„Je známo, že muži jsou
obecně se sebou více spokojeni než ženy.“ Zdeněk Fencl
Zdeněk Fencl, náš přední český vizážista, se své profesi věnuje již
bezmála dvacet let. Ovšem vždy to u něj nebylo tak jednoznačné. Jako student
chtěl být nejprve prodavačem knih a posléze dokonce lisovačem gramofonových
desek. Což má k profesi vizážisty poměrně daleko. Naštěstí pro nás se lisovačem
nestal a mohl tak obohatit módní svět svým umem. Spolupracuje s lidmi z českého
showbyznysu, podílí se na přípravě módních přehlídek, reklamních kampaní a
módních editorialů. Ve svém studiu Visage Factory se věnuje i běžné klientele
„z ulice.“ Je vtipný, plný nápadů a energie. Posuďte sami. Zdeňka pro náš
rozhovor fotil Robert Vano v pražském hotelu Alchymist.
Poprvé jsem vás zaregistrovala při vaší spolupráci s dnes již zesnulým
Danielem Procházkou. Můžete zavzpomínat?
Potkávali jsme se v práci, při
focení, na natáčení. Seznámila nás Kačenka Kornová. Ta Danovi v začátcích velmi
pomáhala a angažovala ho jako svého osobního stylistu. Stali se známou dvojkou
a Kačenka byla ve své době vyhodnocována jako nejlépe oblékaná celebrita v
Čechách. Dan i Kateřina se velmi doplňovali. Já s Danem jsme společně pracovali
na různých projektech, svého času jsme se spolu hodně kamarádili a hodně se
chodili bavit.
Dnes jste spojován převážně s Helenou Vondráčkovou. Stojíte za jejím
návratem na výsluní a pravidelně ji vymýšlíte novou „image“. V čem tkví její
stále mladistvý vzhled?
Především bych rád podotknul, že
nevím o nějakém Helenině návratu na výsluní, na tom je v průběhu své kariéry de
facto stále. U Heleny se nám podařilo propojit změnu jejího šatníku s její
celkovou image a hlavně s ochotou do toho jít. Změna probíhala kontinuálně.
Helena nikdy nestála mimo módu a vždy se oblékala a líčila úměrně svému věku.
Zhruba před patnácti lety jsme spolu postavili novou image, která
korespondovala se živým a dynamickým stylem desky, kterou připravovala. Helena
se začala mladistvěji oblékat i líčit, a tak vyplnila na trhu mezeru dobře
vypadajících žen, které se po čtyřicítce rozhodně nechystají do důchodu a
klidně to mohou „natřít“ i mladším kolegyním.
Jaké byly tehdy reakce?
Způsobilo to šok. Protože do té
doby žádná její kolegyně podobného věku takhle nefungovala a nezískala tím rapidní
nárůst mladého publika. Navíc celá kampaň byla provázena ojediněle masivní
billboardovou kampaní, takže ji viděl opravdu každý, kdo nasedl do auta. Ženy
začaly napodobovat Helenin účes a několik zpěvaček dokonce i její hudební styl.
Helena se odlišovala nejen vzhledem, ale i přístupem k životu – vždy na
sobě pracovala a pracuje stále. Umí obdivuhodně obhospodařovat svůj talent a
krásu, ráda se baví. Proto mě práce s ní baví a nikdy nenudí. Je naprostý
profík. Naučil jsem se od ní spoustu věcí.
Jaký typ žen se vám líbí?
Já jsem stále uchvácen první
republikou, fascinuje mě sociologický vývoj naší země. Tehdy šly ženy s módou,
kterou udávaly výhradně herečky. Neexistovala televize, byl jedině tisk a film
a tam byly prezentované pouze ženy, které vypadaly dobře. Musely být dokonalé
od přírody – žádná počítačová habaďůra s Photoshopem – pouze dokonalá krása a
precizní nasvícení. Komunismus to celé postavil na hlavu, potlačil ženu jako
takovou. Do popředí vystoupila žena-údernice v montérkách. Utlumila se péče
ženy o sebe samu. Bylo to považováno za buržoazní přežitek, výsadu městských
žen a bohatších rodin. Na dlouhých čtyřicet let nastoupila uniformita,
standardizace a hlavním pravidlem bylo nevyčnívat. Jinak byl člověk po zásluze
potrestán!
Neodpustím si otázku, na kterou jste již určitě odpovídal přinejmenším
stokrát: Jak se malý Zdeněček Fencl dostal k vizážistice a stylingu? Bylo to ve
vás již od dětství?
Já jsem vděčný za svoji rodinu,
která, ač žila v minulém režimu, nerezignovala na pěkné věci. I náš panelákový
byt rodiče přestavěli za vydatné inspirace německých časopisů a katalogů. Mamka
nás vedla k uměleckým koníčkům, nic nám zbytečně nezakazovala a nechala nás
rozvíjet naše tvůrčí schopnosti. Jako malý jsem si nejdříve myslel, že budu
zubařem. Později jsem chtěl být prodavačem knih v knihkupectví. Líbilo se mi,
jak se balí knihy, měl jsem rád vůni nových knížek. Doma jsme měli spoustu
knih. Pravidelně jsem je prodával. Tedy, hrál jsem si na prodavače a prodával
je členům rodiny. Abyste si nemyslela, že jsem našim rozprodal knihovnu. No a
ve dvanácti jsem měl jasno. V příručce o budoucím povolání jsem si vyhlédl
jedno, které mě vypočítavě dostalo. Byl to „lisovač gramofonových desek“.
…takže vás bavila muzika? Že jste kvůli tomu chtěl lisovat desky?
Hudbu jsem měl rád vždycky, ale samozřejmě
jsem se domníval, že takhle budu mít gramofonové desky zadarmo. Rodiče si
tenkrát kupovali především desky a knížky. Byli jsme jimi doma přímo zavaleni.
Velmi rychle jsem zjistil, že by to asi nebylo ono a rozhodl jsem se, že se
stanu kadeřníkem. Už odmalička se mi líbily maminčiny kamarádky, které měly
dlouhé vlasy. Rád jsem jim zaplétal copy. Jenže to mi nestačilo, takže to
odnášela chudák moje o dost mladší sestra a její panenky, na kterých jsem
trénoval. Když byla malá, tak jí to nevadilo, ale později začala vzdorovat a
dokonce se nechala dobrovolně ostříhat, abych na ní nemohl nadále provádět své
experimenty. Tím mi zatnula tipec.
Vy jste tedy byl bratr! To se vůbec nedivím, že se sestřička nechala
ostříhat.
Demokracii jsem opravdu moc
neuplatňoval. Hráli jsme si například na prodavače a zákazníky. Já byl prodavač
a ona zákazník, stejně tak, když jsme si hráli na doktory. Sestra byla vždy
pacient nebo asistentka. Vytvořili jsme si kartotéku pacientů, obsahující
všechny její panenky, medvídky, mončičáky… při očkování jsme používali
opravdové stříkačky a jehly! Samozřejmě, že se mojí sestře to rozdělení úloh
příliš nelíbilo.
Ale, ale, co se nám to tady klube? Vy jste byl takový malý domácí
tyránek!? Předpokládám, že jehly a ostříhané panenky zařadíme do vašeho raného
dětství…
A víte, že ani ne… Ale nehledal
bych v tom nic divného, sestra je o deset let mladší.
…člověk nikdy neví! Ale vraťme se k vašemu rozhodnutí stát se kadeřníkem.
Začínal jsem těsně po revoluci na
škole v Děčíně, kde jsem navštěvoval teorii. Odbornou praxi jsem měl v
soukromém sektoru, což byla tenkrát poměrně novinka a od začátku velká škola,
hlavně díky přístupu ke všem informacím důležitým pro tuto práci. Na trh tehdy
vstoupily do té doby u nás neznámé vlasové firmy a na běžných školách nebyly jejich
produkty ještě dlouho k dispozici. Svoji první praxi jsem měl v Novém Boru. Moji
rodiče se odstěhovali na Šumavu, takže jsem pendloval každý týden mezi Děčínem,
Novým Borem a Šumavou. Ve druhém ročníku jsem přestoupil z Boru do Prahy a
pendloval dál, což mi díky práci zůstalo dodnes, i když už žiji dlouho v Praze.
Ve své profesi jste špička a díky tomu jste se dostal i do zahraničí. Můžete
porovnat podmínky pro vaši práci tady a tam?
V zahraničí má práce vizážisty
dlouhodobější tradici a tím je řečeno vše. Už jenom pouhý výraz vizážista se u
nás začal používat až po revoluci, dříve to byli maskéři, nebo kosmetičky. A
podobně to vypadalo i s mnoha ostatními obory naší branže.
Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi produkcí u nás a na Západě, kromě
toho, že fungují déle a mají více zkušeností?
V Čechách dost často pracují spíše
„přátelsky“ ucelené týmy a pro nováčky je opravdu těžké se mezi již zajetou
skupinu dostat. Venku se lidé více točí, jdou po výsledku jako takovém. Tady se
spíš hledí na to, kdo to dělá, ale už ne na to, jak to dělá. Nikdy se mi na
natáčení v zahraničí nestalo, že by se někdo ve své době pozastavoval nad mým
nízkým věkem, doma mi to bylo dost často pracovně předhazováno a vidím, že se
tomu děje dodnes, nejen v showbyznysu. Venku lidé neberou pracovní výtky až tak
osobně. U nás jsem například zažil některé kameramany, kteří byli schopni se smrtelně
urazit a hádat, když jsem jim naznačil, že světlo, nebo určité záběry, které
vytvořili, nejsou lichotivé. A že párkrát opravdu nebyly. V televizi by měla
každá profese podat maximální výkon a ne výsledky s rezervou. V zahraničí si
také lidé více váží vzájemně stráveného času, jede to jako na drátkách, neřeší
se všechno tak emočně. U nás mi právě tohle přijde hloupé a malé.
Jak vnímáte konkurenci?
Konkurence je zdravá a já s ní
problém nemám. Rád pracuji na módních přehlídkách a při své práci se stýkáme
všichni dohromady. Mám v branži i kamarády.
Ve starém Řecku se užívalo spojení kalokaghatia – aplikováno na člověka
to vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a
dobroty, ctnosti a statečnosti. Jaký je váš pohled?
Vždy je potřeba vyváženost. Pokud
někdo není v pohodě, tak to z něj je cítit. Je známo, že muži jsou obecně se
sebou více spokojeni než ženy. Muži řeší spíše velikosti různých orgánů, výšku,
množství vlasů, ale neberou to jako dogma. Ženy to prožívají více a hlouběji.
Jsou schopny pro svoji vizáž podstupovat kolikrát neuvěřitelná martýria. Ale to
je začarovaný kruh. Tak jako všude i tady platí – všeho s mírou. Jakmile se
něco přehání, projeví se to někde jinde. Zevnitř i navenek. Lépe se ale určitě
cítí lidé, kteří jsou obdivovaní, a je o ně zájem.
Ale jak je známo z historie i současnosti, i lidé slavní a obdivovaní trpěli
depresemi a často skončili špatně… A
dnes je trend být hubená až vychrtlá…
Kdysi byla hubenost ženy znakem
nemoci. Žena měla vypadat plodně. Z toho plyne, že každé století má o kráse své
představy. Na molech možná chodí více vychrtlých modelek, protože se na ně lépe
šije, ale na focení se už preferují holky s ženskou postavou. Taktéž na spodní
prádlo.
Co je tedy pro vás tak „akorát“?
To nelze říct jednou větou. Každému
se líbí něco jiného. Také každý člověk je jiný. Někdo je sám se sebou
spokojený, i když má nějaké to kilo navíc, umí s tím žít, prodat to a tím pádem
je všechno v pořádku. Druhý se pro změnu zhroutí, když ručička na váze překročí
určitou hranici. Ale i já si myslím, že by se lidé obecně neměli přejídat –
považuji to za osobní neukázněnost a neschopnost zvládat sebe sama. Také by si
měli vybírat zdravější potraviny a zajímat se o to, co jí, měli by cvičit a
chodit upraveni.
Jaké jsou největší nešvary českých žen a v čem by si měly vzít příklad
ze zahraničí?
