„Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností.“ Olga Sommerová
Lidské osudy lze zapsat
do našich pamětí mnoha způsoby. Bulat Šalvovič Okudžava například dokázal
v jedné krátké básni vystihnout celý ženský život. Způsob, kterým zaznamenává
osudy a sociální situace Olga Sommerová, je také literární, ale především
filmový. Jako filmová dokumentaristka měla skvělého učitele, svého druhého
muže, Jana Špátu. Olga je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její
vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky
lidských práv a svobod. O profesi a o životě jsme si s Olgou Sommerovou povídaly
v krásném a stylovém prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde
pro rozhovor zhotovil fotografie skvělý fotograf Robert Vano.
Jaká témata považujete
ve své dokumentární tvorbě za klíčová a proč právě ta?
Klíčová
jsou ta témata, která právě potkávám, včera i dnes. Své filmové děti jsem
pustila do světa a hořím těmi, které se právě rodí. Jsem jako kočka, která
odkojí koťata a nevadí jí, že jsou rozdána dobrým lidem. A když se podívám do
minulosti na své dřívější vrhy, první, co mě napadne, je, že jsem byla
obdarována setkáními s výjimečnými inspirativními lidmi, jedno, jestli
obyčejnými, nebo slavnými.
Která sociální témata jsou
podle vás společností podceňována a opomíjena?
Čím
dál víc si uvědomuju, jak jsou u nás opět opomíjena ženská práva. Symbolem toho
je naše jednopohlavní vláda. Ta je světovou raritou, nemá obdoby ani ve třetím
světě. Vracíme se zpátky, za bolševika nebyla taky jediná žena ve vládě.
Vládnoucí muži nejsou s to umožnit ženám-matkám místa s kratší
pracovní dobou, zkrátka podpořit zaměstnanost matek s malými dětmi, do
jejichž vzdělání společnost investovala finanční prostředky i pedagogické úsilí.
Tím se společnost připravuje o schopnosti žen, které vystudovaly střední a
vysoké školy.
A
tím se taky brzdí populační růst, ženy si pak velmi rozmýšlejí, jestli chtějí
porodit další děti. Zkrátka
samičky nejsou v naší demokratické společnosti hájeny a podporovány. Je mi
taky líto žen samoživitelek, těch, které bojují každodenně o přežití, když jim
otec dětí řádně neplatí alimenty. Toto je aktuální sociální problém, v němž
společnost nedokáže velkoryse pomoci.
Jaké sociální
problematiky se dle vašeho soudu dlouho nezbavíme, jelikož v dané oblasti lidé
stále dokola dělají stejné chyby?
V roce
2006, tedy šestnáct let po vzniku demokratické společnosti, nabyl platnost
zákon o domácím násilí. Už ta váhavost svobodné společnosti, jak si poradit se
společenským fenoménem, který v patriarchální společnosti panoval od věků
a trvá dodnes. Domácímu násilí je vystavena každá pátá žena, je to tedy
problém, týkající se především žen. Ženy jsou dnes sebevědomější, mají
teoretickou, a někdy i praktickou šanci na pomoc, ale je to stále málo.
Váhavost policie už způsobila, že mnohé ženy přes marné volání zemřely.
Jaké lidské osudy vás
vždy nejvíce zasáhnou?
Nejvíc
mě zasáhly osudy statečných mužů a žen, kteří se postavili brutálnímu
komunistickému režimu, strávili dlouhá léta v bolševických lágrech, a
nakonec je naše společnost odměnila ubohými penzemi, tlustou čarou za zločiny
komunismu, kdy až na výjimky nebyl nikdo z prokurátorů, soudců či
sadistických bachařů odsouzen. Jenom to dvacetileté přehazování horkého
bramboru, zákona o třetím odboji, je ostudou poslanců ve všech parlamentech od
revoluce. A druhá věc, a to je moje celoživotní téma, je bolest rodičů, kteří
přežili svoje děti. Vím, že je to vis major, nevíme, kdy na nás osud ukáže
prstem, a nikdo z nás není na tuto krutou ránu připraven. Moje máma
pochovala dva syny, a proto jsem před pěti lety natočila film Přežili jsme svoje děti. Ztrátu dítěte
považuju za největší a nevyléčitelnou bolest, kterou nám osud přihraje do
cesty.
Co si přejete, aby
divák viděl ve vašich dokumentech „mezi řádky“?
Vždycky
si přeju, aby divák spolu s mými hrdiny prožil katarzi, a uvědomil si, že
zůstat sám sebou, nezradit sám sebe, je šance, kterou není radno promarnit.
Do jaké míry jste ve
své práci ovlivněná tvorbou vašich dvou manželů, Vladimíra Sommera a Jana Špáty?
Můj
první muž, skvělý skladatel Vladimír Sommer, prohloubil moji lásku k vážné
hudbě. Ta se taky stala osnovou mé filmové práce, protože film se nepodobá ani
literatuře, ani divadlu, ani výtvarnému umění, ale je totožný se strukturou
hudebního díla. A Jan Špáta byl pro mou generaci geniálním dokumentaristou,
kameramanem a režisérem v jedné osobě, naučil mě dramatickému pojetí
dokumentárního díla.
S Janem Špátou
jste natočila hodně filmů. Na které období vašeho společného života máte
nejsilnější vzpomínky?
Největším
životním zážitkem je láska. A ta naše byla osudová. Natočila jsem s ním
jako s kameramanem pětadvacet filmů, a učila se za pochodu filmařině. Byl
moje druhá FAMU.
Doma
jsme snad nemluvili o ničem jiném než o jeho a mých filmech. Pamatuju si, že
často místo slova život řekl slovo film. Náš život se nedal rozdělit na práci a
na soukromí, obojí splývalo v celek. A naše děti, Jakub a Olga, byly
tohoto filmařského běsnění přítomny, proto jim asi nezbývalo nic jiného, než že
se oba stali filmaři. Když jsme pak oba po revoluci učili na FAMU, zahltilo
toto další téma náš příbytek. Byli jsme spolu jako dva soukromě hospodařící
rolníci od rána do večera.
V jakém směru jste
spíše kritičkou manželovy tvorby?
Nejsem
jeho kritičkou, jsem jeho obdivovatelkou.
Když zavzpomínáte na
své začátky ve filmové dokumentaristice a srovnáte je s tím, jak pracujete
dnes, v čem se nic nezměnilo a kde naopak cítíte radikální změny?
Nezměnila
se moje zodpovědnost k tématu a k touze, abych film natočila, jak
nejlépe dovedu. Nezměnila se moje potřeba říci světu svůj názor. Jinak se
změnilo skoro všechno. Především
technologie, z natáčení na pětatřicítku jsme volným krokem přešli
k videu a potom k digitálnímu záznamu. Z patnáctiminutových
filmů pro kina na hodinové filmy pro televizi, a to byl úplně nový úkol, jiný
rozsah. Když jsem opustila, byť nuceně, celuloid, ulevilo se mi. Už jsem neměla
jen trojnásobek, ale nekonečné množství materiálu, a zbavila jsem se stresu,
kdy v kameře běžel drahý celuloidový pás, a před ní se odehrávaly děje,
které jsem nepotřebovala. Najednou mohla kamera snímat nekonečně dlouho a já
mohla čekat, že se udějou věci, které jsou autentické a tudíž krásné a dojemné.
Kromě nové technologie se taky změnila doba. Z krunýře cenzury jsme
vstoupili do prostoru nekonečných možností, čekala na nás témata, která byla
předtím zapovězená.
Devadesátá léta byla zlatým věkem dokumentárního filmu,
měli jsme svobodu tematickou i estetickou. Když se vypotřebovala zakázaná
témata, bylo třeba přistoupit k obsahově a tematicky rafinovanějším
dokumentárním výpovědím. Navíc ze světa začala do Čech proudit zcela jiná
pojetí zahraničního dokumentu, který byl pro nás také inspirací. Tedy až na
množství vynaložených finančních prostředků, které jsou ve výsostných
zahraničních dílech neporovnatelné s našimi českými.
Kdybychom zde mohli
čtenářům popsat jakýsi pracovní postup, jak dokumentarista volí téma, realizuje
projekt od A do Z, jakými procesy dílo prochází?
Na
začátku je nápad, myšlenka, téma, pro které zahořím. Ke mně přicházela témata
ze vzduchu jako bacily, kterým jsem podlehla. Anebo se zjevila v rozhovoru
s přáteli, anebo jsem se o nich dočetla v novinách. Seženu producenta
neboli peníze, napíšu námět, a vymyslím, jakými cestami půjdu. Nejdůležitější
ale je stanovit si myšlenku, kterou chci vyslovit, a za níž po celou dobu tvorby
filmu půjdu. Dokumentární film obvykle nemá příběh, je to esej, v němž
nahlížím jedno téma z různých stran. Musím získat hrdiny svého filmu a
zapálit je pro věc.
Při natáčení mnoho předpokládaných situací nevyjde, ale
Štěstěna přinese ještě víc těch, o nichž jsem neměla tušení. Natočený materiál
si nechám přepsat do literární formy a potom s jednotlivými záběry hraju
domino, přeskupuju je do tvaru, který musí být logický, dramatický a
emocionální. Jdu do střižny a tam začíná skutečná tvorba díla, jako když
skladatel píše symfonii, nebo básník svou nejpravdivější báseň. Pracuju
s hudbou, s ruchy, se slovem, s obrazem, který je třeba
korigovat, aby byl krásný. Na konci je premiéra, při níž vím, že to poslední
dítě je moje nejmilejší. Když skončí titulky, myslím už na to, jak porodit
další dítě.
Do jaké míry je trh
příznivý pro realizaci dokumentárního filmu?
Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností. U nás musíme doufat v přízeň veřejnoprávní České
televize a Státního fondu, který podporuje kinematografii. Ti do filmu peníze
dávají, ale zpět je nedostávají. A činí tak bohulibě pro osvětu společnosti,
proto, aby nezahynul fenomén dokumentárního filmu, který je pro reflexi života
společnosti navýsost potřebný, anebo spíš nutný.
Přinesla vám
v osobním životě vaše práce někdy nějaká omezení?
Když
jsem byla přítomna nějaké fantastické události, a neměla s sebou kameru,
skoro jsem si ji neužila, jak jsem litovala toho, že ji nemůžu zaznamenat. A
když jsem s sebou tu kameru měla, neužila jsem si té situace, protože jsem
pořád sledovala, jestli to kameraman nebo kameramanka dobře natočí, jestli vidí
to, co já, jestli je v tom správném úhlu, kde je to nejzajímavější. Tahle
profesionální deformace mi brala radost z pozorování, a vlastně jsem si tu
radost dopřála až ve střižně, když se úlovek podařil.
Jakou pracovní
příležitost považujete ve své kariéře za stěžejní, klíčovou?
Že
jsem mohla poznat skvělé lidi, politické vězně padesátých let, když jsem točila
cyklus Ztracená duše národa. A potom
židovské odbojářky a ženy, které prošly Osvětimí, hrdinky mého filmu Sedm světel.
Jaké pracovní nabídky
zásadně odmítáte a proč?
Netočím
publicistická a bulvární témata.
Zdá se, že jste ve
svých názorech jen velmi málo ovlivnitelná. Kdy jste začala diskutovat otázky
feminismu a jak si tento směr získal vaše sympatie?
Od
dětství mě bolela nespravedlnost. A ženská práva byla skoro celý můj život
pošlapávána. Když jsem si to ve svých pětatřiceti letech uvědomila, vytáhla
jsem do boje a nebylo cesty zpět. Nejdřív jsem na to téma začala točit filmy, a
když se začaly ozývat ženy, nadité nespokojeností se svým postavením doma i ve
veřejném životě, zjistila jsem, že jsem šlápla na bolavé místo společnosti. Potom
jsem se začala k diskriminaci žen vyjadřovat veřejně, mimo svou profesi.
Film O čem sní ženy vytryskl jako
potřeba pojmenovat zkušenost mou i mých přítelkyň. Ten obrovský ohlas, který způsobily
pak moje knihy, byl jasným signálem, že je cosi shnilého v českém
patriarchálním státě, byť se už nově honosí erbem svobodný a demokratický.
Uvažujete o tom, že se
někdy aktivně angažujete v politice?
Moje
místo pro angažmá je zdola, z občanské společnosti. Jako politička bych si
nemohla dovolit říkat pravdu. A proč bych opouštěla svou profesi, když je to
nejkrásnější povolání na světě?
Kde ráda trávíte svůj
volný čas?
V přírodě.
Příroda nelže, tam nabývám dojmu, že svět je v pořádku.
Zdá se, že jablko
nepadlo daleko od stromu, co se vaší dcery Olgy týká. Jak hodnotíte její práci
ze svého úhlu pohledu?
Jsem
nadšená jejím nadšením pro dokumentární film. Cením si její pracovitosti a jsem
okouzlená jejím talentem. Pro mě je v současné chvíli, tak jako byl kdysi
její otec, nejlepší dokumentární kameramankou, a proto ji taky náležitě
využívám pro své filmy.
Do jaké míry se
pracovně potkáváte?
Natočila
jsem s ní jako s kameramankou osm filmů. Protože je sama režisérkou,
ví, co má točit, a protože ráda drží kameru v ruce do úpadu, vezu se na
její mladé energii jako na pohodlném voze. A já jí zase supluju pedagogické
konzultace, které neměla, protože nemohla studovat na FAMU.
Na jakých projektech
v současné době aktivně pracujete?
Natočila
jsem životopisný film o slavné gymnastce Věře Čáslavské poté, co žila patnáct
let v ústraní. Teď mě čeká střižna. Souběžně jsem vstoupila do zcela
nového projektu České televize, kdy známí lidé pátrají po svých předcích podle
rodokmenu, který pro ně sestaví genealogové. Sama jsem si taky zapátrala
v rodokmenu Ester Janečkové, jejíž rod jsme spolu objevovaly, a musím
říct, že chápu vzrušení historiků, když někde vykopou neznámý poklad.
Nikdy
jsem podobný film nedělala, jsem vděčná, že mi ho osud přistrčil, protože jsem
přesvědčená, že každý den se má člověk naučit něco nového.
Děkuji za rozhovor.
Text
a produkce: Michaela Lejsková
Make
up a vlasy: Pavel Bauer – Estée lauder www.esteelauder.cz
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
