„Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt.“ Jan Přeučil
Málokterý herc je tak výrazný a při osobním setkání zdvořilý a
příjemný. A málokterý herec má životopis, který by vydal na román, nebo
celovečerní film. Jan Přeučil ano. Herectví ho lákalo již od dětství a měl k
němu všechny předpoklady v podobě rodičů, kteří v mládí ochotničili a strýčka,
majitele pražského kina. A přesto jeho cesta k vysněnému studiu na DAMU nebyla
jednoduchá. Zasáhla do ní rodinná tragédie. I přesto všechno nakonec herectví
vystudoval a později ho i vyučoval. O rodině, těžkém dětství a dospívání, o
svých láskách, své profesi, o tom všem jsme si povídali nejprve v brněnské
restauraci BORGO Agnese a později ještě v divadelní kavárně v pražské
Ypsilonce. Jana Přeučila fotil pro náš rozhovor Robert Vano v pražské restauraci
Zlatý had. Do slušivých a perfektně šitých obleků na míru jej oblékala firma
Mejta Zlín, klobouky zapůjčila a umělci některé i věnovala firma TONAK.
Při vyslovení vašeho jména se
všem vybaví charizmatická a šarmantní herecká osobnost. Šlechtic mezi herci, o
tom není pochyb. Byl jste už v dětství „svůj“?
Nevím, zda „svůj“, ale byl jsem
malý rošťák s velkou fantazií. Chtěl jsem být vším možným od popeláře až
po zahradníka. Bylo to vlivem mých rodičů, tatínek i maminka od mládí
ochotničili v divadle, a také strýčka Jana Přeučila, který vlastnil tehdy
v Praze kino Bruska. Jako dnes si vzpomínám na první film, který jsem u
něj viděl. Byl to „Laurel a Hardy v cizinecké legii“.
Také jste byl členem známého
křesťanského sdružení mladých s názvem YMCA. Co vám toto sdružení dalo?
Sdružení YMCA ovlivňovalo životy
spousty mladých mužů, jak duševně, tak tělesně. A také život můj. Každé setkání
začínalo nějakou sportovní aktivitou a pak se šlo do klubovny. Zde se zapálil
oheň v krbu a povídalo se, diskutovalo o knihách, literatuře, o všem
možném. Tato setkávání určitě modelovala můj další život.
Jaké jsou vaše vzpomínky na
rodiče a mladší sestru?
Tatínek byl žurnalista a posléze
také poslanec Prozatímního národního shromáždění. Byl to velmi aktivní a činorodý
člověk. Maminka byla ženou v domácnosti, plně oddaná svému muži. Tatínek
byl pro ni vším, celým jejím světem. Posledním členem naší rodiny byla má
mladší sestřička Marta, která je dnes farářkou. Tatínek vlastnil do roku 1948
nakladatelství Pamír. Vydávaly se zde knihy a také časopis „Mladý konstruktér“,
který byl tehdy velmi populární. Přáním mého otce bylo, abych až dospěji,
převzal nakladatelství a šel v jeho šlépějích. Také s maminkou
plánovali, že mne pošlou na školu do Anglie.
Ale všechno bylo nakonec jinak,
ve třinácti letech vám komunistický režim ve vykonstruovaném procesu zavřel
tatínka do vězení. Jak vzpomínáte na tuto dobu?
Byla to velmi zlá doba. Většina
lidí ví, co následovalo po roce 1948. Celý národ ovládli komunisté, všechno se
znárodnilo, všude visela hesla typu „se SSSR na věčné časy“. A všichni co
propagovali demokracii a nechtěli přistoupit na komunistickou diktaturu, začali
být perzekuováni. Tatínek byl velkým obdivovatelem Masaryka, byl osobním
přítelem jeho syna Jana a dopisoval si s Winstonem Churchillem. A to už
byl na tehdejší dobu těžký přečin.
Váš otec byl tehdy odsouzen
k doživotí v procesu s Miladou Horákovou. Kvůli tomu se vám
změnil celý život.
Ano, a symbolem třídního
nepřítele se stala Milada Horáková. V tomto hrůzném procesu byl
tatínek odsouzen jako pátý ze třinácti lidí. Dostal doživotí. Za nic. Jen za
to, že měl svůj názor a věřil v demokracii. Všichni odsouzení byli
významné osobnosti, zajímavé dámy, zajímaví muži. Komunismus lidi zdrtil. A já
mu nemohu odpustit tu manipulaci s lidmi, myšlením, lámání charakteru,
věčnou přetvářku a faleš. Jinak se mluvilo doma, jinak v práci, jinak ve
škole. Nic se k nám nedostalo, nic nebylo, jen strach. Komunisté mi
zničili rodinu.
Současná generace mladých si nedokáže
ani představit, co všechno se nesmělo a co se naopak všechno muselo…
Jídlo, pivo, montérky a seriály, o
víkendu chata a plná zaměstnanost. To je doba komunismu. Víte, bylo hrozné, jak
se o celém procesu psalo, jak se ti nešťastní lidé stali rázem synonymem zla, byli
škůdci. O procesu vyšla kniha, kde se shromáždily rezoluce, psaly tam například
celé školy, dokonce mateřská školka, aby tito lidé (můj tatínek a ostatní) byli
co nejpřísněji potrestaní. To je hrůzné. A mělo to samozřejmě vliv na celé
rodiny, na příbuzenstvo.
Takže došlo i na vás. Byli jste vystěhováni z bytu a místo plánovaného studia
jste se šel vyučit dřevomodelářem. Našel byste na tom alespoň něco pozitivního?
Byl jsem v situaci, kdy jsem
měl mezi dělníky smývat vinu svého otce. Bylo mi třináct, chtěl jsem jít na
herectví, ale to bylo v té chvíli nemyslitelné. Byli jsme vystěhováni do
rozpadlého domku v Rusové u Kadaně. Výměnou se nám podařilo získat malý
suterénní byt v Braníku. A já nastoupil do ČKD Stalingrad Praha na obor
dřevomodelář. Možná v této situaci bylo pro mne takovým malým světýlkem
to, že zde byl divadelní kroužek, který vedl pan Gsöllhofer, který mi slíbil,
že mi pomůže s přípravou na DAMU.
A zkoušky na DAMU jste udělal.
A přesto mě nevzali. Minulost se
neodpouští tak lehce. Řekli mi, že si musím dát dohromady osobní záležitosti.
Ale začal jsem se připravovat na další rok, na další zkoušky. V té době se
na sjezdu v SSSR začal řešit kult osobnosti. A snad tato situace ve straně
a Radovan Lukavský mi dopomohli k přijetí. Byl to můj vysněný obor a
otevřel se mi zcela nový svět.
Co bylo mezitím s vaším tatínkem?
Za tatínkem jsme směli jednou za
půl roku. A poprvé jsme ho viděli až po dvou letech od jeho nástupu do vězení.
Tenkrát to byl Mírov. Maminka však ten stres, stesk a ponížení nevydržela a
v roce 1959 umřela. Bylo jí devětačtyřicet a mně dvaadvacet. Já ten den
hrál „Strakonického dudáka“ a den následující jsem to musel jít tátovi oznámit
do vězení. Tehdy už byl zavřený v Leopoldově. Dali nám deset minut. Za
zády nám stáli dva bachaři a byl tam mikrofon. Tatínek mi stihl jen říct, že
ten den, kdy maminka umřela, za ním k malému vězeňskému okýnku přiletěl
ptáček. Chvíli tam poseděl a pak odletěl.
To jsou ty smutné okamžiky,
které si člověk pamatuje celý život. A vy jste v té době přijal první
angažmá v Divadle Na zábradlí, které na chvíli přerušila vojenská služba.
Odsloužil jste si plné dva roky?
Divadlo na Zábradlí mi doporučil
pan Lukavský. Prožil jsem tam nádherných třiatřicet let. A musel jsem
samozřejmě i na vojnu. Dostal jsem se do Českých Budějovic ke spojařům.
Tehdejší ředitel Jihočeského divadla pan Míka mi zařídil, že jsem tam mohl
hrát. Působil jsem i v rozhlase, kde jsem se naučil rozhlasovému herectví
a navázal kontakty. A tak jsem si ty dva roky odsloužil.
V roce 1964 vám po patnácti
letech pustili tatínka z vězení. Byl jste dítě, když ho zavřeli a vrátil
se, když už jste byl dospělý muž. Jak jste se s touto velmi těžkou situací
vyrovnal?
Bylo mi osmadvacet. Museli jsme
k sobě s tatínkem znovu hledat cestu. Ale táta byl velmi citlivý a
ohromný člověk, takže všechny mikroproblémy jsme překonali. Z vězení nám
psával dopisy hůlkovým písmem, ve kterých nás vychovával a radil. Ještě si
vzpomínám, že tatínek měl trest doživotí zpřísněný „tvrdým ložem a propadnutím
majetku“. Dokonce měl být vůdcem povstání, které se
odehrálo v Leopoldově a dostal dva a půl roku navíc. Také nám vyprávěl,
jak tam fungovalo „zakování vězně jako ve středověku“ a k tomu ještě vězně
posypali DDT (přípravek proti hmyzu, který je velmi škodlivý a dnes už zakázaný).
Když tatínka propustili, dostal navíc sedmiletou podmínku. Tak se bál, aby se
tam nevrátil, že raději ani neřídil auto, aby něco náhodou nezpůsobil.
Symbolické je, že si váš otec po
návratu z vězení vzal za manželku svoji společnici z někdejšího
vydavatelství Elišku Hruškovou, a vy po letech Evu Hruškovou…
Ano, ano, je to úsměvné. Eliška
byla tatínkova společnice v práci a vím, že už před tím, než ho zavřeli,
si velmi rozuměli. Vzali se a zůstali spolu po zbytek života. Když jsme byli
malí, často k nám chodívala, byla vždy sama a asi měla tatínka ráda už
tehdy. Pomáhala mu i finančně, když bylo nejhůř. Byla to velmi atraktivní dáma.
A tatínek se nakonec dožil skoro devadesáti let. S bývalými vězni-mukly,
se stýkal po celý zbytek života. Všichni vždy vzpomínali, jaký byl náš táta
optimista, jak je držel ve vězení při životě.
Ale vraťme se k vám. Vaší
první manželkou a velkou láskou se stala Štěpánka Haničincová, tehdy velmi
populární televizní moderátorka dětských pořadů.
Když jsem si Štěpánku bral, měla už
dvě děti. A na naši svatbu se přišlo podívat více jak dva tisíce lidí! Štěpánka
byla tehdy velmi populární žena. Pamatuji si, že táta mě tehdy v dobrém
varoval. Říkal: „víš, že má Štěpánka dvě děti, víš, do čeho jdeš“. Odpověděl
jsem mu, že jsem se vším srozuměn. Bylo to moje první manželství, Štěpánčino už
třetí. Jejími muži byli Petr Haničinec a Jan Valášek.
Jak jste vycházel s jejími
dětmi?
Měla Sašku a Honzíka. Ovšem Saška
si vzala chartistu a emigrovala do Rakouska. Vím, že to Štěpánka nesla velmi
těžce. Vznikalo z toho hodně nepříjemných situací. Poté, co Štěpánka
umřela, mé vztahy s jejími dětmi ochladly. Bylo to dáno i tím, že žili
každý jinde, takže jsme se tolik nestýkali.
A potom jste potkal Popelku Evu
Hruškovou, která měla děti pro změnu tři…
Rok jsem byl sám a potom jsem se
začal vídat s Evinkou. A ta mi tehdy řekla, zda jsem srozuměn s tím,
že má tři syny. Byl jsem. Evinka bydlela naproti a měla špatný manželský vztah.
A jak já říkám, navzájem jsme se zachránili.
Na mě i mé přátele působíte jako
pár vystřižený z období první republiky. Co děláte pro to, aby váš vztah
byl stále tak pevný?
Evinka je nesmírně hodná a
vzdělaná, citová, umí tři jazyky. Je mateřská a ohromně láskyplná. Jsem
s ní absolutně šťastný. Víte, snažíme se o to, aby ten náš krásný vztah
nezakrněl. Každý den udělat pro toho druhého něco pěkného, vztah se musí
občerstvovat. Já teď cítím doma to teplo rodinného krbu. Cítím z Evinky
lásku, která je jakoby pořád poprvé, jako bychom se potkali dnes. A také si hodně
si povídáme, cestujeme a máme společné divadlo pro děti, kde se realizujeme.
Kdybyste měl vybrat z vašich divadelních
představení, která z nich ve vás zanechala nesmazatelnou stopu?
Tak v 60. letech to byl bezesporu „Král Ubu“, kde jsem hrál
protivného kapitána Čuřislava, v inscenaci Jana Grossmana. Potom koncem
šedesátých let to byl Kafkův „Proces“. A ještě rád vzpomínám na hru Fernanda
Arrabala „Architekt a císař Asyrský“.
Na tehdejší dobu to bylo průlomové představení. Možná i proto,
že to v historii českého divadla byla první inscenace, v níž herec na
jeviště vyšel nahý. Potom se
v Rudém právu objevila zdrcující recenze, kde normalizační kritik Horuda
označil tuto hru za projev západního dekadentního umění, jež
v socialistickém realismu nemá právo na existenci. A stáhli to z repertoáru.
Nicméně to rozbilo socialistický realismus tehdejších divadel. No a ještě
vzpomínám na Violu, kde jsme hráli „Bláznovy zápisky“ od Gogola. S tímto
představením jsem procestoval kus Evropy. Bylo velmi úspěšné, také proto, že se
zde podařilo uplatnit spoustu protiruských narážek.
Několik let jste také
v Divadle Na zábradlí šéfoval činohře, nicméně jste se vrátil zpět
k hraní, proč?
Bylo to v létech 83–87 a byl jsem šéfem činohry. Podařilo se mi
tehdy vytvořit soubor sedmnácti výrazných osobností, mezi něž patřili například
Jirka Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Jana Preissová, Zuzana
Bydžovská, Tereza Brodská a další. Chtěl jsem, aby divadlo sloužilo jevišti,
vytvořit apelativní divadlo, které nenechá diváka v klidu, provokuje ho,
nutí ho přemýšlet, reagovat. Divadlo, které rezonuje! Divadlo, kde se mluví o
tom, o čem se jinak jen tajně špitá. Díky tomu se Divadlo Na zábradlí stalo
takovým malým ostrůvkem svobody a dostalo se do širokého povědomí lidí. A na
lístky se tehdy stály 24hodinové fronty. Ale potom se mi opět zastesklo po
hraní, tak jsem se k němu vrátil.
Co vaše filmová kariéra, kterou
diváci, díky dostupnosti televize a internetu, asi registrují více než tu
divadelní?
Když jsem kdysi točil pro Českou televizi „Televizní úsměvy“, nechal si
pan režisér vytáhnout celou moji filmografii. Až jsem byl sám překvapený, co
jsem natočil. Bylo to přes 150 filmů, ať již v hlavní, nebo epizodní roli.
Můj první film se jmenoval „Smrt v sedle“. A ze současných filmů hraji
například v „Bastardech I“ a „Bastardech II“, nebo ve filmu, který se
právě dotáčí s názvem „Zejtra napořád“.
O tom jsem slyšela, některé
záběry se točily v Brně, kde bydlím. O čem bude tento nový film?
Je to o mladých lidech, kde já hraji starého a zkušeného strýce Karla a
formou dialogů vstupuji do kontaktu právě s mladou generací. Je to taková,
jak se dnes říká, roadmovie.
Kromě vaší herecké kariéry jste
i pedagog. Byl jste vedoucím populárního ročníku spojovaného se jmény jako
Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Eva Holubová, Veronika Žilková, Pavel
Vítek… Potkáváte se s nimi?
Tento ročník si užíval svého vysokoškolského života plnými doušky. Byl to
velmi výrazný ročník a dobrá parta. Všichni byli osobnosti a recesisté a já si
s nimi občas užil, ale co bylo podstatné, všem těmto lidem šlo čistě o profesi.
Byl jsem vedoucím jejich ročníku po celou dobu jejich studia, tedy čtyři roky. A
se spoustou z nich se dnes potkávám, nedávno jsem hrál s Veronikou
Žilkovou v „Cukrárně“, nebo teď třeba účinkuji s Pavlem Vítkem ve „Světácích“.
Jaký jste byl pedagog? Na DAMU
jste učil sedmadvacet let.
Pedagogickou činnost jsem nikdy
nepovažoval za práci, byla to moje láska. Poslání pedagoga herectví jsem viděl
spíš v tom, otevřít před adepty knihu, říci jim, co by měli sledovat, kde se
učit, od koho a proč. A stavěl jsem se k nim, jako jejich budoucí starší
kolega. Asi tak.
Jak vůbec vnímáte současnou
mladou generaci?
Možná by si dnešní mladí lidé měli uvědomit, že žijí v demokracii. A
že to tak vždycky nebylo. Že mohou svobodně projevovat své názory a mají šanci
utvářet si život tak, jak oni sami chtějí. Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt. Když bude práce člověka bavit, bude ji dělat s láskou, když bude
svojí profesí posedlý a k tomu bude mít i kapičku štěstí, tak bude i
úspěšný. Ta šance tady je.
Co vás v současnosti pracovně
zaměstnává nejvíce?
Společně s Evičkou jsme založili loutkové divadlo Evy Hruškové a
Jana Přeučila. Potřebujeme být v životě platní a toto
divadlo mě i Evinku naplňuje. Má dobrou úroveň a hlavně nás to baví a vidíme
odezvu u dětských diváků. Všechno je v našich rukou. Jaké si to uděláme,
takové to máme. Spolupracují s námi třeba hudební skladatel Zdeněk Barták,
nebo Jiří Chalupa, který kdysi dělal televizní Studio Kamarád.
Vím, že jste velmi zaměstnaný muž, co dalšího chystáte pro své
příznivce?
S houslistou Jaroslavem
Svěceným jsme se znovu vrátili ke Gogolovým „Bláznovým zápiskům“. Bude to
představení pro koncertní sály, ovšem v jiné podobě a formě, než bylo to původní,
které jsme dělali před pětačtyřiceti lety ve Viole. Na to se moc těším. Také
hraji v Ypsilonce, kde se cítím jako doma. Je to divadlo, které má svoji nezaměnitelnou
tvář. A cestuji s divadelním spolkem Háta, právě již s výše
zmiňovanými „Světáky“.
Je něco, co vám vadí na
současném vývoji v naší zemi?
Tak to je na seminární práci. (smích)
Pořád si říkám, když se tak kolem sebe rozhlédnu, že se nemáme zase až tak
špatně. A mrzí mě, že hodně lidí to nevidí, dokážou pouze reptat, stěžovat si a
domnívají se, že všechno za ně zařídí stát. Ale tak to nefunguje. Ten bolševik
je v nás ještě stále zakořeněný. No, není se čemu divit. Byl tady 45 let. Myšlení
lidí je stále zkostnatělé. Musí se přetavit. Ale všichni by si měli uvědomit,
že život je dar. Nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme, tak je dobré si užívat
každý den. A moc si přeji, aby ta naše demokracie, byla demokracií
s velkým D.
Velmi děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Mili Dvořáková
Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz
Doplňky: TONAK www.tonak.cz
Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz
Interview proběhlo v brněnské restauraci Borgo Agnese www.borgoagnese.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