To, že se žena ráno lehce do práce
nalíčí a věnuje pozornost pleti a vlasům, nezabere zase tolik času. Když ráno vyjde
žena z domu upravená, dodá jí to sebevědomí, na rozdíl od toho, když
vystartuje nenalíčená s neupravenými vlasy (s tím, že se to dotáhne v práci) a
modlí se, aby nepotkala žádné známé. Takhle se den přece začínat nemá! V
zahraničí jsou ženy mnohem častěji upravené a to za každé situace. A nebojí se
experimentovat.
Jaký tip nebo trik byste poradil ženě po čtyřicítce? Co by v žádném
případě neměla dělat a naopak, bez čeho se žena v produktivním věku neobejde?
Určitě by se neměla podceňovat péče
jako taková – hydratace, čištění pleti a podobně. Každá žena by si především
měla uvědomit, že ne vše, co jí dříve slušelo, jí bude slušet věčně. V mládí se
někdy dívky spíš přeličují, což nevadí – je to zábava. Ovšem od určitého věku
příliš mnoho make-upu věk přidává. Pravidlo, že méně je více, stále platí a
platit bude. Tím neříkám, že by se ženy měly vyhýbat novým trendům. Naopak! Do
všeho je ale zapotřebí jít s citem, nebo vyhledat někoho, kdo ho má a poradí.
Nebrat věk jako handicap
Někde jsem vyčetla, že se české ženy bojí sytě rudých rtů?
Češky nemají odvahu, ale co je na
tom hrdinského, natřít si rty různými odstíny červené? Tak ať si vezmou černé
brýle, namalují si rty červenou rtěnku a chvíli tak chodí po městě. Za chvíli
jim to přijde normální. Většině žen právě červená sluší, vypadají lépe a jsou
výraznější.
Podle televizního seriálu „Ošklivka Katka“ je možné i z opravdu
nevzhledné dívky udělat sexy krasavici. Platí to i v reálném životě?
Ano, platí, ale je důležité, aby
ona slečna měla odvahu to „nést“. Spousta žen to bere tak, že make-up je něco
jako radioaktivní záření. Použiji okřídlené „každá žena je krásná“, ale musí se
to umět najít a podtrhnout. Vizážista ve spojení se stylistou a šikovným
fotografem dokážou udělat divy i s dívkou, která nepůsobí na první pohled
jako sexy krasavice. Nalíčit pěknou modelku není podle mě bůhvíjaké umění.
Umění je nalíčit člověka, který úplně dokonalý není.
A co děláte pro to, abyste byl stále v obraze, tedy jak se teď říká
„in“?
Sleduji hlavně cizí tisk, který je
vždy o sezonu dopředu. Sleduji módu, její jednotlivé trendy, hodně inspirace
hledám ve filmech, v nových i starších, a v neposlední řadě kolem sebe.
Kolikrát vás může inspirovat i náhodný kolemjdoucí.
S Džamilou Novákovou provozujete studio Visage Faktory. Je přístupné i běžné
klientele, jako jsem třeba já?
Naše služby si může objednat každý,
kdo pocítí potřebu posunout se ve svém vzhledu dál, ať už se jedná o vlasy,
make-up nebo oblečení. Baví mě pracovat s každou ženou, u které vidím zájem na
sobě pracovat a její radost z dobrého výsledku. Nemusí se zrovna chystat na
stříbrné plátno. Naučit někoho, jak vypadat lépe v kanceláři, je také super
pocit. Naprosto specifickou atmosféru má pro mě například práce při přípravě
líčení a účesů na svatby.
Lze v dnešní době vypozorovat „rukopis autora“?
Dříve jsem byl schopný rozpoznat,
kdo co dělal. Dneska už je lidí, kteří se zabývají vizážistikou a stylingem
opravdu hodně, takže spíš tipuji, že to mohl dělat ten, nebo onen. Často také
podléhá styl líčení vkusu módního redaktora konkrétního časopisu, nebo
zadavatele práce. Já ani moc make-upy neposuzuji podle toho, kdo je dělal. Spíš
je rozděluji na dobré a špatné.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v Alchymist Grand Hotel
& Spa Prague www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz