilizační vývoj beru z té lepší stránky. Takhle to
prostě funguje. Kdysi si posílali lidé vzkazy po poštovních holubech, pak se
týdny vozily dopisy poštovními vozy, poté přišla letecká pošta, dnes je tady
mail a sociální sítě. S rodinou a přáteli se vídám stále stejně a žádný
internet nebo mobil mi v tom nezabrání, pouze mi pomůžou lépe si všechno
rozvrhnout a zorganizovat.
To je rozumný
názor. Vývoj člověk nezastaví, takže by si z něj měl vzít jen to nejlepší.
Souhlasíte?
V tom
s vámi souhlasím. Vezměte si třeba nakupování. Hodně nakupuji přes
internet. A když se potřebuji na něco zeptat, zeptám se přátel na Facebooku a
oni mi poradí, dají tipy.
To musí mít
vaši kluci radost, že mají maminku, která je akční a přátelská k moderním komunikačním
technologiím. Když si vezmu většinu žen ve vašem věku, tak ty jsou rády, že umí
zapnout a vypnout počítač?
Já myslím, že
kluci to ani tak nevnímají. Berou to jako hotovou věc. I třeba proto, že máme
rodinu rozházenou po světě a jinak bychom o sobě asi nic nevěděli.
A co vlastně
vaši synové dnes dělají?
Nejstarší Zdeněk
žije v Plzni, je herec a je mu 31 let. Prostřední Vojtěch (25) studuje na
ČVUT železniční dopravu a nejmladší Pavlík (20) je zase prvním rokem na filmové
škole FAMO v Písku.
Nemrzelo vás
někdy, že nemáte holčičku?
Mrzelo mě to asi
první minutu po tom, co se narodil první syn. Ale pak jsem si řekla, jak jsem
hloupá a hned mě to přešlo. S kluky mám skvělé vztahy, neumím si
představit, že by dali přednost jiné rodině před tou naší. Máme se všichni
rádi. Všechno musí být v rovnováze.
Ale pojďme
k vašemu dětství. Kde jste vyrůstala?
Vyrůstala jsem
v Ratibořicích, v Babiččině údolí, v České Skalici, kde se
nachází stará Barunčina škola. Je to tam nádherné, opravdu pěkné prostředí.
Rodiče bydleli v Hradci Králové a žili v ateliéru, proto jsem jako
malá holčička žila u babičky. Až v sedmi letech jsem se přestěhovala
k rodičům. Tam se mi nelíbilo, stýskalo se mi po babičce. Ale měla jsem
malou sestřičku Janičku, kterou jsem milovala, takže jsem si časem zvykla. Přesto
na období mezi sedmi a patnácti léty nevzpomínám moc ráda. V Hradci jsem
se necítila doma. Děti tam byly kruté a dávaly mi najevo, že jsem se
přistěhovala. Prolomilo se to až na gymnáziu. Byli jsme jazyková třída, což
byla pro mě do budoucna velká výhoda.
A kdy jste
začala mít herecké ambice, dá-li se to tak v dětském věku nazvat?
Takový první krok
do hereckého světa se odehrál, když mi bylo jedenáct let. Maminka mě tehdy
přihlásila na konkurz do pořadu Štěpánky
Haničincové „Hledáme písničky pro děti“ a z 1 200 účastníků vybrali šest
dětí a já byla mezi nimi. Od té doby jsem natáčela v televizi stejnojmenný
cyklus. Chodila jsem samozřejmě i do
hudebky, a protože moji rodiče zpívali, tak ke zpěvu vedli i mě. V hudebce mě
učila maminka pana Jaroslava Svěceného, který je dnes naším rodinným přítelem.
A po gymnáziu jsem šla na loutkařinu na DAMU do Prahy, kde už jsem zůstala.
Jak je to
všechno propojené. Štěpánka Haničincová, tehdy nesmírně populární moderátorka
pořadů pro děti, byla manželkou vašeho nynějšího muže Jana Přeučila. Jak jste
ji tehdy vnímala?
My děti jsme se se
Štěpánkou moc nevídaly. Točily jsme jiné pořady, Štěpánka zase ty své. Se
Štěpánkou jsem se potkávala, až když jsme se s manželem a s prvním synkem přistěhovali
do domu na Vinohradech, kde se svým mužem Janem Přeučilem bydlela.
Vraťme se
ještě k vaší krásné roli. Když vám bylo sedmnáct, přišla Popelka…
Od jedenácti let jsem
se objevovala v televizi, proto už tam o mně něco věděli. A když se pak paní
režisérka Vlasta Janečková chystala točit Popelku, napadla jsem ji já. Roli Popelky
jsem vlastně dostala k Vánocům. Psal se rok 1968 a moji rodiče mi scénář
dali pod stromeček. Jako dnes si pamatuji, že jsem byla hrozně zvědavá, jakou
roli tam asi hraji. Listovala jsem scénářem a hledala své jméno. A byla to role
hlavní, přímo Popelka. Radost to byla tehdy obrovská.
A co jste
říkala na prince, Jiřího Štědroně, v té době populárního krasavce?
Líbil se mi jako
princ a obdivovala jsem ho – byl chytrý, distingovaný a byl to pěkný chlap.
Dodnes se vídáme, hrají spolu s Honzíkem Přeučilem v divadle Ypsilon.
Vzpomínám si, že jsem před ním tehdy měla velký ostych. Ve scénáři stálo, že ho
mám jemně hladit po hlavě. To pro mě bylo velmi intimní. Byla jsem najednou
v blízkosti dospělého muže, kterému bylo už 27 let, a já byla ještě skoro
dítě. Paní režisérka mi tehdy řekla: „Tak si Evo představ, že hladíš kocoura.“
A zabralo to?
No, abych se
přiznala, ani moc ne. Ale natočili jsme to a pohádka měla obrovský úspěch.
A jaký byl váš
život „po Popelce“?
Tehdy jsem ukončila
gymnázium, odmaturovala a pak šla na rok do loutkového divadla DRAK
v Hradci Králové – to pro mě byla nezapomenutelná škola. Pak jsem udělala
zkoušky na DAMU na loutkářskou katedru. Tam jsem prožila krásný kus života. Jako
asi každý vzpomínám na studia moc ráda.
Kdy jste
založila vlastní rodinu?
Poprvé jsem se
provdala příliš brzo a po dvou letech jsme se rozvedli. První dítě, syna, jsem
měla na tehdejší dobu pozdě, ve 28 letech, až ve druhém manželství. Ale o co
později jsem začala, o to později jsem skončila. První dva syny mám se Zdeňkem
Rohlíčkem, který byl mojí láskou, ale byl to vztah komplikovaný a poznamenaný
alkoholem. Alkohol také zapříčinil Zdeňkův smutný konec. Třetího chlapečka mám z manželství
s Jiřím Pavlem Křížem. Měla jsem ho ve 39 letech a jsem za něj moc ráda. Příroda
mě totiž připravila o první dítě, a to v sedmém měsíci. Takže jsem si to
poslední užila a vlastně si tím prodloužila mládí. (úsměv)
Měla jste tři
syny, ale v manželství jste spokojená nebyla. Nicméně nakonec jste toho
pravého prince přece jen našla. Bylo vám 48 let a přišel Jan Přeučil,
s nímž jste už více jak deset let velmi šťastná. To je přece krásný konec
pohádky, která nebyla vždy tak romantická, nemyslíte?
Opravdu jsem si
nemyslela, že mě ještě taková láska a tolik štěstí potká. Jeníček se Štěpánkou
bydleli ve stejném domě jako já s druhým manželem. Štěpánka měla zdravotní
problémy a za poměrně smutných okolností umřela. Já neprožívala právě krásné
období svého života. Byla jsem nešťastná a trápila se. A Jeníček v té době
také. Takže jsme tak nějak k sobě našli cestu. Nejdříve jsme si jen
pomáhali a podporovali se a postupně náš vztah přerostl ve velkou lásku. Je to
můj anděl strážný, uvaří mi čaj, když mi je zle, má smysl pro humor. On je
neskutečně hodný člověk. Rozumí si s celou mojí rodinou a podporuje mě ve
všem, co dělám. I když většinu věcí děláme společně.
Jako například
vaše divadlo pro děti?
Ano, máme Divadlo
Evy Hruškové a Jana Přeučila. Je to (nejen) loutkové divadlo a putujeme
s ním po republice. Písničky nám skládá Zdeněk Barták, slova Jiří Chalupa,
který kdysi připravoval televizní Studio
Kamarád. Spolupracují s námi třeba spisovatelka Martina Drijverová,
Jiří Žáček nebo Jaromír Klempíř, který skládal pro Karla Gotta.
Jaká
představení hrajete? Co vlastně dnešní mládež baví?
Prvním
představením byla pohádka Šípková Růženka.
Nastudovali jsme také Staré pověsti české, potom Pražské pověsti nebo Řecké
báje, abychom děti i vzdělávali. Pořady jsou kontaktní, určené dětem na
prvním stupni základní školy. Děti jsou pořád stejné.
Kdybyste měla zrekapitulovat
svůj život, co vám v životě pomohlo a co vás naopak dostalo na kolena?
V životě
jsem hodně energie věnovala vzdělání, to vás nikdy nezklame. (úsměv) A co mě dostalo na kolena? Snad
jen zrada blízkého člověka, nebo naopak jeho nemoc či špatný konec. Samozřejmě
mě hodně zasáhla dobrovolná smrt mého tatínka, který odešel v poměrně
mladém věku. Ale bylo to jenom moje utrpení. Ještě hůř jsem nesla, když starším
synkům zemřel jejich tatínek – to bylo moc smutné, protože si vlastní trápení
ještě násobíte tím jejich dětským smutkem.
Váš manžel mi
v rozhovoru řekl, že lidé, kteří se berou ve vašem věku, už mají své
hodnoty utříděné a vědí, co od života chtít. Co byste od života chtěla dneska vy?
To zní trochu
bilančně. (smích) A já ještě všechny
věci takhle srovnané nemám. Ale tuhle jsme si povídaly s milou herečkou
Valentinou Thielovou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. (smích) Potřebuje to nějaké
vysvětlení? Já myslím, že ne…
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita
Brančíková
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Oblečení: ETRO, Giorgio Armani, Brunello Cucinelli www.profpektamoda.cz
Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz