„Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes.“ Anamy Pónya
S Anamy
jsem se poprvé potkala rok před tím, než vznikl tento rozhovor. Zanechala ve
mně ohromný dojem svou komunikativností a přístupem, který byl tak ojedinělý,
že se pro mě stala časem výzvou. Na moji výzvu k rozhovoru reagovala
maďarská rodačka přesně tak, jak se na výzvu reagovat má – uchopila ji! Nutno
podotknout, že její temperament, usilovná, svědomitá práce a soudnost jdou ruku
v ruce a dnes se právem může ohlížet a pyšnit lifestylovým čtrnáctideníkem
Glanc. Pro náš rozhovor fotil Anamy Robert Vano, který si s marketingovou
ředitelkou příjemně popovídal v její rodné maďarštině v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde focení probíhalo.
Co
vás přivedlo k novinářské profesi?
Touha na tomto světě
něco změnit. Bude to znít jako klišé – a ono to vlastně i klišé je – ale mým
dětským snem opravdu bylo stát se novinářkou.
V
čem pro vás spočívalo kouzlo novinařiny?
Věřila jsem, a pořád
věřím tomu, že touto prací děláme něco užitečného pro společnost. Z některých
ideálů jsem samozřejmě časem vystřízlivěla. Dnes už třeba vím, že jen některé
informace, které novináři přinášejí, jsou užitečné, a že zbytek je spíše
konstatování.
Kdy
jste začala poprvé publikovat?
Už v patnácti jsem
psala do maďarských novin, na střední škole jsem pak byla šéfredaktorkou
studentského časopisu. Novinařinu jsem chtěla studovat, ale život mě posadil na
jiný vlak a já jsem z něj vystoupila na Hlavním nádraží v Praze. Do svého prvního
vydavatelství jsem se dostala tak, že mě oslovili jako překladatelku.
Pocházíte
z Maďarska. Kdy jste se začala učit česky?
Češtinu jsem poprvé slyšela
až na tom zmíněném Hlavním nádraží. Dala jsem si závazek, že tu zůstanu pouze
pokud budu schopná se do půl roku naučit česky. Jestli jsem se to po deseti
letech naučila dobře, musíte posoudit sama.
Jak
se Maďarce podařilo prosadit se v české redakci?
V době, kdy moje práce
tlumočnice skončila, jsem od svého zaměstnavatele dostala nabídku věnovat se
dalšímu projektu, a to v redakční oblasti. Po čase se můj zaměstnavatel rozhodl
přijít na trh s novým projektem, a tím byl časopis Glanc. Do týmu lidí, kteří
ho měli připravovat, přibral i mě. Měla jsem tedy možnost vidět, jak to naše „dítě“
vzniká. Byla jsem u porodu, u prvního kroku a jsem i u jeho dospívání. Už se
nám ten „potomek“ výrazně projevuje, vždyť právě oslavil páté narozeniny!
Kdy
přišly další, pro vás zásadní profesní změny?
Ukázali jsme, že
koncepce Glancu funguje, a byli jsme začleněni do vydavatelství Astrosat. Dostala
jsem na starost marketing všech periodik, která v té době tato společnost vydávala.
Takže jsem postoupila, řekněme, o stupínek výš, a stala jsem se marketingovou
ředitelkou Astrosatu. Dnes spravuji osm titulů a před dvěma lety jsem se stala
publisherkou časopisu Glanc.
Změnil
se za těch pět let jeho obsah nebo periodicita?
Glanc byl vždy čtrnáctideník
a drží se stále stejné koncepce. Jdeme ovšem s dobou, a to vyžaduje větší
či menší změny. Řekla bych, že náš časopis je dnes vyzrálejší a stejně jako spousta
věcí v životě prochází neustálým vývojem.
Pokud
jde o případné změny jeho podoby – za jakých okolností se uvádějí do praxe?
Vždy si musíme dopředu odpovědět
na základní otázky: Proč změnu chceme? Čeho tím hodláme dosáhnout? Co to přinese
časopisu? Jaký dopad bude mít změna na koncového uživatele? Kam se tím chceme
dostat a proč to vůbec děláme? Pokud si na tyto otázky nedokážeme odpovědět, je
lepší žádné změny nedělat. Čtenáři jsou na změny velice citliví a rozhodně ne
vždy je ocení. Tím myslím změny, které diametrálně ovlivní produkt, na který je
spotřebitel zvyklý, zejména podobu, pro kterou si ho začal kupovat.
Přivádí
vás k tomuto konstatování i vlastní zkušenost? Šla jste někdy v rámci změn do
rizika?
Ano, už tím, že tu jsem,
jsem šla do rizika.
Podle
čeho definujete cílovou skupinu?
Pokud hodláte vydávat
magazín, už na začátku si musíte ujasnit, jaké čtenáře chcete oslovit. A když
už ho pak na trhu uvedete, zjišťujete, zda se vám to podařilo. Pokud se
představa / plán sejdou se skutečností, je to známka dobře zvolené strategie,
tedy úspěch. A pokud ne, musíte jako vydavatel zjistit, co není v pořádku. Tedy
proč, pro koho, za jakou cenu a kde. A podle toho koncept doladit, nebo
přehodnotit.
Bezpochyby
jste nastavili velmi dobrou cenovou politiku. Podařilo se vám i proto být v
době finanční krize odolnější, nebo jste museli optimalizovat náklad?
Optimalizujeme jej
stále, a to právě z toho důvodu, abychom reagovali na určité období či
tržní situaci.
Jak
si děláte průzkum trhu?
Jdu do terénu. Stojím třeba
u trafiky a ptám se zákazníků, co se jim líbí, co by se muselo stát, aby
kupovali nás a ne konkurenci, co je „vedle“ zaujalo víc. Prostě hledám
odpovědi. Samozřejmě spolupracujeme i s výzkumnými agenturami a jednou za čas
proběhne kvantitativní a kvalitativní výzkum, který naše předpoklady buď
potvrdí, nebo nějakou teorii vyvrátí a donutí nás vrátit se k poslednímu
kontrolnímu bodu.
Listujete
si z podobných – řekněme průzkumných – důvodu ve starších číslech Glancu?
Kdo nezná svoji
minulost, nemůže pokračovat do budoucnosti. Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes. Neustále to kolegům připomínám.
Srovnání, díky kterému dokážeme udělat pokroky, jsou důležitá. Je to, jako když
si prohlížíte album fotek, vzpomínáte a zároveň plánujete další dovolenou…
Mají
pro vás některá vydání Glancu takový osobní význam, že si je schováváte na
památku?
To víte, že ano. Chci
neustále mít na očích odkud, a kam jdeme.
Cítíte
po těch pěti letech na trhu, že si můžete dovolit udávat trend a zvolit na
titulní stranu někoho méně známého, zato velmi zajímavého?
Udávat trend si můžeme
dovolit, ale nesmíme při tom zapomenout, že obálka prodává. Kdybychom na ni
dali veřejně méně známou osobu, byl by to rozhodně zajímavý experiment, ale
také velké riziko.
Na
základě jakých kritérií vyhodnocujete, kdo bude na titulní straně?
S tím je vždy
nejvíce práce. Titulní strana by měla být dokonalá, je přece výlohou celého
časopisu! Výběr osobnosti na titul obnáší mnoho aspektů. Plánujeme ji měsíc až
dva dopředu. Máme seznam jmen, která se na titulní stranu hodí, a vybíráme z něj
podle toho, jak moc je dotyčný společensky známý a zda poskytuje smysluplné
rozhovory.
Rozumím
tomu dobře, že kategorizujete, jakou mají různé osobnosti sdílnost nebo
schopnost projevu, a že i to je součástí volby, zda bude na titulní stránce?
Sama jako novinářka
víte, že je potřeba přinášet nové informace. Jsou lidé, se kterými se dělá
rozhovor dobře, protože se otevřou a mají zajímavé postřehy, zkušenosti a umí
informace podat. A pak jsou tací, kteří jsou vizuálně „v pořádku“, ale mají
tendenci být spíše uzavřenější. Rozhovor s nimi pak nepřináší to, co by
měl. Samozřejmě na to nejsou žádné tabulky, o všem diskutujeme s ohledem na
dobu, téma a na to, že jde o nejdůležitější část časopisu.
Co
by podle vás měl každý rozhovor obsahovat?
Ducha. Aby ten, kdo
píše, a ten, kdo mluví, v něm zanechali kus sebe. V tom dobrém slova
smyslu samozřejmě.
Jakýma
rukama prochází celý proces výroby časopisu?
Redakce – inzerce –
výroba – distribuce – marketing. Pořadí se může měnit, ale tato oddělení vše
spoluvytvářejí. Bez redakce by nebyl obsah. Bez inzerce by vydavatel neměl
příjmy. Bez výroby by se to nevytisklo. Bez distribuce by se vytištěný časopis
nedostal do trafiky, abyste si ho mohla koupit. A bez marketingu byste zase do té
trafiky třeba vůbec nešla, protože byste nevěděla, že (a proč vůbec) si ho kupovat
máte. Marketing vám vlastně radí, co máte jako spotřebitel dělat. Zní to
zvláštně, ale opravdu denně každý z nás dostává mraky takových „příkazů“.
Jak
se určuje náplň jednotlivých čísel?
Máme stálé rubriky a
víme, kolik inzertních stran v tom kterém čísle bude. V rámci redakční
porady pak zanášíme obsah do takzvané „plachty“. O tématech samozřejmě
diskutujeme včetně toho, kolik prostoru jim věnovat. V okamžiku, kdy se nápady ustálí,
dostanou redaktoři jasné úkoly, na co se zaměřit, jak téma zpracovat a kdy je odevzdat.
Jak
se vám pracuje s tím, že každý redaktor má svůj vlastní jazykový styl, ale zároveň
jeho práce musí zapadat do koncepce jednoho časopisu?
Myslím, že čtenáři,
kteří náš časopis znají, dokážou rozlišit, který redaktor psal ten či onen
článek. Každý má svůj vlastní rukopis, ale také každé psaní má svá pravidla,
která je potřeba dodržovat. „Učesání“ jednotlivých článků je na editorovi. Tím nemyslím
to, aby je komplet přepsal, ale aby sladil formu, tedy titulek, perex a obsah.
Je na editorovi, aby posoudil, zda se informace zakládají na pravdě, jestli na
sebe věty logicky navazují a některá slova se neopakují. Pokud shledá, že se
článek do Glancu svojí formou nehodí, může jej samozřejmě vrátit autorovi
s poznámkami k přepracování.
Vracet
někomu jeho práci musí být dost citlivá záležitost. Jak se vám daří jednat s
lidmi, aby si to nebrali osobně?
V tomto směru je velmi
důležitá komunikace, diplomacie a soudnost. V okamžiku, kdy vám někdo odevzdá materiál,
který neodpovídá vaší představě, musíte se zamyslet nad tím, zda vaše původní zadání
bylo přesné. Jestli vás redaktor správně pochopil. Protože chyba nemusí být
nutně na jeho straně.
Což
vyžaduje značnou dávku pokory. Ale vyplácí se, že?
Když na velké redakční nástěnce,
kde vidíme celý připravovaný časopis, přistane věc, která se mi nezdá, zamýšlím
se a hledám důvody, proč se tak stalo. Jestli jsem se při zadávání úkolu dostatečně
srozumitelně vyjádřila, nebo zda jsem třeba neřekla něco, co mohlo být zdrojem
nedorozumění. A společně se vracíme na začátek, abychom zjistili, z jakého
důvodu k tomu došlo. Zadání je zásadní, musíte mít jistotu, že mu druhá
strana rozumí. Eliminujete tak možnost, že dostanete na stůl něco, co jste nechtěla.
I to je úkol manažera – ujistit se, že podřízený skutečně správně chápe zadaný
úkol.
Jakým
způsobem získáváte fotografie?
Některé máme z
fotobanky, jiné kupujeme od konkrétních majitelů, anebo nám je na základě našeho
zadání zhotoví fotograf.
Pro
titulní stranu vždy platí, že se fotí aktuální fotografie?
Ano. Ale když na nás
tlačí čas, hledáme i už existující fotky, které by se daly využít.
Jak
probíhá standardní uzávěrka časopisu?
Chaos management! S
šéfredaktorkou procházíme celý časopis a sledujeme stránku po stránce, jestli
je vše v takovém stavu, že se pod to můžeme podepsat.
A
pokud není? Jak často se v této fázi dějí změny?
Posledních pár měsíců
je jich naštěstí čím dál méně. Svému týmu pod vedením šéfredaktorky Markéty Behinové
věřím. Všichni vědí, že mi nemají ukazovat nic, čemu oni sami nevěří. Chci mít kolem
sebe takové lidi, kteří si budou za svou prací stát.
Jak
jste na tom jako šéf se svojí direktivností?
Na to byste se měla
zeptat spíše mých podřízených. Mám za to, že s nimi o věcech diskutuji.
Nesnažím se za každou cenu prosadit svůj názor, přestože se často stává, že ho máme
odlišný. Pak je nutné hledat argumenty na obou stranách.
Kolik
hodin denně pracujete?
Když svoji práci děláte
ráda, nepočítáte ji na hodiny. Jste vždy připravena! V naší branži ani nejde
vypnout. Nelze zastavit svět, nebo zavřít oči a dělat, že tam není. To by novinářům
neustále něco unikalo.
Jak
člověk pozná, že už pracuje příliš?
Možná v okamžiku, kdy vás
hledá už jen daňový úřad a policie? Ptát se na tohle workholika-recidivisty je
nebezpečné.
Jakou
radu máte pro ty, kteří své práci podléhají a stávají se workholiky?
Doporučila bych jim,
aby se zamysleli nad tím, jak dlouho ještě můžou podávat takový výkon. Po
nějaké době se vyčerpají a přestanou být ve své práci přínosem.
Myslíte
si, že je možné své kolegy z práce považovat za přátele?
Záleží na tom, na jaké jste
pozici. Po určitém stupínku, kde už hodně „fouká“, nejen že nemáte přátele, ale
ani byste je tam neměla hledat. Snižujete tak pravděpodobnost, že vás někdo
zklame. Prostě nic neočekáváte, a tudíž budete šťastnější. Já jsem ve svém
pracovním prostředí přátele našla, a i když kvantitativně asi za průměrem
zaostávám, jejich kvalita je nezpochybnitelná.
Kde
se cítíte doma?
Doma může být třeba tam,
kam se vrátíte a oni vás musí pustit dovnitř. (úsměv) Abych ale odpověděla na otázku, která platí na všechny
státy, které se v mém životě prolínají: Doma je vždy tam, kde zrovna jsem. Teď jsem
tady.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Make up: Pavel Bauer –
Estée lauder www.esteelauder.cz
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz